Lhala by, kdyby řekla že ji nabídka toho kluka nepřekvapila. Vlastně ji, mimo to, dokázala i docela rozhodit, až vlastně nevěděla, co by měla odpovědět. Snažila se v jeho tváři najít jakýkoli náznak či radu, aby věděla, zda to opravdu myslí vážně, ale stál příliš daleko na to, aby něco dokázala z toho pohledu vyluštit, a tak se musela prostě zeptat. Po jeho odpovědi však nebyla zcela spokojena, stále se na něj dívala s jistými pochybnostmi. Dokázala se mezitím s jakousi nechutí vyškrábat na nohy a založit ruce na prsou, což byl její poměrně častý projev emocionální nestability, bohužel to však člověk, co ji neznal z takového obyčejného postoje nedokázal vyčíst – a vlastně ani mnohdy člověk, který ji snad i znal. „Aha,“ semkla rty a přikývla, „jasně,“ pověděla na jeho ‚čím víc tím líp‘ projev, nebo co to bylo. Moc nedokázala pochopit, proč se k ní teď choval tak přátelsky, a co to po ní vůbec asi tak mohl chtít, protože jí vážně nepřišlo, že by se během těch několika minut něco změnilo. Ale kdo ví, možná mu ti jeho kamarádíčkové zlepšili náladu a on se teď rozhodl, že se pokusí spřátelit se s tou nepříjemnou holkou, co na ně při příjezdu vyštěkla. Asi to dělat nemusela, ale chápejte její nynější špatné rozpoložení – každý by udělal to samé. Potom přišel s dalším návrhem a to, že by měli začít znovu nebo co. „Spíš věřím na fakta než na dojmy,“ odpověděla ihned a nervózně se rozhlédla kolem sebe, jako by kontrolovala, jestli tu náhodou není ještě někdo další. Ruce potom už jenom přesunula do kapes a potřásla rameny. „Ale to překousnu,“ dokonce se asi pokusila i o něco podobného úsměvu, ale v tuhle chvíli jí to vážně nešlo – navíc pořád nemohla uvěřit, že tohle vážně dělá. Nesmělým krokem se potom vydala jejich směrem a nenápadným odhozením vlasů z tváře si také otřela okolí očí jen pro případ, že by jí náhodou nějaká neposlušná slza nekontrolovaně utekla a ona si toho nevšimla. I když to byla docela kravina, ale to neřešme. Když tedy pár kroky zmenšila tu vzdálenost, ještě se jednou váhavě rozhlédla, než došla až k tomu hnědovlasému, který ji přizval. „Jsi si jistý, že jim to nebude vadit?“ zeptala se s pohledem zakotveným na zbytku jeho skupiny, od které se kousek vzdálil, aby ji k nim přizval. Kupodivu to jaksi oceňovala, věděla, že si to bude pamatovat, ale nahlas zatím nic neříkala.

Clara byla vždy velmi ctižádostivé děvče, už odmalička toužila být zapsána v pamětích lidí a dosáhnout velkých věcí v životě, nikdy však nepomyslela na to, že jí překážkou bude ona sama a její mysl, pocity. Bylo to něco, s čím se vyrovnávala s velkou těžkostí a ve chvílích, jako byla tato, bylo opravdu lehké ji rozhodit, třeba jen prostými maličkostmi, jako byla vaše přítomnost. To se stalo i nyní a nebýt té tvrdohlavosti, byla by i litovala toho, jak nepříjemně se ze začátku chovala. Nakonec ji to svědomí ale přece jen dohnalo, a to přímo ve chvíli, kdy se ten kluk pokusil udělat jakýsi přátelský krok vpřed, který, jako obvykle, skvěle odrazila poznámkou, jež vůbec neměla vyznít zle. Všimla si toho, zaváhání, možná nejistotou? Určitě musel přehodnocovat své pozvání a potom to taky přišlo – nechci tě do ničeho nutit, ta slova, která většinou neznamenají nic než pouhé, zase tolik mi na tom nezáleží. Ale uvědomovala si to, chyba byla v jejím návyku chovat se povýšeně vůči bohatým lidem, a mužům už jen z principu. „To nebylo myšleno zle,“ semkla rty v jakémsi nervózním pohledu, který věnovala trávě pod nohama, „občas říkám věci, které vyzní špatně,“ s hlubokým nádechem se připravovala na jednu z těch těžších věcí, ale nakonec se přece jen podívala na hnědovlasého kluka s upřímností v očích, „za to se omlouvám,“ a možná by se taky mohla omluvit předem za další takové případy, když už se k tomu odhodlala. To už ale tedy vykročila jeho směrem s jakýmsi nejistým pohledem ke svému okolí, který kontroloval, zda tu nejsou skryté kamery nebo kdokoli, koho by znala. Vyslovila hned svá slova pochybu, spíše otázku, jak z toho vyplynulo, a z jeho odpovědi byla hned o něco klidnější, což se dalo počítat mezi klady tohoto dne, i když pořád nevěděla, proč je vůbec taková, jaká teď je. Obvykle by je asi poslala někam nebo se zuřivostí odkráčela. A to vše jen kvůli předsudkům, proti kterým sama stála – jak pokrytecké myšlení. K těm slovům tedy jen přikývla a vydala jakýsi souhlasný zvuk, jež se snad ani jako slovo počítat nedal, a mířila za hnědovlasým klukem a jeho kamarády, kteří si snad ještě ani pořádně nevšimli přibližující se Clary. Za chvíli už byla u nich a posadila se na místo, které vedle sebe ten kluk vytvořil. Následoval další nejistý pohled a pokus nějak zakrýt svůj rozhozený výraz a oči, které ještě před chvílí zadržovaly slzy. Dalším překvapením bylo jeho představení, natáhl k ní dokonce ruku, kterou bez zaváhání stiskla. „Clara,“ navázala na jeho představení a hned na to se rozhlédla po jeho přátelích, kteří nijak nadšeně nevypadali. Zhluboka se nadechla, nervozita tížila její tělo, jako by byla kamenem v její hrudi. „Promiňte,“ prolomila dlouhý pohled a ticho, „že jsem byla tak nepříjemná,“ hned na to se hlavou otočila k Peterovi – prozatím ho shledávala pevným bodem.

