Když se zajímal o její postoj k běhání a lásce na první pohled, jen přikyvovala na znamení souhlasu. Obojímu se totiž celý život úspěšně vyhýbala a neměla problém to přiznat sobě ani svému okolí. Se sportem to asi mělo hodně lidí podobně, kdežto nalezení lásky téměř každý pokládal za svůj životní cíl, s čímž se Ophelia nedokázala ztotožnit. Život byl zkrátka na tak hluboké city příliš krátký. Alespoň ten její bude. Právě byla asi v polovině své životní cesty, což byl vlastně další důvod, proč se nechtěla vázat. Jak by asi svému milovanému člověku vysvětlila, že mu za nějakých dvacet let bude umírat před očima? Něco takového by si nedokázala odpustit. Jen co se jí v hlavě vynořil obraz sebe, jak opouští tento svět, vytěsnila tu strašidelnou myšlenku z hlavy. Nechtěla si kazit tento příjemný večer, který trávila vedle toho nejkrásnějšího rybníčku v celém sále, a tak se na něj jen nepřítomně usmála a během pár vteřin se zase vrátila do reality. Překvapilo ji, že se začal zajímat o důvod, proč je nespokojená se svým oblečením. Ani nepředpokládala, že by byl natolik všímavý, aby z jejího tónu řeči dokázal vypozorovat, že něco není tak úplně v pořádku. Zněl, jako by mu vážně záleželo na tom, aby se cítila dobře, což jí imponovalo. Jude se jí líbil a podvědomě usilovala o to, aby vůči ní vznikla náklonnost i z jeho strany. Pohled znovu sklopila ke svým šatům, to ji totiž mělo inspirovat k nějaké originální odpovědi, jíž by Judeho oslnila, ale popravdě to vůbec nepomohlo. „Nepřijdou mi vhodný. Ale na tom asi nakonec nezáleží,“ smířeně pokrčila rameny a přidala další pousmání, ze kterého vzápětí vykouzlila úsměv od ucha k uchu, protože si uvědomila, jak šťastně se právě cítila. Stačilo jí k tomu málo, do sedmého nebe ji v klidu dokázala dopravit šarmantní mužská společnost, což dnes večer perfektně zastával Jude. Jeho potvrzení toho, jak oba dnes večer dopadnou, ji pobavilo. Cestou k výstavě poslouchala jeho přednášku o umění a musela se poťouchle usmívat, protože přesně tato slova slýchala dost často. Samozřejmě bylo lepší, když člověk neměl přesný plán, ale naprostý chaos měl rovněž své mouchy, o tom věděla své. Nemínila ale do rána debatovat o smyslu umění a tom, co ji učili ve škole, když tam jednou za půl roku náhodou zavítala, a tak mu to jen odsouhlasila. Konverzaci o aktech tak úplně neplánovala, takže se tím tématem nechala snadno vykolejit. Je pravda, že s tím začala ona, ale plácla to dřív, než se nad tím stihla zamyslet, jako obvykle. „Tak já ti řeknu pravdu, ty umělče,“ oznámila tónem značícím důležitost. Nešlo ani tak o to, že by se mu chystala říct něco pikantního, spíš pro ni bylo neobvyklé někomu nelhat. „Líbí se mi muži,“ pokračovala významně. Nebylo to nic, co by oba nevěděli, ale v jejím případě se skutečně jednalo o speciální druh náklonnosti vůči lidem opačného pohlaví. Byla naprosto odvařená z téměř jakéhokoli mužského těla a zatím nepotkala nikoho dalšího, kdo by na tom byl aspoň podobně jako ona. V okolí spíše slýchala názor, že ženy jsou přeci ty nádherné a muži jsou přinejlepším hezcí, ale to se musejí snažit a být přitom navíc oblečení. Vždycky si připadala jako idiot, když se někomu snažila vysvětlit, že to vidí přesně opačně, takže se se svým názorem postupně přestala chlubit, ale nic se na něm vlivem času nezměnilo. Nebylo v tom ani kousek zvrhlosti, jen obdivovala mužská těla a chtěla tu krásu zaznamenat. Už se párkrát snažila svým kamarádům takové focení navrhnout, ale