Nejlépe se prostě cítil buď v laboratorním plášti nebo v něčem sportovním. Bylo mu v tom nejpohodlněji a nepřipadal si v tom jako úplný idiot. Už normálně dost pochyboval v podstatě o všem, co dělal a říkal, u všeho si předem promyslel všechny možné varianty a pokud ty negativní převažovaly nad těmi pozitivními, raději se do té konkrétní věci ani nepouštěl. Právě u tohohle ty negativní scénáře převažovaly, nu ale větší váhu měl ten slib, který dal Davidovi, že s ním půjde, a tak z toho nehodlal vycouvat. Byl proto nachystaný a v daný čas na svůj doprovod na ples čekal u vchodu, kde se stále ještě nebyl s to tak nějak se uklidnit. Jakmile uviděl Davida, trochu se mu ulevilo. Takhle ve společnosti někoho známého mu hned bylo o něco líp a mohl se soustředit na něj a řeč s ním. To ho maličko odvádělo od vlastních dotěrných myšlenek, i když ne tak úplně. „Díky,“ nejistě rozšířil koutky do úsměvu, který ani nemohl být jasnějším důkazem toho, že tomu stejně moc nevěří. Rád by tomu věřil, jenže mu to přišlo prostě nereálné. Ale trochu ho to uklidnilo, to ano. „Určitě, ale neboj, bude to v pořádku, jenom si na to musím asi trochu zvyknout,“ to už se na něj usmál šířeji a taky dost vděčně. Moc si cenil toho, že ho chápe a že mu dal tu možnost mu o tom kdykoliv říci, aby mohli odejít. Už jen proto byl rozhodnutý tam s ním zůstat tak dlouho, jak si to bude přát on sám. Navíc věděl, že jeho kamarádi tam budou vystupovat, takže mu při tom chtěl dělat společnost a umožnit mu tam zůstat a podívat se, jak jim to jde. A sám byl taky celkem zvědavý na to, co budou všichni ti umělci z jejich školy prezentovat. Proč se třeba taky nepřihlásil s nějakým chemickým experimentem? Nu, asi proto, že by ho nezvládl provést jen tak před všemi těmi lidmi. V tomhle na tom s Davidem byli dost podobně. Vyšli tedy společně do sálu, kde se ples odehrával, a nemohlo být ani divu, že už je tam spousta lidí. Koneckonců na univerzitu chodí pěkných pár stovek studentů a ty vměstnané na jednom takovém místě udělají pořádný dav. Vyhodnotil bleskově situaci a za sebe hned zavrhl bar. „Právě, akorát bychom něco na někoho vylili, a to by se nelíbilo ani nám ani tomu chudákovi,“ zasmál se potichu, „nebo bychom ve frontě strávili půlku večera,“ dodal ještě další z mnoha možností, které ho napadaly k tomu, jak by mohl dopadnout jejich výlet na bar. Od těch nejvíce katastrofálních, které byly až moc absurdní, se dostal i k těm, na něž by klidně mohlo dojít, a ty zmínil. Rozhodně neměl chuť strávit ples ve frontě u baru, to spíš až později. Ještě by se mu to vážně tady znechutilo a chtěl by odejít. Neuměl by se přetvařovat, kdyby na to vážně přišel, tudíž by chudák David z toho byl akorát nešťastný a přiměl by ho k odchodu. To Nia nechtěl, a proto se pokoušel chovat tak, aby se mu to tu začalo zamlouvat. „To úplně chápu, určitě by to bylo hodně děsivé,“ přitakal s vážným pokývnutím hlavy a lehce vyděšeným pohledem, jak si ten obrázek v hlavě živě představoval. „Cítil bych se úplně stejně. Ale tvoji kamarádi jsi říkal, že budou vystupovat, že? Aspoň je můžeš podpořit a příště třeba taky vystupovat. Popravdě obdivuji každého, kdo umí zpívat a hrát na nějaký nástroj,“ rozpovídal se maličko a zamyšleně zvedl oči ke stropu a ke zdobení okolo stěn sálu. Popravdě mu stačilo na to jen pomyslet a už mu žaludek dělal kotrmelce. Přitom