Očividně Michaelovi zkazila jeho alkoholické sny, proto ho soucitně poplácala po rameni. „Třeba budeš mít lepší výdrž, než já, ještě to úplně neodepisuj,” dodala mu jistě chybějící motivaci, ačkoliv motivovat někoho k chlastání by vlastně vůbec nemusela, „ale rozhodně si to pořádně ještě užij,” dodala ještě a spiklenecky na něj mrkla. Dobrá, očividně byla velmi špatným vlivem, alespoň na tento večer, kdy zcela očividně plně podporovala tady Mišákův alkoholismus. Možná Mišák by si měl najít nějakého Míru, se kterým by pil, místo tady s Gab, která očividně podpoří každou špatnost. Ale ne, zase tak špatným vlivem není, kdyby cítila, že toho má ona či on moc, už by další drinky nepodporovala, ale teď na začátku večera? Proč ne, zatím riziko brzkého vzracení nevisí nad hlavou ani jednoho z nich. Debatu o hrdinském komplexu odkývala a uzavřela to tichým „Aaaaha,” ačkoliv si vlastně pořádně nebyla jistá, zda by to skutečně takto fungovalo a zda by svět najednou nebyl prosluněným místem plných dobrých skutků. Spokojila se nakonec s tím, že jejím hrdinou, alespoň pro dnešní večer, bude Michael, kterému to snad superhrdinský komplex nespustí.  
Lichotky neměla potřebu odbývat bokem, pokud si za ně doopravdy mohla vzít kredit, což... okopírovaná rána z YouTube úplně nebyla. „Díky, snažila jsem se,” uculila se a na moment sklonila pohled dolů, než jí došlo, že svůj krk doopravdy neuvidí, a očkama vyhledala Mišákův obličej. „Takže v tricích s umělou krví budu druhý Picasso?” chytla se jeho reference poté, co se zasmála. V odvětví falešných zranění by vlastně byla prvním Picassem, chápeme se, jelikož tento trh svého Picassa zatím nemá, ale... no to je jedno, sem stejně neaspiruje. Mnohem radši by se viděla v nějakých halách galerií, na to má ale času dost. Koneckonců se spousta umělců proslaví až po smrti, takže skutečně není kam spěchat, no chtěla by to stihnout ještě před tím zemřením. Ale i kdyby, nestěžovala by si (jako kdyby mohla, že). Michaela ale v tuto chvíli zajímalo umění trochu jiné, konkrétně to barmanské, ke kterému měla ještě za dob studia velmi blízko, nyní už bohužel ne tolik, ale stále to zůstávalo v jejím srdíčku jako koníček – ačkoliv pracovat ve službách bylo občas za trest, hlavně kolem půlnoci, kdy se ze všech stávala opilá hovada. „Zeptám se ho, ale radši až ho odchytím v lepší náladě, hm?” nebyla si totiž jistá, jak moc by Jessie unesl tu nemizející energii, kterou Michael vyzařuje. To bude ale řešit později, možná to už ani Jessie neumí. Úvahy o kolegových schopnostech raději odsunula na druhou kolej a plně se věnovala Michaelovi a svému vyprávění o umění, tomu hlavnímu hobby, pro které žije. Společně se surfováním. „Neboj, věřím tomu, že jednou to vyjde,” ubezpečila jej s vděčným úsměvem, „a klidně ti něco ukážu, ať tady neprodávám zajíce v pytli,” navrhla mu a už tahala z drobné kabelčičky telefon, aby mu ukázala nějaká poslední dílka, která si vyfotila. Po chvilkovém brouzdání na něj obrátila displej telefonu s prvním lepším dílem, co takhle narychlo našla a se kterým bylo spokojená, a několikrát posunula prstem do strany, aby mu mohla ukázat i další obrázky ze své dílny. Byly to primárně detaily lidských těl akrylovými barvami, nic velkého, ale ráda si hrála s lidskou anatomií. „Ale možná tam volat nemusíš, ještě si budou stěžovat, kdo je to tam v mým jménu obtěžuje,” zasmála se a uklízela telefon zpět do kabelky, aby je nerušil v konverzaci – ačkoliv tam zahlédla pár upozornění na příchozí zprávy, dost možná si někdo z jejích známých všiml její maličkosti zde na akci. Překvapeně nadzdvihla obočí, zda si z ní nedělá srandu, že neví, kam se ubírají jeho budoucí kroky, jelikož jí překvapilo, že člověk, co je dostatečně cílevědomý studovat dva obory najednou, vlastně neví, co s těmi obory bude dělat. „A není toho škoda, když studuješ tu kriminologii? Nebo jdeš do tý firmy na HR vyšetřovat vraždy?” naklonila hlavu mírně do boku a zcela upřímně se zajímala, jelikož se jí to zdálo jako zahozený talent... nebo něco takového. Samozřejmě, ať každý dělá to, co ho dělá šťastným, i kdyby u toho neměl naplno využít svůj talent, ale minimálně za zeptání se nic nedá, no do žádných rozhodnutí ho tlačit nebude. Ani dnes, kdy na to vlastně ani není vhodné prostředí, ani jindy. Na druhou stranu, Michael má těch zájmů (a tedy snad i talentů) tolik, že možná klidná pozice v HR by mu umožnila se všemu nadále věnovat. „Budeš mít i Kena?” pobaveně se optala a nevinně se na něj uculila, snad aby se za tuto poznámku omluvila, odpustit si ji ale nemohla. „Comedy hip hop?” zopakovala po něm nevěřícně. „To si budu muset doma pustit,” dodala ještě a přidala si tuto aktivitu na mentální to-do list, jelikož čistě na tomto popisu vlastně nevěděla, co by si měla představit. Asi to je i tím, že hip hop obecně příliš neposlouchá, a tak to pro ni celé bylo složitěji představitelné – oproti té knize, thriller a horror si už představit totiž dokázala. „Doufám, že s osobním věnováním?” pokoušela své štěstí, ale upřímně by jí stačilo už jen to gesto, že si na ni vzpomněl s jedním výtiskem, i kdyby do té knížky měla dostat jen nějakou generickou záložku, co některá knihkupectví s novými knihami vydávají... anebo klidně úplně bez ničeho navíc. Vždy ráda podpoří talentované mladé lidi kolem sebe.
Od budoucích volbách kariér se přesunuli do bližší budoucnosti, tedy toho, co si za chvíli objednají na baru. Pobaveně se zasmála jeho výroku, že by se rád cpal všude, což k němu zcela sedělo a nebyla tím vůbec překvapená, vlastně by i čekala, že drtivá většina jeho přátelství vznikla právě tím, že se někam přicpal, ale nebrala mu ty iluze. „Běžně nosím po kapsách šek na milion, ale zrovna dneska jsem ho nechala doma, tak to želé asi necháme bejt,” uzavřela to a přesunula se k výběru zajímavějších drinků, které jim oběma snad budou více po chuti. Ingredience příliš neznala, a tak si na Míšův popud vybrala náhodný drink – no co, však stejně zkusí i další. Vyčkala i na jeho objednávku, než se přesunula k placení a řešení, kam se od baru přesunou. „Jakože jsou ty triky tak dobrý, že by celej klub pukl závistí?” rýpla si, ačkoliv tušila, že tohle se básník říct nesnažil. Ale což, po pár drincích z něj určitě udělá krále parketu (tento plán si prozatím vychytrale nechává jen a pouze pro sebe). „A když už je to zaplacený, byla by to škoda rozlít,” odkývala jeho slova a v duchu odkývala i to, že později to spolu roztočí. A škoda rozlít by to skutečně byla, během chvíle před nimi totiž stály jejich drinky a ona si tak poprvé mohla prohlédnout, co si to vlastně objednala – no páni. Rozhodně by se jí s tím takhle v baru na akci nechtělo kutit, kdyby stála za barem a měla pracovat, ale takhle z role zákazníka to bylo fenomenální. A ještě ta stříkačka! No prostě mistr řemesla to dával dohromady, klobouk dolů k lidem za barem. „Vypadá to mega pěkně,” zaradovala se, zcela spokojená se svým výběrem, když usedla na místo k Míšovi. Její drink, leč ultimátně zajímavý, mohl vůči tomu jeho působit mírně toxicky těmi barvami, ale zkusit se má všechno, no ne? A dobrá, těšila se na to, i kdyby to mělo být toxické. Tyhle barevné míchané drinky, to bylo zkrátka její. „Tak doufám, že umělá inteligence umí dělat drinky,” zakřenila se pobaveně a odkývala jeho nadšení z toho, že její drink zdobí injekční stříkačka! „Dobrá, beru tuhle povinnost na sebe,” slíbila mu a chopila se svého drinku, který si nejdřív pořádně prohlédla, jelikož obsah stříkačky se zdál jako součást drinku, proto jej tam nejdřív vymáčkla (s jiskřičkami v očích pozorovala průnik barviček) a až poté se napila. Trocha té fialové ozdoby jí zůstala na rtech, proto si ještě před hodnocením rukou přetřela pusu, než mohla začít jako správný reportér mluvit. „Tak stříkaček bych tomu dala rozhodně deset, jen za ten efekt, že si to fakt musíš vstříknout, že to není jen ozdoba,” bylo zcela očividné, co jí učarovalo nejvíce, „a chuťově je to taky fajn, trochu kyselý konec, ale jinak vcelku sladký a příjemně bublinkatý, asi ne moc silný, takže by se to pohodlně dalo pít celý večer,” shrnula své pocity, a hlavou pokynula jemu, aby se vyjádřil, jelikož podle výrazu obličeje z toho svého drinku nebyl příliš nadšený.