Clara byla velmi rázný typ dívky, navenek působila poměrně neohroženě, i když se zrovna cítila zranitelně, a vždy vypadala tak tvrdě, jako by ji nedokázalo nic rozhodit, ale zároveň měla v očích jakousi agresivní jiskru připravenou k získání všeho, co si zamane. Bohužel se to všechno namixovalo do jaksi nejednotné povahy, takže chaos v ní měli jak ostatní, tak i ona sama. Nebylo proto jednoduché s ní vyjít, zvláště pro osoby hodně konfliktní nebo až příliš citlivé. Občas se zdálo, že s každým jejím emocionálně náročným dnem se stávala ještě méně tolerantní v citové úrovni vůči druhým. Ale ve skutečnosti nic nemyslela zle, nikdy. Jen vlastně nikdy nevěděla, co dělá. Zřejmě bylo jen štěstí, že se tenhle hnědovlasý kluk, který se představil jako Peter, rozhodl přizvat do toho svého kroužku přátel, ač se od začátku obávala, že je svou přítomností příliš nepotěší. Když se tedy vzájemně představili, jen se usmála při pochvale jejího jména, ale ani nestihla nic říct, protože už kdosi volal. Nebyla si úplně jistá, který z nich to byl, ale hned co otočila hlavu a přehrála si jména, které zmiňoval, byla si téměř jistá, že to byl Jack. Přesně takhle jak stáli je totiž Peter představil a Jack byl poslední – ano, její přemýšlení opět vyhrálo. Věnovala letmý pohled Peterovi, který se zvedl a zamířil k nim. Cítila se zvláštně, trochu jako narušitel a možná nějaký mimozemšťan. Začala tak nějak přemýšlet nad tím, jestli je tu vážně neruší z nějakého chlapského mejdanu nebo kdoví co. Mohli třeba chtít být chvíli bez holek, jenom parta kamarádů, oheň a kopa jídla. Vážně se na chvíli cítila poměrně špatně, ale to už si k ní zase sedal Peter a tyhle starosti tak nějak odpadly, protože čím si opravdu jistá byla, že Peterovi nijak nepřekáží. Asi za to byla ráda, možná to v tuhle chvíli potřebovala i víc, než dívat se na jezero a přemítat nad svým děsným životem. Dobře, asi zase tak děsný nebyl, ale v tento den se tak rozhodně jevil. Stejně to ale bylo zvláštní i z toho důvodu, že nikdy dřív takhle u ohně neposedávala. Její pohled opět nenacházel místa odpočinku, prohlížela si okolí, ty, se kterými tu byla a také oheň, jako by ho nikdy neviděla. Tu se k ní dostala poznámka toho kluka, Jacka, kterou sice řekl dost tiše, ale přesto zvládla zaslechnout alespoň tolik, aby si dokázala větu doplnit. Bylo jí to příjemné? Ovšem že ne, ale učila se umět odpovídat lidem na věci tohoto typu. A uměla to? Asi ne. Zavřela na chvíli oči, nadechla se a zhluboka vydechla. Asi by za normálních okolností řekla něco zlého jeho směrem, ale tentokrát místo toho pronesla pouhé: „nenazvala bych to otravné, spíše trpce arogantní, a za to se omlouvám,“ čímž dávala jasně najevo, že si ho opravdu uvědomuje, a že je schopná si připustit chybu – i když ani netušili, jak je to pro ni někdy těžké. Hned na to ale potřásla hlavou a nechala to raději být, už tak se cítila provinile, a tenhle pocit ráda neměla, stejně jako všechny ostatní. Potom už jen pokračovala v prohlížení okolí, které bylo přerušeno pohledem z druhé strany. Připadala si, jako by na ni přes ty plamínky ohně koukal její budoucí vrah. Připadala si jako v nějakém díle kriminálního seriálu a vyčkávala, kdy se pokusí ji zabít a jak to provede. Dobře, to už je jen rádoby vtipné zlehčování situace. Naštěstí se znovu ozval Peter a ona ani nedokázala vyjádřit, jak byla ráda, že to udělal. Vlastně celkově mu byla celkem vděčná za přístup a chování, až dokonce zapomněla na to, že je to jedno z těch zazobaných děcek. A pro jednou ji to už ani tolik nezajímalo. Na jeho otázku mu však neodpověděla, možná kvůli tomu, že ani nevěděla, co to znamená. Zmateně zamrkala a sledovala, co dělá, to už se ale přihnal další člen té jejich partičky, který se zdál být poměrně příjemný. To už se ale Peter obracel na ni s otázkou a ona povytáhla obočí podobně jako on, aniž by si to vlastně uvědomovala. „Umm,“ vydala ze sebe a nervózně, „ty s-něco budou určitě stačit, i když vlastně nemám ponětí…co že to je?“ byla opravdu nezvyklá o něčem nemít přehled, avšak nikdy za svůj život nebyla s nikým kempovat, netrávila čas u táboráku a vlastně celkově tyhle venkovní aktivity nezažívala, pravděpodobně za celý svůj život neochutnala ani marshmallows jinak, než v horké čokoládě když byla menší, natož aby věděla, co to jsou takové s’mores.

