Jak tam tak stál, v tichém koutě, kde nebylo tolik lidí se svým kelímkem plným punče, přemýšlel nad tím, co si chtěl dokázat, že sem šel. Možná to, že není taková bábovka, jak se zdá. Pořád je, protože nervózně musel odvrátit pohled, když se všiml, že na něho někdo z jeho známých mává. Teda, normálně by pohled neodvrátil, kdyby se jednalo o někoho jiného, ale tohle zrovna musela být Patricia. Opravdu nedoufal, že by tady mohla být a bude mít asi i nějakou lepší zábavu než jít na nějaký obyčejný ples jako je tento. Všiml se jak se k němu pomalu, ale jistě blíží. Snažil se co nejrychleji uklidnit, aby tady sebou nešvihl. Zase. A kdyby s to stalo, tak by to bylo zase před ní. Bůh ví, co by si o něm pak myslela? Radši na to ani nemyslel, protože by to pak mohlo být ještě horší. “J-jo. Taky jsem nečekal, že bych sem mohl dojít.“ Prohlásil nervózně. Ještě víc znervózněl, když si ho začala prohlížet. V duchu se proklínal za to, že nedokáže být v klidu ani z jednoho pitomého pohledu. “Děkuju. Tobě to taky.. um.. sluší.“ Zalichotil na oplátku jí. Není to pro něho jednoduché mluvit v klidu a snažit se o to, aby tady sebou nesekl a nerozplácl se po zemi jako nějaký tuleň. Nejen, že by asi vyděsil jí, ale asi by to bolelo i jeho. Vzpomněl si na jeho malé překvapení v krabičce. V hlavě se snažil vymyslet něco, jak by to oznámil. Ovšem nic inteligentního ho opravdu nenapadalo. Aspoň ne v tuhle chvíli. “J-já pro tebe něco mám. Sice jsi nedávno měla svoje narozeniny a já opravdu nezapomněl, ale nějak jsem ti to neměl jak dát. Tak jsem zkusil štěstí a vzal to s sebou sem.“ Nějak to ze sebe vyžblebtnul a vytáhl z kapsy saka malý růžový pytlíček. Byl to Dárek pro Pat k narozeninám. Ovšem se bál toho, že by se jí nemusel líbit a mohla by ho odmítnout. Silně doufal, že se to nestane. “Um.. Takže, všechno nejlepší.“ Předal jí to svýma roztřesenýma rukama. Ano, klepal se jak ratlík, ale s tím nic nemohl udělat.

Nezbývá mu nic jiného než pokývat hlavou na důkaz souhlasu. Věděl ale, že s tímhle přístupem moc vztahů mít nebude. Možná vůbec žádný! Měl totiž dost úzký výběr. Samo o sobě nebylo moc lidí, co věřilo na pravé lásky a podobně. Ale ještě míň bylo gayů, kteří na takovéhle věci věří. A on samozřejmě musel být ta menšina. To by nebyl Leo, kdyby jednou nebyl něco extra. „Není zač.“ Pohodí rukou na náznak, že to má nechat plavat. Všimne si, jak sklopí pohled a zčervená. Musí se tomu ušklíbnout neboť mu teď až nepřirozeně připomíná mladší sestru. Rád by rodinu zase někdy viděl, což se mu za chvíli splní, budou Vánoce a většina studentů pojede zpátky za rodinami. Zajímá ho, jak si tam bez něj vedou, ale podle toho že k němu ještě nepřijeli a nepoprosili o přespání, protože jim shořel barák soudí že je všechno v naprostém pořádku. Snaží se zůstat pozitivní, ale to není jeho nejsilnější stránka. Cítí se lehce provinile, že na Betty šahal a vylekal ji a tak urychleně stáhne ruku zase zpátky. „Promiň mi to.“ Zaskočeně se usměje a čeká, co z ní nakonec vypadne. Nejdřív mu nedochází, o čem mluví, ale pak se mu ta mrňavá žárovka v hlavě konečně rozsvítí. Chvíli se na ní jen zaskočeně dívá až pak se odhodlá ke slovu. Nejdřív si ale hluboce oddechne. „Promiň. Táhne to ze mě hodně?“ optá se, ale pak stejně pokračuje. „No jo, každý má své zlozvyky.“ Nervózně se zasměje a začne si žmoulat kus saka. To dělá vždy, když je nervózní a nemůže si zrovna zapálit. „My jsme s rodinou byli na cestách taky velmi zřídka. No jo, převážet někam šest dětí je fuška, ne že ne.“ Pousměje se při té vzpomínce, ale nadále si drží od Betty odstup, aby nemusela vdechovat zápach z cigaret, který se z něho táhne na metry daleko. Na její otázku neodpoví hned, snaží se si v hlavě srovnat odpověď. „Bydlel jsem v menším městě, tam se všichni znali, i když nechtěli. Tady je to jiné. Je to větší město a není možné, aby se všichni znali, samozřejmě ale celkově lidé jsou tu jiní. Uvolněnější. Ne, to ne.“ Tápe v hlavě po lepším slovu. „Svobodnější.“ Pokývá uznale hlavou, aby sám sebe pochválil. Jejímu výrazu se zasměje až si musí utírat slzy. „Mohu?“ optá se, jestli může taky ochutnat. Nakonec si kelímek vezme a sám se napije. „Alkohol.“ Olízne si rty, podívá se na Betty a výsměšně se usměje. Nemyslí to ale vážně.