Podpora alkoholismu, hrdinský komplex a Picasso. Takhle přesně vypadal průběh konverzace dvou lidí, kteří se dneska potkali poprvé, a ještě čistou náhodou. Vlastně si nebylo na nic stěžovat. Tohle byla směsice témat, která se Míšovi povedla zmiňovat pravidelně. A když tak Gabrielka s rozzářenýma očima podporovala jeho bázlivé řečnění o tématech, nebylo divu, že se mu mluvilo tak lehce. U Míšy šlo o napodobovaní energie. Pokud se v jeho blízkosti objevil někdo, kdo byl ochoten toto chování podporovat, automaticky měl potřebu říkat co jej zrovna napadne. Michael nadšeně přitakával nad jejími poznámkami. Bylo očividné, jak se jeho tvář rozsvítila, když mu nabídla ukázku svého umění. Jako on by jí ten talent věřil i kdyby o něm pouze básnila, ale takhle se mu teorie jenom potvrdily. Nahnul se směrem k jejímu telefonu s úžasem a pak zase kouknul na Gabrielle. Zalíbily se mu tóny barev, jakými pracovala. Ty vyjadřovaly jemnost a zvláštní způsobem i intimnost? „To je absolutně perfektní, Gabs! To abych spíš zavolal do Louveru, takový klenot by neměl jen někdo. Ani Britské muzeum! A to tam fakt mají všechno. Člověk by se divil, že tam ještě nemají Chufuovu pyramidu,“ chechtal se. Rád by její obrazy zkoumal věčnost a analyzoval je, ale jak už bylo známo… nebyl to zrovna odborník. Proto není divu, že jeho nabídku volat do galerie odmítla. Mít při sobě telefon, už by měli zaspamovanou hlasovou schránku. „Nevím. Je to zajímavé téma, ale radši bych pracoval s živými lidmi, než s odsouzenými za vraždu nebo neživými. Ti zas nemají potřebu odporovat… No, ještě si to rozmyslím, kdyžtak ti dám vědět, kam mě vítr zavál,“ mrkl na ni. True crime ho zajímal to jo, ale nebyl do toho zas takový blázínek, jak nějací podcasteři. On na kriminologii šel, aby měl pravé zkušenosti jak Mentalista. Talentu se meze nekladou, a to samé u Barbie! Kena jí odkýval. Sice od Petera utekl, ale původně tu byl skutečně s ním. Co se hudby týče, tak jí doporučil písničky Bo Burnhama, ač tušil, že to nebude něco, co by se jí líbilo. Knížka se jí naštěstí líbila! „Že váháš! Nejen s osobním věnováním, ale i s anotací. Si pak ověřím, jestli si ji vůbec četla nebo ne. No jen počkej, tě vyzkouším jak z prověrky,“ smál se vysvětlujíc do čeho se právě uvrtala. Nad zapomenutým šekem si pouze povzdechl, jelikož budoucí ochutnávka jej těšila mnohem víc. „Nejen to. Ještě bychom tady rozproudily nějaký flash mob, že by z toho Let’s Dance mělo inspiraci na další film,“ doplnil svou myšlenku, že by to tady roztočil.  Tanečník to sice nebyl, ale pár supr čupr triků znal. Nechtěl spíš, aby se ztrapnili ostatní. Teď byl trapák on, co se výběru drinku týče. Momentálně u stolečku dychtivě čekal na hodnocení vrchního ochutnávače. Sotva co Gabča vypustila obsah stříkačky do báze drinku, oči mu málem vypadly z důlku. No byla to nádhera! Michael byl doslova napnutý jak kšandy, když čekal na její finální verdikt. Už jen to, že nezmínil ten svůj; vypovídalo o všem. Nebyla to zrovna lahoda už jen kvůli tomu umělému dýňovému aromatu.  „No to jsem právě čučel, že k čemu to tam je. Teď už to dává smysl!“ básnil o stříkačce jak o světovém vynálezu. „To chci taky!“ Oči, od jejího okouzlujícího nápoje, odvrátil a zahleděl se na bar. „Že já jsem byl pro fair play a nepodváděl při výběru. Jsem si to mohl vzít taky. Ach jo,“ prohlásil poraženecky. Jeho zklamání bylo oprávněné. To jeho vypadalo jak krupicová kaše s posypkou nacpaná do sklenice, aby se neřeklo. „Tak příště… Buď mě to naučíš nebo tě trumfnu sám!“ ušklíbnul se, ač z jeho výrazu bylo dost poznat, že se mu to jeho pitíčko nelíbilo. Chutnalo to docela jako alkoholická verze Pumpkin Spiced Latté s tím lehkým kávovým nádechem. Ale vypije to o tom žádná, vzhledem k tomu, že byl na drink pozván, nesměl jim plýtvat. Jeho zklamání bylo záhy posílené i faktem, že zahlédl Chloe vybavující se s kýmsi. Moc jí to slušelo. Ať už byla za tygřici nebo kdejakou šelmu, tak kočka byla i bez kostýmu, to se jí muselo nechat. Prostě to uměla. Týpkovi sice do tváře neviděl, ale v tom obleku vypadal jak nějaký bohatýr. Míša si připomněl, jak se kvůli ní navlékl do rudého kompletu, který se Chloe moc líbil. Možná kdyby se oblékl trochu kultivovaněji (což se po jejích módních radách snažil každodenně), všimla by si jej. Michael svůj pohled sklopil na svůj falešně zakrvácený svetr. Naštěstí v tu chvíli DJ vyhlásil výherce za nejlepší masky. A kupodivu se jednalo právě o něj a Petera. Že by Míša nakonec nebyl tak zahození? „Joooo!“ Očka se mu rozzářila překvapením, až z toho vyletěl ze židle se zvednutýma rukama, aby projevil svoje nadšení. Tato výhra si zasloužila oslavu, proto se na kuráž napil svého ne moc dobrého nápoje. Však v téhle vlně nadšení to bylo jedno. „A já věděl, že se to roční plánování nakonec k něčemu bude hodit!“ pořád jásal, teď však usazený. „To jsem vyhrál s tím mým Kenem kdyžtak,“ obeznámil ji a v tu chvíli ho zalil takový nepříjemný pocit. „A vůbec kde vězí?!“ Rozhlížel se kolem, konečně připouštějící fakt, že ho naposledy viděl u vstupu do baru a teď neměl nejmenšího tucha, kde by se mohl nacházet. V duchu si opakoval „teď tady byl“ podobně jako Jára Cimrman. A to zapomněl na to nejdůležitější, s výhrou přichází i cena. Tu by si měl včas převzít, ať mu to někdo jiný nevyfoukne.