Její nic netušící hlavinka si nedokázala vysvětlit jeho překvapení, zřejmě to ale byla nějaká velká a známá věc, o jejíž existenci ona však až doposud neměla ani nejmenší tušení. Vlastně ani teď nevěděla o co se jedná, proto na něj jen tupě zírala, nebyla zvyklá něco nevědět, ale tentokrát ani nemohla předstírat, že ví, o čem je řeč. Na její zmatený pohled však ihned zareagoval vysvětlením. Byl opravdu vstřícný, nějak se jí to začínalo zamlouvat, a dokonce snad i zapomněla na svoje předsudky vůči němu a faktu, že je jedním z těch zbohatlíků, které z celého srdce nesnášela. Sledovala pozorně jeho obličej, pohledný, ale to nebyla až tolik věc, kterou by ona řešila, a už vůbec ne teď. Spíš ji zaráželo, jak mohl být milý k někomu, tak hrozně pokryteckému jako byla Clara. Možná to bylo jen tím, že mu ukázala tu svou milou část, tu, kterou vlastně kromě jejího kocoura Miguela de Cervata y Saavedry nikdo neznal, snad dokonce ani Darren, který se dal považovat tak nějak za jediného jejího trochu blízkého člověka, i když byla pravda, že i jeho si držela poměrně daleko od těla. To už zkrátka byla ona, jenomže tenhle Peter ji zachytil zrovna v momentě, kdy měla pocit, že se celý její maličký svět hroutí, a tehdy ta její ochranná zeď padala a ona neměla sílu s tím něco dělat. “Já jako malá sladkosti moc nejedla,” jedním z důvodů byla její matka, která se ji snažila tak nějak přivést na zdravou stravu. “A táboráky jsem nezažila,” potřásla jaksi nezúčastněně rameny, jako by to vlastně nic nebylo – pro ni ani ne, nevěděla, o co přichází, nikdy to nepotřebovala. To byla vlastně další věc, za kterou trochu mohla její matka, neustále totiž pracovala a na nějaké výlety se svou dcerou neměla čas, na tábory nikdy nejezdila a svým vrstevníkům se dříve poměrně stranila. Potom už ale pouze následovala jeho instrukce a dělala přesně to, co jí říkal, a tak nějak i předváděl. Vlastně jí to přišlo trochu jako objevení nového vesmíru, vždy se zajímala o politiku a zklamání společnosti, ale nikdy ji nenapadlo užít si něco tak prostého, jako sezení u ohně s partou lidí, které v tomto případě sice vlastně neznala, ale za jiných okolností... zřejmě to byla prostě věc, která se dělávala. Najednou měla pocit, že byla ochuzena o mnohem víc, než si dosud myslela. “Jo,” přikývla souhlasně hlavou, “viděla jsem to ve filmu,” dokonce ze sebe dostala i smích, který se u ní už nějakou dobu neobjevil. A tak už netrvalo dlouho a společně opékali marshmallows. Seděla stále na svém místě a hned vedle ní, jen na zemi, seděl Peter. Ostatní byli někde na druhé straně a mezi nimi zavládlo ticho, které však brzy prolomil Peter jednoduchou otázkou, ke které připojil i vlastní odpověď. Nejprve si pomyslela že je zvláštní, že ho tu ještě nikdy neviděla, ale město bylo velké, a tak nebyla zase tak velká šance, že ho jen tak někde na ulici potká, nebo spíš, že si ho všimne. “Jsem,” kývla hlavou a semkla rty, tohle město pro ni bylo plné vzpomínek na vlastní zklamání, která ji však svým způsobem posouvala dál. “Narodila jsem se tu, nikdy jsem jinde nežila, ale pořád si nejsem jistá, jestli si dokážu představit, že bych tu zůstala napořád,” svěřila se mu po krátké odmlce a pootočila hlavu k němu, aby se na něj mohla podívat. “Je to skvělé město, jen asi nechci strávit celý život na jednom místě, víš?” hned na to však zavrtěla hlavou a nechala to raději plavat, tyhle věci ji vždy rozesmutněly. Ano, měla velké plány a na sebe až moc velké nároky, ale na konci dne si uvědomila, že vlastní neví kam chce jít, ani jak žít svůj život. Když už se ale rozhodla nad tím nepřemýšlet, všimla si výrazu v jeho tváři, který v ní volal po nutkání k otázkám. Byla přeci budoucí novinářka. "Nad čím přemýšlíš?"

Pro ni to bylo trochu zvláštní. Sedět tu s v podstatě neznámým člověkem a povídat si, aniž by byla...nepříjemná. Přemýšlela, jestli se to vůbec někdy stalo. Asi ne. “Ne,” zavrtěla hlavou k jeho dotazu a mírně se pousmála, což mělo být spíš takové ujištění, že je to v pohodě. Jen nevěděla, jestli ujišťovala sebe, nebo jeho. “Ale je to složité,” pokrčila nad tím rameny, ve zjednodušené verzi mu mohla říct, že její otec odešel a nechal ji s matkou, která se zhroutila z kdečeho a pracovala tolik, že na ni neměla vůbec čas. Ale mlčela, protože o své rodině nemluvila nikdy s nikým a tentokrát se to také nezmění. Nikdy neměla moc štěstí, co se těchto věcí týče, zážitky a podobně, vlastně její život byl takový velký chaos a směsice všech možných katastrof, které se snažila umírnit svou spořádaností a knihami seřazenými podle abecedy, stejně jako vším ostatním. Zdála se tedy napohled velmi nudná, nezajímavá, ale v jejím světě bylo více zmatku, než se na první pohled zdálo. Jen na to ještě nikdo nepřišel. Na jednu stranu také měla pocit, že kdyby odešla z města, utekla by i před tím, jak se cítila. Ale člověk sám před sebou utéct nemůže, že ano? Po jeho slovech zjistila, že mívá občas podobné pocity, což ji asi trochu uklidnilo. On se však vydával pryč a vracel se – ona si nebyla jistá, jestli by se vrátila. Tedy, minimálně by přemýšlela nad tím, že na tom náhodném místě zůstane co nejdéle a nalhávala by si, že takhle je to lepší. Vlastně ani nevěděla, San Francisco bylo skvělé místo, ale stalo se tu moc věcí, její celý život se odehrál v tomto městě, a i kdyby se odstěhovala jinam v Californii, asi by to bylo lepší, než procházet stejnými ulicemi dokola a přitahovat znovu ty myšlenky, které ji napadaly, když šla tudy a tudy. Chápete mě, ne? Občas na ni prostě zpoza rohu místo zloděje vyskočila nějaká smutná myšlenka a rozhodila jí celý den. Ale co si budeme, tohle by se mohlo stát kdekoli. Nezbývalo jí k jeho slovům však nic jiného, než jen chápavě