Všimla si, že ho ta otázka trošku zaskočila, což bylo poměrně pochopitelné, nejednalo se o úplně obvyklou konverzační otázku, ale zase se hodila k momentální situace v sále. Nad přirovnáním ke španělské telenovele se zasmála, vlastně mu musela dát za pravdu, protože to to občas doopravdy připomínalo. „Prostě je nejlepší řešit problémy v soukromí a z očí do očí, na tom se shodneme,“ tím zakončila tuto diskuzi o poměrně nepříjemném tématu a jemně se na něj usmála. Doufala, že ho tím moc nerozhodila, ale prostě i ona uměla být zvědavá a občas se ptala na překvapivé otázky. „To jsou léta praxe před foťákem, člověk se musí naučit nervozitu skrývat,“ pokrčila nad tím rameny, vlastně jí ani nedošlo, že Theo neví, čemu se kvůli matce věnuje a že teď, když to nakousla, to bude muset vysvětlovat. Nedělá to moc ráda, ale sama to načala, její chyba. „Na střední pár plesů bylo, ale říkala jsem ti, že ráda a často cestuju, že? No, to není tak, že bych si to plánovala, ale že máma dostane nějakou nabídku někam jet a většinou se to krylo s těmi plesy, nebo se mi prostě nechtělo jít,“ dodala ještě, aby mu vysvětlila, proč že na žádném plese nebyla. K plesům s matkou se ani nevyjadřovala, jelikož to byly úplně jiné plesy, než na jakém jsou teď. Úplně jiná společnost, úplně jiné mravy, nikdy to Meg nebylo příjemné, ale musela si zvyknout. Proto byla tolik ráda za tenhle normální ples, kde mohla být sama sebou a ještě k tomu s někým ze svých přátel. „A u tebe na střední plesy nebyly?“ optala se ho zvědavě, i když jestli býval chudák takhle nervózní i na střední škole, třeba jen nesebral odvahu někoho pozvat a proto na žádném nebyl. „Vždyť to vůbec nevadí,“ zazubila se na něj zvesela, i ona uměla být upovídaná, ale muselo se naskytnout dobré téma, což s Theem až takový problém není, protože si můžou povídat o čemkoli a hlavně mají společné zájmy. „Tolik volna, toho musíme využít,“ uculila se na něj, mělo se jednat o jakousi nepřímou nabídku toho, že někam můžou zajít. Určitě mu to nabídne i přímo, ale nechce si teď na plese domlouvat, kdy se uvidí příště, to vyřeší až společně zamíří zpět do spolku. „V Amstru to bylo skvělé, mám spoustu fotek, ale dlouho jsem se jimi probírala, abych vybrala ty nejlepší a neunudila tě tisíci snímky jednoho místa, takže pokud máš po plese čas, můžeme ve spolku zajít ke mně a já ti udělám takovou projekci fotek a zážitků z Amstru,“ rozzářila se jako sluníčko, vážně by mu o tom ráda vyprávěla a ukázala ty fotky, na kterých si tak dala záležet, protože od začátku věděla, že se o ně pak bude dělit s Theem. „A jednu tu novou známost na fotkách uvidíš, je to Vivian, takové zlatíčko z uměleckého oboru, nová kamarádka,“ a tím odpověděla na všechny jeho otázky s nemizejícím úsměvem na rtech.