Oblek mladíkovi před ní velmi pěkně seděl na jeho ramenou, což dokázala ocenit. Jednak díky tomu mohla odhadnout jeho postavu, která možná nepatřila k těm nejvíce namakaným, se kterými měla tu čest, ale úplně k zahození taky nebyl. A druhak díky tomu viděla, že bude mít pravděpodobně cit pro módu, alespoň co se společenských obleků týká, jelikož spousta mužů si neumí vybrat vhodně padnoucí oblek a pak vypadají jako šašci, což se o exempláři před ní říct nedalo. Alespoň z toho, co si zatím mohla prohlédnout, a když si ho mohla prohlédnout blíže, u svého původního hodnocení zůstávala. Zcela neskrývaně ho omrkla od vcelku pohledného obličeje, přes jeho ramena, a zpět k obličeji. Bylo vtipné, jak sebou cukl a otočil k ní svou pozornost, pravděpodobně jej překvapila... a co si budeme, Chloe ráda dostávala muže do rozpaků. Tedy, takoví muži pak nebyli úplně jejím typem, jen jí bavilo si s nimi hrát a trochu je trápit... nevinná zábava, ne? Chvíli si myslela, že se dnešní večer bude ubírat stejným směrem, ale původní překvapení z jeho tváře zmizelo stejně rychle, jako se tam objevilo, a místo toho ji uvítalo sebevědomé představení světoznámého agenta. Že by si dnes večer zahrála na Bond girl, v tom pravém slova smyslu? „Těší mě, pane Bonde,” mrkla na něj, „na jaké tajné misi tu jste? Záchrana světa nebo něco takového?” chytla se jeho kostýmu, a ačkoliv nějakou bondovku viděla tak jednou v životě, obyčejnou referenci na agentský film byla schopná udělat. Pokud by to ale tady Bond rozváděl dál, asi by se začala ztrácet... a možná by i začala ztrácet zájem. „Jít za kočku by bylo moc jednoduchý,” protože by se ani nemusela převlékat, jako kočka chodí každý den, duh, „a šelmy jsou koneckonců víc,” na chvíli se odmlčela, aby udělala důležitou pauzu, „exotický,” dokončila svou myšlenku s lehkým pokrčením rameny, zatímco z něj nespouštěla očka – stejně jako šelma při lovu nespouští pohled ze své kořisti. Při svém pozorování si stihla i všimnout detailu, že tady panu Bondovi chyběl drink v ruce, nastal tedy čas znovu zamířit na bar. Rozhlédla se kolem, kudy by se k baru mohli vydat, ale než vrátila pohled zpět k Bondovi, setkala se pohledem s jiným mužem, který se v ten moment spokojeně usmál a sebevědomě si to zamířil k ní. Obvykle na mužích měla sebevědomí velmi ráda, ale zcela očividně měla společnost, od které prozatím nechtěla odcházet. „Ahoj, nenudíš se tu?” oslovil ji zcela neomaleně. „Mohl bych tě vzít na drink, aby ses víc bavila,“ mrkl na ni a významně zakroužil drinkem, který držel v ruce, a který podsouval jejím směrem. Kdyby tu stála sama, možná by si s ním chvíli pohrála, ale zatím neměla v plánu Bonda opouštět, proto se velmi sladce a velmi falešně na nově příchozího usmála. „Já už společnost i drink mám, ale…“ lehce si zkousla ret a ručkou se natáhla pro skleničku, která se jí sama nabízela, „tady James Bond je na suchu, takže díky,“ zacvrlikala a s hravým úsměvem podala sklenku Bondovi. Druhému týpkovi ještě mávla, jakmile se jí uvolnila ruka, a pak už přesunula veškerou pozornost na Bonda. „Tak na záchranu světa,“ mrkla na něj a ťukla si se skleničkou, co mu vnutila, se svou Black Widow. Pokud se dárce drinku jakkoliv rozčiroval, jen mu věnovala nepříjemný pohled, aby jasně naznačila, že tudy cesta nevede, ten si pravděpodobně zaklel všechny ženy a s hudrováním pod vousy je opustil. Hudba byla hlasitá, jak jinak, když jste na takové akci, ale na moment se ztišila, což zaujalo její pozornost a tázavě se rozhlédla po okolí, než její pohled skončil u DJe, který se ujal slova, aby vyhlásil vítěze o nejlepší kostým. Nespokojeně protočila oči, když nezaznělo její jméno, nebo alespoň Nancyino, než jí došlo, že vítězné jméno zná. Michael šel do sebe a svými outfity teď ohromuje všechny okolo? V takovém případě by na sebe nemohla být víc hrdá. Než pohled od DJe přesunula zpět k Bondovi, chvíli bloudila pohledem, zda nezahlédne Michaela, ale nezdálo se jí, že by se v jejím zorném poli objevil, a tak stočila pohled zpět na agenta v utajení.

Pomocí brčka do sebe ládovala právě obdržený drink a očkama dychtivě putovala po celém baru s jasným cílem; a sice ulovit si pro sebe nějakého hezounka, který ji bude dělat společnost. A ještě moc rád. Lidí tu bylo vskutku dost, takže rozhodně bylo z čeho vybírat, avšak některé masky ji komplikovaly zhodnotit určité jedince a ona pak tím pádem byla nerozhodná. Ugh, takhle to jako bude celý večer? Už se jí v hlavince začaly probouzet samé negativní myšlenky, když se u ní jako na zavolanou objevil známý zrzek, na kterého se horko těžko zapomínalo. Asi by to nepřiznala ani sama sobě, ale po jejich minulém moc pěkném setkání pro něj měla malinkatou slabost, protože Nathan se projevil jako velmi schopný, a když k tomu přidáte ještě ty svaly a jeho rozkošný kukuč… Byla vlastně hodně ráda, že ji oslovil, ale pochopitelně nehodlala dávat najevo, že se jí až TAK líbí. Kluky odrazovalo, když z nich byla holka až moc hotová a dávala to neustále najevo; ne, že by takoví byli všichni, ale většina rozhodně. Smutné, ale na druhou stranu pochopitelné – taky by více zatoužila po klukovi, který ji odmítá než po tom, který za ní pořád dolézá. Už od přírody je dáno, že nejvíce toužíte po věcech, které nemůžete mít, a když je pak získáte, je to neskutečný pocit. ,,Opravdu?" zeptala se ho s jistým podivením a se zamyšleným výrazem našpulila rtíky. ,,A jak přesně bys ho pozměnil?" prohodila s co nejvíce nevinným kukučem dokázala (asi se až moc vžila do role), avšak v očích se jí nebezpečně jiskřilo. Snad nebylo potřeba dodávat, že moc dobře věděla, co tím Nathan myslel, ale proč si s ním trochu nepohrát, hm? To pak bude větší zábava. Cítila na sobě jeho pohledy, pochopitelně jí to lichotilo a zřejmě by i k tomu utrousila nějakou provokativní poznámku, kdyby sama detailně nezkoumala jeho kostým. Byl skvělý, dost originální, vtipný a… no, zkrátka přesně dle jejího gusta. ,,S takovým kostýmem rozhodně nerušíš," dostala ze sebe se značným pobavením v hlase a kousla se do spodního rtu. ,,Co musím udělat pro to, abych si mohla zatočit?" poukázala na jeho herní desku a nepatrně zastříhala obočím. Nyní už jí samozřejmě její okolí vůbec nezajímalo, Nathan holt věděl jak a čím ji zaujmout, proto by jí vůbec nevadilo, kdyby jí dnešní večer zase zahřál postel zrovna on.
,,Oh, promiň," zamumlala, když ji v kabelce zavibroval telefon, který ji hlásil novou zprávu. Byla to její máti, která ji oznamovala, že je u nich na párty jeden legendární nejmenovaný herec. Jakože co?! Bylo jasné, že ho musí vidět a seznámit se s ním a třeba i zkusit něco víc. Haha. Sice to znamenalo, že musí opustit tady společnost zrzka, ale on ji to zajisté odpustí. ,,Fuuu, máti je v nemocnici. Musím jít," konstatovala s ledovým klidem a s nadšeným výrazem odkráčela z baru pryč. Karma byla zdarma, protože onoho herce nakonec nezastihla a taky se stala otrokem stížností, které na ni chrlila její máti. Chloe se tedy nemusela bát, protože když přišla zničená domů, zřejmě tam ve stejném stavu našla i Nancy.