přikývnout a mlčet. Měla toho příliš mnoho k přemýšlení, než aby byla schopná mu nějak smysluplně odpovědět. Odvrátila pohled k ohni, už začali opékat své marshmallows a ona se najednou cítila vlastně docela dobře. Měla uvnitř jakýsi hřejivý pocit spokojenosti, i když to možná mohl být jenom ten oheň, co ji zahříval. Mezitím se chystal Peter k odpovědi, ale přerušil ho hořící marshmallow, což ji vlastně rozesmálo. Další z příjemných pocitů, smích. Takhle upřímně se nezasmála už dlouho, i když se jednalo o něčí neštěstí. Vtipné to zkrátka bylo. Její marshmallow byl naštěstí zcela dokonale opečen, jinak by se s tím ani nesmířila. “Děkuji za názornou ukázku, teď vím, čemu se vyhnout,” pokývala hlavou, nyní už se zcela vážným výrazem, kterým se snažila naznačit, že se vůbec nemusí cítit blbě a ať to prostě berou, že jí předváděl, jak to vypadat nemá. Potom už jí jen ochotně pomohl dokončit tento výtvor a za chvíli byl její první s’more, či jak se to nazývalo, hotový. Když jí popřál dobrou chuť, přikývla a nedůvěřivě se podívala na sladkou pochoutku, kterou držela v ruce. Samozřejmě ale ani tak dlouho neváhala a ochutnala. “Hm,” ozvalo se po chvíli, “ono na tom doopravdy něco bude,” pokývala hlavou a uculila se. Vůbec se teď nechovala jako...no, typická Clara. Už jen těmi úsměvy a faktem, že tu s nimi byla. Když se dal do opékání dalších, rozhodla se pomoct, takže se usadila vedle něj a opékala také. Nastalo ticho, nebyla nijak dlouhé ani trapné, spíše takové uvolněné. Možná za to mohla ta celkově uvolněná atmosféra, ke které se konečně dostali. Ten kluk už na ni divně necivěl a ona posedávala s Peterem u ohně a cítila se úplně jinak. Takhle se sama ještě nikdy nezažila. Náhle to ticho přerušil Peter omluvou, při které se na něj trochu zmateně podívala, než začal pokračovat. Jeho pohled patřil právě plamenům ohně, na kterými visely marshmallows, které opékali, a až po posledních slovech otočil hlavu k ní. Ona ho nechala domluvit, neskákala mu do řeči, protože byla překvapená tím, co říká. A taky ho prostě nechtěla přerušovat. Nestávalo se často, aby se jí někdo omlouval poté, co sama byla nepříjemná. Jeho slova na její tváři znovu vyčarovala úsměv, takový jemný a smířlivý. “Nemáš se za co omlouvat, Petere,” prohlásila nakonec, “asi jsem víc potřebovala tohle než přemýšlet,” nakonec přece přemýšlela pořád, a zřejmě až moc. Ale teď? Bavila se. A byl to opravdu vzácný případ. “Děkuju.”

Bylo to poprvé, co tyhle dobroučký s’mores ochutnala, a vůbec nelitovala toho, že se rozhodla připojit se k nim při táboráku. K jeho otázce jen tenhle výmysl někoho s hodně dobrým vkusem pro chuť pochválila a uznala, že na tom vážně něco bude – a bylo, sice nebyla typ člověka, který by zrovna miloval sladké, vlastně byla spíš typ pro hořkou čokoládu a kávu bez cukru, ale zrovna by se taky nedalo říct, že sladké třeba neměla ráda. Při některých smutných večerech si rozdělala vanilkovou zmrzlinu a byla schopný sníst celý kyblík na posezení. A tyhle mňamky? No páni, vážně byly dobré. A navíc díky krekrům nebyly přeslazené, jako kdyby místo nich použili nějaké sušenky. A mimo tuhle nově objevenou pochoutku, se vlastně i bavila, jednak za to mohl Peterův taneček při pokusu uhasit ohýnek, který vzplanul na jeho marshmallow, ale taky se asi prostě bavila obecně. Byla tu s partou lidí, které vlastně ani neznala, opékala marshmallows a cítila se docela příjemně. Obvykle by touhle dobou už zase začala být zahořklá a nepříjemná, ale příjemná společnost se podepisovala na jejím chování víc, než by jeden řekl. Vlastně by ji lidi, kteří ji znají, asi teď nepoznali. Třeba Darren, ten byl by jejím chováním opravdu zaskočen. Jenomže tím, že si z ní pořád utahoval, což mu samozřejmě vracela, by se k němu takhle nikdy chovat nemohla. Taky ho znala už moc dlouho na to, aby si ho pustila k tělu, věděla, že to by byla velká chyba. Nebo se toho bála. A tak, takovéto posezení s neznámými lidmi, i když by do toho za normálních okolností nikdy nešla, nakonec vyšlo jako skvělá věc. Náhle se Peter dokonce objevil s omluvou, na což Clara zareagovala poměrně nečekaně. Jeho vtipnou odpověď poté ocenila smíchem a pokrčila rameny. Byla jiná, a i když to na jednu stranu bylo hrozně fajn, zdálo se to i trochu nepřirozené. Nebyla si jistá, jestli je tohle opravdu ona, jestli je vážně schopná být takhle milá, nebo je to jen nějaký její divný den, ojedinělá ukázka toho, že výjimka potvrzuje pravidlo. I tak se ale rozhodla užít si večer a moc nad tím nepřemýšlet. Nadělali si nějaké s’mores a společně s ostatními se jich také brzy zbavili. Ale nikdo je nemůže vinit, vždyť byly tak dobré! Sama Clara jich ale snědla jen pár, protože, jak už jsem říkala, sladkému zase tolik nedávala, přesto to zařadila mezi své oblíbené pochoutky při výjimečných chvílích, kdy bude mít chuť na sladké. A potom náhle začalo pršet. Nejprve tedy přišel studený vítr, takový ten navlhlý vzduch, při kterém už člověk tušil, že je něco špatně, načež se spustilo prvních pár kapek a než se nadáli, už museli balit všechny věci. Clara samozřejmě pomohla, s tím neměla nikdy problém. A když už vše bylo naloženo v autě, Peter se nabídl, že ji odveze, kam potřebuje, což opravdu ocenila, protože nepřijela na motorce, ale pro jednou šla pěšky. “Ano,” přikývla, “děkuju moc,” s tím se k nim tedy přidala na to volné místo, které měli v autě a nějakým způsobem ho navigovala až k její ulici, kde se s ním i jeho kamarády rozloučila, rychle přeběhla k budově, za jejímiž dveřmi zmizela v další sekundě. I přes to krátké setkání s deštěm byla vcelku promočená, ale byla Peterovi vděčná, že ji hodil k bytu, jinak by snad i onemocněla - a ona byla nerada neschopná být produktivní.