hrát lakros před bůhví kolika lidmi mu nevadilo. Neříkal to jen proto, aby Davida nějak povzbudil, myslel to vážně. Hudba sice na papíře a v teorii byla úplně stejně exaktní jako například chemie, nicméně v praxi už na ní exaktního nebylo snad nic. Každý měl svůj vlastní styl a tu samou píseň by dva různí hudebníci zahráli rozdílným způsobem. Bylo to krásné a pro Niu současně dost děsivé. Vůbec by mu nedělalo problém naučit se jednotlivé tóny, noty, položený strun, kláves, čehokoliv, ale ten samotný kreativní proces okolo? A zpívání? Ne, to by mu nešlo. Na chvilku se pak díval na pódium, kde zrovna tančila nějaká baletka, kterou vůbec neznal, a byť jí to nepochybně šlo, nebylo to něco, co by Niu duševně obohacovalo. „Pravda, měli bychom se jít podívat,“ přisvědčil – co by tu jinak celou dobu dělali? Postávali, povídali si a dívali se na vystoupení? Bude jedině dobře, když se trochu pohnou. Rozešel se proto směrem k vystaveným uměleckým dílům a začal si je prohlížet. „Popravdě umění vůbec nerozumím, takže bych nepoznal, jestli je něco z toho nekvalitní,“ přiznal se Davidovi pobaveně a dělal malé krůčky od jednoho ke druhému, dokud se nezastavil u jednoho z nich – přesněji u malby od nějaké Gabrielle Dillen. „A malbu obdivuji taky. Vůbec nechápu, jak je někdo schopen tohle stvořit,“ poznamenal a rozhodl se chvíli setrvat a podrobněji zkoumat jednotlivé tahy štětcem. Sice umění vážně vůbec nerozuměl, ale tenhle obraz se mu líbil.

Za jeho lichotky byla samozřejmě ráda, ale teď nedokázala reagovat ničím jiným než humorem. Nenacházela se zrovna v pro ni typickém oblečení, což jí samo o sobě uvádělo do rozpaků. Ne že by nenosila šaty nikdy, jen k tomu neměla příliš příležitostí a k takto zdobeným šatům už tuplem ne, proto si nebyla jistá svým odrazem v zrcadle, koneckonců takový pohled na sebe příliš neznala, a než si na to zvykne, asi to chvilku bude trvat, takže na Darrena raději reagovala s humorem, než se opravdu začne cítit až moc mimo svou komfortní zónu. Do té se ale rychle vrátila, když jí tak skvěle nahrál na smeč a ona se toho nebála využít. Nemyslela to útočně, i když nějaký ždibeček výčitek by se v tom asi našel, no rozhodně neměla v plánu tím kazit jejich večer, jak tento, tak kterýkoliv příští, což šlo snad pochopit z jejího tónu. Soudě dle jeho reakce, která jí přiměla k pobavenému úsměvu, to vzal sportovně, ostatně jako každou jinou její poznámku. Očividně si na ní už stačil zvyknout, což bylo jen dobře, protože tenhle humor k ní patřil. Těžko říct, jestli by se s ní tento humor přenesl i do vztahu, nebo by svou drahou polovičku přestala trápit, protože od jejího posledního vztahu uběhl už nějaký ten pátek, a navíc byla tehdy mladší a nedospělá, což byl i ten samotný vztah. Na vyřešení té otázky má ale času dost, spíše by měla řešit ty otázky v její hlavě ohledně Darrena. „Sám jsi mi vybral červenou, k takové barvě se ostrý začátek hodí,“ prohodila a důležitě pokývala hlavou, jako kdyby to doopravdy byla jeho vina. Sice ty květinky jejím šatům ubíraly všechen ostrý dojem, ale na to se nikdo neptá, červená je ostrou barvou, kytičky nekytičky. Snad to bylo tou nově získanou ostrostí, ale udělila mu jednu ze svých výjimečných lichotek, které nebyly výjimečné, protože by si je nezasloužil, to vůbec ne. Však se na něj podívejte, tomu každý sype lichotky, navíc má