Jelikož si Ellie s kočičími oušky nakonec poradila, výškový rozdíl mezi nimi nebude zase tak drastický, jako z něho dělá. „Tobě už totiž nepomůže vůbec nic,“ leda že by se vrátila zpátky do puberty. Tehdy by o pár dalších centimetrů možná povyrůst mohla. A taky by mohla ještě jednou zvážit obor, který na univerzitě zvolila, protože začíná nabírat dojmu, že šlápla vedle. S tím, jak dramaticky se tváří, když jí ukazuje, jak málo by mu chyběla, si totiž měla podat přihlášku spíš na herectví, než medicínu. „A já si zase myslím, že to jenom moc dramatizuješ,“ poznamená, dle jeho názoru dost validní postřeh. Dramatická je občas vážně dost a snad nebude ještě dramatičtější po užití alkoholu, jehož výběru se už o malou chvilku později věnují na baru. Drinků je tu víc než dost, ale jenom jeden z nich mu k ní sedí nejvíc ze všech a jako na zavolanou mu jeho domněnky sama Ellie potvrzuje tím, že ho pěstí praští do ramene. Vidíte? Mad rozhodně je. „To jsou jenom výmluvy,“ namítá, zatímco si rukou zamne rameno, do kterého ho praštila. Má docela páru, ale protože na návštěvu nemocnice tenhle výsledek jejich popichování rozhodně není, místo dalšího stěžování si jim u barmana objednává pití. Pro ni jedovatě vypadající drink, pro sebe colu, která zajistí, že alespoň jeden z nich tenhle večer přežije ve střízlivosti. „Já vím, ale kvůli tomu tady přece dneska nejsme,“ je od ní hezké, že by i v baru poslouchala jeho vyprávění o knihách a tak jí věnuje upřímný úsměv, aby věděla, že si její ochoty váží. Dneska tu ale kvůli knihám nejsou. Jsou tu kvůli ní a zábavném večeru, ke kterému ho přemlouvala snad několik měsíců, takže ji řečmi o literatuře vážně nudit nehodlá. To může dělat i někdy jindy. Mnohem raději ji teď trošku vyzpovídá a dozví se novinky z jejího života, kterých není vůbec málo. Nejvíc ho zaujme ta související s atletikou, kterou zmíní chvíli poté, co u nich na barovém pultu přistane jejich objednávka. Diví se, že mu to až doteď neřekla nebo nenapsala ve zprávách, protože ví, že běhání miluje a je pro ni důležitou součástí života, ale zlobit se na ni za to určitě nebude. Prostě zapomněla, to se stává. „Není v běhu každá sekunda dobrá?“ nepatrně na ni povytáhne obočí, naznačujíc jí, že vylepšení o pár sekund je něco, co by neměla brát na lehkou váhu a co by už vůbec neměla jen tak odmávnout rukou. Minimálně on je na ni za to pyšný, protože žije v tom, že v běhu se za velké vylepšení považují i setiny, natož sekundy. Možná je ale úplně vedle a snížení času o pár sekund není vážně žádné velké wow. O sportu toho totiž moc neví, což je na něm znát hned na první pohled. Ale ať už je to jakkoliv, za úspěch to považuje a jak se zdá, Ellie zase považuje za úspěch, že zkusil hraní videoher. Nebo i to, že se jeho teta zase začala věnovat pletení. Teď ho totiž může šikanovat kvůli svetrům s typickými domáckými vzory, které bude muset nosit jako Ron v Harry Potterovi ty od paní Weasleyové. „Abych před ní pak náhodou nezmínil, že se ti její svetry tak moc líbí, že bys taky jeden chtěla,“ varuje ji, přičemž doufá, že tohle bude jako zastrašující taktika k tomu, aby jeho tetu k pletení barevných svetrů nenabádala, stačit.
Zastrašit ji od popíjení alkoholu, který do sebe lije jako vodu, už ale zřejmě tak jednoduché nebude. První drink v ní totiž mizí až podezřele rychle, druhý je na cestě a on začíná mít obavy, že záchranu, na kterou padá řeč, možná dneska doopravdy potřebovat bude. „To je docela pochybná výdrž,“ namítá a sleduje, jak je stále veselejší a veselejší. Proti tomu nic nemá, ať v náladě klidně je, ale pokud přejde nějakou hranici, kterou je schopná snést, nejspíš ji začne krotit trochu víc. Prozatím nad ní jenom s pobaveným úsměvem zavrtí hlavou a bez nějakých rozpaků jí přiznává, že na hudbu hrající v klubech tančit neumí. Párkrát už to sice zažil i vyzkoušel, ale zkušeným tanečníkem by se určitě nenazval. Spíš dost podprůměrným. Na druhou stranu, opilým lidem, kteří v barech obvykle bývají, je úplně jedno, co za kreace kdo předvádí. A tak, ke svému vlastnímu překvapení, s tancem souhlasí. Dokonce k ní natahuje ruku, jako by ji vyzýval na parket někde na plese a ne v přeplněném baru a nad její reakcí se se záměrným protočením očí zasměje. „Chceš abych to odvolal?“ pobaveně na ni koukne, ale protože nemá ve zvyku brát věci co slíbí zpět, naštěstí pro ni a její deníček to nedělá ani teď. Jenže jak se zdá, Ellie se chce před vstupem na parket posilnit ještě třetím drinkem, takže jeho ruku zase pouští a on ji tak stahuje zpátky k tělu, stáčejíc pohled k jejímu napůl vypitému drinku. „Vždyť ještě nemáš dopitý ani tenhle,“ poukazuje na jasný fakt, který jeho kamarádku ale nejspíš ani trochu nezajímá. Možná je tohle ta chvíle, kdy by jí měl říct, že to stačí, že už měla dost. Kdyby ale zkusil namítat, stejně by ho neposlouchala, takže místo námitek nakonec s výstražným světýlkem poblikávajícím v hlavě, sleduje, jak se poněkud nemotorně vrací k baru a se záminkou vysvětlení tance ho láká k tomu, aby se k ní přiblížil. O krok, možná dva vzdálenost mezi nimi tedy o něco zkrátí a trochu se k ní nahne, aby mu to své přísně střežené tajemství mohla sdělit. A velmi překvapivě.. se nedozvídá vůbec nic smysluplného. „Fakt užitečná rada, Ellie, díky,“ nedokáže potlačit smích, když se od ní zase odtahuje a vidí, jak moc nadšená ze svého vtípku je a nedokáže ji zastavit ani v dopití drinku a objednávce toho dalšího „Seš si jistá, že..“ je to dobrý nápad. Takhle měla jeho věta pokračovat dál, předtím, než do sebe třetí drink kopla. Teď už je ale pozdě na poučování o tom, že by měla zpomalit a tak se ji chystá vzít na parket, jak slíbil. To by ale nesměla tak zavrávorat a s evidentními obtížemi se zachytit barového pultu jako někdo, kdo má dost. Pozná to, protože si z dětství pamatuje, jak to vypadá. Proto místo k parketu, udělá krok k ní, jednou rukou se zapře o barový pult kousek od ní a zatímco tu druhou lehce položí na její záda, vyhledá očima ta její. „Jo, ale na vzduch,“ slib výletu na parket se rozpadá, protože to je to poslední místo, kam ji nyní hodlá vzít, „a bez námitek,“ dodá a rozhodnutý ignorovat její případné námitky, počká, než se pustí pultu a začne ji vést hezky ven. Tam by se jí totiž mohlo udělat líp, než namačkané na parketu v baru plném lidí a ztěžklého vzduchu.

S hlavinkou nakloněnou mírně do strany sleduje Nathaniela a poslouchá, co říká. Koutky jejích rtíků se přitom pozvednou vzhůru. "Netušila jsem, že jsi takový snílek.." Pronese, jakmile Nath domluví a hlavu zase narovná. "Jako, bylo by to určitě hezké, ale mám pocit, že v dnešní době poněkud.. nereálné." Špitne a pokrčí rameny. Přitom se tváří fakt nevinně. Nerada totiž bere někomu iluze. Ale v tomto případě prostě nemohla jinak..
Co se ale týče koček a věcí ohledně nich, nikdy nevtipkuje. Proto myslí vážně i to, co mu řekla nebo spíše navrhla. Odhodlaně, což jí není příliš často vlastní, kývne souhlasně hlavou. "Kdybych je potřebovala, nenabízela bych ti je.. a můžeš to brát jako přátelskou výpomoc, protože bych je stejně využila, kdybych si ho vzala domů já." Vysvětlí mu poněkud krkolomně, ale snad to Nath pochopí. Je to přece jen chytrý kluk. A tím mu vlastně i tak nějak naznačí, že kdyby si ho nevzal on sám, u ní jsou dveře otevřené. S tím fakt nemá sebemenší problém. Stejně je otázka času, kdy se její smečka rozroste o dalšího člena. Nenechá totiž žádné zvířátko, aby venku zmrzlo. Tím spíše ne teď v tomto období, kdy už venku přituhuje..
Jenomže kočky nejsou jediná její záliba a láska. Má jich víc a není sama. Rozpovídají se tedy oba, co mají rádi a dokonce dojdou i ke společným tématům. Tím je láska k fantasy. Lesie se u Pána prstenů trochu rozněžní a svěří se s tím, s kým se ztotožňuje. To jí potvrdí i Nath a ona se jeho slovům roztomile uculí. V její tvářičce se objeví ďolíčky. Ty nezmizí ani ve chvíli, kdy se téma přesune ke knize o kouzelníkovi s kulatými brýlemi a postavám v něm. Momentálně se baví o Ronovi a když se nad tím Alesia zamyslí, tak je Nathovi trochu podobný. To potvrdí i Nath sám. "Akorát to čtení za chůze se spíše podobá Hermioně, než jemu.." Zasměje se tiše a poté sklopí zrak k zemi. Téma láska jí není moc blízké, protože sama nikdy zamilovaná nebyla a nevěří už vůbec tomu, že by někdy někdo mohl milovat ji. Na to je až moc.. pokažená a rozbitá. Neřekne tedy nic na to, že zmíní Harryho jako páté kolo u vozu. Věří totiž, že ona by na tom byla nejspíš stejně. A bude, až si Caleb najde nějakou slečnu. Samozřejmě, že mu to bude přát a bude za něj velmi ráda. On si totiž zaslouží být šťastný a milován. Z těchto myšlenek ji vyvede až debata o Hagridovi a následným slovům Nathaniela se musí opravdu zasmát. "A taky by sis musel vzít chůdy.." Dodá s tichým smíchem, protože Hadrig byl nejenom velký, ale i vysoký muž.."A ještě by nesměla chybět paruka a falešný plnovous." Dodá ještě k celkovému vzhledu Hagrida..