...> Byt Clary

-- sála

Kendrick sa možno nechcel veľmi rozprávať o Alexovi. Dokonca mal pocit, že ak by spomenul aj to, že ten človek sa nachádza na plese tak by to dopadlo tak, že by sa cítil ako piate koleso na voze a on by sa tak cítiť nechcel. Nechcel by sa v dnešný večer vrátiť do svojej izby s tým pocitom, že konečne sa mohol cítiť ako normálny chlapec, ktorý sa stretol s úžasným a okúzľujúcim dievčaťom a napokon to aj tak dopadlo tak, že strávila spoločnosť s niekým iným. Dokonca aj na jeho tvári sa na malý, naozaj malý okamih vytratil úsmev. Ale to si nemohla všimnúť, pretože Kendrick sa už venoval úprave tých šiat. V momente, kedy mu ukázala malú nálepku ktorá sa nachádzala na jej kolene tak sa musel zasmiať. "Milá spomienka! Ale dúfam, že ti tam neostane nejaká jazva.. to by som nebol veľmi rád, ak by si mala prvú myšlienku… na mňa… práve pri pohľade na jazvu na kolene.." povedal Kendrick pričom urobil to, čo bolo potrebné na to aby jej zachránil šaty. Dokonca bol s tým aj spokojný! pretože to nebolo najhoršie. V momente, kedy sa postavil a naznačil, že to má hotové mal možnosť vidieť, ako sa v nich zatočila. Samozrejme, že bol z toho nervózny, pretože nevedel, či to takto vydrží. “žuvačky? mám pocit, že tie vedia naozaj vyriešiť všetko. Ak by nefungovala táto zošívačka nejako by som použil žuvačku alebo! ešte lepšie by bolo lepiacu pásku. Hovorí sa, že ak to nefunguje, tak je potreba viac lepiacej pásky.. ale samozrejme, nech sa páči!” takmer okamžite otvoril balíček, pričom jej ponúkol žuvačku a potom sa pozrel na vchod do budovy do ktorej by sa mali vrátiť. Aj ked Kendrick v tom okamihu mal možno o niečo lepší nápad. “Viem, že toto bolo prevažne to, kde by sme sa mali nachádzať ale!” povedal Kendrick pričom si uvedomil, že je mu určite pohodlnejšie a lepšie, ak sa s ňou môže nachádzať osamote na miesto toho aby sa pri nich nachádzalo množstvo ľudí. Uvedomil si, že takto sa vie uvoľniť a dokáže sa s Airou rozprávať bez problémov. “Chcel by som ti ukázať jedno zaujímavé miesto, ak mi dôveruješ!” v jeho očiach sa objavili malé iskričky v nádeji, že by mohla súhlasiť. “čo keby sme sa vytratili z tohto miesta a prešli by sme sa okolo jazera? ja.. chcel..” nevedel to povedať bez toho, aby sa nepozrel niekde inde. Cítil, ako sa mu opäť spotili dlane z toho dôvodu, že sa obával jej reakcie. “Chcel by som na chvíľu byť s tebou sám.. Nemusíš sa ničoho báť! nie som žiaden sériový vrah, ktorý má v pláne zobrať si najkrajšie dievča z plesu, nalákať ju k jazeru a tam sa jej zbaviť…” on sám by nedokázal ani len muške ublížiť nie to ešte nejakému dievčaťu, ktoré sa mu dokonca páči. Ale komu by sa Aira nepáčila? je krásna, múdra, vtipná! má presne všetky vlastnosti, ktoré by vedeli okúzliť každého jedného človeka. Kendrick jej ponúkol svoju ruku k tomu, ak by mala skutočne v pláne jeho pozvanie prijať. Aj napriek tomu, že by bol rád ak by si pozrela aj jeho výstavu a on by si s radosťou pozrel jej fotografiu aj tak vedel, že by pre neho bolo oveľa zaujímavejšie ak by sa z tohto plesu vytratili.
Nebola to dlhá cesta. Kendrick mal rád toto miesto už len z toho dôvodu, že na ňom mohol premýšľať. Chcel jej ho ukázať aj napriek tomu, že určite je tu šanca k tomu, že to miesto už dávno pozná. “Myslím si, že to je pokojnejšie miesto ako ten ples.. nemyslíš?” na jeho tvári sa nachádzal skutočný a úprimný úsmev. Možno príde aj čas a príležitosť k tomu, aby si mohli zaplávať hoci on sám nevedel, ako je Aira na tom s plávaním alebo celkovo s vodou.

--> Společenská místnost
Využila příležitosti, když se jí odhalilo koleno a musela upozornit na svou roztomilou náplast na noze, ,,i kdyby, aspoň bych si na tebe pokaždé vzpomněla,” věnuje mu zářivý úsměv. Nevadilo by jí, kdyby jí na tom místě zůstala nějaká malá jizva. Přeci jen, každá jizva nese nějakou vzpomínka a tahle by byla jedna z těch příjemných. Netrvalo to nějak dlouho a její šaty byly opravené a vypadalo to opravdu dobře. Věděla, že riskuje, ale byla to prostě Aira a musela se zatočit, aby viděla, jak to vypadá. Potom, když se na chvíli usadí na lavičce a Aira si najde takovou pozici, aby na něho dobře viděla a nemusela se pořád otáčet, tak se jí na tváři ustálí příjemný a lehký úsměv, ,,tak to by mě teda nenapadlo,” musí se zasmát nad jeho plánem s žvýkačkou, přeci jen to byla zvláštní představa, ,,to mi musíš popsat. Takže bys jí vyžvýkal a pak mi s ní slepil šaty, nebo?” celý to říká pobaveným tónem a na tváři má obří úsměv, ,,myslíš, že by to fungovalo, jo? To je skvělý. Už si tak někdy něco opravoval?” povytáhne zvědavě obočí, o tomhle jí bude teda muset něco říct. Dost jí to upoutalo, ,,tak lepící páska už mi zní povědoměji. Tou opravuju pořád něco, ta je skvělá,” zazubí se na něho až se jí opět udělají v tvářích nepatrné ďolíčky. Dneska je jako sluníčko, nebo vlastně ona je jako sluníčko každý den. Když jí pak podá žvýkačku o kterou poprosila, tak si jí od něho převezme, ,,děkuju,” broukne děkovně a rovnou se vrhne do rozbalování. Papírek od žvýkačky smuchlá a dá si ho do kabelky, aby s ním někde nedělala nějaký nepořádek. To by ona nerada. Chvilku si jí žmoulá v puse a když znovu zaslechne Kendrickův hlas, tak k němu obrátí hlavu a celkově svou pozornost, ,,ale co?” zeptá se pobaveně, protože jí zajímalo, co vymyslel. Ona nějak nepřemýšlela nad tím, že by z plesu mohli odejít, nebo něco podobného, takže jí jeho návrh trochu překvapí. Samozřejmě, že by se nebála s ním být o samotě, přeci jen se jí bál dát ruce na boky! Takže by se jí asi zrovna nechystal nějak ublížit. ,,Mm, no jasně! A je to daleko? Nebo, ne, to je jedno,” zazubí se na něho a radostně mu to odkýve. Nějak jí nedocházelo, že z plesu vlastně nic moc neměli a že si stihli jenom zatančit, což bylo ve výsledku dost super. ,,Jezero? To už trochu začíná vypadat jako z pohádky. Procházka v noci při měsíčku okolo jezera!” zářivě se jí ještě o trochu zvětší úsměv, ,,ale to neuvidím tvojí výstavu,” dojde jí po chvilce, že jezero se asi nebude nacházet blízko plesu a ona se opravdu těšila, až se na to bude moc podívat, ,,ale asi mi to budeš moc někdy ukázat, ne? Přeci si jí vezmeš zpět,” dodá po chvilce přemýšlení, že to vlastně ještě není ztraceno. Na rozdíl od Kena byla Aira o hodně uvolněnější, ale jeho slova o tom, že by s ní chtěl být o samotě, jí opravdu potěší, ,,bylo to tam fajn, ale určitě bude super, když budeme na chvíli sami. Budeme si moc v klidu popovídat a nebudeme se muset překřičovat přes tu hudbu,” dodá ještě navrch na jeho slova, ,,neboj, nebojím se,” zazubí se na něho a když jí nabídne ruku, tak jí hned přijme, ,,a kdyby si mi přeci jen něco udělal, tak by si tě našla Sao a pořádně si to s tebou vyříkala. A to asi nechceš,” ušklíbne se na něho pobaveně.
