Školní park

Nejradši by těm blbečkům, kteří jí hodili míč do cesty, šla pěkně přímo do tváře vykřičet, jak debilní a nezodpovědní jsou. S takhle stupidním chováním se v životě určitě daleko nedostanou! Naštěstí pro ně se srazila s jinou osobou, která díky ní a jejím strastem s udržením se na skateboardu, který je teď kus od nich, skončila na zemi s ní. Jen co k dané osobě zvedá hnědé oči, vidí, že je to nějaký kluk, kterého předtím nikdy v univerzitním parku neviděla. To je ale pochopitelné, denně ním prochází obrovské množství studentů a ona není chodící encyklopedie, aby znala všechny. Navíc tenhle kluk působí docela nevýrazným dojmem. V dobrém slova smyslu. Určitě nedělá nic, co by ji nutilo se dívat jeho směrem, kdyby se náhodou v minulosti už někde potkali. Alespoň tak na ni působí na první dojem, což pravděpodobně způsobuje především to, že se kousek od nich na zemi povaluje kniha, kterou si neznámý kluk četl. A ačkoliv možná dopadla hůř, než oni dva, stáčí pohled z knihy na něj, aby se mu omluvila za to, že do něj najela. Takhle si určitě den nechtěl ‚zpříjemnit‘ ani jeden z nich. Ostatně, kdo by měl na svém denním plánu srážku s jiným člověkem a sedřená kolena, že? Ona rozhodně ne. A předpokládá, že on taky ne. "Jo, ty," přikývne a nedokáže potlačit koutky rtů, které jí zacukají do pobaveného úsměvu, když vidí, jak zmateně se jí ten kluk ptá, jestli myslí jeho. "nevím jak ty, ale nikoho jinýho, než nás, na zemi nevidím," prohodí s lehkou pobaveností v hlase, která střídá její naštvání na basketbalisty. Ještě jednou si ho krátce prohlédne, zda je v pořádku, a když nic nevidí a sám jí potvrdí, že mu nic není, tak přikývne. Je ráda, že si třeba nerozrazil hlavu, ačkoliv to jeho prvotní zmatení možná trochu vyvolává otázku, jestli se při pádu nepraštil i do hlavy. Sama se podívá na své odřené koleno, které trochu krvácí a začíná ji nepříjemně štípat a bolet. Není to ale nic, co by se nedalo vydržet. Není přec z cukru. A tak jeho slova odmávne ledabyle rukou. "Dá se to vydržet, taky to mohlo být horší," pokrčí rameny, a když sáhne po knize, podívá se na ni. Najednou se ucítí provinile, když ví, že kvůli ní skončila na zemi. Ona sice není žádnou velkou čtenářkou, ale tuší, že pro milovníky knih není potěšující, když se jejich kniha válí na zemi. "No, asi to není ideální způsob chůze," uzná, ale tentokrát už se tomu i tiše zasměje. Ještě asi nepotkala někoho, kdo by četl i za chůze a ano, určitě to není ideální. Vlastně nechápe, jak je vůbec možné, že na zemi neskončil už dřív, pokud kouká do knihy celou dobu. Nebo že do něčeho nevrazil. Třeba do sloupu. To by byl určitě její případ, kdyby četla za chůze. "Doufám, že je ta kniha v pohodě?" Zeptá se nakonec i na stav jeho knihy, který je samo sebou taky velice důležitý. Pokud by přišla k příliš velké újmě, pravděpodobně by mu nabídla, že mu jako omluvu koupí novou. Horší by ovšem bylo, kdyby si ji sebou přinesl z knihovny. Tak či onak, začne se pomalu škrábat na nohy, aby tady společně neseděli na zemi jako dva idioti, a když stojí pevně na nohou, natahuje k němu ruku, jestli náhodou nechce pomoc. "Mimochodem, jsem Kimmy, kdybys chtěl náhodou podat žalobu na to, že jsem nebezpečný řidič," zasměje se a kývne hlavou ke svému skateboardu, který je ještě stále kousek od nich v trávě. Stejně jako on, se i ona snaží odlehčit situaci. Konec konců, nic až tak hrozného se nestalo, pokud nepočítá pár odřenin, které se od okamžiku, co se postavila, ozývají o něco výrazněji a připomínají jí tak svou dotěrnou existenci.