Zmínka hororů od Kinga už ale není tak příjemné povídání a ještě, když si Lesie vzpomene na první řádky jedné knihy. Otřepe se a přejde to jen kývnutím. Tím tak nějak naznačí, že se o tom už bavit nechce. Tolkien je ale téma, o němž by se bavila i hodiny. Nath však nemluví sám a Lesie mu prozradí její práci, která je zároveň i koníčkem a rovnou ho pozve, aby si to někdy zkusil sám. "Jen si musíš pro začátek vzít někoho, kdo je klidnější, aby nebyl průšvih." Sama ví, o čem mluví a o tom vypovídá i její provinilý výraz. Raději jej schová za skleničku, z níž se brčkem napije. Sklenici poté položí na stůl a dovolí Nathovi nakouknout na její fotky. Takovou pochvalu ovšem nečeká, takže její tváře dostanou načervenalou barvu a raději sklopí pohled, aby to schovala. "Děkuji ještě jednou." Špitne a raději se neodváží zvednout pohled na kluka, jehož si dovolila vyfotit, aniž by on o tom věděl. "Spousta lidí si myslí, že nemají fotogenickou tvář, ale stačí jedna momentka a jsou vyvedeni z omylu." Vysvětlí mu a až poté velmi pomalu zvedne pohled, ale jen k mobilu a fotkám, jež fotila. Sice jí je téma o hudbě blízké, ale sama mu nechce prozradit, že zpívá. Udělá to až poté, co se Nath jistě zbytečně podceňuje. "Já určitě taky zpívám falešně, ale ráda.. ve svém bytě, nejlépe v koupelně, kde se to dobře rozléhá a nikdo mě neslyší." Svěří se, nejspíš díky dávce alkoholu, na který není ani trochu zvyklá. A není zvykem ani to, aby se jí někdo ptal na fotky, jež fotí. Ještě, když je na nich on sám. Naštěstí se to obejde bez dalších otázek, a proto Lesie nic neříká. Tedy do doby, než je jí položena otázka. "Ano. Je to moje rodná země." Poví a pohled zvedne k jeho tváři. Najednou se začíná jaksi měnit a zrzečka cítí, jak ji začínají hořet tváře. "Je tam nádherně a miluji to tam.. i když tam mám i špatné vzpomínky." Nechá za sebe mluvit své myšlenky, a tak raději sáhne po sklence a napije se. Je téměř na dně sklenice a už to na sobě začíná cítit. Nejspíš si toho všimne i Nath a rozhodne se zajít pro další pití. "Asi ano. Děkuji." Zazubí se na něj a nevinně zamrká svými dlouhými řasami. Pociťuje na sobě alkohol a začíná jí být opravdu zvláštně. Najednou se cítí tak lehce. Jako by byla nějaká víla. Neodváží se však zvednout. Jen její očka jezdí okolo a sledují, co se děje okolo nich. "Buď opatrný." Neodpustí si ještě vyřknout Nathovým směrem, než zmizí z její blízkosti a přesune se k baru.
Naštěstí netrvá dlouho a vrátí se. Drink si od něj převezme a s poděkováním se napije. Jakmile si brčko od úst oddálí, pohlédne na svého společníka. "Myslím, že potřebuji na vzduch. Je mi nějak horko." Poví a zvedne se. Se skleničkou v ruce nejprve počká na Nathaniela a poté se rozejde ke dveřím, jež vedou k východu. Najednou je její chůze poněkud malátná. Opravdu si připadá jako peříčko a na tvář se jí usadí připitomělý a vcelku roztomilý úcul. Vyjde až ven, kde se nadechne čerstvého vzduchu. "Hned je to lepší." Zazní z jejich úst spokojeně a zatočí se kolem dokola. "Najednou si připadám tak lehká, jako nějaká víla." vyblekotá a stoupne si na špičky. Po nich cupitá pár kroků dopředu tanečním krokem. "Taky si tak připadáš, Nathe?" Přitancuje k němu a u něj ztratí balanc a nohy ji přestanou poslouchat. Zadkem dopadne na zem. "Hups, zas tak lehká asi nejsem a ty nejsi princ, který potřebuje zachránit." Zavrtí hlavou do strany "A já nejsem malá mořská víla, ale obyčejná rozbitá Alesia." Dodá tiše a snaží se vstát. Moc jí to však nejde, jak na sobě cítí alkohol a také se jí trochu zamotá hlava.

Christopher zřejmě neslyší dobře. Jde vidět, že ho tato dívka nezná, jinak by nic podobného ze svých úst nevypustila. On je totiž ten poslední, co by chtěl poslouchat od někoho komplimenty. Tomu tedy odpovídá i jeho výraz. Obočí svraštělé a nechápavý výraz se mu usadí ve tváři. Ten doplní ještě o mírné cuknutí hlavou dozadu a pootevření úst. Z nich až po chvíli zazní otázka. "Vážně máš pocit, že jsem někdo, kdo potřebuje poslouchat komplimenty?" Po této otázce mu obočí vystřelí vzhůru a následně nad tím zavrtí hlavou. Ne, on opravdu nepotřebuje žádné komplimenty a není si vědom toho, že jeho pohled může být až odzbrojující. Sice už to párkrát slyšel, ale spíše má pocit, že působí vražedně, než aby se dívkám z jeho pohledu podlamovala kolena. Na druhou stranu není ani tím, kdo někomu skládá jen tak komplimenty. Není to jeho zvykem. Jedinou osobu, kterou umí opravdu upřímně pochválit je Gabi - jeho milovaná sestřenice. Ale kdyby nepochválil Sofii vzhled, lhal by. Tudíž se překonal a řekl jí, co je všem okolo a jistě i jí jasné. Co už ale zřejmě tolik jasné není, je to, co je vlastně Christopher zač. Tato otázka je trochu skličující a dalo by se o ní polemizovat. Protože, co se týče jeho jako celku, tak Chris je opravdu good boy. Ale Christopher ho nikdy nebral jako svou součást, protože je jeho pravý opak. Proto se po této položené otázce zadívá Sofii upřeně do očí. "To záleží na mnoha faktorech a také, v jakém rozpoložení mě někdo potká.." Řekne nakonec tlumeným hlasem, působíc jaksi tajemně. Tváří se přitom vážně, ale po pár vteřinách mu koutky úst cuknou do stran. Umí být pěkný kretén, ale pořád je to rodilý Angličan a gentleman se v něm rozhodně nezapře. Jenomže, tuto svou stránku neukazuje každému na potkání. A hlavně rád působí nedostupně a sarkasmus mu není cizí. Ten se nabízí i nyní.. po poznámce, kterou Sof vysloví. Výraz se změní na poněkud šibalský úsměv. Celou ji sjede pomalu pohledem odspodu až nahoru a usadí se svým modrým pohledem v jejich očích. "Proč mám pocit, že bys to stejně neudělala?" Broukne k ní a pak se tomu uchechtne. Vypadá to, že tato dívka má ráda výzvy a láká ji nebezpečí. Christopher ovšem není žádný mafián a ani zlý člověk. Neublížil by jí. Toho se nemusí obávat.
Mohl by jí začít lézt na nervy svým sarkasmem. Proto to zmínil. Ale Sofie se opět nenechá a oponuje mu. Nad tím se jen pousměje. Nakonec má pravdu, odejít od něj může kdykoliv a Christopher by se prostě sbalil a odjel by domů. To však zatím nemá v úmyslu, protože ho to popichování se Sofií baví a možná, že za to může i druhý panák, který si objednal. Nejenom sobě, ale i své společnici, která má též dopito. Zrak má upřený v tmavých očích a jeho výraz je téměř nečitelný. Samozřejmě, že ji nechává vyhrát. Předběhl by ji raz dva a to nejen kvůli tomu, že je muž. Ale především je trénovaný a běhá každý den. Neodpovídá jí ale. Jen pokrčí rameny a pozvedne jeden koutek úst nahoru. Ať si to přebere jak chce. Nechá ji prostě v tom a přejde to bez jediné věty. Mlčky poslouchá, co vlastně tato dívka studuje a co ji baví. K tomu se totiž ještě za dobu, co se vídají, nedostali. Neptal se, neměl důvod. Při běhu totiž nerad mluví. Především proto, že má sluchátka v uších a poslouchá svou oblíbenou hudbu. Ta se však velmi vzdaluje té, co právě hraje v clubu. Takže jeho plná pozornost patří rusovlasé víle. "Takže s sebou nosíš notes a tužku a když tě něco zaujme, tak to zvěčníš na papír?" Vyptává se, protože to mu přijde opravdu zajímavé, až fascinující. Christopher totiž kreslit neumí a obdivuje každého, kdo ano. Nejspíš i proto přejde, že mu neodpověděla na jeho rýpavou poznámku. Jasně, že ho nebalí. To by ho ani nenapadlo. Jen ji tím chtěl popíchnout a čekal, jak na to zareaguje.