vždycky to pochopili jako nabídku společně strávené noci, takže to nikdy nedopadlo. Třeba by to mohlo vyjít s Judem. Před vystavenými fotografiemi se ho držela jako nějaká panička svého chotě, ve druhé ruce třímala skleničku s gin tonikem a s pootevřenými ústy svůj pohled upřela na fotku od Haydena. Popravdě vůbec netušila, jak toho docílil, ale nehodlala to přiznávat. Měla pocit, že by to jako studentka fotografie měla vědět, a bylo by jí trapně, kdyby se Jude dozvěděl, že o tom oboru vlastně skoro nic neví. Svou předstíraně důležitou promluvou ji odzbrojil. Začala se uchichtávat, když jí došlo, že by v té jeho hře na umělecké kritiky ráda pokračovala. Musela si odkašlat, aby se naladila na jeho vlnu, důležitě nakrčila čelo a mohla spustit: „Ó ano, to souhlasím,“ uznale přikyvovala. „Vskutku geniální výtvor hodný Zlaté Ofélie. Skutečné umění. Musím zavolat odborné porotě do New Yorku, aby toto veledílo zařadili do výběru sedmdesáti tří nejlepších fotografií ve Státech.“ Vtom ucítila jeho dech na svém krku a lehce se zachvěla. Bůhvíproč začala myslet na to, že ji chce políbit, ale než stihla jakkoli reagovat, začal jí cosi špitat do ouška. „Ne?“ podivila se, i když sama netušila, jak ta fotka byla vytvořená. „Vždyť je to jednoduchý,“ šeptla mu nazpátek, ale do vysvětlování se nepouštěla, protože by se do toho akorát tak zamotala. Raději začala s výrazem „neumím ani do pěti napočítat“ upíjet ze skleničky a doufala, že se jí Jude nebude na nic vyptávat. No, přinejhorším by to nějak zakecala. Postupně svým kritickým okem zhodnotili všechna vystavená díla. Padla na to celá její sklenka. „Jsem hotová,“ zafuněla, když jí došla energie na vymýšlení dalších rádoby chytrých komentářů, a teprve teď pustila jeho paži. „Potřebuju doplnit pohonnou hmotu,“ zvedla skleničku do výšky jeho očí, takže pěkně vysoko, aby si i její parťák všiml, že je na suchu. „I když…“ vzpomněla si na svůj plán neztřískat se hned na začátku. „Něco bych…“ nakrčila čelo ve snaze přijít na to, co by vlastně chtěla. Do něčeho by píchla, nemínila tu jen tak postávat. Škoda, že nehráli něco rychlejšího, to by na parket vlítla hned, ale tyhle slaďárny ji moc nelákaly.

jedlík Romeo

Hbitě prokličkuje davem, až se dostane do středu dění. Rozzuřený Noah si vybíjí zlost na tom idiotovi, co na ni vylil své pití, které bylo ještě k tomu sladké. Tohle je snad poprvé, co ho vidí takhle naštvaného. Doteď neměla možnost tuto jeho část spatřit na vlastní oči. Lhala by ale, kdyby řekla, že ji to překvapuje. Když se na něj člověk podívá, tak se takový temperament dá celkem očekávat. Ale ať už je důvod jeho hněvu jakýkoliv, ten pitomec si to určitě zaslouží. Proto si také musí skousnout ret, aby potlačila potěšený úsměv, který se jí zjevil na tváři. Minutku to celé sledovala zpovzdálí, jak ho jeho kamarádi odhodlaně drží zpátky ve snaze ho odtáhnout pryč. Kdo ví, jak daleko by byl ochotný Noah zajít, dříve či později by ho ti dva už neudrželi a on by pak měl prostor k realizaci svých výhrůžek. Blízké okolí si z tohoto představení dělají viditelnou srandu, berou to jako jakési zpestření dnešního večerního programu. Krátce si nad tím povzdychne. Vůbec se nebude divit, pokud záběry z tohoto střetu už visí někde na internetu. Pak ale stačil pouhý jemný dotek a opatrné oslovení a rázem z jeho osoby vyprchal všechen nahromaděný vztek. Okamžitě mu věnuje vřelý a zároveň uklidňující úsměv. Chce, aby věděl, že už opravdu nemá žádný důvod proč se dál