Školní park

„Enzo, ahoj,“ Sofia sa široko usmeje smerom k priateľovi, ktorý jej už z diaľky máva. Skutočne ho rada vidí, naozaj je to už hodná chvíľa, čo sa naposledy videli. „To je v poriadku, nečakám dlho,“ mávne nad tým krátko rukou, ďalej sa nad tým ani netreba pozastavovať. „Áno, myslela som na teba,“ jemne sa pousmeje. „Dúfam, že som sa trafila a bude ti to chutiť,“ do jeho ruky vloží jedno zo smoothičiek a keď vidí Enzov mlsný pohľad, úsmev sa jej ešte o trošku rozšíri. Sofia teda zbožňuje všetko ovocie a do jej chuti by ste sa trafili akoukoľvek kombináciou, ale vie, že nie každý má rovnaké chuťové bunky ako ona, a teda dúfa, že Enzovi vzala tú správnu kombináciu. „Vyzeráš výborne!“ krátko si prehliadne jeho elegantný outfit, ale to uňho nie je žiadnou novinkou, takto vyštafírovaný chodil často. Toto mali so Sofiou spoločné, obaja mali radi módu a dokázali sa takto elegantne obliecť aj na jednoduchú prechádzku. „Dôvod tvojho meškania?“ prstom naňho poukáže od hlavy po päty a krátko sa uškrnie. Nemyslí to nijak zle, len vie, že sa rád Enzo polhodinu obzerá pred zrkadlom, rovnako ako ona. Sofia buď dá do svojho outfitu všetko alebo naopak, vôbec nič. Niekedy má jednoducho náladu len na športový set, ktorý pozostáva z legín a športovej podprsenky. Toto zrovna ale nie je niečo, čo by zvolila zrovna do školy, ale keď sa chystá len na prechádzku do parku alebo do kaviarne, vôbec jej nerobí problém niečo tak pohodlné zvoliť. „Mám pocit ako keby sme sa nevideli veky,“ zľahka sa pousmeje a následne sa rozíde smerom po chodníčku, aby len tak nepostávali na mieste a trošku sa po školskom parku prešli. „Tak rozprávaj, čo máš nové?“ so záujmom potočí hlavu k Enzovi, ktorý sa nachádza po jej boku a krátko si usrkne zo svojho lahodného smoothiečka. Najskôr si rada vypočuje novinky Enza, ak sa teda bude ochotný o ne podeliť a až potom bude rozprávať sama o sebe. Sofia je veľmi dobrým poslucháčom, naozaj len bezducho neprikyvuje, ako to majú niektorí ľudia zvykom.

„Super, tak to som rada,“ zľahka sa pousmeje, keď Enzo ochutná svoje smoothie a schvaľuje ho. Sofia si teda myslí, že na tom nie je čo skaziť, ale mnoho ľudí by isto nesúhlasilo. „Ďakujem, si sladký!“ Enzo jej vždy dokázal vyčarovať úsmev na tvári. Jeho pozitívna energia je presne to, čo Sofia v živote potrebuje. Nerada sa obklopuje negatívnymi ľuďmi, takými, ktorí vás iba ťahajú dolu. Následne sa Sofia započúva do Enzovho rozprávania o prázdninách, skutočne ju to zaujíma. „Tak to je výborné, páči sa mi tvoj mindset,“ Sofia súhlasne prikývne, pričom sa jej úsmev ešte o trošku viac rozšíri. Áno, výhra samozrejme poteší, ale to predsa nie je všetko a je rada, že Enzo to vidí rovnako. Už mnohokrát videla jeho výtvory a musí uznať, že sú naozaj perfektné. Nie, nehovorí to len preto, že sú priatelia, skutočne to tak je. Enzo je obrovský talent a v živote to isto dotiahne ďaleko, o tom niet pochýb. „Dúfam, že si ma do tých svojich plánov nezabudol zakomponovať,“ mierne nakloní hlavu na stranu, pričom si ho krátko premeria. Samozrejme, že by s Enzom niekam rada cestovala, o tom, že by spolu niekam vycestovali sa už bavili mnohokrát. Jediné, čo ich od uskutočnenia tohto plánu drží sú školské povinnosti. „Niekto úžasný na teba čaká,“ s úprimným úsmevom sa otočí smerom k Enzovi, pričom sa na krátku chvíľku zastaví na mieste. „Ale všetko má svoj čas,“ zľahka sa pousmeje po predaní svojej veľkej múdrosti. „Ale ak je to také súrne, pomôžem ti niekoho nájsť,“ síce nevie, kde by tých chlapcov hľadala, ale kvôli Enzovi sa o to isto pokúsiť môže. „Ak čakáš nejaké extra zaujímavé pikošky, sklamem ťa,“ Sofiin život naozaj nie je až tak zaujímavý, ale tak, to záleží od toho, čo je podľa vás zaujímavé. „Väčšinu času som bola v Cali, makala na sebe, užívala si slnko, nič prehnane zaujímavé,“ zľahka pokrčí ramenami, pričom pokračuje v rozprávaní. „Tesne pred začiatkom školy som sa vrátila z menšieho oddychu na Costa Rice,“ ach, ako rada by sa tam vrátila, ale povinnostiam sa nevyhne. „Tam som sa iba vyvaľovala, chytala bronz a relaxovala,“ Sofia rada skúma nové miesta, ale táto dovolenka bola určená čisto na oddych a váľanie sa na pláži. „Žiadny letný románik sa nekonal,“ pobavene sa uškrnie. Vie, že aj táto oblasť jej život Enza zaujíma, ako už spomínala, sú naozaj dobrými priateľmi už dlhší čas, a toto k ich konverzáciám jednoducho patrí. „Čiže v tom nie si sám,“ pousmeje sa. Sofia nepotrebuje ku šťastiu žiadneho muža, to je každému, kto ju pozná, hádam jasné, ale tak ich spoločnosť je z času na čas príjemná. Rozhodne si nejak aktívne nehľadá partnera, je skôr toho názoru, že čo sa má stať sa stane a stretne ho úplne prirodzene aj bez nejakej zoznamky alebo dohadzovačky.