Dovedl si představit, jak to v hlavě Izzy šrotovalo o představách Rosie a Benjího, protože u něj to bylo to stejné, když je poprvé viděl. Ale vážně si je bude muset jednotlivě odchytit a s oběma hodit nějakou tu řeč, aby zjistil, jak na tom jsou! Nejdřív asi začne Benjím, přeci jen ten k němu bude vlídnější než Rose a víc se toho dozví, Rose jen zčervená a hodí na něj blbý pohled. No, ale i to se počítá, protože jestli se bude kvůli Benjímu červenat, bude to dobré znamení. „Znám tě dost dlouho, abych si vytvořil perfektní názor na tebe,“ mrkl na ni, doopravdy měl tolik času, aby si na ni utvořil názor, který je vlastně stoprocentně pravdivý, jelikož ji zná už od dětství, tu výhodu málokterý kluk má a tak nevědí, co do ní čekat. To on už se naučil a zná ji dobře, vážně dobře. Až ho překvapuje, že si k němu žádný kluk nepřišel pro radu ohledně Izzy, protože občas rozlousknout takový oříšek, jakým ona je, dá hodně práce. Ale pravda, když je ten kluk hezký, tak je Izzy hned o něco přívětivější. „Neboj, hned si tě zapíšu do diáře,“ přikývl, také naprosto vážně, na její slova, ale po chvilce se hezky usmál. Ne že by si dělal legraci, ale tvářit se vážně ho už prostě nebavilo, nebyl zrovna ten typ, co by se pořád mračil a neusmíval, on se usmíval rád. A navíc mu to s úsměvem slušelo víc, tak proč se na ostatní, hlavně dívky, neusmívat? Pokroutil hlavou nad tím smíchem ohledně jeho doprovodu a sám pro sebe se usmál, dovedl si živě představit, jaké myšlenky Izzy napadají. Má až moc bujnou fantazii. „Já vím, Davidovi se ale nic nevyrovná, je mi to jasné,“ zazubil se na ni poté, co se dosmála nad představou Charleiho a profesorky. Jemu ta představa moc vtipná nepřišla, spíš děsivá, protože starší ženy nebyly jeho vkus, nic proti paní profesorce! Měl ji rád, ale jen ve vztahu student – profesor, nic hlubšího tam nebylo a on si nedovedl představit, že by vůbec mohlo. „Jak bych mohl odmítnout takovou nabídku od krásné dívky?“ hravě na ni mrkl a nechal se odvést k baru. Sice by tam trefil sám, ale když už se Izzy ujala vůdčí role, nebránil jí v tom a nechal ji, ať ho tam dovede. Poté se chopila i objednávání, nad čímž se jen usmál, a nechal ji tedy objednat, do její volby se nemíchal a jen jí to odkýval, protože i kdyby něco namítl, stejně by se před ním objevila vodka. A navíc, jednu už měl, tak aspoň bude pokračovat. Vzal si přisunutou sklenku s vodkou, zdvihl ji a ťukl si s Izzy. „Na jejich budoucnost s méně stydlivostí,“ prohlásil on a poté následoval příkladu Izzy, taky toho panáka do sebe kopl. Chutnal už o něco lépe než ten první, první panák je totiž vždy nejhorší a ty poslední už chutnají nejlépe, protože v sobě máte už dostatek alkoholu. To měl odzkoušené. Taky měl odzkoušené, kde má svou hranici, ale k té má pořád dostatečně daleko, dva panáky a punč jsou jako nic.

Trochu se pousmál. Tohle asi právě potřeboval, taková menší utěšující slova. Všiml se jejího zamyšleného výrazu. Nečekal, že se do toho takhle zaboří a začne něco vymýšlet. Ale nějak mu to nevadilo, protože se mu její návrh velice zamlouval. “To zní jako dobrý plán a myslím, že film je asi opravdu ideální možnost strávit společně tenhle večer. Když ples se nějak nevyvedl. Ale víš jistě, že tam nikdo nebude? Tedy, mně by to asi mohlo být jedno, ale nevím, jak by to někdo vzal, kdyby mě tam viděli. Doufám, že mě chápeš.“ Opravdu doufal v to, aby tam nikdo nebyl. Nerad by na sebe strhával nějakou pozornost, hlavně ne teď. Nejraději by se tam nějak proplížil. Lacey by šla normálně dveřmi, aby zjistila, jestli je čistý vzduch a pak by mu dala znamení. Vylezl by oknem, sice by měl větší pravděpodobnost vlézt někomu do pokoje, ale bylo by to lepší než být na očích všem co by byli uvnitř. “Děkuju.“ Špitl a podíval se na ni s vděčným pohledem ve svých očích. Jediné co si přál právě v tuhle chvíli, bylo strávit zbytek dne s osobou, kterou má rád a za kterou by možná položil i vlastní život. Možná s tímhle trochu přeháněl, ale vážil si těch, kteří při něm stáli, a snažil se za nimi stát v jakékoli situaci. U ní se to nemění. “Svezeme se taxíkem. Přeci jen je zima a nechci, abys nastydla.“ Vytáhl z kapsy svůj telefon a zavolal. Oznámil adresu a už jenom mohli čekat na příjezd jejich “kočáru“, který je odveze na jiné místo. Během pár minut tam dorazil a tak divně se na ně ten chlap podíval. Otevřel dveře a nechal Lacey nastoupit první, poté nastoupil za ní. Měl divný pocit z toho řidiče, protože je pořád sledoval v zrcátku. Určitě vlezli nějakému vrahovi do auta a teď je neodveze do spolku, ale na lesní cestu, kde je zabije a ještě jim udělá špatné věci. Měl takový zvláštní pohled na ně. Zanedlouho už byli u spolku. Zaplatil řidiči a doprovázel ho pohledem, dokud mu nezmizel z očí. “Taky se ti zdál divnej?“ Zeptal se s upřeným pohledem na budově před ním.