A protože ona neměla problém mu prozradit, co dělá. Nemá ho ani on. Tím ji zaujme a musí uznat, že se mu líbí její nadšení. "Je to super na odreagování a pročištění hlavy od nesmyslných myšlenek, protože se v tu chvíli soustředíš jen na tu jízdu." Prozradí jí a uhne z ní pohledem. Dívá se před sebe na neurčitý bod a nadechne se. "Jedno zaváhání a můžeš skončit špatně.." Dodá ještě a pohledem vyhledá její tvář. Protože v tu chvíli zmíní, že ještě neměla možnost to zkusit a sama se nabídne, že by někdy šla s ním. "Klidně tě někdy můžu vzít s sebou. Ne na závod, ale na okruh, když tam zrovna moc aut není." Nabídne jí a v jeho očích se objeví jiskřičky nadšení. Protože to je to, co ho opravdu baví a moc rád to ukáže někomu dalšímu. Ale, aby se nebála s ním jet, musí ještě něco dodat. Než to ale stačí udělat, Sofie znovu promluví. Obočí mu vystřelí nahoru údivem a pohledem se vpije do jejich oříškových kukadel. "Neříkej mi, že jsi někdy závodila?" Otáže se s velkým otazníkem ve tváři, ale hned na to se ozve červené světlo v jeho hlavě. "Protože, jestli ne a chceš si jen něco dokázat, tak nemůžu dovolit, aby se ti něco stalo." Jeho výraz zvážní a je jiný, než doposud. Není to totiž sranda. "Za volant tě samozřejmě pustit můžu, ale budu vedle tebe a dohlížet a ty mě budeš muset poslouchat na slovo!" Poví o něco důrazněji, než měl v úmyslu. Ale pokud se jedná o něco takového, humor jde stranou. Tady jde totiž opravdu o život. "Jinak tě tam nevezmu." Řekne ještě, aby pochopila, že to myslí opravdu vážně. Výraz se ale trochu pozmění po zmínce, že je jediný, kdo chová takové tvory. Tomu se vůbec nediví. "Já je mám rád, protože pavouci jsou strašně zajímaví..za to štíři jsou tak trošku dementi, ale líbí se mi." Objasní ve zkratce, jak to má. "Dokonce i matka si na ně zvykla to byla velká arachnofobička. Už je i nakrmí." Uchechtne se tomu a sáhne po skleničce, aby si svlažil rty, protože mu přijde, že mluví až moc.
Zrovna v té chvíli je ale nucen zasáhnout proti týpkovi, který se začne až nebezpečně lepit na Sofii. Ne, že by žárlil, ale je očividné, že jí se to také nelíbí. Stačí tedy pár slov a trochu silnější stisk a otrava se odporoučí. Neměl strach, že dostane ránu. Vrátil by mu ji. To se však naštěstí nestalo a tomuto sarkastickému blbečkovi to vnuklo do hlavy nápad. Nejspíš za to může i alkohol. Protože to se prostě nestává. Za chvíli ji tedy nejen pozve na parket, ale i ji tam odvede. Snaží se trochu pohupovat do rytmu, ale není mu to příjemné. To se nedá říct o slovech, která zazní Sofii z plných rtů. "Říkal jsem, že nejsem jen sarkastický zmrd, ale umím být i gentleman a hlavně ochránce." Mrkne na ni a pomalu se k ní přiblíží, jakmile rytmu hudby zpomalí. Jednu ruku položí nad její zadeček a druhou uchopí její ručku. Jejím slovům se musí pousmát. "O tom nepochybuji, ty květinko." Řekne jen a to, že tomu moc nevěří si nechá pro sebe. "Silná žena se o sebe dokáže postarat sama, ale silný muž jí to nedovolí." Broukne jejím směrem jeden citát, který mu kdo ví proč utkvěl v paměti. Přitom se jí dívá upřeně do očí a možná i díky alkoholu má pocit, že se v nich ztratí. To se mu nestává. A proto hned musí zahájit určitý útok, kdy jí dá jasně najevo, že tancuje poprvé a naposledy. Jako kdyby mu to bylo nepříjemné. Což není, právě naopak. Ale musel jí dát najevo, že ten sarkastický zmrd je pořád tady a nevyměkl. Jenomže, jakmile mu položí otázku, je v pasti. Samozřejmě, že není, ale to jí nemůže říct. Nebo může? Poprvé je tento klučina na vážkách a neví, co má říct. Proto se nadechne a odkašle si. "Ehm.. to jsem.. neřekl, ale já prostě netancuji." Poví stroze a tak to i je. Naposledy tančil na nějakém školním plese a to ještě v Londýně a protože musel. "Takže já umím být i vtipný? To je pro mě novinka." Zasměje se, aby tuto svou otázku poslal prostě k šípku. Ale to se ozve ze strany Sofie další, která mu jaksi vezme vítr z plachet. Jindy by věděl, co říct.. něco sarkastického. Ale její dotek je jaksi.. příjemný a ten pohled, úsměv. Do prdele! Co se to s ním děje? Určitě za to může ta whisky. Už si nedá! Jak se jí ale dívá do tváře, neunikne mu pohled na uvolněný pramínek vlasů, který se jí dostal do tváře. Její ruku tedy při tanci pomalu pouští a zvedne ji k porcelánové tváři. Lehce se jí dotkne a pramínek zastrčí za ouško. "Zřejmě jsem netušil, že bys toužila po tanci právě se sarkastickým zmrdem." Rukou sjede letmo po její tváři a putuje na její záda, kde se přidá k té druhé. Tím si ji i přitáhne blíž k sobě. Její blízkost mu je příjemná. Vnímá její vůni, a proto se skloní k jejímu uchu. Vůni ještě víc nasaje, až skoro zapomene, co to chtěl. "A já také nechci být jedním z mnoha, co ti klečí u nohou a žebrají o tvoji přítomnost." Pošeptá jí a nadechne se, aby ještě něco dodal. "Mnohem raději bych slyšel žebrat tebe." Tomu se musí zasmát a raději se od ní odtáhne. Ne, on rozhodně nebude ten, co ji tu bude prosit, aby s ním strávila dnešní večer a třeba i noc. I když by si to po těch panácích dokázal představit. Nedává to na sobě znát a dál tančí. Dokud skladba neskončí. Poté ji pomalu pouští. "O další tanec bys musela pěkně poprosit." Vyřkne v mezipauze, než tam dj hodí další ploužák a ruce si složí na hrudi. Udělá to nebo jí to její ego nedovolí a přesunou se zpět k baru? Kde už si Christopher nejspíš dá jen colu.. Pít už nechce, protože má pocit, že se mu už tak jazyk rozvázal víc, než by měl.

Rozloučení s Carol a Rory probíhá tak rychle, že mu mizí z dohledu ještě předtím, než po nich vůbec stihne houknout nějakou další otravnou, ztrapňující radu. Třeba takovou, aby si Rory upravila sukni. S tím, jak vysoko ji má, by si ji na sebe totiž skoro vůbec nemusela brát. Neví, jestli si dnes dala za cíl, aby se za ní otočilo co nejvíce blbečků sbírajících holky jako pokémony, ale pokud ano, bude určitě úspěšná. Stačí si vzpomenout na pár jeho spoluhráčů z lakrosu. Těm by se to, co má na sobě, určitě moc líbilo. Rozhodně víc, než jemu nebo jejich rodičům, před kterýma se k autu nejspíš musela proplížit, jinak si nedovede vysvětlit, že ji pustili ven. Ale to je jedno. Věří jejímu správnému úsudku i tomu, že bude dnes přemýšlet hlavou, takže místo toho, aby se za ní na poslední chvíli rozběhnul a svou mikinu přes ni přece jen hodil, ji nechá žít vlastním životem a užívat si náctiletých let dokud ještě může. To, že by si měl život trochu užívat i on sám, úspěšně ignoruje. Přece nebude pobíhat po baru v nějakém kostýmu, když by si měl opakovat učení. Průběžné studium je totiž tím nejlepším způsobem, jak později netrpět u semestrálních zkoušek, takže přesně z tohohle důvodu nemá vůbec v plánu se ke svým vrstevníkům tenhle večer přidat. Ne, že by neměl možnost. Měl, pár kamarádů mu říkalo, ať kašle na školu a jde se radši trochu pobavit a užít si večer, který se děje jen jednou ročně, ale protože mu tenhle týden v úkolech přistála prezentace, co byla dost důležitá, nakonec svým kamarádům pár dní dozadu oznámil, že nemůže. A přesně z tohohle důvodu se teď otáčí zády k baru a míří zpátky ke stříbrné toyotě jeho rodičů.