„Tak to rozhodne,“ s nadšeným úsmevom kývne na jeho slová o ich spoločnom dobrodružstve. Enzo rozhodne patrí medzi ľudí, s ktorými jej neprekáža tráviť veľa času, a tým pádom ani cestovať. „Už teraz sa toho nemôžem dočkať!“ na krátku chvíľu sa zamyslela nad tým, ako si užívajú spoločný čas niekde pri oceáne alebo zažívajú naopak niečo úplne vzrušujúce, ako nikdy predtým. Sofia má rozhodne rada adrenalín, a preto by s Enzom chcela podniknúť aj niečo akčné, on by sa nato určite dal. A aj keby mal nejaké pochybnosti, Sofia by ho isto veľmi dobre vedela presvedčiť. „Ty? Ale no tak,“ venuje mu jeden významný pohľad. Enzo je naozaj fešák, o tom niet pochýb, veď sa naňho pozrite, hotový model z časopisu. „Táto tvárička bude sladká navždy,“ krátko sa zasmeje. „Môj názor na dohadzovanie poznáš, ale pre teba všetko,“ zľahka sa naňho uškrnie. Je to tak, nebola príliš veľkou fanúšičkou dohadzovania a celkovo umelo vytvorených a dohodnutých schôdzok. Všetko jej to prišlo také neprirodzené, a teda nie je si istá, že by si týmto spôsobom dokázala nájsť skutočné spojenie. Ona skôr verí v to, že na lásku svojho života narazí náhodne niekde na ulici alebo pri prechádzke v parku. „Tak to dúfam, že som neležala celé dni na tom slnku zbytočne,“ opäť sa uškrnie. Pri Enzovi sa to inak ani nedá, on jej vždy dokáže vyčarovať úsmev na tvári. Jeho prítomnosť je skutočne príjemná, dokázal by v nej stráviť aj celé hodiny. Obaja boli vo 4.ročníku, ale teda Sofia ešte príliš nepremýšľala nad tým, akým smerom sa jej život bude uberať po škole. Rozhodne nechce, aby sa ich cesty rozišli a bude sa snažiť tento ich vzťah udržať. Je si vedomá toho, že na diaľku to môže byť náročné, oboch ich isto pohltia povinnosti každodenného života, ale podľa jej názoru to nie je nemožné. Ale tak, kto vie, možno sa obaja rozhodnú zostať v Californií. Sofia sa nad tým príliš nezamýšľa, ale vie, že Californiu naprosto zbožňuje a momentálne nevidí dôvod, prečo by ju mala opustiť. Či to ale rovnako vidí aj Enzo, to zatiaľ naozaj netuší. „Zatiaľ je to celkom fajn,“ pokýva hlavou, keď sa Enzo spýta na školu. Sofia teda nepatrí medzi tých najlepších študentov, vlastne je celkom priemerná, ale priveľmi to ani nerieši. „Ani toho, prekvapivo, nemám veľa, ale som si istá, že sa to časom zmení,“ pousmeje sa. „A čo ty? Ako si na tom?“ so záujmom v tvári pootočí hlavu smerom k Enzovi. „Myslím, že si to ani poriadne nestihneme uvedomiť a zrazu sa ocitneme na konci nášho štúdia,“ dodá ešte, kým sa Enzo stihne vyjadriť k jej predchádzajúcej otázke. Nevie čím to je, ale momentálne tak začala premýšľať nad tým, čo bude potom. Ako spomínala, doteraz nad tým vôbec ani nepremýšľala, ale v tejto chvíli jej to nejako prišlo na rozum. „No vážne, naozaj netuším, ako sme už vo štvrtom ročníku,“ zavrtí hlavou do strán. Celkom ju zaujíma, či to Enzo vidí rovnako. „Vôbec sa mi to nezdá reálne,“ krátko sa pousmeje, pričom nad tým zľahka pokrčí ramenami. „Neposadíme sa?“ Sofia zľahka poukáže na lavičku, ktorá sa nachádzala iba pár metrov od nich. Vlastne ani nečakala na Enzovu odpoveď a hneď sa tým smerom pobrala. Následne sa posadila na jednu stranu lavičky a znovu si usrkla z ovocného smoothiečka.