Proboha byl tak rád, že už vyšli ven a nemusel se dívat na to, jak na ní Ethan sahal těma slizkejma prackama. Už myslel že mu jednu flákne, ale nechtěl aby takovou věc musela Angela vidět, nezasloužila si mít ten ples zkažený úplně. Nabídl jí sako, aby mu nenachladla a kráčel s ní v objetí kolem ramen pomalu ven. Vydechne zhluboka venku, jako když mu kamen spadl ze srdce. Šel s ní středně rychle, aby mu na těch podpatkách neupadla, to by si už vůbec neodpustil. Zastavil se někde dál s ní na chodníku, sledoval jí tak starostlivě, přitom jí nějak fyzicky neublížil, ale to si Walter neuvědomoval. Bál se o její psychiku, i když ona je silnější děvče než některá. „To je přeci jasné, nenechám tě mrznout.“ Zašeptal zpět k ní, nad Ethanem jen kroutil hlavou. On nikdy nechápal jak si to někdo mohl dovolit. Jasně, něco jiného je když spolu ti dva chodí, ale oni spolu nic nemají. Aspoň si to teda myslel.. Možná doufal protože by jí dokázal Ethan hodně ublížit, což ona si rozhodně nezaslouží. Zavrtěl hlavinkou. „Mohla jsi mi to říct Angee, já nechci aby ti ublížil. Vím že je to tvá věc, ale.. Mám o tebe strach.“ Kráčeli spolu ulicemi, díval se před sebe a celou dobu mu to hrálo v hlavě. Prostě by nejradši Ethana zabil.. No to ne ale, nechtěl aby na ní takhle sahal a civěl jako na kus masa, co pak zatáhne do postele, pochutná si a zbytky odkopne někam pryč. Zní to ais drasticky, ale on to tak bral prostě. Lampy osvětlují jejich cestu až mezi domy, ještě cestou potkávají plno lidí co jdou tam a nebo pryč taky, jako oni dva.

Nečakala, že jej kladná odpoveď ho prinúti sa tak usmiať ale nesťažovala sa, bola naozaj rada pretože bolo iné ho vidieť takto. A to sa jej páčilo. „Nemôžem sa už dočkať.“ Uistí ho s úsmevom. Len či v budúcnosti nejaký ples vôbec bude. Ako ale pozná túto školu, určite nejaký zorganizujú, o tom si bola istá. Vždy radi robili rôzne akcie a ples bol predsa obľúbený u veľa ľudí. V jej hlave sa už niekoľkokrát potľapkala po rameni z toho úspechu, že bol Noah v rozpakoch. Nie, že by to chcela urobiť naschvál ale nejak sa jej to podarilo čo ju potešilo. Veľký Noah v rozpakoch kvôli nej. Hneď jej bolo lepšie. Možno nebolo správne, že z toho bola tak nadšená ale škodoradosť je predsa najlepšia radosť. A hlavne to nehovorí nahlas, to sa ráta. „Hej, nemôžem za to. Nemám proste dobrú pamäť na mená ľudí, ktorých nepoznám. Stáva sa aj horšie.“ Zasmeje sa a pozrie sa dookola aby sa pozrela koľko ľudí tu vôbec ešte zostalo. Zdalo sa jej to alebo ľudí bolo menej než predtým? Niektorí už asi odchádzali. „Možno áno a možno nie.“ Bolo to viac než isté, vyzeral proste dobre vtedy a rovnako dobre vyzerá aj teraz. Možno ešte lepšie. Ešte dobre, že nevie čítať myšlienky. „Egoista.“ Zasmeje sa ale uznať jeho slová musí. Znie to možno egoisticky ale mal pravdu, hlavne o tom jeho úsmeve. A ak to bude mať ešte na fotke, môže to mať pri sebe stále. Ešte, že mal tak skvelý nápad, ju by to asi nenapadlo. Bolo by to asi z toho dôvodu, že by si myslela, že on by sa proste odfotiť ísť nechcel. „Ak si myslíš, že to odmietnem, tak si na omyle. Toto si nenechám ujsť.“ Pobavene sa usmeje a rovno sa ho chytí, na nič ale nečaká a rovno aj s ním tam zamieri, už so širokým úsmevom na tvári. Nikdy by nepovedala, že na niečo takéto sa bude tešiť.