Cesta opravdu netrvala tak dlouho a za chvíli se nacházeli u takové lesnější, nebo možná polnější cesty, což naznačovala, že zanedlouho budou u jezera. A taky že ano, po pár dalších krocích se před nimi začne tyčit obří dřevěné molo a před nimi se rozloží krásně modrá vodní plocha. ,,Rozhodně, a je to tady vážně krásný. Takový klid! Sem budu muset vzít někdy Sao,” i na její tváři byl upřímný a spokojený úsměv. Bylo to krásné prostředí a skvělá společnost. ,,Chodíš sem často?” zeptá se přitom, co se rozhlíží kolem sebe. Když se po pár dalších krocích nachází u mola, kde je poměrně mělká voda, jelikož je to břeh, tak musí ozkoušet jak teplá nebo studená voda je. Po namočení ruky se jí v očích objeví jiskřičky a podívá se na Kena, ,,ta voda je docela teplá! Na to že je duben,” podívá se na vodu a v hlavě se jí klube menší plán, ,,věděl si, že otužování je dobrá věc?” broukne a už se hrabe v kabelce, aby si tam našla gumičku. Každá dívka je přepravená a má někde gumičku, buď v peněžence, kabelce nebo na ruce. Když jí najde, tak si jedním pohybem smotá vlasy na vrchu hlavy do drdolu a popojde ke Kenovi, ,,rozepnul bys mi šaty? Je to na zip ze zadu,” uchechtne se. Aira nebyla žádná stydlivka a proč taky? Vždyť měla spodní prádlo, takže nemohlo být vidět nic víc jako třeba v plavkách. ,,Půjdu jí trochu ozkoušet, ty ne?” jestli jí pomůže šaty rozepnout, tak se na něho obrátí přitom, co si je ještě drží na prsou, aby jí nespadly. Aira má strach z hloubky, to není žádné tajemství, takže se rozhodně po hlavě do vody nevrhne. Jen si to tak zkusí, kde je její maximálka a dál nepůjde, ale prostě má chuť to zkusit. ,,No ták, pojď, přeci mě nenecháš tam jít samotnou,” udělá na něho psí očička, ale pak už neváhá. Sundá si kabelku, kterou položí na zem a hned tak si sundá i šaty. Kdyby měla třeba kraťasy, tak by to vůbec neřešila, ale jelikož má šaty až na zem, tak to bude horší a proto musí dolů. To už se Kenovi naskytne pohled na její drobné tělíčko v spodním prádle. Na tváří má obří úsměv, ještě jednou se na Kena podívá, aby se přesvědčila, jestli jde nebo ne a pak už pomalu začne jít do vody. Stojí ve vodě po kolena a už jí začíná trošku nepříjmně, ale ještě trochu dá! Tak po pás ale dál už určitě ne. Otočí se na Kena a věnuje mu obří úsměv, ,,je to fakt příjemný, pojď,” mávne na něj rukou a otočí se celá, aby na něho viděla.

Kendrick bol dostatočne múdry na to alebo hlúpy o tom by sa predsa len dalo polemizovať, že by dokázal čo to opraviť aj za pomoci obyčajnej žuvačky. „Myslím si, že by som to dokázal! Možno niekedy...“ zasmial sa Kendrick pričom dúfal, že do podobnej situácie sa nikdy nedostanú. Pretože Kendrick sa nechcel dostať do takej situácie, kedy by musel opätovne jej dávať dokopy šaty, ktoré by len vdaka jeho nesmiernej šikovnosti. „Chcel som povedať, že ti to niekedy ukážem ale nie! Toto sa už opakovať nebude a toto boli jediné šaty, ktoré som z teba takto strhol..“ povedal Kendrick mierne previnilo, pričom si on sám ani len zasa, zasa! neuvedomil, že zasa svojimi slovami mohol vytvoriť určitý dvojzmysel. Aj ked si to ani neuvedomoval, tak mu to išlo v tomto ohľade naozaj dobre. Ale Kendrick bol sám na toto možno až príliš roztomilým človekom, aby to myslel vážne. „Spanikáril som, chcel som zobrať všetko, čo sa len dalo ale napokon sa to podarilo..“ povedal Kendrick s úsmevom na perách pričom sa naposledy pozrel aj na tu náplasť, ktorú mala na noho len vdaka nemu.