Sofia sa len zoširoka uškrnie na Enza, keď zdieľa jej nadšenie zo spoločného výletu. Potrebuje po svojom boku niekoho aktívneho, kto nechce len sedieť doma na zadku, ale užívať si život a spoznávať nové miesta. Enzo je tým perfektným spoločníkom, skutočne nič viac ku šťastiu nepotrebuje. „Ty vždy vieš, čo máš povedať,“ sladko sa usmeje nad jeho slovami, aj keď veľmi dobre vie, že sa ju iba snaží potešiť. Samozrejme, Sofia vie, že nebude navždy mladá a nádherná, aj keď starnutie má predsa svoje vlastné čaro, ale snaží sa robiť všetko pre to, aby taká čo najdlhšie zostala. Preto sa o seba poriadne stará, cvičí a snaží sa vyhýbať nezdravým jedlám, sladkostiam a fast foodom. Nebolo to tak vždy, ale Sofia si, našťastie, skoro uvedomila, že nezdravou cestou sa ďaleko nedostane, bola odhodlaná to zmeniť, a teda že sa jej to aj podarilo. „A ak nikoho nenájdeme, tak zostarneme spolu,“ potľapká ho po pleci so širokým úsmevom na perách. „Mne to teda neznie ako úplne najhorší nápad,“ zľahka pokrčí ramenami pričom sa uchechtne. Enzo je skvelý priateľ, a rozhodne si pohodový život s ním dokáže predstaviť, ale samozrejme, že by to ani pre jedného nebolo tak úplne ono. Sofia sa ale teda budúcnosťou a vzťahmi nejako nestresuje, nie je to tak, že by teraz nejak aktívne chodila na rande a snažila sa nájsť toho pravého. „24 hodinová práca, hm?“ zvedavosť v jej tvári sa trošičku zintenzívni po týchto jeho slovách. „To rozhodne znie zaujímavo,“ pokýva hlavou s menším úsmevom. Fotenie je rozhodne úžasné umenie a Enzo má, nepochybne, v tejto oblasti obrovský talent. „Ale zároveň teda náročne,“ nikdy o niečom takomto nepočula, ale rozhodne ju to zaujalo, takýto 24 hodinový projekt. „Naozaj?“ mierne nadvihne obočie nad jeho slovami o tom, že si myslel, že skončí na univerzite oveľa skôr, lebo to nebude zvládať. „Tvoja múdra hlavička aby to nezvládala? Ale prosím ťa,“ Sofia zavrtí hlavou do strán s menším úškrnom na perách. Samozrejme, že bude svojho priateľa vždy podporovať a nedovolí mu, aby sa žiadnym spôsobom podceňoval. „Ale pozri sa, už sme skoro na konci, takmer sme to zvládli,“ venuje mu jeden povzbudzujúci úsmev. Budúcnosť je desivá, ale zároveň sa toho Sofia už nemôže dočkať. Bude to niečo úplné iné, žiadne študentské povinnosti, konečne sa bude môcť venovať tomu, čo ju skutočne baví a napĺňa. A hoci ešte ani len netuší, kam ju osud zavedie, je si istá, že všetko bude tak, ako to má byť a bude to naprosto skvelé. „Uhm, môj život naozaj nie je momentálne až tak zaujímavý,“ po krátkom premýšľaní iba zľahka pokrčí plecami. Nesťažuje sa, to vôbec nie, ale je pravda, že väčšinu času sa venuje iba škole a cvičeniu. To síce neznie úplne najhoršie, ale možno by sa mala začať viac socializovať a chodievať na akcie. Kedy nato bude lepší čas, ako teraz, keď navštevuje univerzitu? „Rozhodne by sme si mali niekam spolu vyraziť,“ zľahka sa usmeje na Enza, ktorý hádam nie je až príliš zaneprázdnený a dokáže si na ňu nájsť čas, aby mohli spolu niečo podniknúť. Sofia sa nebude brániť prechádzke prírodou, ale ani návšteve nočného klubu alebo baru. „Už to naozaj nutne potrebujem,“ mierne si vydýchne, pričom sa na krátku chvíľu zadíva navôkol nich, následne sa pohľadom vráti späť k sladkému Enzovi. V klube aspoň bude mať príležitosť stretnúť sa s inými ľuďmi a nežiť stále vo svojej bubline, ako to tak trošku robieva teraz.