No je rád že to není nějaká mánička. Vlastně k ní by se to ani nehodilo.. Jenže i kdyby jí to bolelo, on by se o ní dokázal starat, i kdyby to před ním jen dělala. Vždyť ona je takový zlatíčko, to nemůže nechat jen tak na holičkách, aniž by nějakým způsobem pomohl. Dostavili se po jejich tanci, opravdu i povedeném, až k baru s alkoholem. Už od začátku oba mohli poznat, že se ani jeden k němu zrovna dvakrát nepřiklání. Když se jednalo o oslavu nového roku, dal si trochu alkoholu, avšak pouze u přípitku ze slušnosti. Více situací se najít nedošlo. Dal si vždy jednoho panáka na akci, že to přežil ve zdraví a tím to haslo. Není to o tom, že by mu to nechutnalo. Nedá se spekulovat ani o lásce ani nenávisti k alkoholu. Má to pro něj plno důvodů proč alkohol ano a proč ne, jenže by to bylo dosti na dlouho se o tom vybavovat. Navíc Angee se na to ani neptala, takže proč to vytahovat? Nad její poznámkou se roztomile zamračil, hlavně to udělal naschvál že jo. „Hmm. Teda ty si věříš silačko, to ti povím. Ale to se nestane neboj.“ Nerad by se opil, už kvůli tomu že si chtěl tento krásný večer zapamatovat a pocit opilosti neměl rád. Jednou mu stačil, to pro něj bylo osudným a naposledy. Představa maličké Angely tahajícího nějakého ožralu domů? To by jí neudělal ani v nějakém hodně hnusném snu! Nikdy! Fákt. Zachytí jí když zakopne pořádně u sebe, při jejích slovech se zatvářil nad míru překvapeně, jelikož jednoduše tuto odpověď ani neočekával. Vážně ho v podstatě zvala k sobě domů? Páni, nebylo to pro něj zvykem. Nešlo mu jako některým se jí dostat pod sukni do postele, on spíše chtěl strávit co nejvíce času s ní. Aby jí poznal ještě víc co to jde. Na vztahy byl pomalý, měl asi tak jeden a ze strachu ze zlomeného srdce se k tomu dlouuho nevracel. I kdyby jim to spolu nevyšlo, prostě ví že ona bude aspoň jeho kamarádka. On se spokojí i s tím. Navíc nechce na nic spěchat. Úsměv se mu rozzáří. „Takže mi dovoluješ dneska jít domů a okupovat tvojí postel a tulit si k sobě Marlene?“ Naschvál řekl Marlene, musí jí donutit žárlit na toho čoklíka, aspoň ze srandy. Zadržuje smích a něžně jí prohrabuje rukou vlásky. „Teda s tebou noo.. Aby se neřeklo tak si vás vezmu k sobě obě.“ Protočí očima, ale smál se tomu a sledoval její výraz ve tváři.

