I ona byla vždy pro Meg oporou, no snažila se o to, byla kdykoliv pro ni k dispozici, pokud by se něco dělo, a to ona určitě ví, nebo v to aspoň doufá. Je vážně vděčná, že takovouhle kamarádku má, protože lepší už ani nenajde, ani by se o to nesnažila a nechce. Hlavní plán účesu nějak opadl a Vivian se s vlasy poprala dobře a sama, i když Meg je za jakoukoliv i nabídku pomoci vděčná. Ten lehčí účes aka jen menší úprava přírodně vlnitých vlasů Vivian jim asi i ušetřila čas a ony tak na plese budou dřív. Navíc ono je ostatně dost jedno, v kolik přijdou, protože na ně nikdo nečeká. Tak stačí když přijdou kdy chtějí. No ona zároveň chtěla přijít brzo, jelikož bude na plese plno krásných vystoupení a ona by je všechny chtěla vidět a samozřejmě je pořádně ‘nahajpovat’ k vystoupení. Docela vtipné.. Všechny podporuje ale aby podpořila sama sebe? Haha, tak ten byl hodně dobrej. Mezitím co Meg odešla uklidit si své věci, si na sobě ještě šaty trochu poupravila a ještě na sebe nejistě koukala do zrcadla. Jak kdyby si snad trhala v hlavě okvětní lístky kopretiny se slova ‘mám jít či nemám’. No nebyla cesta zpět, to je jasné. Nemůže od toho couvnout jelikož zaprvé chce vidět vystupovat své přátele, musí vystoupit taky, jelikož je vše domluvené a taky ten nejhlavnější důvod.. To by nemohla své kamarádce udělat. Šla by sama a to nepřipadá ani trochu v úvahu. Navíc jí dělala tak skvělou podporu, že to snad za moment ani ne bude určitě lepší a Vivi se bude usmívat jako sluníčko od ucha k uchu, ostatně jako většinu času, když je se svými přáteli. Meg netrvalo dlouho, než své věci uklidila. Vzhůru do toho ručku v ruce kráčely až do sálu doslova jako nějaké jarní princezny a obě v bílých něžných šatech. Ty dvě se snad i dohodly, aby měly stejnou barvu. No, nebylo by to asi divné. Jako dvě kamarádky asi chtěly tak trochu ladit k sobě. Navíc jejich šaty v uličce lásky vypadaly naprosto božsky. Možná že uvnitř sama sebe se modlila i za Meg, že je někdo třeba nenápadně blejsknul, jak spolu kráčí jako princezny onou uličkou. Nad nápadem její kamarádky se zasmála, no jistě že souhlasila. “Samozřejmě že ano..” Nechce aby její kamarádka byla smutná, že jí nevisí fotoaparát kolem krku a ona necvaká fotky jako o závod. No poradila si a to telefonem. Uculila se, chce jí udělat radost a tak udělala pár póz a kupodivu to vůbec nebyl problém. před ní byla vždycky v tomhle ohledu v klidu a nestyděla se. Udělala jak pózy, tak asi i nějaké normální fotky, které se budou považovat jako momentky. Nedokázala ji odmítnout. Navíc Meg ji nikdy nevyfotila tak, že by tam snad vypadala špatně. Hold to holka uměla a měla takovéhle fotky zmáknuté. Je na toho svého andílka neskutečně pyšná. Po tom jejich menším photoshootu kráčely opět dovnitř do hlavní místnosti celé této akce. Byla to nádhera! Disco koule se odráží oběma v nadšených očkách, co div nejiskří. Otáčela se nadšeně kolem a pozorovala všechny ty skvostné dekorace a co všechno sem nacpali. Byla to krása, nutno podotknout. “Tvoje fotky budou skvělé i bez fotoaparátu.” Tím si je naprosto jistá. Chce souhlasit s jejím návrhem, avšak zaslechne v mikrofonu  nějakého studenta, uvádějícího další vystoupení a zaslechne v jeho slovech i jméno jejího kamaráda Patricka. “Můj kamarád teď bude vystupovat.. Ale samozřejmě, že se vyfotíme. Pojďme.” Nechce ho zklamat tím, že tam nebude. Slíbila mu, že zrovna ona bude ta v první řadě a dotáhla tam i svojí kamarádku Meg. Zastavila s ní u pódia a už vyhlížela zřejmě jeho příchod. Aspoň bude vědět její společnost, že Viv není takový trdlo co má problém s hledáním kamarádů.