vztekat. Ještě ho lehce pohladí po rameni, než svoji ruku stáhne. Čekala, že na to zareaguje otráveným odbytím. Třeba ať si jde do háje, že nemá strkat nos do cizích záležitostí, ale ničeho takového se nedočká. Jako by náhle zamrznul. Její pozornost si poté ale získá ten polívač šatů a jeho provokativní rozloučení. A stejně jako Noah, tak si taky neodpustí otrávené obrácení očí v sloup. Až teď se jí naskytne příležitost si ho pořádně prohlédnout. Věřte čemu chcete, ale obleky jednoduše sluší každému. Stupeň atraktivity vždy automaticky vystoupá o několik příček nahoru. A Noah toto pravidlo svou existencí jen potvrzuje. Opravdu mu to sekne. Ani se nesnaží své okaté prohlížení a hodnocení nijak skrývat, proč taky? On sám se určitě bude cítit hnedka lépe, když zaznamená její zájem, a na předchozí neshody hnedka zapomene. „Celkem si o to koledoval. Kdyby ses ho neujal jako první, tak bych to asi byla já, kdo by si s ním začal,“ uchechtne se, a přestože její slova možná vyzní spíše jen jako žert na odlehčení situace, nedoporučovala by zrovna abyste sázeli na to, že by se tento scénář za jiných podmínek neodehrál. Její oči vyhledají ty jeho a když jí složí kompliment, neodpustí si hrdý úsměv. „Nápodobně.“ I ona to myslí naprosto vážně, ale na rozdíl od něj si neodpustí lehce škádlivý tón hlasu, který je následován šibalským úsměvem. Ona ho asi nikdy nepřestane škádlit, obzvlášť když ji to tak náramně baví. „Ale upřímně? Nikdy bych do tebe neřekla, že bys byl plesový typ.“ Nemyslí to nijak zle, to rozhodně ne. Ale přeci jenom má v hlavě jakýsi obrázek a „rád chodí na školní plesy“ jí k jeho osobě trochu nesedí. Možná se jedná o jednu z novinek, které se v něm zrodily spolu s onou nesobeckostí a nefalšovanou galantností, které jí odhalil při jejich posledním setkání. Až zvolna začne věřit tomu, že ten obrázek Noaha v její hlavě není úplně shodný s realitou. „A neber to jako urážku, já rozhodně nejsem milovníkem plesů.“ Co se týče tohohle nového Noaha, je zpátky v jakési šedé zóně, ve které má na jednu stranu pocit, že ho zná, ale pak udělá něco, co by do něj nikdy neřekla, a opět ji zaskočí. Takže se nedivte, že co se týče jeho osoby, tak je v některých oblastech stále nejistá.
„Měli bychom to jít zapít.“ Navrhne a rty se jí zkroutí do potutelného úsměvu. „Naše vítězství nad– ehm,“ náhle se zarazí, jelikož sama nezná jméno toho kreténa, tak jen významně pokývá hlavou směrem kudy před malou chvílí odešel; on to Noah určitě pochopí, „a pak taky na nás. Že jsme tady.“ Má pocit, že musí přesně specifikovat svá slova, aby si je nevyložil špatně. Možná to bude znít opravdu příšerně, ale tak trochu si užívá jeho společnost o špetku více než kdyby byla se svými kamarádkami. Proto nechce, aby ho od sebe odehnala nějakou hloupostí. „Co ty na to?“ Pousměje se na něj. A zdá se mi to, nebo jí z očí sálá plachost a nejistota z odmítnutí? Očividně na ni má Noah trochu větší vliv, než si sama přizná. A jestli její pozvání přijme či odmítne, to už je čistě na něm. Tak či tak si to ladným krokem zamíří zpátky k baru. Prvního drinku si tolik nevychutnala, a právě instalovaný bar je jeden z jejích důvodů proč sem nakonec zavítala. A jelikož byl její původní plán zneužít pohostinství tohoto baru, jen protože se její cesta střetla s tou jeho neznamená, že okamžitě mění plány. A pokud opravdu její nabídku odmítne, co ona s tím bude moci dělat? Brečet na záchody asi zrovna nepoběží, ale trocha toho zklamání se v ní určitě zrodí.