Po tom, ako sa už nachádzali pri jazere musel uznať, že to je jedno z tých najpokojnejších miest, ktoré aj on sám poznal. Niekto by si myslel, že človek ako on, ktorý nedokáže bez jediného dňa, kedy by na niečo nemyslel alebo niečo neurobil vôbec existovať, by mohol mať rád podobné veci. No takto to nebolo. Aj napriek tomu, že Kendrick bol pomerne hyperaktívnym človekom tak potreboval niekedy aj on také miesta, kde by nemusel nad ničím a nikým premýšľať. „No a čo sa týka toho umenia a výstavy na to som ti nejako neodpovedal… neviem… či som ti to už hovoril ale je len málo ľudí, kto to mali možnosť vidieť..“ povedal Kendrick pričom to bolo pomerne vtipné narozdiel od toho, že jeho jedno dielo bolo v dnešný deň vystavené. „Dobre.. nechal som vystaviť dnes jedno moje malé dielko to je pravda! Ale mám na mysli to, že ostatné veci málo ľudí malo možnosť vidieť. Stále mám pocit, že to nie je ono. Že to ešte nie je pripravené k tomu, aby to ľudia videli. Bojím sa toho..“ boli to obavy na správnom mieste. Pretože bolo tak mnoho ľudí, ktorí by sa pokúsili mu ten úsmev z pier zraziť takým spôsobom, že by to urobili cez jeho umenie. „Ale tebe to ukážem ak máš o to záujem...“ povedal dokonca s malými iskričkami v očiach a rovnako aj s miernou červeňou v tvári no to ani len nečakal, čo sa bude diať. Pozrel sa na ňu a rovnako aj na tie šaty, ktoré mala na sebe. „Ja… um… dobre...“ Kendrick povedal pričom sa pri tom niekoľkokrát mal možnosť aj zaseknúť a následne jej pomohol opatrne s tými nádhernými šatami s ktorými si dali ešte pred malou chvíľou toľko námahy. On sám si nemyslel, že by bola schopná ísť do vody, predsa len nebolo leto a voda určite nebola taká teplá ako to býva cez leto, kedy tu je mnoho ľudí a mnoho turistov no rozhodol sa ju nasledovať. „Vyskúšame to!“ zasmial sa Kendrick a sledoval ju. Pozrel si každý jeden centimeter jej tela, jej pokožky, ktorá bola na pohľad naozaj jemnou pričom sa musel otočiť a on sám sa začal vyzliekať. Pri tom si jemne zahryzol do spodnej pery a sám seba musel napomenúť nech na podobné veci ani len nemyslí. „Nechcem sa určite dostať do problémov s tvojou sestrou!“ zasmial sa Kendrick. „Tým pádom asi bude lepšie ak sa tu nezdržíme príliš blízko a ja svoju pôvoabnú partnerku pre tento večer pôjdem aj odprevadiť..“ zasmial sa Kendrick a nasledoval ju do vody pričom mal možnosť pocítiť vodu aj on na vlastnej pokožke. Nebolo to ono no nebolo to nič hrozné, bola ideálnej teploty. No nebol ešte čas na nejaké dlhé kúpanie to si uvedomoval on sám a rozhodne aj ona. On sám bol v tejto chvíli už len v trenírkach vo vode pričom sa k nej priblížil a pozrel sa na hladinu. Samozrejme, že ho napadlo vystrojiť niečo no nechcel aby si pokazila ten krásny účes, ktorý mala na hlave. „Je to naozaj zvláštne. Nikto by mi neuveril ak by som povedal, že som strávil tento magický večer v spoločnosti takého krásneho dievčaťa ako si ty Aira… stále tomu nedokážem uveriť, že si súhlasila..“ zasmial sa Kendrick, pričom to nebolo celkom tak. Ved on utiekol a ona nemala ani možnosť nijakým spôsobom reagovať, pretože nechcel počuť niečo v tom zmysle, že by nešla v jeho spoločnosti. No Kendrick si uvedomoval, že Aira bola krásna a pôvabná a určite mala za sebou doslova rady mužov, ktorí by boli ochotnými sa pobiť pre podobnú príležitosť, ktorá sa naskytla niekomu ako bol Kendrick.

U jezera bylo vážně krásně, až to působilo kouzelně. Možná bylo ještě trochu chladno, ale nic, co by Aiře nezabránilo do toho jezera skočit, jak se za chvíli stejně uvidí. Teď je ještě ale oba nacházeli na břehu a zcela oblečení, přičemž si prohlíželi okolí. Došla řeč na umění a výstavy, což bylo pro Airu vždy trochu pekelnější téma. Vyslechne si jeho slova a pak jenom s úsměvem přikývne, ,,to naprosto chápu. Člověk musí být 100% připravený, když chce ukázat nějaký svoje dílo. To je jako když se ti něco stane a ty nejsi připravený o tom mluvit třeba před policii nebo u soudu. To je stejný,” řekne a pak se musí pobaveně uchechtnout, ,,dobře, není to zase tak vážný, ale musíš být stejně připravený svoje věci prezentovat jako mluvit o tom, co se ti stalo. Nebo ne? Já to tak vnímám, když mám něco ukázat,” trochu se do toho vložila a pusa jí doslova mele o sto šest, ,,třeba je nejhorší, když se ti něco povede vyfotit třeba, ale bojíš se to zveřejnit a udělá to za tebe někdo jiný. To je takový...určitě víš, jak to myslím,” pokýve k němu hlavou, protože nemohla přijít na to, jaká je ta správná volba slov a jak by to měla popsat. Asi už je za dnešek nějak moc vypovídaná a dochází jí slovní zásoba. Na jeho další slova ale jednoznačně s obřím úsměvem od ucha k uchu přikývne, ,,to bych byla moc ráda. Je to hrozně zajímavý,” zazubí se na něj, ,,jak se to vlastně dělá? Nějak vůbec nevím, jak takový věci vznikají,” zasměje se a pokroutí nad tím hlavou, ,,jako malá jsem zkoušela keramiku, ale to jsem si akorát tak sedřela ruku na tom točivým stole, nebo co to je,” řekne pobaveně a svou ruku si instinktivně prohlédne. Jo, nebylo to nic pro ní. Foťák je rozhodně její lepší kamarád. To už se pomalu ale jistě schylovalo k tomu, že Aira vleze do toho jezera, protože přitom, co si povídali, tak se rukou cachtala ve vodě a zkoušela její teplotu. Ideálně