On zase nebyl úplně člověk, co by se v těhle akcích jako tak vyžíval. Jde i o to, s kým na takové akci je. Pokud je s partou, je to něco jiného ale.. Radši má párty s jiným duchem. Tepláky a mikina, popíjení u filmu a co víc chcete? No je asi příjemný shlédnout nějaký umění, holčičí sukně nebo nějak omylem obsah pod nimi. Fajn, až takový není ale je kluk a tak když vidí výstřih, tak se podívá. Od čeho ten výstřih je? Ať si holky nestěžují, že kluci koukají. Nemají to pak nosit. Kdosi říká, že kluci nemají právo na to koukat.. Ale proč? Je snad jiný důvod toho, že holky nosí výstřih než to, aby na sebe upozornily? Vybral si nějaký oblek s kytkama, tak to aspoň bylo jarní, ale i tak to bylo ve výsledku poměrně dost tmavé a naprosto se to k němu hodilo. Na ples šel sám.. Asi mohl někoho pozvat. Možná že i nějaké holky mu psaly, ale on to ignoroval. Nepůjde na ples s někým koho nezná a ani třeba neví, že existuje. Moc dobře ví, že je tohle celý dost o vzhledu a že ty slečny dvakrát nezajímá, jaká je jako člověk, jestli chápeme. To není rozhodně jeho styl. A když někoho potká, kdo ho zaujme, může s ním hodit řeč a třeba se zabavit. Kdo ví, co bude. Navíc on tam nejde tak úplně aby si s někým zatrsal, i když asi by se tomu nebránil a pokud by ho druhá strana vyloženě neotravovala a nelezla na jeho nervy, což lidi dost umí a u zvířat je to jiné, tak by byl asi hodnej chlapeček a vláčel by holky po parketu, aby se neřeklo. Nebude přeci neslušný hoch. Dostal se nakonec přes všechny ty přeslazené zamilované páry, kterým to samozřejmě přál, až dovnitř, kde byla doopravdy působivá výzdoba a on se jí samozřejmě po nějakou dobu kochal a snažil se zorientovat v prostoru ve kterém je mimochodem strašně moc lidí. Nebo.. Prostě jich je fakt hodně ale jak by ne? Univerzita není zrovna malé místo. Chvíli se i zakoukal do vystoupení jakési dívky, ale u toho nevydržel dlouho. Oči už měl někde jinde a to i na výstavě fotek, kde se samozřejmě nad nimi pozastavil. Speciálně i nad fotkou od jakési Theodory na níž byla zrzavá dívka. Musel se nad tím sám spokojeně ušklíbnout. Byla přitažlivá, velice, nebudeme si lhát ale sám měl pro srandu chuť jí nakreslit knírek, no odpustil si to. Vydal se dál a dál, až na konec stěny, kam i taky zalezel a koukal, zda ho nikdo nevidí. Už byl dost připraven k tomu, že to nakreslí, ale fixa se z jeho ruky dostala pryč a v jeho uších zazněl ženský hlas. Jakmile se otočil, stála před ním kráska, jež viděla na fotce té talentované dívky, co jí tak dobře vyblejskla. No ta.. Ježiši. Teddy to byla nebo tak nějak. Ušklíbne se na ní a sjede si ji od hlavy až k patě. “No teda.. Proč máš otázky, na které znáš odpověď?” Uchechtne se maličko pobaveně a olízne si spodní ret. V tu chvíli se rychle natáhl po fixe, kterou mu vzala a pokud se mu jeho vážně rychlý a nečekaný reflex povedl, měl ji v rukách opět on, tedy majitel. Napráskat ho může, to samozřejmě, ale zatím není za co. Stěna byla nedotknutelná, jelikož na ní díky jejímu vyrušení nestihl udělat ani tečku. “A teď se vrať za nějakým svým princem a nestrkej svůj krásný nosánek do cizích záležitostí.” Poví klidně, přičemž se už rovnou otočil ke stěně a přemýšlel, jaký piece by zrovna na tu stěnu namaloval. No samozřejmě, že to udělá. I kdyby mu tady ta slečinka dupala podpatkem do halleluja.

Patrickovi nepomohol ani ten posledný panák, ktorý si zobral pri minibare. No v tejto chvíli by mu nepomohla ani celá fľaška ak by si ju nalial priamo do krku.  Vedel, že sa pred ním nachádza ťažká prekážka ktorú bude musieť zvládnuť. Toto nemohol na nikoho hodiť nemohol si myslieť, že by bol niekto s ním na pódiu a podal mu pomocnú ruku. Doslova, pomocnú ruku. Patrick sa musel spoliehať len sám na seba. Nemalo by to byť nič hrozné, trénoval to niekoľko mesiacov a skladba ktorú sa rozhodol prezentovať bola jedna z jeho tvorby. Aj keby sa mu niečo nepodarilo nikto nebude mať ani len to najmenšie tušenie o tom, že to má byť inak. Ale to by sa v tom momente nemohlo v jeho hlave nachádzať to, že chce byť dokonalým. Aspoň pre tento moment. On nevidel dokonalosť v tom ako niekto vyzerá alebo ako sa snaží hrať na nástroji. On videl dokonalosť v prepojení hry, melódie a emócií, ktoré boli veľmi dôležitými. Bol pripraveným. Sadol si na svoje miesto a pozrel sa na klávesy. Bol to naozaj dlhý čas, kedy naposledy mal možnosť vystupovať pred nejakými spolužiakmi. Ale dnešný deň to bolo iné. Na malý moment sa pozrel na všetkých tých ľudí, ktorí sa nachádzali v miestnosti. Mal tam aj známych priateľov no aj tváre, ktoré poznal zo sociálnych sieti. Ale nemal v pláne sa na niekoho upnúť na dlhý moment. Bolo by pre neho možno lepšie, ak by si našiel záchytný bod a sústredil sa na jedného človeka no on sa rozhodol zatvoriť pri tomto vystúpení očí a nechať sa len unášať tým pocitom hudby. Mal to byť jeho večer, kedy bude môcť konečne vystúpiť zo svojej takzvanej komfortnej zóny a predviesť sa svojim spolužiakom. Nebola to tréma, ktorá by sa dala pripísať obecenstvu. Ale tréma z toho, že to nebude podľa jeho predstáv. Patrick sa rozhodol pre tento večer zvoliť pomalšiu pieseň a zahrať ju len jednou rukou. Sako, ktoré mal na sebe mal už dávno dole, nechal si len čiernu košeľu a pozrel sa na ruky, ktoré na malý moment vystrel. Tú ruku, ktorá bola jeho súčasťou no nemohla sa považovať za normálnu ruku si položil na koleno a začal hrať.
Pomalé tony hudby sa niesli miestnosťou nechal svoje telo dokonalo uvoľnené. Jeho prsty prechádzali po klávesoch odhodlane. Bol spokojným, mohol cítiť z hudby presne to, čo tam potreboval. Všetky tie emócie, ktoré sa v ňom nachádzali. Bolesť? Strach? Smútok? No bolo tam aj šťastie. Chcel, aby ľudia pochopili, že aj napriek tomu že o niečo prišiel tak dokáže zo seba dostať rovnaké výsledky ako oni. Všetko vyzeralo a nasvedčovalo tomu, že toto bude okamih, kedy sa bude konečne cítiť sám sebou, kedy sa konečne bude cítiť ako normálny človek. No v momente, kedy vynechal jeden ton sa jeho ruka zastavila na klávesoch. Patrick otvoril oči a pozrel sa na klávesy pričom nevedel ako má pokračovať. Ten moment, ktorý mal patriť jemu. Tých pár minút, ktoré mal vyhradené k tomu aby mohol prejaviť svoje nadanie všetko to zničil. Rovnako ako dokázal zničiť všetko predtým. Patrick sa cítil frustrovane, možno by sa mal opäť vrátiť a tváriť sa ako keby sa nič nestalo. No on to nedokázal. Pretože už by to nebolo také dokonalé ako si to on sám predstavoval. Nesklamal nikoho v miestnosti ale Patrick v tejto chvíli mal možnosť sklamať samého seba. No nevedel ako sa s tým má vyrovnať. Sedel tam, pozerajúc sa pred seba a jeho ruky sa mu zabárali do stehien. Zvieral ich vo svojich rukách pričom mohol cítiť vlastnú bolesť. No to ho nezastavilo. Patrick vedel, že tento moment, ktorý mal byť pre neho kľúčovým hlavne v tom aby sa dokázal posúvať ďalej pokašľal.