pôvabná Sao

Romeo si uvedomoval tú vec, že len tak ľahko nepustí z toho, že by chcela mať mačku. No on tiež vedel, že tak ľahko nepustí z toho, že by ju nechcel. Nevedel prečo to tak bolo, možno sa v ňom z minulosti nachádzalo niečo pri čom nevedel, prečo sa tak správal pri mačkách, kedy nemusel mať s nimi dobrú skúsenosť no jednoducho ich nemal rád a dokonca mal z nich panický strach. Už len tá predstava, že by jednu z nich mal doma bola zvláštna. „Nemusíš sa báť, ty by si jej našla ten najlepší domov. Čo najďalej od toho nášho o tom by som bol presvedčený..“ povedal so smiechom Romeo pričom sa jej pozrel do očí a jemne jej venoval bozk na pravé líce. Možno ak by veľmi záležalo na tom, že by chcela mať doma nejaké zviera, ktoré by bolo zhodou okolností mačkou možno by napokon ustúpil, pretože ju miloval. Romeo by vedel pre Sao urobiť mnoho vecí o tom nepochyboval. Pri myšlienke na Airu sa mu kútik pier stočil do malého úsmevu aj z toho dôvodu, že ju mal rád ako svoju malú sestru. Bol by rád ak by vo vode našla rovnakého priateľa ako to vidí on alebo Sao. Pretože on miloval vodu a Sao rovnako, bolo to niečo, čo ich spájalo. „Krok po krôčiku. Dokonca si to ani ona sama neuvedomí a bude sa nachádzať v tej vode.. uvidíš. Pôjdeme na to pomaly..“ povedal Romeo odhodlane pričom vedel, že takto sa to aj stane, pretože on pôjde na to pomaly, krôčik po krôčiku len aby si na to jej sestra mohla zvyknúť. A Romeo určite nebol ten typ človeka, ktorý by sa len tak niečoho zľakol. Už zažil mnoho ľudí, ktorí nechceli ísť do vody pretože sa toho báli. Následne sa pozrel na Sao a vedel, že jej sa ten seriál páči. „Dobre beriem ťa za slovo. No mám pocit, že dnes to bude po prvýkrát, kedy zaspím pri telke ako prvý práve ja..“ Romeo sa tešil na tento večer. Vedel, že to bude to najlepšie ukončenie tohto večera a určite si na neho budú len s úsmevom na perách spomínať. „Bude lepšie ak si to vyberieme na mieste. Nie je dobré aby sme sa na tomto mieste zhovárali o jedle, pretože začínam byť naozaj hladným.. a neviem, čo tu ponúkajú..“ nemali možnosť ešte prejsť k minibaru, kde by si mohli prezrieť z tých vecí a vybrať si to, čo by sa im hodilo najviac. No napokon sa pre to rozhodli. Bol rád, že mohli pozrieť si tú výstavu, vidieť tú fotografiu Airy pre ktorú tu prevažne prišli a teraz sa mohli ísť trocha zabaviť k baru. Romeo bol zvedavý na to, čo by si tam mohli objednať. No následne ho zaujala jedna vec. „Bojové umenie? Nehovorím, že by si sa na to nehodila. Mám pocit, že mnoho ľudí pri rozhovore s tebou si dáva pozor na nejaký pravý alebo ľavý hák. Aké bojové umenie by ťa lákalo z toho najviac? Je niečo, čo ťa už oslovilo?“ povedal so záujmom Romeo, pretože pre človeka ako bol on, ktorý mal rád šport a ktorý ho študoval a aktívne sa mu venoval to bolo niečo, čo ho potešilo. On si nevedel predstaviť vzťah s takým človekom, ktorý by len sedel niekde na stoličke a nechcel so sebou nič robiť. Pretože on ako človek, ktorý má rád voľné chvíle niekde v prírode alebo v telocvični by len málokedy si našiel hodiny a hodiny sedenia na gauči a pozeraním telky. Hoci aj také večery mal rád a tiež také vyhľadával v spoločnosti Sao. No bol rád, že to športové nadšenie bolo ich spoločným koníčkom. „Kto by mal len o mňa záujem?“ venoval jej jedno žmurknutie, pričom on sám si mohol uvedomovať to, že sa mnohokrát na neho nejaké to ženské očko pozrelo a premeralo si ho. Bol dobre stavaným, mladým mužom a uvedomoval si to no jeho ego nesiahalo do takej úrovne kedy by mal potrebu to ľudom na silu vysvetľovať alebo vnucovať. Po tom ako sa už spoločne presunuli k minibaru a mal možnosť si prezrieť to, čo mali v ponuke len sa pozrel na Sao a musel sa zasmiať. „Hľadala si tu tacos? Ja budem rád za nejaké jednohubky ak sa tu niečo podobné nachádza alebo nejaké chlebíčky. Neboj sa, dnes si pochutíme na dobrom jedle po tom ako sa toto skončí. hm.. máš chuť na..“ povedal Romeo pričom on nemal možno v pláne pre dnešný večer piť no jeden drink by si určite so Sao mohol dať. Predsa len nemal sa čoho báť po jednom drinku sa mu ešte nič nestalo a v tento večer to nemal v pláne prehnať. „Dáme si jeden drink?“ povedal Romeo a ukázal pohľadom k alkoholu.