Jenom se nad její větou zasmál a hrdě zvednul bradu. “Já? Já vždycky!” pronese se smíchem a nevinně pokrčí rameny. Lorenzo samozřejmě uměl lichotit, kdo by neuměl lichotit? A taky její velmi dobrá kamarádka si nějaké ty lichotky zaslouží, i když realita byla možná jemně na druhé straně. Nebyli ve filmu, aby byli navždycky krásní. Jednou v životě až prožijou veškerou tu zábavu prostě budou staří a vrásčití. Ovšem na to byla ještě spousta času a proto se Lorenzo rozhodl přehodit konverzaci pěkně někam jinam. Podíval se na ni pohledem jestli to myslí vážně a pak se jenom usmál. “Vážně, takže náš plán bude, pokud nikoho nenajdeme, pořídíme si psa nebo kočku, nebo oboje, a budeme žít šťastně až do smrti spolu?” uculí se hned. Taky se mu ten plán rozhodně líbil. Upřímně, kdo by se nechtěl vyprdnout na nějakou lásku, která je plná utrpení a prostě raději být s kamarády, kde tolik utrpení není? Jasně, asi by to nebylo úplně dokonalý, ale Enzo si rozhodně takový život někde ve své hlavě dokázal představit a proto si ani nestěžoval. Nakonec se jejich konverzace dostala i k jeho zítřejšímu plánu. “Ano, rozhodně se těším, ale zase.. i děsím. Zítřek bude plný kofeinu, abych neusnul,” uchechtne se jenom a souhlasil během toho vlastně, že je to opravdu náročné. “No vážně, kolikrát jsem se toho bál. Chytřejší mezi námi budeš ty,” zasměje se jenom a pak vydechne a podívá se po parku. Bylo to příjemné. Usrkl ze svého smoothie a nakonec se na ni jenom podíval. “To tedy, zvládli jsme to,” vydechne a pak se zamyslel. Bylo to děsivé, přemýšlet o brzké budoucnosti, která se velkou rychlostí - alespoň pro něj to tedy byla rychlost - blížila. Netušil ani pořádně kam nakonec zabloudí, a to si tu otázku ‘Čím chci být až budu velký?’ pokládal velmi často. “To neříkej, Sof! Každá maličkost na životě je zajímavá,” pokrčí rameny a podívá se na ni s lehkým úsměvem. Po chvíli se podíval před sebe a jenom si prohlížel part. “To rozhodně musíme,” vydechne, dlouho spolu nikde nebyli a proto se na ni podíval. “Samozřejmě si na tebe udělám čas, kdy jen budeš chtít. Nemusíme nikam, no ven. Můžeme jít i mezi lidi, za hudbou, předvést pár tanečních kroků,” uchechtne se a na lavičce v náznaku tance. To byl nápad. “Půjdeš se mnou do klubu?” Mrkne na ni hravě, protože.. proč chodit do přírody, když teď mohli jít někam mezi lidi a jednoduše se pořádně roztančit - i když pro Enza to bude trochu obtížnější - a poznávat nové lidi, popřípadné rychlovky či snad něco do budoucna?

„Áno, presne tak,“ sladko sa uškrnie na Enza. „No neznie to naprosto perfektne?“ usrkne si z lahodného nápoju, pričom sa jej na tvári stále pohráva pobavený výraz. Sofia pevne verí, že s Enzom budú udržiavať kontakt aj po univerzite, kedy sa ich cesty celkom možne rozídu a každého to zavedie úplne inam. Ani jeden z nich ešte nemá presný plán, ale na jeho vymyslenie predsa ešte majú dostatok času. Zatiaľ je ale ešte všetko vo hviezdach, nie sú ešte ani na konci svojho štúdia, a tak by sa mali momentálne sústrediť skôr na prítomnosť. Preto Sofia navrhla, že by si konečne mohli niekam vyraziť, už je to naozaj dlho. Sofii vôbec nerobí problém ísť do klubu ani sama, ale je jasné, že s priateľmi je to o niečom úplne inom. Vie, že Enzo sa rád zabáva a nikdy sa s ním nenudí, a tým pádom je aj skvelým spoločníkom práve do klubu. „Rozhodne,“ zoširoka sa uškrnie na Enza, keď okamžite súhlasí s jej návrhom a pozve ju do klubu. „V piatok to roztočíme,“ nad svojim použitím slova roztočíme sa musí sama trochu uchechtnúť a zavrtieť nad sebou hlavou. „Čiže si nerob žiadne iné plány,“ s úsmevom na perách zavelí, hádam teda Enzo zatiaľ nič iné ani naplánované nemal. Konečne spolu budú môcť stráviť trochu viac času, ako sa len krátko stretnúť pred školou, a ešte k tomu sa aj isto skvele zabavia. Sofia, samozrejme, bude v klube číhať po pohľadných chlapcoch, pre Enza pravdaže, nie pre seba. „Som si istá, že sa dobre zabavíme,“ nadšene sa uškrnie na svojho priateľa, pričom je myšlienkami už dávno na tanečnom parkete. „Už budem musieť ísť, o chvíľu mi začína hodina,“ zľahka si povzdychne, pričom sa jej na tvári objaví mierne skleslý výraz. Najradšej by strávila s Enzom na tejto lavičke ešte pár hodín, ale vie, že sa o malú chvíľku budú musieť rozlúčiť a Sofia sa bude musieť pobrať na hodinu. Je ale veľmi rada, že sa aspoň na malú chvíľku dokázali stretnúť a porozprávať si, čo majú nové. Obaja majú pomerne hektický život, ako asi takmer každý študent na univerzite. A práve preto si Sofia váži aj takéto malé chvíľky, ktoré môže so svojim priateľom stráviť. Enzo patrí medzi jej najbližších priateľov, a preto sama sebe dáva záväzok, že sa posnaží si nájsť vo svojom nabitom rozvrhu viac času, aby sa mohli stretávať častejšie. „Ale rada som ťa aspoň na chvíľku videla,“ venuje Enzovi jeden sladký, úprimný úsmev a následne si ho pritiahne do jemného objatia. V tomto objatí chvíľku zotrvá, len si tak užíva prítomnosť svojho priateľa a následne sa od neho odtiahne. „Uvidíme sa teda cez víkend,“ pre istotu to ešte spomenie, aby na ich plány náhodou Enzo nezabudol a zdvihne sa z lavičky. „Uži si zvyšok dňa, ahoj,“ mávne mu na rozlúčku so širokým úsmevom a následne sa už svižným krokom poberie k učebni, kde sa o malú chvíľku začína jej hodina.