Od auta ho dělí ještě docela dost metrů, když za svými zády uslyší svoje vlastní jméno. Moc se mu to ale nezdá, kdo by tu na něj asi tak volal? Usuzuje, že nikdo. Buď špatně slyšel nebo je tady ještě nějaký další Cassian. Určitě nepřichází v úvahu, že by někdo volal na něj, takže místo toho, aby se třeba otočil a pokusil se zjistit, jestli se někdo doopravdy nedožaduje jeho pozornosti, pokračuje dál k autu. Moc kroků ale neujde, protože ho z ničeho nic něco trefí do zad. Málem mu to přivodí infarkt, div mu telefon, který vytáhnul z kapsy, aby zkontroloval čas, nespadne na zem. „Doprdele,“ s úlevou si trošku a spíš sám pro sebe zakleje, když mu pohled padne na horkotěžko zachráněný telefon v ruce. Ten je naštěstí bez poskvrny vzhledem k tomu, že ho setkání s betonem nakonec nečekalo, což je pro něj značně velkou úlevou, se kterou také tiše vydechne ještě předtím, než se otočí, aby zjistil, co po něm kdo hodil. Pohled mu tak padá na šíp se srdcovou špičkou spadený na zemi a hned je mu jasné, že se nejspíš jenom někdo v podnapilém stavu až moc vžil do své role cupida. A protože dotyčnému teď nejspíš chybí palná munice, která by mu pomáhala vnášet lásku do světa, k šípu se sehne a zvedne ho, aby ho mohl vrátit komukoliv, komu patří, což se snaží zjistit hned poté, co se zase narovná. A jak zjišťuje, široko daleko je jen jeden jediný cupid, co je dostatečně goofy na to, aby po okolí střílel šípy: Sofian. „Nemáš mířit na srdce, aby to mělo větší účinky?“ přestože se s ním vážně dlouho neviděl a kontakt mezi nimi vymizel už skoro do ztracena, nedokáže si odpustit poznámku narážející na jeho kostým. „Asi na tý mušce budeš muset ještě trochu zapracovat, cupide,“ prohodí dostatečně nahlas, aby ho slyšel, přičemž mu koutky rtů zacukají vzhůru. Má radost, že ho vidí, protože je to vážně dlouho, kdy tomu tak bylo naposledy. Taky si až teď uvědomuje, že na něj předtím možná volal on, což ho okamžitě zalévá malou vlnou provinilosti způsobenou tím, že se na něj neotočil. Snad mu to odpustí, když mu vrátí munici, kterou teď drží v ruce a se kterou se za ním rozejde místo toho, aby ji po něm házel zpátky. Na opětovaný útok z dálky mu stejně chybí vlastní luk. „Dal ses na dráhu matchmakera?“ ptá se, když k němu konečně dojde o něco blíž a podá mu jeho vystřelený šíp. Snad už po nikom střílet nebude, kdoví, kam by se trefil tentokrát! Navíc by jeho budoucí terč nemusel být z jeho střeleckých schopností a toho, že ho vidí, tak nadšený jako on. „Tobě to očividně pomáhá,“ s nepatrným, možná lehce rozpačitým úsměvem, poklepe na svou vlastní tvář v místě, kde má Sofi stopy po rtěnce: pro případ, že by o ní nevěděl. Až o vteřinu později si uvědomí, že je to možná součást jeho kostýmu a že už sem s obtiskem polibku na tváři mohl klidně přijít. Bože, radši to neměl vůbec zmiňovat! Stejně, co je mu po tom? Už se dlouho neviděli a Sofi se s ním o tom, kdo ho kam líbá, nemusí chtít bavit. Vlastně se s ním možná nechce bavit vůbec. Třeba ve skutečnosti mířil na někoho úplně jiného a on tu na něj teď mluví jako by to bylo včera, kdy se viděli naposledy. A možná teď taky lituje, že neměl ten šíp o něco ostřejší hrot, protože by byl pak ušetřen jeho blábolení, které pro jistotu rovnou zastavuje, připravený vyrazit zase zpátky k autu. Tam totiž aspoň nebude moct vypustit z pusy nic, za co by si potom dvě hodiny nadával.

Záchranná akce proběhla úspěšně a Peter se proto nyní již blaženě uculuje na svoji sladkou společnici. Co se týče Cassidy, ona je dle jeho názoru takový ten typ člověka, který se nenechá jen tak něčím rozhodit. Natož nevhodnými poznámkami opilých vysokoškoláků. Přesto si neodpustil tu žertovnou poznámku, když tak koukal, jak se dokázala sama ubránit před útokem jejich pokřiků. „Však jo, jako správná samostatná a nezávislá žena.“ Když na něj poté dopadne jakási melancholie kvůli uvědomění, že je brzy čeká konec klíčového stádia jejich života, úsměv mu trochu poklesne. Když on doposud žil mottem: „Proč se trápit nad budoucností, to je problém budoucího Petera“. Právě proto při nadnesení dospěláckého života klepající na dveře, to v něm probudí jakési obavy a pochyby. Jenže on je v baru, ne u psychologa, kde by měl polemizovat nad takovými věcmi. A nejefektivnější metoda, jak se těchto myšlenek zbavit, je přenést pozornost na něco jiného. A k tomu mu i dost pomůže Cass. „Tak to jsem rád, že jsme na stejné vlně,“ zachechtá se, když mu přitaká na jeho slova. Už jen to mu stačí, aby se jeho přelétavá mysl zatoulala zase jiným směrem. Pro tentokrát se téma konverzace stočí k alkoholu.
„Uhu,“ přitaká na její recenzi nápoje, koutky mu ale začnou cukat do jakéhosi úšklebku. „V tom případě bude k ničemu to objednávat znovu, když už to máš tak dopodrobna rozebraný.“ Peter se jen chce za každou cenu vyhnout tomu toxicky vypadajícímu nápoji, to je vše. A když mu na jeho šílený nápad ochutnat vše v nabídce přikývne, Petera už nedrží nic zpátky. K jeho smůle se jako mávnutím hůlky před nimi po objednání objeví dvě martini skleničky se stejně děsivou tekutinou jako nápoje, který ještě vteřinku zpátky dost nahlas odsuzoval, nad čímž se prostě musí zasmát. Ach ta ironie. „A ať nám zítra není blbě!“ vykřikne jako dodatek k jejímu přípitku, než si s ní přiťukne a kopne do sebe celý obsah na ex. Instantně se nad svým rozhodnutím zamračí a hlavou začne zběsile kroutit ze strany na stranu, snad jako kdyby mu to mělo ulevit od té nepříjemné pachuti. „Tak to fakt nebudu pít znovu,“ odkašle si a omluvně se na kamarádku usměje. „Moje chyba. No nevadí, jedeme dál-“ Už se chtěl obrátit zpátky čelem k baru a mávnout na toho samého barmana, když v tom k jeho uším doputuje ozvěna jeho jména vycházející z reproduktorů. Nejprve se kolem sebe začne zmateně rozhlížet. Ujasnění v situaci nalezne až díky Cass, která se ho začne vyptávat na jeho výhru v soutěži. „My vyhráli?!“ Vykulí na ni oči a s nepatrně otevřenou pusou se otočí směrem k pódiu. A taky že ano, on přeci jenom slyšel dobře. „Nekeceeej…“ protáhne konec slova, než ji k sobě stáhne do oslavného objetí. "Beztak si všichni budou myslet, že jsem si ty hlasy podplatil," zamumlá jak se od ní odtahuje. Jeho pohled spadne dolů, aby si prohlédl svůj fit: bílé zakrvácené tričko a obyčejné džíny. Pro efekt má zašpiněné tím barvivem i ruce a krk. Výhra je ale opravdu to poslední, co by od jeho velice „low effort, low cost“ kostýmu očekával. Hlasy si ale opravdu nekoupil, hádat se ale s jistě odbornou komisí taky nebude. Takže mu nakonec zbývá jen jedno - jít si převzít ten kýbl alkoholu. „Budeme muset naši ochutnávku na moment pozastavit,“ oznámí a mávne na ni, aby ho následovala. Nejen že natěšeně, ale zároveň dost rychle se dostane k místu, kde na něj a na jeho kamaráda čeká slíbená výhra. „Jooooo!“ Zařve nadšeně, ihned toho ale začne litovat. Na mizivý moment ho pohltí pocit úzkosti, jak se jeho směrem stočí pohledy všech kolem. Jeho předešlé nadšení ale spustí jakousi lavinu a lidi kolem něj začnou slavit společně s ním. Opravdu jednoduchá interakce, ale jeho to neskutečně potěší, obzvlášť když ještě pár hodin zpátky plně věřil v to, že ho tu všichni odsuzují a pomlouvají. Cassidy si samozřejmě drží po boku, aby se necítila odstrčeně, nicméně jeho pozornost si na krátkou chvíli plně získal světelně nasvícený kýbl, ve kterém jsou zapíchnuté prskavky, ale hlavně vychlazený alkohol. „Hustý,“ začne souhlasně kývat hlavou nad tou podívanou. Ještě mu tu chybí jeho parťák, přeci jenom jejich kostýmy inspirovaný Vřískotem vymyslel on. Michael ho ale opustil už u vchodu, takže kdo ví, jestli tu ještě vůbec někde je. „Pomůžeš mi?“ Někdo to s ním bude muset vypít a soudě dle předešlé dohody tak trochu očekává, že by do toho Cassidy i šla. Proto tázavě pozvedne obočí na tu drobnou atletku, která se mu snad v tom zmatku nestihla ztratit v davu.