Rozhodně by nečekal to, že by se jeho den rozvedl takhle. Bylo dost očividné to, že zrovna člověk jako byl Nate se takovým situacím vyhýbal jen aby necítil přebytečný kontakt lidí okolo něj. Neměl rád takové kontakty a proto byl velmi rychle rozhozený a jen si ve své hlavě snažil urovnat, uvědomit si co se dělo. Byl hodně nesmělý a taky si pak velmi rychle uvědomil to, jak trapně asi musel znít když se potřeboval nutně ujistit, jestli myslí jeho jako kdyby nějací další lidi padli na zem ve stejnou chvíli jako oni. Když mu to potvrdila a sama okomentovala, že nikoho dalšího na zemi nevidí musel se nervózně zasmát. "Jo to je pravda. Bylo by to divné, kdyby se s námi zbořili další lidi," pronese nakonec jenom a podívá se ještě okolo. Byl trochu zmaten ano, bylo možné, že někde na cestě k zemi trefil svoji hlavu, ale... jeho problém byl že tu bolest ani necítil. Ovšem více pravděpodobně byl zmatený z toho, jak stále celé jeho tělo vibrovalo po tom, co se s ní srazil. Pak si všiml jejího kolene, zamračil se a poukázal na to. "Ještě že to není horší, už tohle nevypadá pěkně," řekne bez rozmyšlení a ještě chvíli sledoval krev tekoucí z jejího kolene. Pak ale začal hledat svoji knihu, kterou hned našel u sebe a okamžitě se po ní natáhl. Trochu ji oprášil, možná měla o něco více odřené rohy, ale jinak vypadala v pořádku. Musel se tomu zasmát a zvednout pohled k ní, i když na ni dlouho neutkvěl aspoň na chvíli navázal kontakt a to pro něj byl dostatečně velký pokrok. "Možná to chce jen trénink. Stíhat koukat do knihy a na cestu," ano Nathaniel se pokusil o vtip, ale když to vypustil z úst řekl si, že v jeho hlavě to rozhodně znělo mnohem lépe než během toho co to vynesl do vzduchu. Asi by neměl zkoušet povídat vtipy. Pak chvíli ještě koukal na knihu, zkusil ji otevřít. Pár listů bylo trochu mimo, vytrhnutých, ale pořád to zvládala. "Ano, technicky vzato jsou knihy nesmrtelné, když se nad tím zamyslíš. Samozřejmě ne kvůli tomu, že je to pouze kniha, teda taky kvůli tomu. Ale.. když si to vezmeš, knihy mají svůj život. Ty nejstarší jsou v muzeích a vlastně... už jsou tak křehké, že by stačil jeden špatný dotek a rozpadly by se v prach," ani netušil, kde se to v něm vzalo a pak se nad tím vším pozastavil. Poplašně se podíval na dívku a jen zvedl jeden koutek. "Promiň.. tohle asi není úplně... zajímavé," řekne a pak zvedne knihu. "Je v pohodě," dodá nakonec jenom a pak semkne rty. Knihy, knihy. Kdyby tohle někomu říkal, hned by se mu začal smát, že takhle se s holkou nemluví. Neměl by přeci mluvit o knihách které v dnešní době nebyly kdo ví jak moderní. Měl by s ženami mluvit jinak, akorát byl ten problém, že on tohle opravdu neuměl. Když se začala zvedat sledoval jí dokud nebyla na nohou a když uviděl její nabízenou ruku chvíli ji zaraženě sledoval, než se ji rozhodl přijmout. Byl celý napnutý ale i tak se dostal na nohy a během toho zjistil dokonce její jméno. "Nathaniel, a myslím, že by se podvedlo spíš žalovat mě. Chůze s nedbalostí či co," oplatí vtip. Byl rád, že narazil na někoho, kdo to nebere nějak vážně. "Máš můj obdiv že na té věci umíš. Dokážu si představit, že bych na to jen stoupl a byl bych hned na zemi," podrbe si zase zátylek a při tom když viděl svoji brašnu hned do ní začal sahat. "Uhm.. mám tu..," hrabal dál dokud nevytáhl láhev vody, papírový kapesník a náplast. Tohle byla jeho.. záchranná věcička. Pro někoho, kdo byl velmi často na zemi běžná věc. "Sice to nevypadá vážně, ale doporučuji si to vyčistit, mohlo by se to zanítit a.. pak by to problém byl," natáhl k ní ruku s věcmi. Nebyl kdo ví jaký zdravotník ale tohle znal moc dobře. Už od dětství.