Reece

Gordon v jeho spoločnosti sa nachádzal rád, pretože to nebolo niečo, kedy by chceli len kritizovať fotografie. Ba naopak hľadali v nich aj niečo viac. Po tom ako vyjadril svoje myšlienky tak mal pocit, že Reece vidí vzrušenie vo všetkom no on to veľmi dobre pochopil. Nebolo to to pravé vzrušenie, kedy by myslel len na sex. „Presne tak, ako hovoríš. Na každého tie diela vplývajú inak. Rovnako sme si to mohli vyskúšať v praxi. Kedy sme na niektoré veci mali rovnaký názor a na niektoré..“ poslednýkrát mal možnosť pozrieť sa na poslednú fotografiu pri ktorej sa ocitli a mal aj on v pláne čoskoro opustiť túto výstavu. Pretože on nepredpokladal, že by sa tu chceli nachádzať po celý čas. Mali možnosť vidieť niekoľko snímkov a to bolo všetko. Pretože ak by tu mali pozorovať každé jedno dielo bolo by to na niekoľko hodín. „A na niektoré sa tie názory rozdelili. Myslím si, že to je ten správny účel tejto výstavy. Videl som na dnes už pomerne dosť..“ povedal odhodlaným hlasom Gordon pričom aj on sám uznal za vhodné, že je ten správny moment odísť a rovnako nemal ani už pomyslenie na to sa sem vracať. Našli si svojich favoritov a tým to haslo. Našli si aj takých, ktorí tam nemali možno čo robiť ale možno niekomu inému sa páčili. Pri jeho slovách sa na jeho tvári objavil úsmev. „tiež som očakával, že by som mohol byť pozorovateľom nejakej hádky. Toto je jedno negatívum tohto večera. Myslíš si, že sa tu už nič neobjaví?“ on sám nechcel byť stredobodom pozornosti, kedy by sa nachádzal ako jeden z tých, kto by tú hádku vyvolali. Nevidel by v tom veľký zmysel, pretože ak by mal v pláne s niekým si vyrozprávať veci do tváre určite by to urobil na pokojnejšom mieste. Ale on si myslel, že by sa tu mohla nachádzať nejaká milostná hádka partnerov, ktorí by si neskôr nevedeli prísť na meno. Gordon ho nasledoval k baru, pričom si zobral jedného panáka a potom sa pozrel na Reeceho. „Nie.. popravde? Nemám v pláne sa tam vracať. Pretože som toho videl dosť, našli sme si favoritov a nevidím tam už veľký zmysel. Ba naopak po tom ako..“ on sám mal podobný nápad ako jeho spoločnosť, pričom by si chcel ísť taktiež zapáliť. Nebolo to na škodu a nasledoval ho vonku. Nadýchať sa čerstvého vzduchu no a možno aj toho škodlivého z cigariet, to je tiež pravda. No taktiež sa tam môžu zhovárať. Po tom ako Gordon vyšiel von pozrel sa na Reeceho, pričom si vytiahol svoje cigarety a jemu zapaľovať podal ako prvému, pretože vedel, že ho nemá už od toho prvého momentu, kedy sa tam dnes mali možnosť nachádzať. „Tak čo zatiaľ hovoríš na tú akciu? Nemyslím si, že to je niečo čo by som mohol absolvovať každý jeden týždeň. Dúfam len, že niekedy sa naše cesty neskrížia na nejakej opere..“ povedal Gordon so smiechom, pretože si to nevedel predstaviť, ako by oni dvaja išli do divadla alebo na niečo podobné. „Na budúce, ked budeš klopať na moje dvere dúfam, že to bude s nejakým dobrým nápadom na párty v spolku alebo niekde ísť do mesta do nejakého baru..“ povedal Gordon pričom by mu ani nestačilo veľa na to aby tam išiel okamžite aj v tejto chvíli. Ale mal v pláne pre dnešný večer stráviť v spoločnosti Reeceho už len z toho dôvodu, že by ho chcel lepšie spoznať. Tento chlapec sa mu zdal zaujímavým. Nebol to ten príklad človeka na ktorého by ste sa pozreli a pomysleli si, že je hlupákom alebo len nadržancom. Práve v ten moment, kedy sa nachádzali na tej výstave a mali možnosť viesť rozhovor o dielach si mohol Gordon uvedomiť a všímať si jeho správanie, odhadovať jeho reakcie a následne si len v hlave predstavovať ďalšie slová, ktoré by mohol povedať. Robil to takmer pri každom, kto sa mu zdal ako jedinec zaujímavý svojimi charakterovými črtami