“Nepřekážíš. Naopak jsem i rád, že jsi to zrovna ty. Nevím, jak bych zvládl někoho jiného.“ Trochu se zasmál a úsměv mu už na tváři zůstal. Byl opravdu rád, že přišla ona a ne někdo, kdo už je opilý a chce jen jedno. Hlavně by dotyčného neznal, takže by to asi nedopadlo zrovna nejlépe. Kdyby nepřišla, tak by raději odešel do spolku a zůstal tam hezky sedět. Sám, v bezpečí a ve svém přirozeném prostředí. “To jsem rád. Bál jsem se, že se ti nebude líbit. Vlastně jsem se bál toho ti ho vůbec dát. Proto jsem byl i tak vyklepaný.“ Přiznal se ještě s trochou nervózního smíchu. Přeci jen, vybíral ho i dlouho a asi by ho mrzelo, kdyby všechna ta snaha byla k ničemu. Ještě trochu se mu klepaly ruce, ale řetízek zapnul hned na první pokus. Tomu by se mělo říkat umění. Málokdo to zapne na první pokus. Znovu si ji prohlédl od shora dolů a zpátky. “Sluší ti víc, než kdyby ho měl kdokoli jiný.“ Odpověděl jí na otázku s úsměvem. Zase se pomalu cítil sebejistý a zapomínal na to, že ještě před pár minutami byl stydlivý a nechtěl ani dýchat, protože by to určitě někomu mohlo vadit. Jo, až tak vážné to bylo. Ale už to zase odchází pryč, ovšem otázka je na jak dlouho. Snad do konce plesu by mu to mohlo vydržet. V to i plně doufal. Vykulil očka nad jejím šibalským úsměvem. Chtěl vědět co má v plánu, když vyslovil svou otázku. Trochu se vyděsil, když mu řekla, že by jí mohl ukázat ty kazisvěty jeho života. Také se rozhlédl po sále, ale neviděl je. Vlastně je neviděl ani při jeho příchodu. Možná sem vůbec nešli. “Já tě do toho nechci nijak zatahovat Pat. Nechci, aby se ti něco stalo. Co kdyby ti pak něco udělali až bychom odcházeli? Sice bych tě měl ochránit a udělal bych to, ale ty víš, že by mě přeprali i s jednou rukou.“ Snažil se jí to rozmluvit, ale asi se mu to moc nedaří. “A myslím, že tady ani nejsou. Nějak jsem je tady nezahlédl a myslím, že už bych se dávno koupal někde v popelnici. Možná bych tady ani nebyl trčel bych někde jinde.“ Pokrčil nad tím rameny. Aspoň tady mohl mít od nich klid a užit si tento večer. Večer, kdy se nemusel bát o své oblečení, které by musel pak prát. “A nešlo by to vyřešit někdy jindy? Já tě tím nechci zatěžovat. Hlavně ne dneska, tady na plese kde si máš užívat.“ Podíval se na ni s prosbou ve svých modrých očkách.

Když jí vypráví o své rodině, je mu najednou nějak ouzko a v tuhle chvíli by se rád vrátil do rodného města, domů, kde by na něj čekal polorozpadlý barák, který zažil výbuch sady “Malý chemik“, holčičí párty s hudbou na plné koule, rvačky mezi sourozenci, které jsou tu pomalu na denním pořádku. Pak se raději vrátí do reality, nechce vypadat, že ho Betty nezajímá. Ale je to naopak! Opravdu ho zajímá. „Někdy je to těžké najít si v domě plných dětí chvíli, jen abyste si popovídali. Ticho u nás většinou znamená, že někdo přestal dýchat.“ Zasměje se, ale není to ten hlasitý smích, spíš je to smích pro něj, aby sám sebe uklidnil. Pak se zarazí a napřímí se jakoby podle pravítka. „Tak jsem to nemyslel! Ježiš, já jsem jelito.“ Praští se rukou do čela a zakývá hlavou ze strany na stranu ze své neohrabanosti. „Takže jsem to nakonec usoudil dobře, co?“ Omluvně se na ní podívá, ale na tváři mu hraje maličký úsměv. Když poví, že lidi neodsuzuje, úsměv se mu rozšíří a nejradši by jí teď objal, ale stále si drží odstup kvůli cigaretám. Pozorně jí poslouchá a nakonec musí zaraženě polknout, neboť to naprosto uhádla. To by normální člověk neudělal. A Betty má jediné štěstí, že Leo není normální. V mnoha ohledech. „Taky jsem si to poprvé říkal.“ Zasměje se jejímu činění, ale když pokračuje dál a hltá alkohol jako by to byl nějaký milkshake, začíná mít víc a víc obav.