Ona si to o něm nemyslí, spíše jí přišel hrozně příjemný, dokázala s ní mluvit normálně a ani se tolik nestyděla. Nebyl to ten typičtější namachrovaný kluk jako ti z klučičího spolku. Přitom ho maličko podle vzhledu na to ze začátku tipovala. Vypadal jako když jí chytne a bdue jí chtít zatáhnout na záchodky. Díky bohu není ten typ člověka, tedy zatím to tak vypadá. Při zmínce o agentce její mamce se pousmála, ani nechtěla zmiňovat že je dost možné, že se tu nachází někde jakýsi bodyguard hlídající je oba dva a vyslýchajíc tajně jejich konverzaci. Její máma je na to šílená. Občas jí přímo řídila život, říkala jí s jakými typy kluků se má scházet a s jakými ne, přitom to sama věděla, s kým se bavit chce a nechce. Občas Grace napadlo, že se tak světa bojí možná kvůli ní. Až moc ji ochraňuje a to už je dostatečně velká na to, aby se postarala o vše sama. I přes to že je od domova daleko, připadá si k matce až tak blízko, že to ani není možné. Ještě že její táta je tak normální a dokáže ohledně těhle věcí mamku umírnit. Jinak by Grace asi byla do konce života panna a žila v klášteře. „Víš no.. Neříkej dvakrát, ani bych se tomu nedivila.. Až tak je to špatný.“ Nejistě se rozhlédne, avšak za momentík ani ne se nad tím pobaveně usměje. Není to přece možné! Doufejme.. Spadne jí kámen ze srdce kdy přizná, že jí rozhodně ostudu neudělal. Opravdu to není ten typický kluk ze spolku jak sám řekl. Klučičí spolek neměla zrovna v lásce, ale ne že by ho nenáviděla. Spíše se.. Bála s těmi lidmi komunikovat. „Tak dobře, jsem ráda.. že to bereš takhle v klidu. Mnozí by jančili a.. ječeli že jsem měla dávat pozor na cestu.. Jako právě ten co do mě strčil no.“ Uchechtla se nad tím. Pramen blond neposedných vlasů si odhrne z obličeje, aby na Arona hezky viděla no ne? Občas je na sebe dost tvrdá, může za to z části i její matka a to, že nemá zrovna zdravé sebevědomí. Snaží se to napravit, ale jsou s tím jisté problémy. „Ale moc mě to mrzí.. Já vážně nechtěla.“ Pozvedne k němu na moment zase pohled, má ještě tak třináct způsobů jak se mu omluví a při jaké příležitosti. Je na tohle prostě příšerná. Nebyl ještě nikdo u koho by se uvolnila a dokázala se s ním bavit.. Dělat kraviny a nestydět se za to, že doopravdy je uvnitř ní malý blázínek.

*Na jeho ospravedlnenie iba mávne rukou na znak toho, že je to úplne v poriadku. Poskočila iba z toho, že jeho návrat už naozaj neočakávala. Rada by si niekedy viac verila, ale bohužiaľ, keď už je raz taká, tak je to naozaj ťažké. Stále má pocit, že pre nikoho nie je dosť dobrá, zaujímavá alebo zábavná. Ešte nikdy nestretla niekoho, kto by ju dokázal presvedčiť o opaku. Stačila by možno aj jednoduchá pochvala, ktorá by bola naozaj od srdca. Možno nie je pre niektorých dosť dobrá pretože je moc zdržanlivá. To, že nepije a nefajčí by bolo v poriadku, to je každého vlastné rozhodnutie, možno je to niečo iné. To, že je stále len zatvorená doma, nikdy sa neobjaví na žiadnej párty, venuje sa len škole. Ale k tomu ona bola vždy vedená. Nebyť výstredná, byť poriadna, slušná a potichu. Keby to vysloví nahlas, tak to možno znie celkom drasticky, ale tak to vôbec nie je. Keďže to tak bolo už odmalička, nikdy jej to neprišlo zvláštne. Avšak čím je staršia, tým viac by chcela chodiť medzi ľudí a stretávať sa s nimi aj mimo školy. Vie, že jej matka by ale nebola nadšená a nesúhlasila s tým. Práve preto je Betty radšej ticho a naďalej bude len trpieť doma.*Dá sa to prežiť.*Mierne pokrčí ramenami a zasmeje sa. Pach cigariet jej veľmi neprekáža, ale nemôže povedať, že je to zrovna príjemné. Chápe, že nemusí byť jednoduché s tým len tak zo dňa na deň prestať, ale verí tomu, že všetko sa dá, keď sa chce.*Šesť detí? Wau.*Pokrúti hlavou do strán a pritom sa jej zjaví opäť veľký úsmev na perách.*Tvoji rodičia sa rozhodne nenudili. Aké je to? Mať takú veľkú rodinu?