poměrně nezničitelné ego, které nepotřebuje krmit lichotkami, proto si ty své schovává na výjimečné okamžiky. O to větší mají cenu, když už ho i ona pochválí. Jenže on tu lichotku nemohl jen přijmout, on ji obrátil (v dobrém slova smyslu), proti ní, a ona se už opravdu nedokázala ubránit uculení se, protože… zkrátka bylo příjemné ta slůvka slyšet. Chvíli mezi nimi nechala ticho, jen se na něj usmívala, ale když usoudila, že by měla taky něco říct, vypadla z ní místo lichotky nějaká průpovídka. „Tak to máš štěstí, že zrovna dneska měla čas,“ rty stočila do normálního úsměvu a předchozí moment byl pryč. S poděkováním si od něj převzala korsáž a nechala si ji uvázat tak akorát, aby ji neškrtila a aby ji ani neztratila, to by byla škoda a pravděpodobně by se z toho cítila nesvá, kdyby se jí něco takového podařilo. „Líbí,“ odkývala mu znovu jeho výběr, čímž bylo téma květin, a hlavně pivoněk uzavřené, a oni se společně vydali k taxíku, který je odvezl až k sálu. Během cesty příliš nemluvili, ale to jí netrápilo. Jednak vždy přemýšlela, jak moc ti řidiči poslouchají, a jednak byla sama ve svých myšlenkách zcela spokojená, že se s Darrenem rozhodla jít. Původní nejistota z ní už za ten krátký moment stačila opadnout, i když při vstupu do sálu, kde mohla potkat tolik známých tváří, kteří jí mohli vpálit všemožné otázky, opět trochu zapochybovala, proč sem šla, když její předchozí zkušenosti s plesy dopadly tak špatně, ale Darren jí nad tímto naštěstí nedal příliš prostor k přemýšlení, protože se na ni otočil s plánem. Ten mu odsouhlasila, ale ještě než se dostali ke stolům, pozastavila jejich výpravu, aby se mohli podívat na již končící představení. „Jo, to máš pravdu,“ uchechtla se nad tím a pokroutila hlavou, že Darren vypíchl asi to nejhorší, co se v baletu nachází. „Ale žádný sport není bez takových obětí, ono natažená šlacha z atletiky taky není žádná výhra,“ ušklíbla se a bohužel mluvila z vlastní zkušenosti, takové věci se občas prostě stávaly. I to byl jeden z důvodů, proč by se atletice nechtěla věnovat na světové úrovni, pro vaše tělo to musí být neskutečný zápřah a ona se tím nechce odrovnat. Pak už ale dokončili svou cestu ke stolům a následoval výběr, kdo půjde pro pití. „No dobře,“ zdvihla ruce lehce vzhůru v gestu, že se vzdává, jelikož se jakýkoliv protest jevil jako zcela zbytečný, Darren byl prostě rozhodnutý, a ona se jako poražená posadila ke stolu. Tázavě zdvihla obočí a čekala s jakým verdiktem přijde, no nad vínem se ušklíbla. „Spíš bych zůstala u piva,“ asi se to příliš nehodilo k jejím poměrně něžně střiženým šatům, ale rozhodně jim nehodlala uzpůsobovat to, co bude během večera pít. „Nebo něco míchaného, ale víno úplně není můj styl,“ netušila, zda se na takové události pivo podává, proto dala Darrenovi alternativu, i když poněkud obsáhlou. Naštěstí se vrátil s pivem, které si od něj s úsměvem přebrala. „Děkuji, pane,“ napodobila jeho styl oslovení, a i když nebyli v jí blízké čajovně, cítila se stejně příjemně, jako když byli tam. „Ano, oběť to byla veliká, to si říká o přípitek,“ jemně se ušklíbla, než se napila a do úst se jí vlila stará známá chuť piva. Klasika, která vás v životě nemůže zklamat… A ani vás zase tak rychle neopije, má to samé plusy. „Ale zatím to stojí za to,“ dodala ještě, aby na něj nebyla jen zlá, protože pravdou bylo, že šla ráda.