Už se nad jeho slovy jen pobaveně uculí. Jediní lidi, kteří by se s nimi mohli skácet k zemi, jsou leda tak imaginární. Nikdo další kolem nich totiž není, což je možná dobře. Až na ty pitomé basketbalisty na hřišti nedaleko od nich se jim tak nemůže za jejich srážku nikdo smát. To by ji sice netrápilo, ale není si jistá, že hnědovlasý kluk sedící na zemi společně s ní, by řekl totéž. Nepůsobí na ni jako někdo, kdo je rád středem pozornosti. Spíš jako někdo, kdo radši dělá, že není. Ale ať je jaký je, všímavost mu nechybí, protože téměř okamžitě poukazuje na její rozbité koleno, které už na sebe začíná samo upozorňovat nepříjemným štípáním a bolestným bodáním. Sama k odřenině stáčí pohled a potlačuje nutkání si povzdechnout. Není nešikovná, ale odřená kolena má častěji, než by se jí líbilo. Kvůli sportování a jezdění na skateu. Ale protože už je na odřeniny zvyklá, tuhle určitě taky přežije. A pokud náhodou ne, může ho jako odplatu chodit strašit, až tady nebude. "Zahojí se to, taky jsem mohla skončit na šití," pokrčí lehce rameny, vlastně šťastná, že ji nic takového nečeká. Snad. Zatím to nevyčistila, takže nevidí, jestli si koleno rovnou náhodou nerozrazila. Ale protože o tom docela silně pochybuje, zůstává v klidu a celou situaci se snaží brát spíš s humorem. Ječet tu na něj kvůli tomu vážně nebude. "Možná, ale trénuj to příště někde, kde nejsou lidi," zasměje se jeho poznámce a rovnou mu k ní přihazuje i jednu malou radu. Ta by mohla být užitečná, protože by se tak díky případné nepozornosti mohl vyhnout další srážce. A pokud nechce být za chvíli celý domlácený, možná by se měl její radou řídit. Sleduje, jak sahá po knize i to, jak ní listuje, aby zjistil, jestli není poškozená a ona na malou chvilku tiše doufá, že není. Cítila by se blbě, kdyby se tomuhle evidentnímu knihomolovi, co čte i za chůze, rozbila částečně její vinou. Jak se ale zdá, kniha mohla stejně jak oni dva dopadnout mnohem hůř. Některé natržené listy v ní sice musí hnědovlasému klukovi lámat srdce, ale zdá se, že se přes to zvládá přenést, protože v dalších vteřinách už jí vykládá o nesmrtelnosti knih. A ona na něj kouká, poslouchá ho a není schopná potlačit veselý úsměv, který dotírá na její rty. Ještě nikdy s ní žádný kluk nemluvil o knihách. Zdržuje se spíš v přítomnosti sportovců, než knihomolů a tak jí to celé připadá lehce úsměvné. Ne ovšem kvůli tomu, že by si z něj utahovala, ale kvůli tomu, jak netradiční situace to pro ni je. Až když neznámý dopovídá a ještě se k tomu i omluví, změní úsměv v milejší a zavrtí hlavou. "Je to zajímavý. Nikdy mi tohle o knihách nikdo neříkal a když se nad tím zamyslím, máš asi pravdu. I knihy budou mít svůj život. Konec konců, v nich samotných se něčí život popisuje," sice imaginární život, ale i ten se určitě počítá, "každopádně, jsem ráda, že je v pohodě," dodá s úsměvem na rtech a ještě jednou zabloudí pohledem ke knize, která by možná s tím, že je v pohodě, nesouhlasila.