Kenrick na túto otázku vedel veľmi dobre odpovedať. „myslím si, že ak by som prišiel k nim a povedal by som Sao, že by som s ňou rád zatancoval a ona by mi venovala svoj pohľad. Hneď by som vedel, že to nie si ty. V tomto ste od seba odlišné!“ povedal Kendrick so smiechom a bol rád, že Aira si ho našla takýmto spôsobom a nenechala ho v kaši. „Tie farebné drinky? Hmm… zaujímavý výber! Ja mám rád tiež nealkoholické drinky, ktoré sú naozaj geniálne pripravené. A tie alkoholické? Len z času na čas..“ povedal Kendrick a vedel, že určite skôr alebo neskôr prejdú aj k minibaru kde si niečo objednajú a dajú si. Tento večer ešte len začal vedel, že ich ešte mnoho vecí čaká. Mnoho vecí sa nachádza pred nimi. „Chcel som ti povedať, že tieto šaty… no tie šaty sú dokonalé… jedna farba ale aj tak sú dokonalé! Veľmi ti pristanú a si v nich krásna...“ povedal Kendrick pretože mal potrebu jej pochváliť jej výber šiat. On si myslel, že by si zvolila niečo iné, niečo možno farebnejšie. Kde by boli napríklad rôzne kvety alebo iné vzory. Ale napokon tento výber pre ktorý sa rozhodla bola určite najlepšia voľba. „Ale som rád za to, že si ma napokon našla. A dala si mi možnosť… byť v tvojej spoločnosti pre tento večer.. cením si to a teším sa na to, kedy uvidíš to, čo som sa rozhodol vystavovať..“ povedal Kendrick a jeho kútiky pier sa na malý moment stočili do malého náznaku úsmevu. Kendrick nebol jeden z tých, ktorý by sa rozhodli každé jedno dielo, ktoré dokončí niekomu ukázať. Už len z toho dôvodu, že sa bál toho, čo na to povedia ľudia. On nechcel aby ho vnímali inak, vedel že sa má ešte v mnohých veciach čo učiť. „Je tu tak mnoho nadaných ľudí.. hráš na nejaký hudobný nástroj?“ zaujímalo ho to, pretože bol zvedavý, či sa venuje ešte niečomu ako foteniu. Čo sa týkalo toho, že bol vtipným on si to ani neuvedomoval. Nikdy sa nesnažil o to aby bol vtipným, nehľadal si hlášky alebo osvedčené vtipy na internete pretože v mnohých prípadoch ani len nepremýšľal nad tým, čo vypustí z pier. Kendrick sa v jednom momente cítil, že by to nemohol dokázať. Zatancovať si s týmto krásnym dievčaťom tak, ako si to ona predstavuje. Videl v jej očiach radosť z toho, že sa mohli nachádzať na parkete. Dokonca ak by nebola vedľa neho tak by sa mu z toho podlomili nohy. V momente, kedy ona zobrala veci do rúk, kedy ona bola tou ktorá ho naviedla tým správnym smerom a jeho ruky položila na svoje boky cítil, že to môže byť v poriadku. V momente, kedy sa k nemu naklonila tak nevedel čo má robiť. Nevedel, čo bude robiť ona. Chcela ho pobozkať? Chcela ho udrieť? Bolo tak mnoho možností, ktoré by mohla urobiť no napokon ho jej slová rozosmiali. „Nechcem si to predstaviť. Mal som strach z toho, že sa s tebou stretnem… ale teraz mám ešte väčší strach z toho, čo na to povie tvoja sestra..“ zasmial sa kendrick pričom on by to neurobil. Nie je tým človekom, ktorý by tento moment využil k tomu aby svoje ruky presmeroval na jej zadok. On nebol takým odvážnym chlapcom k tomuto kroku a jemu dokonalo vyhovovalo to, kedy mal ruky na jej bokoch a mohol s ňou tancovať. On nebol v tomto najhorším, vedel vnímať rytmus. „Povieš mi na čo by som sa mal tešiť? Čo si sa rozhodla fotiť? Čo je tvoja naplň fotenia? Čo fotíš najradšej?“ bolo to od neho opäť mnoho otázok, ktoré jej položil no bolo to aj z toho dôvodu, že v momente kedy Ken sa cíti aspoň trocha nervozne, tak pokladá väčšie množstvo otázok. Rovnako, ako to bolo v tejto chvíli.