>>> ukončenie hry

Enzo tohle přátelství měl hlavně rád díky tomu, že se stačilo vidět jenom chvilku a už měly velkolepé plány, u kterých tak nějak věděl, že snad nebude ani problém, aby je rozvedli dál pokud na to budou mít ten čas a proto mohli plánovat už teď. Souhlasně na ni přikývl a usmál se. "Jasně že to zní perfektně, plány s nejlepší kamarádkou? Ty zní vždycky perfektně," pokrčí lehce rameny a mrkne na svoji nejlepší kamarádku. Dokázal si v hlavě představit co všechno společně podniknou a už jen to mu jednoduše dělalo radost a nemyslel zbytečně na nějaké věci. Ono to toho, co spíše poslouchá ostatní místo toho, aby s nimi komunikoval někdy byly myšlenky velmi nebezpečné. Občas dokáže dojít i do bodu, kdy přemýšlí o svém životě, ovšem mělo to vůbec cenu? Ničí život nebyl nijak pohádkový, on to věděl moc dobře, jediná tragédie byla ta autonehoda, kde si zranil nohu a teď s tím musí žít. Inu dobrá, ještě tragédií bylo to, že prarodiče byli jeho jedinou rodinou avšak se jej zbavili jen kvůli tomu, že nechtěl být s dívkami ale s muži? Nechápal to, stále to pro něj bylo jako kdyby to bylo včera, kdy jej vyhazovali z domu po tom, co odvážně vyšel najevo. Nakonec jenom zamrkal, aby se těmito myšlenkami dneska nerozhodil, protože si rozhodně nechtěl kazit tu chvilku, kterou si mohli během té školy věnovat a proto se vrátil do reality vlastně i s nabídkou, že by mohli někdy do nějakého klubu a pořádně to tam roztočit. Musel se spokojeně usmát, když nakonec i souhlasila a pak vydechl a jen se zasmál. "Ani nevíš jak ještě," mrkne na ni tajemně ohledně toho, že to v pátek roztočí a pak už jenom přikyvoval na to, aby si neplánoval snad něco jiného. "Neboj, už tam mám rezervaci pro tebe," spokojeně a přátelsky se na ni zazubí a pak se napije svého nápoje, který mu pomalu docházel že za chvíli bude mít jenom plastový kelímek, který stejně skončí v koši, protože proč by to skladoval, že? "To rozhodně ještě budeme hvězdy večera na parketě," zasměje se jenom té představě, protože to byla trochu nereálná představa. On Lorenzo samozřejmě tancoval o tom není pochyb ale s jeho omezením toho moc neutancoval a inu... taky byl na mnoho tanců slušné poleno takže by byl akorát pro pobavení než pro nějaký ten úspěch. Podíval se na ni po jejích slovech a jenom přikývl. "Jasně, tak pak za půl hodiny půjdu na jednu, tak než tam dojdu.. bude taky nejvyšší čas vyrazit," poví jenom. Chápal to a nevadilo mu to, ono strávit společně takhle chvíli a dohnat aspoň trochu ztracený čas z jejich nepřítomnosti stačilo očividně hezky. Proto netrvalo dlouho a začal se se Sof loučit. "Ano, taky jsem tě rád aspoň na chvíli viděl," oplatil ji slova stejně jako jemné objetí a když se odtáhla jenom přikývl hlavou. "O víkendu," souhlasil slovně a pak ještě on chvíli seděl na lavičce a pak se jenom přátelsky usmál. "Ty taky a ahoj!" zamává ji jen. Ještě chvilku tam seděl, dopil obsah dobrého nápoje a když to bylo prázdné bylo to pro něj znamení, že může jít. Proto se samozřejmě zvedl a vydal se sám směrem k učebnám, aby nezmeškal svým trochu pomalejším krokem.