Nespokojeně zavrtěl hlavou nad tou nedůvěrou, kterou v něj jeho dvojče náhle mělo, vážně se nesnažil oháknout kvůli Tabbs, ale protože šli na společenskou akci, která si vyžadovala určitou míru formálnosti, navíc neměl s obleky problém. Která velká osobnost literatury by nenosila obleky? Nu, tak vidíte, kde bere tu motivaci, ale s Teddy se nijak dál nedohadoval, každý si stejně bude myslet to své (stejně jako si každý myslí své o tom, jak budou trávit zbytek večera), proto raději navrhl, že vyrazí vyzvednout již zmiňovanou Tabbs, přeci ji nenechají zbytečně dlouho čekat. Když se všichni sejdou před spolkem, děvčata představí a dá jim chvilku, aby prohodily pár slov, nechtěl je hned vyrušovat a tahat do sálu. Když už je konečně seznámil, dopřát jim trochu klidu bylo to nejmenší, co mohl udělat. Rty mu stouply do úsměvu, když se Teddy vyptávala na květiny. Tak typická otázka od ní, ale celkově vzato netypická otázka, no Tabbs se rozhodit nenechala. Koneckonců i on moc dobře ví, že ta drobná blondýnka má ke květinám a celkově k přírodě kladný vztah. Asi by si netroufl říct, že je do květin stejně zamilovaná jako Teddy, ale určitě by si o tom dokázaly hodiny povídat, což se už brzy ukázalo za zcela pravdivou myšlenku, protože i jeho stydlivá sestřička se poměrně rozmluvila. No jo, květiny, to pro ni bylo jako pro něj literatura – dokázali o tom mluvit hodiny a nedošly by jim nápady. Jakmile se otázka otočila na Teddy, i v ten moment si v duchu pronesl „hyacinty“, ale mlčel, protože se jim nechtěl vměšovat do hovoru, jen na ně s jemným a spokojeným úsměvem hleděl. Věděl, že debata o květinách by se mohla ještě chvíli táhnout, proto jim do toho víceméně tematicky vstoupil – korsáže koneckonců obsahují květiny, takže se to hodilo. Nejprve korsáž připnul svému drahému dvojčeti, ale ta poznámka ho trochu rozhodila. Rozpačitě koukl na Teddy, on ten květ nebyl úplně náhodně vybraný, o slunečnicích věděl, to se ale rozhodně teď nechystal ze sebe vysoukat, ačkoliv jeho pohled ho vcelku prozrazoval. „Není vůbec zač,“ dostal ze sebe nakonec a jemně se pousmál, načež se chopil korsáže pro Tabbs. Její radostný úsměv byl nakažlivý, ostatně jako vždy, a brzy se i on usmíval jako měsíček na hnoji, zatímco jí vázal květinku k ruce. Objetí ji s nadšením opětoval, konečně jeho marné gesto bylo dokončeno a on se mohl přestat cítit trapně. „Není zač,“ odpověděl stejně tiše v jejich objetí a něžně se pousmál při její pochvale. „Díky,“ potěšilo ho to od ní více, než by čekal, možná byl přeci jen ždibet pravdy na tom, že se připravoval pro Tabbs… Ale kdeže, prostě jdou na ples a aby nad tím nemusel příliš přemýšlet, navrhl, že se na ten ples už skutečně vydají. Jelikož obě dívky souhlasily, všichni společně vyrazili do sálu a minimálně on byl mile překvapen, jakou péči si s tím dali. Dokonce vyzdobili i uličku před sálem, to viděl snad poprvé, ale rozhodně to bylo pěkné. Úplně ideální na předčítání milostných básní. O tom dále neuvažoval, protože s dámami zamířili dovnitř, kde už se to poměrně plnilo. Popošli trochu do sálu, aby nepřekáželi u vstupu, a Lincoln se rozhlížel kolem, co by mohli dělat. „Páni, u výstavy je plno,“ hlesl překvapeně a pak se podíval na Teddy. „Všichni se mohou přetrhnout, aby viděli tvoji fotku,“ to by nebyl on, aby nepochválil její dílo, a to to ještě ani neviděl, ale to on nepotřebuje. Zná její styl a ví, že nemá chybičku. „Tam se rád půjdu podívat, ale teď je tam opravdu plno, takže máte někdo lepší plán?“ tázavě se podíval po svých společnicích, jelikož on nebyl úplně zběhlý v tom, co se na plesech dělá, holt nebyl zrovna dvakrát společenským tvorem, a tak tiše doufal, že jeho nejistotu některá ze slečen, pravděpodobně Tabbs, zachrání. Ta byla z nich třech vlastně nejvíc extrovertní a asi byla nejvíc ve svém živlu, stejně jako na tom novoročním večírku. I tam byla jeho průvodcem společenskou zábavou, i když se mu asi nejvíce líbilo jak seděli u stolečku v rohu a jen si povídali.