I přesto, že posedávání na zemi je jistě skvělý způsob, jak trávit čas, nakonec usuzuje, že vypadají spíš jako dva blbečci, když sedí na průchozí cestě, s rozbitým kolenem a odřenýma rukama a tak se konečně zvedá na nohy. Trošku se jí při tom nakrčí čelo, protože odřené koleno se jí hned velmi ochotně připomíná, ale ona mu ukazuje pomyslný prostředník a raději natahuje ruku ke klukovi s knihou a když přijímá její pomoc, pomáhá mu na nohy. Rovnou se mu u toho představuje a na oplátku zjišťuje i ona jeho jméno. V další vteřině už se koutky jejích rtů zase zvedají do veselého úsměvu. "Tak že bych to zkusila? Uvidíme, kolik toho z tebe vysoudím," vesele se na něj uculí a jen co padne řeč na skateboard, pootáčí směru jeho směrem. Hoví si hezky v trávě, nedaleko od nich. "Kdyby sis u toho četl, tak rozhodně," trošku ho s hravým zajiskřením v očích popíchne, když hnědý pohled stáčí zpátky k němu. Dlouho se na něj ale nedívá. Pohled jí totiž padá k tašce, co má a pozorně sleduje, co všechno z ní začne tahat. Normální věci, které sebou nosí kde kdo a které by sebou měla taky začít nosit. Ona má ve své sportovní tašce, která kvůli pádu ještě pořád leží na zemi, jen věci na převlečení. Možná by své zásoby měla přehodnotit a přidat k nim i užitečné věci jako jsou náplasti a kapesníčky, které jí Nathaniel podává. "To by asi problém byl, díky," usměje se na něj a věci si od něj přebírá. Hned se rozhlédne kolem, aby našla lavičku. Jedna je hned kousek od nich, takže vyrazí jejím směrem, posadí se na ni a odřenou nohu natáhne víc před sebe, aby ji mohla vyčistit. Otevírá láhev s vodou, vytahuje papírový kapesníček, následně ho vodou trochu namáčí a zvedá na vteřinu pohled k Nathanielovi. "Co to vlastně čteš? Že tě to uhranulo tak moc, že čteš i za chůze,"těžko se jí skrývá zvědavost v hlase a vlastně se to ani nesnaží. A zatímco čeká, co zajímavého to vlastně čte, s nepatrným úšklebkem si začne namočeným kapesníčkem čistit koleno.

Nathaniel se snažil znít normálně, alespoň na jeho způsoby, neboť kolikrát rozhodně normálně nezněl. Byl často ten kluk, co byl divný a a až moc velký blázen do knih. Tichý a věčně se vyhýbal kontaktu. Samozřejmě k tomu měl své důvody. Ono introvernost byla opravdu jeho a vždycky mu stačilo naprosté minimum přátel, který mu tak nějak rozuměli. Ano, občas si uvědomoval, že komunikace s ním není asi nejlepší, když většinu času řeší jen knihy, ale když už na to dojde, dokáže řešit i nějaké jiné věci, opravdu. Anebo to aspoň zkouší. I teď se snažil, hlavně kvůli tomu, že byl připraven ustoupit, kdyby dívka se kterou se srazil nebyla moc příjemná. Ono, ustoupení je pro něj rozhodně jednodduší než nějaké argumenty, které by nakonec stejně vzdal. K jeho štěstí dívka byla příjemná a brala srážku kupodivu s humorem jako on. Stále cítil nepříjemné ošívání jeho těla, ale jak komunikoval s dívkou a sám si všiml že prakticky dopadla nejhůř ona, kvůli rozbitému kolenu, pomalu díky tomu zapomínal na svoje problémy. Souhlasně přikývl na to, že to opravdu mohlo skončit dřív, ale podle proudu krve, který sledoval z kolene usuzoval, že na šití to nebude a tak se mu i trochu ulevilo. I když rozhodně byl připraven během vteřiny hledat nejrychlejší cestu do nemocnice nebo na univerzitní ošetřovnu alespoň. Tam by ji to taky zašili nebo ne? Trochu se zamyslel nad zbytečností, která nakonec nebyla potřeba a pak když se vrátil ze svých myšlenek, pronesl to, že by jeho čtení za chůze bude potřeba trénovat. Cítil jak se mu rty zvedly do lehkého úsměvu nad její radou a dokonce souhlasně přikývl hlavou. "Jo, ono tohle bude určitě asi dobrý nápad. A až budu profík budu moc knihu vzít před svůj obličej znovu mezi lidi," uchechtl se nad tím. Ono, kdyby byl menší knihomol hned by bylo všechno jinak o tom nebyl pochyb, ale zase si nedokázal pomoct a tak už přemýšlel o tom, že trénink očividně bude jeho jediná cesta.