Měla pocit, že v jeho přítomnosti koulí těma očima nějak moc často, jenomže ani tentokrát neodolala. “Collinsi...” oslovila ho. Následovalo poté rázné a významné zakroucení hlavy, kterým se snažila dát najevo, že opravdu nezapracují na ničem. Ale to mu muselo být jasné, určitě ji jen tak provokoval, protože to prostě lidi dělají. Jako by chtěli vidět, jak jí ty nervy ujedou a ona se přestane ovládat. A někomu vlepí. Co hůř, třeba na něj to pití opravdu brzy vylije. Ale teď ho místo toho vylila do svýho krku a doufala, že to takhle nepůjde dál. To by totiž takhle hezky za chvíli stát nemohla. Kelímek ještě ale prázdný nebyl a ona ho plánovala během večera dopít – kdyby jen tak tušila, že na dno kelímku se dostane hned několikrát. Další zakoulení očima přišlo, když jí poděkoval za zcela jasně ironickou poznámku, kdyby to šlo, protočila by se očima až do jiné dimenze. Vesmíru. Boom. Ale nešlo, škoda. Nic mu na to neříkala, nebylo co, byl prostě pěkně tupej, to je všechno. Občas si vážně nebyla jistá, jestli to myslí vážně, nebo jeho ironie jde jenom špatně poznat. Tak i tak, tohle bylo fakt divný. Být tu s ním a ještě neodejít... vždyť mohla jít pryč. Proč tu zůstávat? Jenomže rozhovor začal najednou nabírat zcela jiný směr, což se Claře líbilo. A taky tady měla pěkný přístup k alkoholu. Pohledem zalétla ke svému ze tří čtvrtin prázdnému kelímku. Ne, tohle si ještě nech. Zakroutila hlavou a podívala se zpět na Isaaca Collinse, který se chystal dát jí svou odpověď. Taky že mu to pěkně trvalo, než se vyžvýkl, ale ona pěkně stála a trpělivě vyčkávala, i když z jeho náhlé nervozity dokázala zcela jistě vyvodit odpověď. A pak se konečně vymáčkl. Prej pár. Uchechtla se, ale pěkně tiše, a taky se k němu trochu naklonila, načež ho taky popláclala po hrudi v jakémsi rádoby parťáckém gestu, i když ani v tomto případě z nich parťáci nebyli. “Já to tušila,” vlastně ani ne, nevěnovala mu příliš pozornosti, ale když už byli u toho, mohla si z toho vytěžit trochu obdivu, nebo tak něco. Co ale nevěděla bylo... “A holky?” povytáhla obočí a ještě jednou ho postavila do té nepříjemné situace, i když, tentokrát asi ne až natolik nepříjemné.

Po dalším pokusu se podívat do vnitřku své hlavy to vypadalo, že Clara řekne něco vážného. Tedy nic sarkasticky a ani ironicky, jak měla ve zvyku, prostě něco… chytrého? Až se musel z ničeho nic jen tak uchechtnout tomu, jak si ji pomyslně urazil, ačkoliv měl pocit, že by mu za tohle vážně darovala nějaké to polití pitím. „Bag…“ zastavil se, jelikož na její příjmení krátce zapomněl, „etley?“ odhadl ke konci, jedno oko přivřel a krůčkem prostě popošel dále v případě, že by ho za to vážně nějak potrestala. Měl pocit, že to bylo trošku jinak, ale nemohl se tomu výplodu své mysli bránit. Nakonec se ani neubránil té otázce, která mu za pár chvil začala ničit ten prostoduchý život. Tak i tak ale potřeboval znát odpověď Clary, čistě ze zvědavosti, která oba mnohdy řídila, a taky kvůli tomu, aby se dozvěděl, proč na sobě má oblek. To takové holky dělaly, no ne? I když tu zatím žádnou podobnou neviděl, což, kdyby vyslovil hlasitě, mohlo znít jako docela fajn kompliment. I když na ty byl značně příšerný, což šlo poznat už jen z toho, jak nesvůj a stydlivý je ve chvílích, co se jej lidé ptají na osobnější témata, hlavně těch týkajících se vztahů. Na své odpovědi pracoval, šlo to celkem poznat, jako by se mu z hlavy začaly pomalu kouřit z toho, kolik mozkových buněk, zjevně více než tři, začal používat. Vážně si byl teď nejistý tím, zda se Claře svěřit, či jí prostě lhát, i když to mu vůbec nešlo. Takže nakonec se rozhodl pro první možnost, popošel k ní, odpověděl jedním krátkým slovíčkem a… začal se modlit. „Nikomu to neříkej,“ zaprosil krátce, „a hlavně to nikam nepiš,“ pokračoval, ve tváři stále připomínal vystrašené štěňátko. Měl jaksi zkreslené představy ohledně žurnalistky a psaní a o tom, na co se vůbec jeho společnice zaměřovala, ale už teď si dokázal odvodit, že to nebude zrovna skvělé jí to říkat. Povzdychl si. Pak, když očekával, že se začne řehtat, jej poplácala. No, stejně se ale uchechtla, ač toho očekával více. „Jo?“ optal se docela nejistě, přeci jen byl stále překvapen tím, že znala jeho příjmení. Že by to nějak dokázala odvodit, mu přišlo právě tak skvělé, že mu na tváři opět objevil ten mírný úsměv. Takže… mu dávala pozornost? Fakt? Páni, vážně zase ožil. Zeptala se nato na holky. „Holky?“ zopakoval si, to už nevypadal až tak nejistě, prostě se musel vydat do hlubin své paměti, kdy se mu naposledy nějak líbila. A že jich bylo několik, raději ani nezmiňoval. „Jasný,“ zazubil se na ni, načež se prostě odtáhl s tím, že tohle téma mohou uzavřít. Nepotřebovali si jmenovat nějaké pohledné jedince, které by si mohli navzájem krást, přeci jen on byl tím sympatičtějším z těch dvou, a tak se natáhl pro další kelímek. Usrkl si z něj, načež na ni pohlédl, jako by jej něco napadlo. „Jdem?“ zeptal se docela odhodlaně. To byla taková výhoda jeho jednoduché osůbky, věci jej dlouho prostě netížily. „Jo, a před týdnem jsem narazil na bráchu Bethany, toho s tou fáákt divnou jizvou, a vsadím se, že by se ti líbil!“ vyhrkl, když už si konečně vzpomněl na něco, co jí chtěl říci již před minutami, uvědomil si ale, že to vyznělo trošku divně. „Jako ne líbil, zajímal, víc by se ti líbila třeba jeho ségra, určitě byste si rozuměly,“ uchechtl se, přičemž se ji pokusil dohodit i samotnou Beth, protože… proč ne? Bisexuální kamarádící jsou nejlepší k dohazování.