V Sofim hrklo, když se šíp vytrhl z tětivy. A proto když se trajektorie letícího šípu stočila k zádům Cassiana (kterého neviděl snad věčnost), Sofi se přikrčil v ramenech jako by se právě dopustil nějakého trestného činu. Srdcový hrot se na chvíli vytratil v rudém odstínu jeho mikiny a pak dopadl na zem. Byla to docela šlupka, co si budeme nalhávat. Sofianovo přikrčení v ramenou přetrvávalo, když ho kámoši s chechotem začali plácat po zádech a zapáleně básnit o tom, jak by při míření o něco výš mohl mu dát i headshot, kdyby se jenom o trošičku víc snažil. No, a právě to nechtěl. Chlapec náhodně vystřelil a už po něm vyžadovali účast v hunger games? Kapku adrenalinu to v něm probudilo, o tom žádná, ale i ta vzápětí vymizela. Především v ten moment, co začali poukazovat na dalšího kolemjdoucího údajně prosící ho o ránu. Kluci asi zapomněli na to, že o to žádají někoho, kdo se zbytečným konfliktům vyhýbal nejvíc jak to jen šlo a vzhledem k tomu, že se jednalo o cizího člověka, nějaké stříleníčko nepřipadalo v úvahu. Sofi jejich pobízení zdárně ignoroval, protože měl oči pro někoho jiného a ne, ten roztomilý obrázek myšáka Mickeyho na Cassově mikině za to opravdu nemohl! Moc, moc doufal, že se na něj za tento nevídaný lukostřelecky manévr nebude zlobit. Když konečně společně navázali oční kontakt, a nejen na vteřinu, věděl, že byl za vodou. Sofi se zadíval na svůj amorovský luk jako by z něj vyzařovala nějaká esence instantního okouzlení. Že by to fakt byla až taková zábava? Luk hrdě sevřel a tiše se chichtal nad svou trofejí… teda do té doby, než Cass zmínil fakt, že ho měl trefit spíše do srdce než do zad. „Ach joo, to mi ani neříkej,“ vyhrkl sklesle, „já myslel, že na tom nezáleží.“ Sofi na truc začal z plastového ramene luku odlupovat zlatou barvu jako kdyby za to snad mohl. Nakonec si to dal dohromady a pochopil, že v realitě by ho jeho muška propíchla skrz na skrz, a to bez zamilování se. Sofi by se toho možná dozvěděl i víc, kdyby ten research po pár vteřinách nevzdal a nezačal místo toho pronásledovat Bloom po bytě, protože byla obzvlášť heboučká; ideální na mazlení. Z myšlenek ho nevytrhla narážka na jeho mizernou mušku, ale na jeho kostým. Cass jeho převlek trefil na první dobrou. Normálně si zasloužil potlesk. Většinou byl totiž tipován hlavně na andílka. A nebylo se čemu ani divit, když mu jeho výzbroj nosila jeho parta, poněvadž si ji byl schopný zapomenout naprosto kdekoliv. Klidně i na záchodě. „Jé,“ ozval se o něco veseleji. „Podle čeho jsi to poznal?“ okatě se vyptával svého nového úlovku. Vyčkával by i na Cassianovu odpověď, dokud ten kámoš slepec nezačal kýváním hlavy na cosi poukazovat. „Co je zase?“ Sotva co ruce rozpřáhl, odpověď na jeho stupidní dotaz se vyskytla sama. „Ou... Ajo,“ pronesl uvědoměle při pohledu na svůj luk a rozpačitě se zasmál. Měl křídla, svatozář, a právě po něm vystřelil srdcový šíp – to už vypovídalo o všem. Sofianovi parťáci nad ním protočili očima v sloup, tiše prohodili „to je debil“ a záhy byli na odchodu. „Jen nechoďte moc daleko, ať vás pak najdu!“ Tváře mu hořely dostatečně na to, aby prominul zvednutý prostředníček.
A když byl teď blonďatý amorek sám, nezbývalo mu než se s hlasitým uchechtnutím vydat naproti nové spřízněné duši alias Cassianovi. „Matchmaker jsem prozatím jen v zácviku. Já jsem doteď nevěděl, že z toho můžu doopravdy střílet. Ale kdybych to věděl, tak bych určitě trénoval. Přísahám!“ odpověděl Sofi s uculením a převzal si munici s děkovným úsměvem. Sice jiskřil štěstím pokaždé, a to z každé maličkosti, ale mluvit po dlouhé době s někým, koho několik měsíců neviděl? To bylo speciální samo o sobě. „Huh?“ Nechápavě zamrkal nad další poznámkou. S nakrčeným obočím zpracovával informace, dokud mu to netrklo. „Jóó, tohle!“ vypískl hned nato, nabývaje dychtivosti. „Prosím tě, kéž by. Já ani nevím, kde jsem k tomu přišel,“ smál se a tvář si trochu promnul, div, že se z polibku nestal červený flek. „Noo, teď už je to stejně asi jedno. Ať už mě políbil kdokoliv, má smůlu. Teď jsem jenom tvůj,“ prohlásil důležitě, přestože se jejich rádoby románek vyjímal všem pravidlům. Fungovalo to tak vůbec? To bylo stejně fuk. Sofi tomu konceptu stále nerozuměl, ač se zamýšlel sebevíc. „Tak to tak vypadá, že už se mě dneska nezbavíš.“ Jeho blahem rozplývající se podotknutí bylo pobídnuté pohoupáváním se dopředu a dozadu. Úsměvné to bylo pouze do té doby, než si uvědomil, že pro Cassiana to mohlo být spíše trestem než výhrou, a to se mu moc nezamlouvalo. „Teda… pokud přede mnou zase neutečeš jako to děláváš vždycky.“ Přeměřoval si ho pohledem. „Právě kvůli tomu jsem se i ozbrojil, tak mě nepokoušej,“ upozornil ho výhružně (nebo se alespoň o to snažil), co se mu podařilo oči odtrhnout od toho vysmátého myšáka. Kupodivu mu došlo, že jeho vydírání děsivé bude tak maximálně z dálky, proto se snažil vymýšlet přesvědčivější variantu. „Ujede mi ruka a… a místo do zad tě trefím třeba do oka, a lakros už si nezahraješ,“ Sofi si vymýšlel bázlivě než hrozivě. No… převlečený za cupida, moc pomstychtivě nevypadal. Spíš naopak. V tomhle případě mu ani zamračení nepomáhalo. Pravděpodobně by vychrlil kopu dalších, ale při představě, jak Cass používá lakrosovou hůl místo té slepecké, svým pohrůžkám nefandil už vůbec. Jeho hrané rozčertění vymizelo podobně rychle jako se objevilo. „Hádám, že by tě to moc mrzelo a mě taky! Ještě když ho máš tak rád, to bych si za rámeček dát nechtěl, víš?“ vylíčil mu ostýchavě popíraje faktu, že by se mu do oka vlastně ani netrefil, spíš by mu to prosvištělo kolem ucha, nebo by se šíp rozplácl o jeho čelo. Nějaké násilí bylo poslední na co v tuhle chvíli myslel. Jeho středem zájmu se stal Cassian, tudíž nebylo od věci, že se od něj prosil pozornosti. „No táák, Cassi. Buď té lásky, a měj rád dneska jenom mě, když se jindy nechceš kamarádit,“ žadonil. Chycením ho za ruku zdůraznil jenom své naléhání, ještě když se ho snažil táhnout směrem ke vstupu. „Prosííím! Já ti za to koupím drinků tolik, kolik budeš chtít,“ prosil ho s psíma očima. A pokud se mu ho nakonec podařilo ukecat, vevnitř s ním jde rovnou k baru, aby mu vyplnil každé přání.