Ten smích mu nijak nevyčítala a rovnou se na něj otočila s úsměvem na rtech. To její nadskočení muselo být vtipné a věděla, že to Bastien nemyslel zle, tak proč se kvůli takové prkotině zlobit? V životě má spoustu horších věcí, kvůli kterým se zlobí, převážně tedy na sebe, tak proč se stresovat z maličkostí? Možná to bylo příliš svobodomyslné, no jí to naprosto vyhovovalo a tento způsob myšlení bylo to nejcennější, co si z Itálie odvezla. Koneckonců tam přijela jako zhrzená hromádka neštěstí, ale vracela se jako nový člověk, tedy, spíše jako původní Gab, než šel její vztah do kopru, ale i tak to byla změna. Sladce se usmála na Bastiena po všech těch lichotkách, i když jí odpověděl ve francouzštině, jazyku, který nikdy nestudovala. Vlastně studovala, pokud počítáte její přátelství s Bastienem, protože oběma čas od času ulétla nějaká ta fráze, některé šly pochopit samy, jiné si museli vysvětlit, ale po nějakém čase si vybudovali slušnou zásobu frází v jazyce toho druhého, že spolu mohou poměrně lehce komunikovat hned třemi jazyky. Byla to zvláštní dynamika, ale k jejich vztahu už neodmyslitelně patřila a Bastien patřil k té hrstce lidí, před kterými si tolik pozor na pusu nedávala. Jistě, většinu svých blízkých obdařila nějakou italskou přezdívkou, ale to byl tak jediný projev italštiny, který před svými blízkými měla, pokud nebudeme počítat tří jazyčné přátelství s Bastienem a Noru z Itálie. „Nebuď přehnaně skromný, jako by nestačilo, když jsi skromný na prkně,“ ve skutečnosti na něm tu skromnost měla ráda, rozhodně to bylo sympatičtější, než kdyby byl sebevědomý jako… někteří kluci ze spolku a odlišovalo ho to, byla to právě jedna z vlastností, která z něj dělala tak andělského kamaráda, jakým pro ni byl. Proto v jejím tónu nebyla znít výtka nebo poučení, spíše jen úsměvný komentář o současné situaci, protože ta korsáž byla opravdu krásná, a i když Bastien tvrdí, že jeho mamka má na módu lepší oko, tohle vybral opravdu perfektně. „Sei il migliore,“ sice se opakovala, ale on byl opravdu ten nejlepší, obzvlášť po tom, co nedávno zažila. Díky němu se hned během prvních pár minut cítila lepším člověkem a jako princezna z té vší péče, které se jí dostávalo, a ráda by mu řekla, jak moc pro ni tento večer znamená, ale nechtěla tím kazit atmosféru a raději se rozhodla si tu noc sobecky užít. „Přesně tak,“ odkývala jeho slova, zatímco si prohlížela svou korsáž a snažila se najít důvod této tradice, ale spokojila se s tím, že se jedná o hezkou památku, protože minimálně ona si to opravdu plánuje ponechat jako vzpomínku na večer, který ji vytáhl z nejhoršího. Vděčně se na něj usmála, možná to s pochvalami přeháněla, jenže nevěděl všechno, nevěděl, jak se ještě pár dní zpátky cítila a jaký skok tohle oproti tomu byl. Teď se cítila milována, ne jako nejhorší člověk na světě jako když potkala Olivera a následně si jejich setkání přehrávala v hlavě. Než se k tomu stačila vrátit, přišla žádost jít se podívat na zlatý hřeb večera neboli její obraz, ke kterému ho velice ráda zavede, proto se chytila jeho rámě a společně zamířili k výstavě. „Ale oblek poslala moc hezký,“ zhodnotila s povzbudivým úsměvem a nebavila se jen o vzhledu, ale i materiálu, který díky tomu rámě mohla otestovat na vlastní kůži. Bylo vidět, že se opravdu vyzná, na druhou stranu, jaká matka by svému synovi poslala cokoliv nekvalitního? „Já si myslím, že ti to sluší, bellisimo, aspoň je to něco nové, protože to, že ti sluší košile už ví celý Flickr,“ uculila se, oba dva totiž byli poměrně aktivními uživateli této sítě a dost svých outfitů tam sdíleli, proto není na škodu přijít na ples v něčem novém, no ne? Alespoň může všechny ty slečny oslňovat i v roláku, to se určitě ne každému muži zadaří.