*Rozumie mu. Určite je ťažké, si medzi toľkými ľuďmi nájsť chvíľu pre seba alebo len na obyčajnú konverzáciu. Samozrejme, s veľkou rodinou prichádza veľa výhod aj nevýhod. Avšak rodinu si nevyberieme. O svojej rodine veľmi nerozpráva, radšej pozorne počúva Lea. Vlastne sa jej ani nespýtal, ale tak to je lepšie. Ako už vravela, je skôr lepším poslucháčom.*To je v poriadku. Chápem ako si to myslel.*V podstate. Po týchto slovách iba pokrčí zľahka ramenami a ďalej sa k tomu nevyjadruje.*Ako si ľudia vôbec hľadajú kamarátov? Mám proste za niekým len tak prísť a začať sa s ním rozprávať?*Mierne pozdvihne jedno obočie a chvíľu nad tým premýšľa. Nevie, či je dobrý nápad sa pýtať práve Lea, keďže sa dozvedela, že taktiež veľa priateľov asi nemá. Betty sa rada stretáva s ľuďmi, ale vôbec si nedôveruje. Preto je ťažké len tak začať s niekým konverzáciu a udržiavať ju. Nechce sa nikomu vtierať a otravovať. Má pocit, že to sa stane vždy, keď sa snaží s niekým zoznámiť. Preto už radšej zostáva v ústraní a iba všetkých ticho pozoruje. Tento život ju už ale prestáva baviť.*Myslím, že alkohol je spôsob ako zapadnúť.*Neverí, že niečo takéto naozaj vypustila z úst, ale v tejto chvíli jej to príde naprosto správne. Možno jej už ten alkohol udiera na mozog. Kto vie. S pomocou alkoholu možno odhodí zábrany, bude sa viac baviť a bude sa ľuďom viac páčiť. Aj keď je šanca len maličká, musí to skúsiť.*

Opravdu si připadal velice špatně za to, co udělal. Věděl, co to s ní může udělat, ale je hlupák a stejně udělal něco špatného. “N-ne Teddy. Já vím, že ti tohle vadí. Neměl jsem to udělat a měl jsem raději počkat, dokud nebudu mít naprostou jistotu, že můžu.“ Pořád si to dával za vinu a asi ještě bude. Teď ho určitě má za nějakého trotla, který se s ní jenom baví, protože by ji nejraději dostával jenom do rozpaků. Přesně tyto myšlenky se mu teď usadily v hlavě a nedokáže si nějak pomoc, aby je mohl dostat ven. Když odešla, měl chuť rozrazit hlavou ten stůl a zahrát si na pštrosa, aby ho nikdo neviděl. Když se vrátila, mezi nimi stále panovalo to jisté ticho, které nastalo po tom nepříjemné zážitku. Přemýšlel, jak by to ticho mohl vyplnit, ale opravdu ho nic nenapadalo. Žádná slova mu nešla vyslovit. Měl pocit, že mu někdo tlačí na krk a díky tomu jdou všechna slova jinam, jenom ne z jeho těla. “Pojďme raději zapomenout na to, co se stalo. Jakože, nebudeme tady jen tak sedět a mlčky koukat do země. Sice je taky zajímavá a po plese bude ještě zajímavější, ale ještě si ji tady hodně užijeme jindy.“ Pokusil se o úsměv, který by mohl zamaskovat jeho nervozitu z této nepříjemné situace. Vlastně se teď celkově snažil vylepšit celou tuhle situaci a zaplnit tak i to nepříjemné ticho. Sice tam zrovna ticho nebylo, ale mezi nimi ano. “Přemýšlela jsi někdy nad tím, jestli opravdu existuje UFO?“ Optal se na naprosto náhodnou otázku, která ho zrovna v tuhle chvíli napadla. Možná je to opravdu hloupá otázka do této situace, ale třeba se ohledně toho rozpovídají. Člověk nikdy neví, co by se mohlo stát.