*Vyzvedá, ale dúfa, že mu to neprekáža. veď sa chce o ňom len niečo viac dozvedieť. Keďže je jedináčik, tak si nedokáže ani predstaviť, aké to môže byť. Aspoň sa má vždy s kým porozprávať, ale taktiež tak môže vznikať veľa hádok.*Slobodnejší...*Zopakuje si toto slovo len tak pre seba a kývne hlavou.*Ja sa cítim, ako keby som sem ani nepatrila.*Povzdychne si, ale rozhodne sa nejde teraz sťažovať, to bola len taká poznámka. Sloboda je pre ňu ako keby úplne neznáme slovo.*Ale California je nepochybne krásna.*Ešte v krátkosti dodá a znovu sa pousmeje. Nad jeho zistením, že to je alkohol sa iba zasmeje a ruky spľasne k sebe, ako keby sa modlila. Chvíľu ho len tak sleduje, ako si odpíja z pohárika a následne sa otočí späť k alkoholickému punču, pričom si naberie plný pohár. Možno práve nastal ten večer, kedy zistí, čo je to byť slobodným teenagerom. Aspoň jeden večer..*Tak na zdravie!*Pozdvihne pohár mierne do výšky, pričom sa usmieva, ale stále cíti tú nechutnú chuť v ústach. To časom pominie. Poriadne si odpije z punču, ústa jej to poriadne skriví, ale snaží sa tváriť, že je všetko v poriadku. Nebude predsa padavka.*

Když setřásl její ruku, stáhla jí na moment ke svému tělu, ne jen protože měl oblečení od punče. Nevzdala to jen tak, už to že ruku setřásl jí donutilo to nějakým způsobem zkusit řešit, i kdyby na ní křičel. Vlastně nechápe proč jí na tom záleží. Možná se jí líbilo to škádlení, to jak spolu dokázali mluvit občas i docela vážně. Bylo to zvláštní, avšak nikdy nevěřila, že by mu asi plně důvěřovala. Nedůvěřovala v podstatě nikomu, to je všechno. Říkala si ale, že on tu pozornost od ní teď vážně potřebuje. Takového ho neznala, ta zlost a smutek v očích zároveň. I kdyby se rozbrečel, nebyla by ta hnusná mrcha co by se mu za to smála. Vycítila by, že je to opravdu špatný. Možná že jí těší jeho dobrá paměť s jejím jménem. Nečekala, že by si v těch mnoha jménech její zapamatoval. Nakrčí maličko své obočí.. "Ne, nepůjdu pryč." Chytne jemně jeho tvář a otočí si jeho obličej k sobě, nakloní hlavu tázavě na stranu. "Co se tam stalo? A neříkej mi že nic. Největší prkotina." Zabrblá tiše, myslí to ale doopravdy vážně. Nenechá ho jen tak odejít jí z očí v tomhle stavu. Upřeně se mu zadívala do těch modrých očí, těmi svými. Měla tak zářivě modré oči, díky čemuž moc dobře ví, jak na něj dokážou zapůsobit. Všimla si jak získala občas jeho pozornost díky očím, nebo úsměvu. No postavou taky, ale to se teď k použití nehodilo.

*Ona i při přípitku pouze zakroutila omluvně hlavou, čímž dala najevo, že si vážně nedá. Prostě je taková a s tím se už nic dělat nedá. Nikdy nechodila na žádné akce kde se mělo v plánu pouze opít. Neměla to ráda, přeci je tolik možností jak se pobavit s přáteli než jen sedět u alkoholu a opít se do němoty. Její rodiče byli v tomhle přesní jako ona, takže to má určitě po nich. Při jeho slovech se zasměje, čímž zakloní hlavu mírně dozadu. *V tomhle si věřím, nenechala bych tě přeci tady někde ležet. A navíc já mám vážně svaly! Možná menší ale někde tam jsou.* Mrkne na něho se smíchem. Pro ní to byla velice vtipná představa, možná trochu namáhavá, ale ona by se toho nebála a nějak Waltera k ní domů dostala. I kdyby ho měla za jednu ruku táhnout po chodníku! No, sice tohle by mu udělat nemohla, spíše by se ho snažila podpírat, a pokud by to nešlo jinak tak by zavolala taxíka. Ale nevzdala by to s ním! Jakmile si ji k sobě přitáhne do objetí tak ho obejme rukama kolem hrudi a vydechne. V jeho objetí se cítila v bezpečí a jakoby se čas zastavil. Tuhle chvíli si užívala, dokud mu do hrudi nezamumlala, ať s ní tedy zůstane. Už dle jeho výrazu soudila, že si možná dovolila příliš a že tohle vlastně ani říkat neměla. Možná se teď trochu více styděla a nebo se dokonce i bála jeho reakce, přeci jen ona ho vlastně pozvala k sobě domů! Červená barva opět napadla její tváře a radši si obličej zabořila do jeho hrudníku aby nemusela čelit jeho očím, které se na ní určitě překvapeně dívaly. Se zavřenými oči čekala na jeho slova, které mohly být jak špatné tak dobré, jenže to ona nemohla vědět. Po jeho slovech tedy otevře své oči a podívá se na něho.Vypadalo to, že mu její slova nevadila a že byl i rád, soudě jeho úsměvu. * Ano, dovoluji ti, okupovat mojí postel s mým štěnětem.* Přikývne a zasměje se tomu. Ulevilo se jí, že si to nevzal nijak osobně a že jí s tím neposlal někam a že to rovnou vzal dokonce i s humorem. * No, to už se mi líbí více.* Podívá se mu do očí s úsměvem na rtech .*