studená...takže si doma bude muset dát rozhodně sprchu. Pěkně teplou, ale to je až za dlouho. Teď se tam ještě ani nesmočila. Musela Kena poprosit o pomoc s šatama a když tak učinil, tak na něj děkovně otočí hlavu s úsměvem. Ještě si chvilku povídají, než nechá svoje šaty spadnout na zem a je připravená vyrazit. ,,Joooooooo,” zatleská si nadšeně, když řekne, že to teda vyzkouší oba. Ona už byla připravená a bez oblečení, takže se vydala napřed, než se svého oblečení zbaví i Ken. Byla k němu zády, takže vůbec netuší, jestli si jí prohlíží nebo ne, a vlastně je jí to tak nějak jedno. Ona si užívá tu spontánnost a nad tímhle určitě teď nepřemýšlí. Nad jeho poznámkou ohledně Sao se musí zasmát, jak typický, ,,jo, tomu určitě rozumím,” řekne pobaveně a otočí se k němu čelem, takže i jí se naskytne pohled na jeho tělo. Samozřejmě, co by to bylo za dívku, kdyby si ho aspoň letmo neprohlédla, ale nějak to nepřehání a už se věnuje cachtání ve vodě. ,,Jo, to rozhodně. Ještě to nemá úplně ideální teplotu na koupání,” řekne pobaveně a trochu provokativně na něj cákne vodou, ale voda na něj nedolítne, protože ví, jak je to nepříjemný, když vás někdo pocáká studenou vodou. Byla to jen taková provokace ze srandy. Po pár krocích a nějaký chvilce se už nachází Kendrick u ní ve větší hloubce, nebo teda. Ona má vodu po kolena, takže on tak po lýtka? ,,Doprovodíš mě?” zopakuje jeho slova. Samozřejmě nebyla proti, jenom jí nenapadlo, že jí bude chtít doprovázet. Vykouzlí jí to úsměv na tváři. ,,Já to taky pořád nějak nechápu,” řekne se smíche, ,,že to pořád takhle říkáš, už bys to neměl říkat. Nejsem o nic hezčí, než jsi ty,” zazubí se na něj. Samozřejmě, že jí to lichotilo, když pořád říkal, jak je krásná, ale přišlo už jí to trošku zvláštní v jakým spojení to podával. Dobře, to že utekl bylo o dost divnější, ale přeci už musel mít s dívkama nějaký zkušenosti, nebo ne? Pak se ale musí zasmát, ,,neměli bychom tady takhle stát, jinak tady rozhodně za chvíli umrzneme,” řekne pobaveně a podívá se před sebe. Když půjdou dál, tak tam, bude asi už větší hloubka, což není úplně něco, co by jí lákalo, takže co teď? Pobaveně se zakření a udělá trochu těžší kroky do strany, těžší protože už musí prorážět vodu, aby se mohla hnout, ,,smím prosit?” řekne se smíchem a ukloní se před ním. Nedala mu ale možnost reagovat a čapla jeho ruce, ,,pane,” broukne pobaveně a znovu si stoupne do taneční pozice, jako když tančili předtím. Jsou si opět zase o něco blíž, čeho Aira využije, protože z nějakého důvodu byl Kendrick o něco teplejší a šlo z něho teplo, což bylo příjemný a začne tam s ním nějak poskakovat, což bylo trochu těžký, když se vezme v potaz ta voda. Samozřejmě jejich taneční postavení moc dlouho nevydrželo a už prostě jen nějak blbli. Voda na ně cákala, takže byli mokrý asi víc, než by chtěli. Po nějaký chvíli přestane Aira dělat kraviny, zastaví se a se smíchem se na něj podívá, ,,asi už bychom měli jít. Začíná být docela zima,” řekne s pořád pobaveným úsměvem a pokud Kendrick souhlasí, tak se vydají na břeh. ,,Dobře, to jsem nedomyslela,” řekne zamyšleně a podívá se na svoje mokrý tělo a pak na svou kabelku. ,,Mám v tý malý kabelce celkem dost věcí, ale bohužel nejsem Hermiona, abych tam našla i ručník,” řekne se smíchem a podívá se okolo sebe, ,,ale mám kapesníčky, co říkáš?” řekne s ušklíbnutím. Asi budou muset holt trochu okapat, než se zase obléknou. Chvíli tam teda tak jsou a nejspíš si o něčem povídají a Aira nakonec použije i ty kapesníčky, aby se už dosušila trochu. Samozřejmě nabídne i Kenovi a pak se začne soukat do šatů, ,,myslíš, že bys mi ještě pomohl, prosím?” broukne směrem k němu, když má šaty už oblečený a je potřeba je už jen zapnout. Jestli jí pomůže tak mu s úsměvem poděkuje a pak se obuje a můžou vyrazit. ,,Můžeme?” optá se s úsměvem a rukama si přejede po pažích, protože, nebudeme si lhát, už byla docela zima a ještě po takový koupeli. Když vyrazili, tak si nejspíš celou cestu o něčem povídali, protože byli oba dost ukecaní a tak cesta utekla poměrně rychle utekla. ,,Že neuhádneš, kde bydlím,” řekne pobaveně, když se nacházeli u nich v ulici. Bylo tam hned několik domů, ale jenom jeden byl speciální a hrál všema barvama, a tam přesně Aira bydlela. Pomalu k němu dojdou a když jsou u něj, tak se tam zastaví. ,,To abys ho nepřehlédnul, až mě budeš někdy hledat,” řekne pobaveně a přikývne si na to, ,,děkuju, že si mě doprovodil a že si mě tam nenechal sedět v koutě,” ano, další narážka na film, ale kdo by neznal Harryho Pottera a Hříšný tanec?! Začne si v kabelce hledat klíče, aby si mohla odemknout vchodové dveře a když je najde, tak si znovu pohledem najde Kena, ,,děkuju za super společnost a rozhodně se musíme ještě domluvit na ty koktejly! A musíš mi ukázat, co si vystavoval,” broukne s úsměvem a rázným přikývnutím. Další setkání musí rozhodně proběhnout. Už byl ale nejvyšší čas jít domů, protože byla docela zima a ona už chtěla být v peřinách. Proto se k němu nahne a dá mu letmou pusinku na tvář, na rozloučenou, ,,tak ahoooj,” broukne a pak už jenom odemkne a zahučí do dveří. Přes sklo mu ještě zamává a pak už zamířila ke dveřím od jejich bytu a zmizela v jeho dveřích.
--> Byt Aira & Sao Fowler