Když se Teddy zeptala na otázku ohledně květin, Tabitha byla zprvu docela překvapená, na tohle se jí ještě nikdy nikdo nezeptal, tedy rozhodně to nebyla ničí první otázka, každopádně... tady to bylo. A Tabitha se ihned odhodlala k odpovědi bez nějakého zdržování, měla v tom totiž zcela jasno, květiny milovala, především slunečnice. Krásné květiny, možné k různému využití, takže opravdu užitečné, a navíc tak krásné. Měla ráda i slunečnicová semínka, vážně jí chutnala. Občas je zobala jen tak místo popcornu u nějakého filmu. Tahle myšlenka ji opět přivedla k Lincolnovi, mohli by se společně podívat na nějaký film, snad v brzké době ale – ne, měli toho naplánovaného hodně. Raději se tedy soustředila na Teddy a její reakci na Tabithinu odpověď na, jak se ukázalo, velmi zásadní otázku. Dokonce ji i vážně potěšilo, jak moc pro ni květiny znamenaly, Tabithě byla hned ještě sympatičtější. Nebylo těžké si ji získat, ale tohle jí opravdu vykouzlilo ten nejupřímnější úsměv na tváři. Když se někdo zajímal o přírodu se stejnou vášní jako ona, zkrátka to v ní vyvolalo radost. “Naprosto tě chápu,” ujistila ji Tabitha, “květiny jsou náhodou opravdu užitečné, spousta jich plní užitečné funkce, a mají velkou roli v přírodě,” i ona si myslela, že by měli lidé květiny více oceňovat. A už tak nějak v duchu této konverzace, a taky, protože ji to opravdu zajímalo, zeptala se také Teddy, jaká je její oblíbená květina. “To jsou rozkošné květiny,” usmála se a přikývla. Páni – asi by se s ní o květinách dokázala bavit ještě hodiny, kdyby do toho nevstoupil Lincoln. Snad mu byla i vděčná, protože jinak by se na ples vůbec nedostali. Přišel navíc s tak pěknou květinkou. Nemohla se ubránit dalšímu z těch pěkných, širokých úsměvů, vždyť vybral slunečnici, její oblíbenou. Jen co jí korsáž připnul, musela ho obejmout. “Není zač,” pověděla stejným hlasem jako on. Byla to krásná chvilka a kdyby mohla, objímala by ho do nekonečna, ale uvědomovala si, že je tu i Teddy. Pomalu a nijak nadšeně se od něj odtáhla, ale pořád měla na rtech úsměv. Byla šťastná, že zase vidí Lincolna, že potkala jeho drahé dvojče, a že s nimi vůbec jde na ples a – ach ano, jistě, ten ples. Nakonec se tedy po hromadném souhlasu všichni vydali směrem ke škole a společenskému sálu.
Když vstupovali do budovy, dříve, než se vůbec ocitli v sále, prošli opravdu pěkně vyzdobenou uličkou. Opět se objevilo jakési nutkání povědět Lincolnovi o tom, jak hrozně krásné to je, romantické. Dokonce se přistihla v přemýšlení nad tím, že by ho chytila za ruku. Včas se zastavila, v duchu to zamítla a raději jen pokračovala cestou dál. Bylo by to zvláštní, no ne? Byli tu přece jako přátelé! Ale to už byli v sále, naštěstí. Lincoln se rozhlédl, a tak také učinila Tabitha. Stejně jako on, i ona si všimla davu u výstavy, musela se pousmát nad jeho slovy a překvapeně se otočila na Teddy. “Máš tam fotografii? Páni, to tam rozhodně musíme!” mimo jiné věděla, že některé její kamarádky tam také budou mít vystavených pár kousků. Mimo jiné se těšila na vystoupení jejího mladšího, neustále nervózního kamaráda Arthura. To mělo být však později a ona se rozhodla, že si ohlídá čas, aby ho mohla z publika podpořit svým úsměvem. Další Lincolnova slova ji vytrhla z toho přemýšlení, musela se tedy znovu rozhlédnout. “Hm,” vydala ze sebe přemýšlivě a hned na to nadšeně přikývla hlavou. “Pojďme si udělat fotky!” navrhla a střídavě se podívala na oba sourozence. Zahlédla totiž fotokoutek a přímo umírala touhou jej vyzkoušet.

Jistě, že si všimla jeho jakéhosi rozladění, nebyla přece slepá, navíc ho znala nějaké dva roky, dost dlouho na to, aby věděla, jak v určitých chvílích reaguje. A taky s ním trávila poměrně velké množství času, tedy větší než s kdejakými jinými přáteli. Asi tím, jaký k němu chovala vztah, ale to teď asi nemusí být hlavním předmětem debaty. Další podezření se v ní objevilo, když hned na první napití obral svou skleničku o značnou část náplně. Tohle vážně v pořádku nebylo. Něco se tím snažil zapít, něco se snažil dostat z hlavy. Jenomže ona nevěděla, co teď dělat, málo kdy se stávalo, aby byl Peter v nějaké nepohodě. Vždycky byl tak šťastný a v klidu, nic moc ho netížilo. Případně jí to prostě řekl. Zatím ale neslyšela jediné slovo o nějakém problému, což ji znervózňovalo ještě víc. Potom tu byly další známky toho, že se s ním opravdu něco děje, ale nechtěla to na něj hned vybalit, a proto počkala. Co jiného měla dělat? Byla dobrá kamarádka a snažila se, aby mu bylo fajn, takže dokonce i překousla svou naprostou nechuť ukázat se lidem v těch šatech a botách a celkově tom, jak vypadala. Tohle pro ni nebylo zvyklé, navíc jí přišlo zvláštní, jak se na ni někteří lidi dívali. Teda, to si asi nalhávala, protože se v nich vážně cítila jako mimozemšťan. Ale to bylo jedno. Peter ji vyzval k tanci, což se rozhodla přijmout s poněkud podezřívavým pohledem, kterého si asi nevšiml, nebo alespoň nic neříkal. Odložili si tedy skleničky a vyrazili k tanečnímu parketu, na kterém už bylo nemálo tančících párů. Tohle Meggie moc nešlo. “Petere, zlato,” zasmála se se snahou nějak setřást zcela očividnou napjatou atmosféru, která pramenila z obou z nich. “Pořád jsi na tom líp než já,” společenské tance totiž nebyly ani ničím pro ni. Ještě aby ano, sportovala, nebrala lekce tance. Ale co, šanci tomu dát mohou. “A já,” poplácala ho po hrudi, načež ruce přesunula zdánlivě přesně tak, jak to okoukala od ostatních tanečnic na parketu, “se předem omlouvám za případné umrtvení tvých palců,” uchechtla se s jistou dávkou pobavení. No to se tedy sešli. Přeci jen ale mohlo být pro Petera příjemné, že nebude tím, kdo se případně ztrapní. Ale nakonec jim to nešlo zase tak špatně, minimálně podle Meggie, ale ona není žádná taneční kritička, takže bych si to nebrala nijak k srdíčku. Její pohled po celou dobu mířil někam do strany, sledovala ostatní páry a najednou znovu vypadala o to víc nejistě. Pak si jen odkašlala. “Takže, Petere,” přemístila pohled na něj, poněkud příjemnější výhled. “Povídej, copak je novýho?”