Nevěřil tomu všemu, co se právě stalo. Doufal jen v jedno. Že je to velký zlý sen a brzo se z něho probudí, všechno bude okay a nic se nikdy nestalo. Ale asi se to nikdy nestane. Tohle je pouze krutá realita. Ještě než stihl opustit sál, zaslechl jak se Lacey zbavuje jeho zrzavého ocásku, kterého se chce nadobro zbavit. Chtěl co nejrychleji odejít. Možná i na chvilku zmizet z této části města. Jediné co věděl, bylo to, že noc nestráví tam kde vždycky. Asi se pro dnešní noc bude muset vyspat v autě, protože si musí pročistit hlavu. Pomalu se zastavil, když ho někdo chytl za ruku. Periferním viděním viděl kdo to je. Byl rád, že je tady s ním, ale nechtěl se jí podívat do očí. Opravdu se bál toho, že ji nějak zklamal a stojí teď u něho jen ze soucitu. “Já-“ Odmlčel se a hledal ta správná slova, která by mohl použít. Trvalo delší chvíli, než je našel. “Omlouvám se.“ Prohlásil do ticha a tmy, která již panovala venku. Omlouval se, protože nechtěl, aby ho viděla v takovém světle a ještě, ji nějak způsobil potíže, které se mohou ukázat. Těmi potížemi myslel Nancy a Chloe, která se o tom všem dozví pravděpodobně hned, jak se ty dvě uvidí. Posadil se na patník a tvář si vložil do dlaní. Sám nevěděl co dělat. Byl zklamaný, zmatený, naštvaný, zraněný a podvedený v jednom okamžiku. Na krátký moment se jí zadíval do očí. Na tu kratší chvilku byly vidět všechny ty pocity v jeho skleněných očích. Měl pocit, že se asi i každou chvilku rozbrečí. Tohle bylo i na něj moc. Zhluboka se nadechl a zase se zvedl. Pomalými kroky se rozešel někam do tmy. “Pojďme někam jinam.“ Natočil hlavu do strany a pokusil se vykouzlit alespoň náznak nějakého toho úsměvu. Aspoň nějak zakrýt to, jak se právě cítí. Asi by právě nejraději šel, skočil do postele a vykřičel se do polštáře. Přesně tak, jak to dělal jako malý. Třeba takovou hodinu do něho křičet, pak prorazit rukou zeď a být zase v pohodě. Bohužel, ani jedno nemá zrovna při sobě.

Zasmeje sa nad tým a jednoducho pokrčí ramenami. „To asi nikoho. Po pravde som hanblivý, takže je jasné, že on bol ten kto sa mi prihovoril.“ Možno nie je hanblivý ako práve Rose ale je proste obrovský opak od Charlesa. Áno, rád sa priatelil to bolo isté ale išlo mu to pomalšie než práve jeho priateľovi. Tou otázkou ho vážne prekvapila, preto mu aj trvalo tak dlho odpovedať. Nakoniec sa mu to aj podarilo aj keď si odpoveďou až tak istý nebol. Vedel ale to, že bez neho by si to predstaviť nevedel, už si na neho až príliš zvykol. Svoje druhé meno mal rád o tom žiadna, keďže mu ho dali rodičia ale tú prezývku nemusel. Hlavne keď ho tak volal Charles. Nebol spokojný keď išiel za Izzy, pretože ich už oboch poznal ale čo mal robiť? Ísť za nimi? To určite. Otočí sa na Rose, pričom sa aj rovno napije. Ten punč mu vážne chutí. „Moja mladšia sestra. Majú medzi sebou.. divný vzťah už odmala a nepáči sa mi to.“ Alebo proste je na sestru až príliš háklivý a nedá na ňu dopustiť. Vždy ju ochraňuje, dokonca aj pred Charlesom. Len pre istotu. Nemal rád keď sa červenal aj keď na druhých sa mu to páčilo, hlavne na takej Rose. Usmeje sa keď počuje jej odpoveď, presne takúto odpoveď presne čakal. Možno ju nepoznal dlho ale neprišla mu ako taký typ, ktorý by išiel rovno tancovať. „Vôbec nie. Rád si pôjdem sadnúť.“ Venuje jej úsmev, než sa otočí aby sa pozrel kam vôbec ukazovala. Prikývol na to, pričom sa postavil bližšie ku nej a ponúkol jej rámě aby ju odviedol na to miesto.