Během další chvíle sahal po knize, kterou kontroloval. Jistě, nebyla úplně v pohodě, ale kniha, kterou četl taky nebyla zrovna úplně nová a tak pár natržených listů zvládl přežít. Ani si neuvědomil jak moc začal mluvit o knihách a o tom jak vidí jejich vlastní život. Docela se rozmluvil, uvědomil si až po chvíli, proto během té další chvíle zavřel ústa a jenom přejížděl prsty po obalu knihy a chvíli nenavazoval pohled. Styděl se. Moc často s dívkami nemluvil, vlastně..tahle dívka byla opravdu po dlouhé době nějaká se kterou se dal do řeči. A teď ji vyplašíš svoji posedlostí že? Pomyslel si zatím co se omlouval za svoje blábolení a že by i pochopil, kdyby to nebylo vůbec zajímavé. Hned na to cukl pohledem vzhůru zpět do její tváře, když zaslechl, že ji to zajímavé i přišlo. Upoutala tím určitě jeho pozornost a cítil jak se mu na tváři tvoří zase menší úsměv. "To je pravda. Mají své vlastní světy. Ne úplně reálné.. ale pořád to jsou světy," souhlasil s ní spokojeně. Byl rád, že to pochopila, že mu odpověděla, už se necítil tolik jako blázen. I když asi jím stále trochu byl. Nakonec jenom zvedl knihu vzhůru a pronesl že je v pohodě na její odpověď pokýval hlavou. Trochu poničená byla, ale nebylo to nic, co by se nepokusil spravit.
Nakonec byl čas se postavit znovu na nohy. Ono, už jen to že stále vysedávali na zemi a lidi okolo nich chodili bylo asi trochu divné. S menším váháním přijal její ruku, na doteky nebyl moc zvyklý ale zase pochopil že je to slušnost a v těchto ohledech se dokázal ovládat. Zjistil její jméno. Hm, Kimmy, hodí se to k ní, pomyslel si zatím co povídal své jméno a jenom si ji prohlédl aby si potvrdil to, že se to k ní opravdu hodí. Ukázal svůj hraný překvapený výraz, lehce pootevřel ústa v překvapení. "Oh vážně? Tak to asi hodně štěstí," poví se smíchem, který se snažil ovládat. Pak poukázal na skateboard, ze kterého by určitě spadl hned co by na něj stoupl. Znal se moc dobře. Hodil po ní pohled a jen se hlasitě zasmál jejímu komentáři. "Jo to bude pravda. Ale myslím si že bych na něm knihu odložit dokázal. Pro své bezpečí," uculí se nakonec jenom. Pak si vzpomněl na svoji brašnu, na své zásoby, které měl v ní a hned tam začal něco hledat, aby Kimmy alespoň trochu pomohl. Měl s ránami a krví která občas tekla proudem opravdu často zkušenosti, nejen kvůli své nešikovnosti, ale taky kvůli minulosti a proto věděl, že se mu to bude někdy zase hodit. "Není vůbec zač," usměje se a předá ji věci. Jakmile se rozešla k lavičce, chvíli přemýšlel, jestli byl tohle čas říct ahoj a odejít? Možná ještě jednou se omluvit či něco podobného a odejít nechat ji prostor? Avšak.. než se stihl pořádně rozhodnout co dělat, jeho nohy rozhodli za něj a jednoduše se k ní připojil na lavičku. Jakmile se sedl, chvíli sledoval jak si čistí koleno a pak zamrkal nad její otázkou. "Uhm... Pán Prstenů je to jedno z prvních vydání," pousměje se trochu nesměle a poukázal na knihu, co držel v ruce. "Tolkien byl doopravdy pravý tvůrce fantasy žánru. To, že pomalu jako první člověk vymyslel nové rasy, nový jazyk, nový svět. Plno dokonalého, hlavně v těch letech.. něco takového vymyslet," zase se trochu rozmluvil, bylo to divné? Možná. Nebo spíš určitě. Proto zase sklopil pohled, využil svůj čas tím že si nápadně prohlížel ruce a pak se i trochu ohnul k nohám, aby se ujistil, že nikde neprotéká nějaká krev. Pak si sáhl i na hlavu aby se ujistil, udělal to rychle, věděl že to bude divné, ale možná to bude ještě divnější vysvětlovat.