Nejkrásnější kamarádka - Mckenna

Pro Aidena oblek nebyl žádnou velkou změnou. Obleky rád nosil na jakékoliv společenské akce a nebo události, které se konali ve vyšší vrstvě. Každý muž v obleku působí elegantně a vzbuzuje respekt nebo Aiden v to přinejmenším doufal. Jeho nejčastější volbou byla hlavně černá barva, ale jiné barvy se v šatníku mezi obleky daly najít. Když už nenosil oblek, tak nosil stylové oblečení, které zrovna pár dolarů nestálo. Na oblečení mu docela záleželo, aby ne, když vzhled je součástí image. Aidena jste nikdy neviděli v nějakém ztrhaném nebo nevkusném oblečení. To by se radši propadl než, aby vylezl ven v špinavém tričku. Nevadilo mu, že Mack využívá jeho šatníku, naopak. On to oblečení nepostrádal a jí slušelo, tak proč ne. „Nejen poklonit, ale přinést nějaké dary. Třeba víno rovnou do ruky,“ takový život by se Aidenovi rozhodně líbil. Daleko od něj neměl. V domácnosti služebnictvo neměli, to už by bylo příliš. Měli hospodyni, která se o něj starala více než jeho rodiče, pak jim chodila uklízečka. Přece jenom jejich dům byl obrovský a matka na to vůbec neměla čas. Nebudem si lhát, ale Aiden je rozmazlený, když si mohl vždycky dopřávat takový luxus, hospodyně mu nosila jídlo až do postele a připravovala vytříbené svačiny, ale přesto ji měl velice rád a pokaždé ji děkoval, protože to ho naučila. Jako spoustu dalších věcí, které se mu hodili do života. „O tom jsem nikdy nepochyboval,“ sice miloval peníze a pocit být bohatý, ale přesto byl velice rád, že existovala na světě aspoň jedna osoba, která se s ním nekamarádila kvůli majetku nebo tomu, že chtěla být ve vyšší vrstvě, ale kvůli jeho osobnosti. I když jeho osobnost sice nebyla příliš svatá, ale Mack se dokázal otevřít a říct ji cokoliv. S ní ho ani nenapadlo se chovat jako arogantní spratek. O jeho druhé stránce, té pozitivní, věděli opravdu jen pravý přátelé. Tím byla Mack a ještě Phoenix, i když na toho byl momentálně naštvaný a nechtěl s ním moc mluvit. Ale tím se teď nechtěl zabývat. Zkrátka s Mack mohl být svůj a ona by ho za to neodsuzovala. Uchechtl se nad jejími dalšími slovami. „Psychologie je navíc zajímavější než herectví, takže na něj velmi rád zapomenu. Kdybys skončila ve vězení, což se díky mým schopnostem nestane, tak bys tam rozhodně vystupovala na těch jejich koncertech,“ viděl pár filmů z vězenského prostředí. O tom, jak vězni vytvořili nějakou skupinu a vystupovali před příbuznými a přáteli, samozřejmě to bylo klišé a Aidenovi se to nelíbilo, ale v tuhle chvíli si na to vzpomněl. Nevěděl, kolik je na tom pravdy, jestli někdo ve vězení takhle skutečně vystupuje. Chtěl studovat v rámci psychologie zločince a kriminálníky, ale nikdy ve vězení předtím nebyl. Neměl žádný důvod k návštěvě, i když by se mu to v rámci jeho vysněného povolání docela hodilo. Rozhodně by to bylo pro něj probuzení, kdyby viděl v jakých podmínkách tam žijou. Tak snad někdy k té návštěvě opravdu dojde. Třeba tam bude navštěvovat Mckennu, i když to spíš ne, protože Aiden rozhodně o svých schopnostech a své nejlepší kamarádce nepochyboval. Ohledně toho, že ten přívěsek mohl být pro ni vyroben souhlasně pokýval hlavou a pousmál se. Ani by se tomu nedivil, kdyby to byla pravda. „Řekl bych skvělý, ale asi bych se neměl sám chválit,“ ušklíbl se pobaveným tónem. Rozhodně by se tím nemohl živit narozdíl od své kamarádky, kterou viděl, že bude mít vyprodané haly a sály díky svému zpěvu a rozhodně až bude mít nějaké koncerty, tak na žádném nebude chybět. Miloval její zpěv, jelikož to bylo to nejlepší, co mohl slyšet, když hrál k tomu na kytaru. Aiden viděl, že Mckenna opravdu má talent, tak ji přál, aby ho mohla