Jen co došli k obrazu, musela se Bastienovi omluvit, protože tam stála i její italská kráska a nějaký chlapec ve stylovém obleku, ale prvotní pozornost si ukradla jen a jedině Nora, kterou zkrátka musela pozdravit. Byl by hřích, kdyby na sebe jen mávly, to by nebylo dostatečně italské. Šťastně se uculila z tohoto náhodného setkání a svou dobrou přítelkyni si přitáhla do objetí, ach, jak ráda ji viděla. Tento večer se opravdu začínal stávat lepším a lepším a její pozitivní energie jako by se dobíjela skrz ty skvělé lidičky, které tu kolem sebe má. Optala se ihned na několik věcí, ale jedna otázka se týkala i její společnosti, ke které se následně vyjádřila i ona. „Sembra creativo,“ Nora měla na tyhle kreativní lidi pravděpodobně nějaký čuch, když i na jarním plese skončila s někým takovým, ale to brala jako pozitivní věc. Aby si chudáček nemyslel, že ho pomlouvají, vyskočila na chvíli z italštiny a vrátila se ke své mateřské angličtině, ve které mu pochválila oblek a povzbudivě na něj koukla. Přála mu, aby mu tento osobitý styl vydržel a nenechal se semlít stereotypem toho, co nosí ostatní. Ne že by na takovém oblečení bylo něco nevkusného, ale vždy je škoda, když nějaký kreativní jedinec ztratí svůj styl. To už se ale naklonila zpět k Noře, celá rozzářená, jenže obě tu měly jinou společnost a jistě nechtěly být příliš nezdvořilé, proto se od ní odpojila s tichým „Addio“ a přemístila se zpět k Bastienovi, který sice má svatou trpělivost, ale stejně se mu omluvila. Dala mu prostor se o tom obrazu vyjádřit, ale věděla, že umění není jeho oborem, proto neočekávala žádný obsáhlý popis jednotlivých tahů štětce, jen ji zajímal jeho názor, ať už by ho podal jakkoliv odborně či neodborně. Nicméně to, co přišlo, jí div nevyrazilo dech, protože přesně zachytil pocity, se kterými to tvořila, až se nestačila divit. Asi by se divit neměla, znají se už několik let, takže není překvapivé, když ji prokoukne, ale tentokrát to pro ni bylo v něčem jiném, asi v tom, co daná bouře skrývala. „Grazie Tesoro,“ z jeho slov byla dojatá, až se jí zaleskly oči, ale to během jejich objetí zahnala. Bokem poslouchala i popis Nory, který byl pravděpodobně více směřován na jejího společníka, ale i tak si ho vzala k srdíčku. Co už bylo pro ni byla pochvala, která ji opět rozněžnila a ona se s uculením podívala na Noru. „Grazie, Carisisma,“ vděčně na ni zamrkala, než se obrátila zpět k Bastienovi, aby probrali jejich další program. „Asi bych šla nejdřív pro pití, přeci jen je u výstavy docela plno,“ ještě se znovu porozhlédla kolem, až ji překvapovalo, kolik lidí projevilo zájem o umění, ale říkala si, že se bude pravděpodobně jednat o přátele vystavujících. Když se tedy dohodli, že si půjdou pro pití, vydali se k baru, ale během toho, co míjeli Noru, jí zlehka položila ruku na rameno, aby se s ní v rychlosti rozloučila a jí i královi obleků popřála, ať si ples užijí, načež odcupitala se svou společností, pravděpodobně opět v rámě, až k minibaru, kde se sice také nacházela menší skupinka, no na rozdíl od výstavy to nebylo rušivé. „Co si dáme? Asi bych neodmítla víno, jestli je tady nějaké dobré, co myslíš?“ optala se na preference své společnosti a už zkoumala, co se zde nabízí. Nemyslete si, že by pila jen drahá vína, co mají alespoň čtyři nuly ve své ceně, ale zkrátka se nespokojí s nějakým levným vínem za pár babek, které se pije jen aby vás opilo.