Edit: UKONČOVACÍ POST
Potom co s ní prohodil ještě pár slov, které se u něj daly počítat jako rekord, protože ne vždy mluvil o knihách se nakonec rozhodl že nebude nadále zdržovat její čas. Nikdy se totiž nepovažoval za kdo ví jak dobrou společnost ani okolo těch nejbližších, kterých bylo opravdu málo. Na druhou stranu, část jeho osoby byla i docela ráda, že Kimmy poznal. Ovšem bylo mu jasné, že má jiné plány. Proto se ujistil, jestli je opravdu v pořádku, ještě se stihl několikrát omluvit a dokonce sliboval, že nebude číst za chůze. Inu.. bylo to u něj opravdu nepravděpodobné. Poté co se rozloučili, ji sledoval odjet na skateboardu, na kterým by si jednoznačně rozbil svůj chytrý mozek a jakmile byla z dohledu pryč. Ano, měl chvíli nutkání knihu znovu otevřít, neboť to pro něj byla jednoduše závislost ale taky byl i v dobré kapitole! Ovšem ruku ze své brašny vytáhl, zhluboka se nadechl a pak se rozešel. Byl to pro něj pokrok? Jednoznačně! I když nikdo z nás netušil, jak dlouho mu to vydrží. Stáhl se do sebe a při odchodu z parku se vyhýbal viditelným kontaktům s lidmi, které rozhodně nebyly nic moc pro něj už ze všech možný ale i nemožných důvodů.
--> domů

Ačkoliv se s Nathanielem ani trošku nezná, v okamžitém uvolněném konverzování jí to ani trošku nepřekáží, stejně jako v lehkém dobírání si jeho schopností se čtením za chůze. To by totiž nejspíš potřebovalo ještě trošku tréninku vzhledem k tomu, že díky tomu ani trošku nevnímá své okolí. Příště by taky třeba mohl vlézt na přechod na červenou! To by mělo mnohem horší následky než srážka s holkou na skateboardu a tak mu jako velmi dobrosrdečná neznámá humorným způsobem doporučuje, že by si měl na své čtenářské chodící tréninky začít vyhledávat místa, kde se mu nemůže nic stát a kde se mu někdo podobně nepozorný jako byla dnes ona, nebude moct připlést do cesty. "Až budeš profík, můžeš to klidně začít učit i ostatní, otevřít si vlastní čtenářský byznys a dělat kurzy," s uculením na něj spiklenecky mrkne, jako by mu právě dala tu nejlepší podnikatelskou radu světa a očima už v další chvilce sklouzává k jeho lehce poničené knížce. Cítí se kvůli jejím natrženým stránkám lehce provinile, skoro jako by je sama roztrhala v rukou, přestože nic takového neudělala, ale Nate její provinilé myšlenky naštěstí velmi rychle zavádí jinam. Sice také ke knihám, ale tentokrát úplně jiným způsobem, než doposud. Díky jeho slovům totiž nepřemýšlí nad tím, jestli by mu knížku neměla koupit novou, ale nad tím, že si každý literární kousek žije svým vlastním životem. Obrazně řečeno. Knihy samozřejmě neběhají po světě na malých nožičkách a neinteragují mezi sebou jako lidé, ale na svých popsaných stránkách mají fiktivní příběhy, které žijí v myslích těch, kteří je čtou. "Když čteš knihu, v hlavě se ti její příběh promítá, takže minimálně v tyhle chvilky jejich světy rozhodně žijí," usměje se na něj, sama sebou překvapená, že je vůbec schopná o knihách tímhle způsobem mluvit. Není totiž knihomolka. Do knihovny chodí jen když musí a na koleji má na své jedné skromné poličce odložené úplně jiné věci, než knížky. Nathaniel ale působí dojmem tak obřího knihomola, že ji zřejmě svou aurou čtenáře alespoň pro tuhle chvilku nakazil. A možná ho prostě jenom nechce uvádět do ještě větších rozpaků, než ve kterých je a tak se díky tomu chytá tématu knih, přestože k nim sama v srdci nikdy tolik blízko neměla.