ukázat všem na celém světě. ,,To rád slyším,“ zazubil se na ni. On rozhodně neměl v plánu s někým zdrhat. Byl tady, protože doprovázel Mack a chtěl být tím nejlepším doprovdem, který si mohla vysnít. Navíc v tuhle chvíli neměl moc zájem s nikým flirtovat nebo podobně, ne, že by to dělal nějak často. Jednoduše, dneska bude mít jeho pozornost nejdůležitější žena v jeho životě. Na chvilku je vyrušila kamarádka Mack, Lynn. Nevyrušoval je nějak při výměně komplimentů, jen ji věnoval jedno slovo a pak se rozhlížel po sále, potichu kritizoval jejich výzdobu. „Vážně? Tak to jsi asi ještě nepotkala správného gentlemana,“ broukl k své kamarádce, pravda, že on ji tak ještě předtím neoslovil, ale třeba to bude změna. Chlapcům u fotostánku následně už příliš velkou pozornost nevěnoval poté, co jim věnoval kritický pohled. Spíš se zamýšlel, jak by se mohl zatvářit na fotce. Přece jenom docela rád pózoval a nechával se fotit. O tom dokazoval jeho profil na Flickru. Samozřejmě, že netrvalo dlouho a dostali se na řadu. „Fotku s tebou bych si doma vystavil asi jakoukoliv, ale reprezentivní zní dobře,“ samozřejmě, že nezahálel a rukama ji obemkl pas a na pohlédl do fotoaparátu. Sice nenasadil široký zubatý úsměv, pouze lehce zdvihl koutky, ale to asi nebylo zrovna moc vidět, ale když se pozorně později zadíváte na fotku, tak poznáte, že je tam velmi spokojený. Po vyfocení věnoval pohled své nejlepší fotce. „Věřím, že to bude opravdu pěkná fotka,“ no jasně, proč nebyla, když jsou na ni takový hezcí a pohledný lidé jako Aiden a Mckenna. Takhle to viděl pan Dixon a určitě věřil tomu, že jsou nejhezčí dvojicí na plese. Opět ji nabídl rámě, přece nemohl svou krásnou společnost ztratit v davu těch lidí. Zamířil k minibaru, kde našel nějaké hezké místečko. „Co by sis dala?“ rozhodl, že Mckennu obslouží, přece jenom chtěl být gentleman. On už věděl, že si dá něco nealko. Po chvilce pohlédl směrem k pódium. „Nevíš, kdo by teď měl být?“ popravdě ho to zajímalo hlavně kvůli tomu za, jak dlouhou chvíli budou oni a kvůli kritice. Docela se těšil na okamžik až tam bude moci jako hudební doprovod podpořit Mckennu. Pohlédl rovnou na jeviště a pozoroval toho nervózního mladíka. Neměl přehled o tom, který vystupující je právě on.

Milovala, jak je Romeo oproti ní vysoký a silný. Věděla, že v jeho náruči najde vždy bezpečný úkryt. Byl něco jako její hrad, kam se ukryje před nebezpečím. Samozřejmě, že by ho milovala, i kdyby byl prťavý a hubený. Na vzhledu ji nezáleželo, ale přece jenom bylo příjemné se koukat na někoho pohledného, zvlášť když to byl váš přítel. ,,Teď jsi mi dal nápad na skvělý plán,“ tak trochu si ho dobírala, ráda si ho dobírala, tak to dělala u lidí, které milovala. Nikdy to nemyslela zle, šlo o neškodné vtípky. Aspoň jste takhle poznali, že vás má ráda. ,,Oh, vážně? Tak to se pak moc těším,“ usmála se spokojeně, není nad příjemnou masáž. Teď byl opravdu odhodlaná to na těch střevíčkách vydržet. ,,No, prej jo. Vůbec nechápu, jestli se jí bál, že mu jednu vrazí nebo podobně,“ broukla k Romeovi s dalším nechápavým zavrtěním hlavou. Když ji Romeo upozornil na Airu a Kendricka, tak nejdřív zkroutila obličej do úlevné grimasy a následovně se znovu ušklíbla. ,,Má jediný štěstí, jinak bych si ho našla a přetáhla surfem,“ poznamenala, ale nadále se jimi už nezabývala. Byla ráda, že její sestra tam nakonec není sama, ale má i společnost. I když ten surf měla stále připravený, kdyby se něco pokazilo, protože nikdo nebude ubližovat její sestře. Dokonce by se ani neměl opovážit, když má za svými zády Sao. Plánovat útok může až se opravdu něco stane a užijou si ples. Jelikož dnešní noc patřila jim dvou.