>>> ukončení hry

Dnes je pro Kimmy cvičící den, každý pátek před víkendem totiž chodí do fitka, aby si pořádně zacvičila a mohla si užít volný víkend a bavit se nějak jinak, než pocením se ve fitku. Chystá se tedy ve svém pokoji na koleji, kde zrovna není její spolubydlící, která na víkend odjela k rodičům. Má tím pádem volný pokoj, což využívá k pouštění hudby, pravděpodobně nějakého indie rocku jako je Maneskin, a hlasitému prozpěvování, chudáci všichni, kteří bydlí kolem jejího pokoje. Nemá vůbec na spěch, takže si během chystání užívá svůj soukromý koncert, který sama naštěstí neslyší díky sluchátkům v uších. Málem si s voděodolnou řasenkou vypíchne oko, když se až příliš vžije do refrénu skladby, která jí zrovna hraje. Nakonec si řasy zvládne natočit i bez úrazu a nutné návštěvy pohotovosti a jejich natočením její make-up i příprava končí. Do fitka nehodlá chodit zmalovaná jako klaunova nevěsta, nerada by se pak vracela s rozteklým obličejem. Ještě by děsila kolemjdoucí. Dlouhé vlasy si jen rychle pročeše a stáhne je do culíku, který jí splývá na zádech. Když je její nenáročná práce před zrcadlem hotová, přijde na řadu oblékání, které jí zabere ještě méně času, než předchozí příprava. Rovnou si na sebe oblékne upnuté černé sportovní kraťasy, sportovní tílko stejné barvy a přes to si oblékne ještě svou oblíbenou tmavě fialovou oversize mikinu. Nechce ve fitku ztrácet čas převlékáním, takže jde rovnou v tom, v čem bude cvičit. Převlékne se až bude odcházet, takže do sportovní tašky přes rameno si hodí jen boty na přezutí a pak věci na převlečení po cvičení, které se skládají z modrých riflí a volnějšího šedého trika. Nezapomene ani na vodu a nezbytné věci jako je peněženka. Ještě se trochu chaoticky porozhlédne po pokoji a do oka jí padne skateboard, který má opřený o stěnu vedle postele. Už docela dlouho nejezdila, protože všude chodila pěšky nebo jezdila autem. To musí napravit, když je dnes tak hezky! Rychle se pro skate natáhne, jen co si přehodí tašku do fitka přes rameno a pak už konečně opustí svůj pokoj na koleji, kam se vrátí nejspíš až už se bude stmívat.
Má takovou radost, že konečně začíná být tepleji a může jezdit na skateu, že na něj naskočí hned co vyleze ven před koleje. Airpody si z uší samozřejmě stále nevyndala, akorát už si nezpívá nahlas, aby náhodou nějaké kolemjdoucí nepobuřovala svým jistě okouzlujícím zpěvem. Navíc ani nepotřebuje, aby na ni někdo koukal jako na blázna, i když jí tedy na názorech neznámých lidí vůbec nezáleží. Ještě se naposledy otočí ke koleji, aby zvážila, jestli má opravdu všechno. Zhodnotí, že má, takže se odrazí a vyjede vstříc fitness centru. A jelikož je vážně hezky a nikam nespěchá, na poslední chvíli se rozhodne, že si cestu do fitness centra o něco prodlouží průjezdem přes školní park, který je jedním z jejích nejoblíbenějších míst v celém San Franciscu. Je tam totiž příjemně a jsou tam dobré cesty- ideální pro jízdu na skateboardu- tak proč toho nevyužít?

Nathaniel byl člověk, co byl velmi často zavřený ve svým pochybným bytě, který se mu kolikrát rozpadal pod rukami, když otevřel nějakou skříňku anebo si jen sedl na židli - ano i to se mu stalo, že pod ním praskla noha od židle a on se velmi rychle zřítil k zemi - tak to dopadalo, když si kupoval velmi starý nábytek protože si jiný dovolit nemohl. Sice měl dvě brigády ale většina peněz mu stejně šla na nájem a zbytek na jídlo, aby ještě v té své 'noře' neumřel hlady. Ovšem nijak mu to nevadilo, že jeho byt byl pochybný, protože to bylo jeho soukromí, kde byl neustále zavřený hlavně kvůli jeho knihám, které mu pomalu vypadávaly z poměrně velké knihovny, která byla opravdu plná.