Nadvihne obočie nad jej slovami ale nijak na ňu nevyletí, zase sa len usmeje a pokrčí ramenami. Prekvapilo ho to, to je jasné, nečakal, že by to povedala. Nie, že by mu tie slová nejak neprekážali, trochu áno ale chápal ju. Charlie bol človek, ktorý niekomu buď sadol alebo nie. Tá stredná cesta proste u neho nie je. “Pochopil som to. Ale radšej to nehovor pred ním.“ Usmeje sa na ňu a ruky si prekríži na hrudi. Možno ho mal nejak brániť ale.. Charlie bol proste Charlie, proste taký bol. “Vôbec nemáš zač. Je to pravda.“ Ani nevie ako zobral toľko odvahy aby to povedal ale proste to z neho len tak vyšlo a bol za to rád, vyzerala, že je za to rada a to ho potešilo. Asi jej komplimenty bude dávať častejšie ak bude takto reagovať stále a hlavne si to zaslúži. Bol nehorázne zvedavý čo mu o sebe povie. Nikdy u žiadneho človeka taký zvedavý nebol, čo ho aj samo prekvapovalo ale asi to bolo nejak v nej. Jeho tvár sa rozžiari keď spomenie klavír a husle. Že by mal také šťastie a stretol ďalšieho človeka čo hrá na nejaké hudobné nástroje? “Vážne? To je skvelé. Konečne ešte niekto ďalší kto na niečo hrá. Nezahrala by si mi niekedy na klavír? Už som počul Charlieho ale to je niečo iné.“ Chcel by ju počuť hrať, nie preto aby ju nejak porovnával so sebou ani to nejde, keď hrajú na niečo iné ale chce proste vedieť ako jej to ide. Tak karamelové? Už vie čo asi kúpi na ich ďalšie stretnutie. Určite bude ale za to rada, takže ju aspoň poteší a to on rád. „Hmm.. milujem čaje, doma máme jednu celú skrinku plnú čajov, kvôli mne. Moja obľúbená farba je modrá a mám rád Game of Thrones, ten seriál je úplne skvelý.“ Povedal jej viac informácií než jednu ale to hádam nevadí, jemu určite nie.

“To je dosť hnusné. Teda ak to človek urobí naschvál. Ak proste zabudne tak je to len divné. Ale kto by zabudol na teba.“ Pobavene sa usmeje a hlavu nakloní mierne do strany. Povedala mu vlastne niečo ako kompliment a uvedomovala si to, ale veď to predsa nič nebolo. Ak to nebude vadiť jemu, jej určite nie. K tomu od neho počula za tento večer hneď niekoľko komplimentov, možno by to aj nejak mala oplatiť. Zasmeje sa a pokrčí nad tým ramenami. “Dobre, dobre, možno to je pravda. Odhalil si ma.“ Čo mala skrývať, bola to proste pravda. Ani sa necítila nejak trápne keď to priznala, nebolo na tom nič za čo by sa hanbiť mala. “Už vtedy si taký bol, asi sa to veľmi nezmenilo.“ Musí sa nad tým usmiať, presne si pamätala na nejaké jeho slová. Bolo to už dosť dávno ale na takéto veci proste pamäť mala, vždy si ich zapamätala úplne presne. “Naozaj? Tak to som potom poctená, že nie som len tak hocikto.“ Usmeje sa na neho a aj s ním išla k búdke. Pozrie sa na pár čo tam išiel pred nimi, než sa otočí na neho aby bola k nemu tvárou v tvár. Pohľad jej hneď padol na jeho ruky, hneď sa ale pozrie na jeho tvár. “Nikdy sa na fotke neusmeješ úprimne?“ To bolo pre ňu dosť veľké prekvapenie lebo sa s tým ešte ani nestretla. Pár ľudí takých bolo čo stretla ale vždy sa našla chvíľa kedy ten úprimný úsmev na tej fotke proste mali. Zamyslene sa díva niekam za neho, než proste vezme jeho ruku do tej svojej. Nechce aby bol tak nervózny, tak ho chce trochu uľudniť aj keď asi to takto proste nepôjde. “Tak.. čo keby premýšľaš nad niečím čo máš rád? Nejaká aktivita, u teba to je asi šport. Alebo nejaké miesto čo máš veľmi rád a chodíš tam vždy keď chceš byť napríklad sám alebo.. tam ideš len tak. Alebo niekto koho máš proste rád a.. vždy si s ním rád. Ani to by ťa neprinútilo k pravého úsmevu na fotke?“ Ona to skôr používa keď má zlú náladu než na niečo takéto. Ale možno pripomienka na to čo má rád, ho úsmevu proste prinúti. Ak to nepôjde, tak ho dnu proste rozosmeje a bude sa snažiť tak dlho kým sa jej to nepodarí.