„Ale no tak, Romeo. Když se tak koukám na ty ostatní, tak si opravdu myslím, že to její je nejlepší. Nejen kvůli vám, ale celkově. Sálá na mě ten pocit bezpečí a klidu nebo já nevím, jak popsat umělecké dílo,“ odvětila přemýšlivým tónem. Takhle na ni působily hlavně fotografie její sestry. U jiných to tak neměla. Nebudeme si lhát, ale moc nebyla objektivní, ne, že by se tím nějak trápila. U výstavy bylo spoustu jiných lidí, kteří to udělali za ni. Ona se jen kochala. Takže ona by rozhodně nemohla být porotkyní, kdyby se tam předváděly fotografická díla Airy, protože by ji automaticky nechala vyhrát. Dílo s její známou Tempou se jí taky velmi líbilo. „Ano, ano, souhlasím s tebou. Hlavně se mi líbí ty barvy. Tohle je taky velmi podobné. Ano, Tempa. To je hrozně skvělý jméno,“ tahle fotka byla opravdu nádherná, všechno do sebe moc hezky komponovalo a dokázala diváka do sebe vtáhnout, takže mohl cítit tu atmosféru, kterou cítila fotografka a snad i modelka. Tahle se jí ohromně líbila, takže šlapala na paty Aiře. „Je opravdu fajn a hlavně krásná. Ona je právě z Austrálie, což je fajn někoho takhle znát kromě Airy,“ poznamenala zamyšleným tónem k Romeovi. Saoirse nežárlila, když řekl o nějaké dívce, že je krásná nebo podobně, protože věděla, že Romeo rád rozdává komplimenty. Ráda teda žárlila, když to nějaké děvče zkoušelo na něj. Tak si ho chtěla, tak trochu pohlídat, ale jinak v tomhle Romeovi věřila, že by ji nikdy nepovedl. Saoirse měla zase pár kamarádů opačného pohlaví, protože s nimi vycházela líp než s děvčati a věděla, že to Romeovi opravdu nevadí. ,,Ale jo, vidím v tom taky nějaké kouzlo. To prostředí je dokonalý, vlastně, kdyby to nebylo tak nezanedbané, tak by se mi takový schodiště v domě líbilo,“ broukla ohledně obrazu, kterým byla autorka Romeova kamarádka. Už hodněkrát přemýšlela, jak by mohl vypadat její budoucí dům. Chtěla nějaký hezký a útulný s velkou zahradou, hlavně chtěla mít doma spoustu zvířat. Musela by se obejít bez koček, protože ty Romeo nemá rád, přitom Saoirse by toužila po nějakém koťátku, ale o tom byl vztah, že se navzájem tolerovali. ,,Já bych na to ani neměla tu trpělivost to vymodelovat do nějakého takového útvaru, takže je to hustý, ale doma bych si to opravdu nevystavila,“ okomentovala ještě dráčky. Saoirse nebyla ani zdaleka umělecká duše, tak pro tyhle věci neměla cit a ani kreativitu. Vystřelila obočí nahoru. ,,Jak?“ zeptala se. Ona romantické filmy moc nemusela, takže v nich neměla příliš přehled, ale když Romeo napodobil onu slavnou scénu, tak ji to došlo, co myslí. Však to byla jedna z nejslavnějších romantických scén, i když se Sao zrovna dvakrát nelíbila, ale kdyby tohle dělala s Romeem, tak by ji to opravdu nevadilo. ,,Joo, už vím, co myslíš. Uh, ale dalo mi to zabrat. Víš, jak se v těm romantických filmech tolik nevyznám,“ ušklíbla se na Romea, načež se na něj usmála. ,,Chceš si dát něco k jídlu nebo můžeme si dát fotku?“ navrhla Romeovi možnosti toho, co by mohli nadále spolu dělat.

Považovala svůj varovný tón za dostatečný na to, aby ji přestal kdekdo bombardovat svými otravnými řečmi, ale opět, zapomněla na to, že před ní nestojí jen tak kdekdo, ale právě Isaac Collins. A jak že zjistila jeho jméno? Ale prosím vás, vždyť studuje žurnalistiku, chce se tomu věnovat, hledání informací je její budoucí povolání. Tak jak by mohla nevědět jeho jméno? Jenomže on … to bylo něco jiného. Hned při prvním písmenech jejího jména se zarazil. A že vlastně celkově nijak dlouhé nebylo. A když ho dokončil, ještě k tomu špatně, vysloužil si další z jejích zamračených, nepříjemných pohledů. Bagetley. No jo, určitě si myslel, že je k nakousnutí. “Bagley,” opravila ho tedy hned na to s nijak výraznou nadšeností, nebo spíše žádnou, a raději to nechala být. Opět ji lákalo to pití na něj vylít. Ale coby, to ne, nebude přece dělat scény. V následujících pár minutách se on dozvěděl, že se řadí mezi bisexuály, no jo, nijak jí nepřekáželo, že to teď věděl. A co, stejně to nikoho moc nezajímá. Kdo by se o ni taky staral, že? A co se jeho týkalo... tomu uchechtnutí se prostě nevyhnula. Poté ale přišel s tou prosbou a ona si jen povzdechla. “Collinsi, vážně si myslíš, že nemám na práci nic lepšího, než psát o tvým milostným životě?” mělo to být jaksi útěšné, i když to asi úplně nejlíp nevyznělo, ale Clara byla prostě taková. Neuměla utěšovat. Jakékoli emocionální věcičky jí prostě dělaly problém. Při těchto myšlenkách se znovu zadívala na svůj kelímek. Na ty prášky, co brala, by asi alkohol moc pít neměla. Ale co tě nezabije, to tě posílí, hm? Pěkně na nic citát, ale rozhodla se ho pro jednou držet, a tak dopila i ten zbytek tekutiny nacházející se v onom kelímku. Pak už si jen doplnila. “Neboj se, když si to chceš nechat jako tajemství, nikomu to nevykecám,” stejně pochybovala, že by to vůbec někoho zajímalo. Navíc, kdo teď tyhle věci ještě vůbec řeší, hm? A tak, i když se to zdálo docela neuvěřitelné, jeho malé tajemství s ní bylo v bezpečí. Stejně ale chtěla vědět, jestli se mu líbí i holky. A že prej jo? Skvěle. Třeba nakonec najdou společnou řeč v hodnocení, komu to tady vlastně sluší nejvíc. “Tak to ber pozitivně, máme celej sál na okukování,” na minutku se z ní stala jakási podporující maminka, která svého drahého synka utěšovala, že je to pouhou výhodou. Hah. Vtipné. Ale to taky rychle setřásla. Vyslovil to své jdem? a ona mu věnovala jen zmatený pohled. “Cože?” povytáhla obočí. Kam jako mají jít? Možná ji i trochu vyděsila jeho náhlá změna nálady, ale asi by si měla konečně zvykat. A pak začal znovu cosi povídat. Při jeho slovech si začala pomaličku vybavovat, o kom je vůbec řeč. Ve většině zdejších studentů, kteří byli alespoň něčím trochu zajímaví, měla přehled, a bratr Bethany? “Myslíš Alexe,” pronesla se zcela klidným výrazem a napila se svého pití, “ten chodí na můj obor, je o rok níž,” zmínila se mu, ano, i o jeho existenci měla jisté povědomí. “Jo, vypadá pěkně,” přiznala s pokrčením ramen, možná až moc nezaujatě. “Ale přijde mi až moc... sluníčková,” a Clara zkrátka nebyla ten typ člověka, který by se nacházel v přítomnosti kdoví jak milých lidí. Asi nějaké její prokletí. "Ale co Alex, není třeba tvůj typ?" zašeptala jeho směrem.