Ty dny měl nejraději, proto měl vlastně rád i zimu, neboť nebylo moc pořádné počasí na to chodit někam ven a tak během zimy chodil stejně jenom do práce a taky do knihovny, která byla prakticky jeho druhým domovem. Protože..knihy co více dodat, že? Avšak zima skončila a začalo být dokonce i pěkně a sám Nathaniel uznal, že by byl dobrý nápad vylézt z té nory, kterou měl. I když venku vypadalo že je hezky, Nathaniel si klasicky oblékl tak dvě vrstvy, jen aby se náhodou neotřel někdo o jeho jizvy po jeho těle. Když byl oblečen, do košile a svetru s klasickými džíny, vzal brašnu, do které dal poznámkový blok, tužku a tak dvě knihy. Jednu měl rozečtenou, plánoval ji venku dočíst a rovnou i začít další, kterou podle obalu i názvu snad ještě ani nečetl, což byl vlastně i zázrak. Když měl všechno, vyrazil ven, samozřejmě i s tím, že ještě stihl zakopnou o práh u dveří. A nakonec opravdu odešel. Chvíli přemýšlel kam jít, nechtělo se mu nikam daleko a s tím, že měl byt poměrně blízko školy tak jej hned napadl park. Bylo to příjemné místo, kde si mohl najít i flíček, kde by byl sám. A jakmile došel do toho parku, tak trochu nevydržel svoji vášeň ke knihám. Z brašny vytáhl rozečtenou knihu, kterou si i za chůze otevřel. Bylo to pro něj zrovna tak trochu i sebevražedné gesto, kvůli jeho naprosté nešikovnosti, ale.. šel pomalu, dokonce se jednou za čas podíval pod nohy, jestli jde stále dobře. Ovšem po chvíli se stejně dostal do velmi zajímavé části, ze které se nemohl odtrhnout a taky.. si i věřil, když to do teď zvládal jít celou dobu dobře a proto přestal nakonec dávat i ten pozor na okolí i na jeho chůzi. A s tím jak přestával dávat pozor se mu to i vymstilo! Během chvíle cítil jakýsi náraz do jeho těla, což mu akorát zapříčinilo naprosté ztuhnutí a během té další se válel na zemi, jediné štěstí pro něj, že ani necítil, jestli ten pád byl bolestivý či ne. Jediné co cítil, byl tupý a rozhodně tvrdý dopad na zem, jeho kniha mu vypadla z rukou a kousíček od něj byla...dívka? "Uh...pardon?" tak trochu nevěděl, jestli je to jeho vina, ale počítal s tím, protože to byl on, kdo si četl za chůze a očividně způsobil nějakou nehodu a navíc.. k bylo to i velmi pravděpodobné.

Už se neskutečně těší, až dorazí do fitka a bude si moct zacvičit. Cvičení ji vždycky naplní hromadou energie i přesto, že ji během téhle aktivity spíše vydává. Díky tomu, že do fitka poměrně spěchá, aby už tam byla co nejdříve, se parkem řítí možná lehce nepřiměřenou rychlostí vzhledem k tomu, že na skateboardu už nějaký ten pátek nestála. Spoléhá však na pravidlo, že pokud se člověk jednou něco naučí, už to nezapomene a jak může zatím zhodnotit, je to pravdivé. Vsadila by se, že kdyby si teď sedla na kolo, určitě by věděla, jak na něm jet a to i přesto, že na něm naposledy seděla, když jí bylo tak deset let- cyklistiku totiž bytostně nesnáší. Vždycky jí přišlo mnohem lepší pobíhat po tenisovém kurtu a honit se za tenisákem, než šlapat někde do kopce na kole. Tady ji do jízdy na kole díkybohu nikdo nenutí a ona může městem cestovat jakýmkoliv způsobem, co se jí zlíbí.
I přesto, že přidala na tempu díky svému nadšení ze cvičení, si nakonec cestu rozhodla prodloužit univerzitním parkem, ve kterém ráda tráví čas i normálně. Navíc se dnešní den řadí k teplejším dnům, a tak jí nevadí pobýt o něco déle na příjemně hřejivém jarním sluníčku. Bohužel se o něco později ukáže, že dnes nebude všechno až tak růžové, jak se zpočátku zdálo, protože jí zhruba v půlce parku přistane v cestě basketbalový míč. Nějací kluci si šli zřejmě zahrát basket a ona se ocitla v nesprávnou dobu na nesprávném místě, což však nezažene její prvotní podráždění, když se míči taktak vyhne. Rychle se za jízdy ohlédne na nějakého kluka, který z toho má zřejmě ohromnou zábavu. „Ty pitomče, dávej si příště větší pozor!“ křikne za ním, přičemž jeho směrem zvedne patřičný prst, když se ten blbeček dál směje jejím strastím s vyhýbáním se míči. Bohužel pro ni však hráčům basketu o pár vteřin později dopřeje mnohem lepší podívanou, protože když konečně otočí hlavu směrem na cestu, připlete se před ní úplně nová překážka, které se však tentokrát vyhnout nedokáže. Stihne jen překvapeně vyjeknout těsně předtím, než narazí do kluka držícího knihu a nehledícího kolem. Díky rychlosti, kterou o něj vrazila, oba skončí na zemi, přičemž ona přes něj přelétne a tvrdě dopadne na zem kousek od něj. Osamocený skateboard odjede o kus dál od nich, ale to je teď její poslední starost. Podívá se na kluka, se kterým se srazila a vydechne. "Promiň," vyhrkne ve stejný moment jako on a rychle ho sjede pohledem ve snaze najít nějakou známku zranění. Nic však nevidí, protože je kluk vedle ní oblečený jako kdyby byli uprostřed listopadu. "To byla moje chyba," doplní svou omluvu a až teď si uvědomí, že cítí nepříjemné štípání na loktu a koleni. Očima sklouzne právě ke svému kolenu, na kterém hned uvidí nehezkou ránu, ze které už teče krev. "Sakra," zahuhlá si spíš sama pro sebe a potlačí povzdechnutí. Asi si ty kraťasy měla více promyslet, než si je vzala na sebe, protože takhle bylo její koleno vystaveno přímému kontaktu se zemí. Ji ovšem ani omylem nenapadlo, že na té zemi skončí. Nic to však nemění na tom, že se ještě ani nezeptala toho kluka, jestli je on v pohodě. Své koleno může řešit potom, a tak se znova podívá na něj, ignorujíc smích kluků z basketbalového hřiště. "Seš v pohodě?" zeptá se a podívá se konečně i do jeho tváře ve snaze najít v ní nějakou bolestnou grimasu v případě, že by ho něco doopravdy bolelo. Nic však nevidí, ale i tak si radši počká na odpověď, než se začne pomalu škrábat na nohy.