Ať už je to jakkoliv, konečně jim oběma dochází, že vysedávání na zemi téměř uprostřed cestičky v parku není zřejmě tou nejideálnější odpolední aktivitou, takže když její mozek začíná zase normálně pracovat a začíná si uvědomovat, že je na čase se postavit, přesně to dělá. I přes rozbité koleno, ve kterém ji stále nepříjemnou bolestí bodá, se zvedá na nohy a jen co na nich stojí, už natahuje ruku k němu, aby zpátky na nohy pomohla i jemu. Ne, že by si myslela, že by to nezvládnul sám. Určitě zvládnul, ale vzhledem k tomu, že být to naopak, nabídnul by pomocnou ruku určitě i on jí, bez rozmyslu ona nabízí tu svojí jemu. A teprve až pak se mu sama představuje, dozvídá se jeho jméno a jako by jí to dalo zelenou k další várce veselého popichování, rovnou se do něj bezhlavě vrhá. "Díky, ale potřebovat ho budeš spíš ty, mám perfektního právníka," nemá. Nemá vůbec žádnýho právníka a ani by ho za takovouhle hloupost nezažalovala, ale tenhle fakt jí nebrání v dalším veselém popichování. Zejména když vidí, že se toho chytá a nenechává ji v tom samotnou. "To je dobře, pak bys mohl dopadnout hůř, než jen s odřenýma rukama," prohodí, když se jejich pozornost přesune ke skateboardu nedaleko nich, ke kterému i na pár vteřin stočí pohled, než ho zase vrátí zpátky k němu, aby si od něj převzala věci na vyčištění svého kolene. Nate je rozhodně vybavenější mnohem líp, než ona. Její taška ležící na zemi nedaleko nich totiž žádné zdravotnické pomůcky, byť jen v podobě vody, náplasti a kapesníků, neobsahuje. Respektive, vodu obsahuje kvůli tomu, že se chystala do fitka, ovšem ten zbytek věcí už postrádá. Je mu tak za nabídku jeho pomoci vděčná a s jemným úsměvem na rtech mu za ni i děkuje, zatímco si od něj věci přebírá a vydává se k té nejbližší lavičce, na kterou si i sedá, aby mohla zahájit svou vlastní lékařskou praxi. A zatímco si vodou navlhčeným kapesníčkem otírá koleno za účelem odstranění alespoň nějakých těch bakterií, pokračuje s lehkostí v konverzování s Natem, jenž si sedá na lavičku k ní. "Jedno z prvních vydání?" s překvapením vepsaným v očích k němu zvedá pohled, načež jím hned vzápětí klesá i k jeho knize. Byla drahá? Zničila mu právě něco vzácného? Něco, co už se nedá jen tak sehnat? "Jak moc vzácný to je?" nedokáže se ho na to nezeptat. Znovu ji totiž kdesi uvnitř v žaludku bodá nepříjemný osten výčitek a ve snaze je zahnat se raději zkouší co nejvíce soustředit na jeho další slova, stále související s knížkou, která díky jejich dnešnímu setkání přišla k újmě. "To zní jako by byl tvůj nejoblíbenější spisovatel," jen velmi nepatrně se svým konstatováním zvedá hlas do otázky, snažící se zjistit, jestli jím Tolkien doopravdy je nebo ne. Dokonce na chvíli zvedá pohled od svého kolene k němu, aby se koukla na výraz vepsaný v jeho tváři, když o Tolkienovi mluví, ale místo toho si všímá, jak si prohlíží několik částí svého těla. Nejprve ruce, potom nohy a nakonec hlavu. Samotnou ji to nutí se přesně těmihle směry kouknout, ujistit se, že na něm doopravdy nejsou žádná další zranění. "Myslím, že jinde, než na rukách ses nezranil," nakonec ho o svém přesvědčení sama ujišťuje a až tehdy odkládá vodu s kapesníkem na lavičku vedle sebe, aby je vyměnila za náplast, kterou rozdělává a hned poté si ní zalepuje rozbité koleno. A až když je s ošetřováním svého drobného zranění hotová, věnuje na několik dalších chvilek všechnu svou pozornost knihomolovi sedícímu vedle ní.  Ptá se ho na všechno možné. Na knihy, čtení, obor, který studuje i hromadu dalších věcí. Protože mají ale oba dva na zbytek dne úplně jiné plány, než ten druhý, nijak ho ve své vlastní společnosti nedrží, když sám přijde s tím, že by zřejmě měli jít. A tak se s ním loučí, na všechny jeho omluvy mu odpovídá, že nejsou potřeba a jakmile si přes rameno přehodí svou tašku a vrátí se ke svému skateu, s posledním rozloučením a mávnutím se za ním otáčí a vyráží tam, kam měla původně namířeno. Hezky rovnou do fitka, od kterého by ji zpátky udrželo leda tak to šití kolene.

--> konec hry