Ono mít zabořený nos pěkně hluboko mezi písmenky velmi zajímavé knihy bylo vždycky velmi nebezpečné. Samozřejmě to Nathanielovi nijak nebránilo v tom, aby to vyzkoušel a vlastně i riskoval. Každý člověk, dokonce i ten, který jej neznal by velmi snadno dokázal poznat to, že pro knihu by udělal cokoliv, až tak moc špatně na tom je. Mnoho lidí mu už říkalo, ať knihu na chvíli odloží a hledí svýma očima do světa, avšak.. pohled na svět, který měl během svého krátkého života zažitý mu naprosto stačil. Nepotřeboval vidět horší věci, i když kolikrát pochyboval o tom, že by dokázal snad po tom všem čím si prošel vidět něco mnohem horšího. Knihy byli jednoduše lepší, díky čtení mezi řádky dokáže člověk dedukovat to, jestli je konec předvídatelný či ne. Nathaniel rád hádal a byl ještě radši, když se dokonce spletl a konec byl úplně jiný než on sám plánoval! Takové knihy pro něj byli nejlepší, s nečekaným dějem a ještě více nečekaným koncem. Život byl totiž něco podobného, občas se nějaké věci dle něj dali očekávat, ale byly tu i takové, které by rozhodně nečekal. A dnešní den, ten jeden okamžik byl jasným důkazem! Dokázal si velmi rychle odvodit to, že srážka s dívkou byla jeho chyba, mnoho lidí by to hodilo na něj, neboť by považovali za hloupost chodit a během toho si číst. On to jako hloupost nebral, ale i tak byl připraven sypat omluvy, inu hlavně kvůli tomu, aby se vyhnul jakémukoliv konfliktu - ty on rozhodně rád neměl. Rozhlížel se troch okolo sebe, viděl jak se dívka sbírá ze země a tak se stavěl taky. Podíval se na její koleno, které nevypadalo moc pěkně. Jak to asi bolí? Ptal se sám sebe, než zaslechl tu otázku. "Já?" pronese takovým zmateným stylem, jako kdyby se ještě ujišťoval, jestli to není někdo další. "Ano, jsem v pořádku," přikývne nakonec jenom a během toho zaťal ruce v pěst. V ten moment na prstech ucítil cosi lepkavého, proto zvedl ruku a podíval se na dlaň která byla poněkud hodně odřená, asi z toho, jak se snažil automaticky zbrzdit pád. Pak ruku zase sklonil, nebylo to nic co by ho obtěžovalo přeci jen.. jeho necítění bolesti mělo nějakou výhodu. "Co ty? Asi to musí pěkně bolet," pronese a prstem jemně ukáže na její koleno. Potichu se zavrtěl, zkoumal jestli ještě někde na těle neucítí další lepkavé místo - krev. Ovšem jeho hromada vrstev oblečení jeho kůži zachránila. I když jej celá brněla z toho doteku. Podrbal se na zátylku a ještě se ohnul pro knihu, která dopadla snad mnohem hůř než on! "Neměl jsem.. koukat do knihy," řekne trochu červený, protože mu to přišlo trapné, že způsobil nehodu tím, že čučel do knihy. "Očividně to je za chůze nebezpečné," dodal jenom, neboť se pokusil o odlehčení situace, i když.. všechno vypadalo, že je v pořádku. Dívka, se kterou se srazil nevypadala, že by byla konfliktní a proto začínal pomalinku, opravdu pomalinku uvolňovat všechno svoje svalstvo, co měl napnuté.