Ten blbeček vtipkoval, i když mu vyhrožovala tím, že ho polije pitím, který obsahoval její kelímek. Držela ho v ruce, měřila si ho pohledem, a potom se znovu podívala na Isaaca Collinse, zakoulela očima a raději to nechala plavat, protože jinak by na něj to pití vážně chrstla. Chápala, jaký mu musí být vedro, jí taky nebyla zrovna zima. Měla oblek stejně jako on, ona ale nebyla hloupá, nebrala si kravatu, pár knoflíčků si odpustila dopnout a rukávy měla mírně povytažené. Navíc měla podpatky. Sama se divila, ale nakonec to nebylo nic zase tak překvapivého. Naučila se na nich chodit už dávno, nebylo to pro ni nic těžkého, ani nového. A když už teda byli u těch děsivých věcí, musela taky něco přihodit. “Ta tvoje příjemnost je taky celkem ucházející kandidát,” přeměřila si ho pohledem až trochu nepřátelsky, “je až... nepříjemná,” dopověděla, jelikož jiné slovo ji zkrátka nenapadalo. A takto to vystihla dokonale. Jeho příjemnost byla neskutečně vtěrná a nepříjemná, jen stěží ji mohla vystát. I když chvílemi byl taky nesnesitelný z jiných důvodů, vyjmenovávat je by byla však ztráta času. Její další slova vyvolala jaksi nečekanou reakci, nad kterou jí nezbývalo nic jiného, než jen zakoulet očima a napít se dlouze ze svého kelímku. Jasně, dělat to neměla, teď už to věděla. Hořká chuť se jí rozlila krkem, pěknej hnus, když toho do sebe vklopí tolik zaráz. Ale pokoušela se vypadat co nejvíc nečitelně, takže se zaškaredila jenom trochu, potlačila, co jí obličejové svaly dovolily, a zase se zaměřila na Isaaca. “Pořád tě nemám ráda úplně stejně,” a to, že je to vlastně celkem sympaťák, na tom prostě nic neměnilo. Ani kdyby se snažil sebevíc. Ani kdyby byl zatracenej anděl, co spadl z nebe. Možná měla problémy s důvěrou, možná měla problémy s muži. Vlastně měla problémy s obojím. A když to dáte dohromady? Páni. Jeden fakticky velikánskej problém, kterej jen těžko změříte. Pak už začal s obhajováním své přímočarosti, kterou dle všeho měl. Dokonce zezačátku vypadal jistě, ale pak bylo dlouho ticho. Nic. Jen zcela vykolejený, nervózní Isaac Collins, snažící se cosi vyslovit. Když ze sebe konečně dostal po velmi namáhavém procesu přemlouvání, další slova, ihned jí došlo, kam tím míří, a neubránila se úšklebku. Velmi pobavenému, div se nezačala smát a za břicho popadat. Jaký to vtipný hošík se z něj vyklubal. “Nejsem lesba, Collinsi,” oznámila mu zcela jasně, zatímco jí na tváři stále hrál ten stejný, pobavený úsměv, “líbí se mi i kluci,” dodala vzápětí a znovu udělala ten oblouček očima přes jeho tělíčko, koukala na něj jako na koníka, kterej šel za chvíli na dostihy, “jenom ne jako ty,” což bylo vážně nutné zmínit, aby si třeba nezačal dělat naděje, nebo co. Na to, jaký z toho měl strach, ona se chovala docela klidně. Dokonce se i usmívala. Ano, pro Claru bylo lehké připustit, že se jí líbí obě pohlaví, věděla to už dlouho a netajila se tím. Byla to jedna z mála věcí, ve kterých si tím byla fakt jistá. “To byla fakt prvotřídní přímočarost, Collinsi,” říkala hned poté a už se neudržela, musela se prostě zasmát. A to taky udělala. Popravdě, smála se hlavně jemu, ale nebyl to nijak dlouhý smích. Trval krátce, pár sekund, potom přišlo kroucení hlavou a povzdech. “Nemyslím to vážně, jen kdyby ti to nedošlo,” upozornila ho ke svým slovům, aby třeba čirou náhodou nezískal iluzi, že je přímočarej. Křivá čára byla přímočařejší než on.

Aiden si moc nedokázal představit, že by na ples šel s někým jiným kromě Mckenny. Jednak moc lidí v lásce neměl, takže by v jejich přítomnosti moc dlouho nevydržel. Žádný svůj objev neměl, který by mu dělal na plesu společnost. Žádný si ani nehledal, když mohl jít s Mckennou. V jeho očích  neexistoval nikdo lepší na tuto příležitost, celkově miloval její přítomnost, tak by s ní šel kamkoliv. ,,Nebudu to vyvracet, řeknu to takhle. Vypadáme oba dva naprosto skvěle,” mrkl na ni spiklenecky. Aiden měl sebevědomí víc než to bylo nutné. Myslel si o sobě, že je pohledný, a že mu obleky seknou, stejně tak si myslel o Mack, že je krásná. Měl rád zrzky a jeho nejlepší kamarádka měla ty nejzrzavější vlasy, co kdy viděl. V těhle šatech vypadal opravdu jako princezna. Barva šatů jí ladila s barvou vlasů. Aiden dokázal ocenit takové detaily, přece jenom něco málo věděl o stylu. V tuhle mu Mckenna skoro vyrazila dech. Byla jednoduše překrásná. Pobaveně se uchechtl nad jejím gestem. ,,Doufám, ale že pak se budeš cítit jako nějaká královna, protože to je mnohem lepší než nějaká pipinka,” odvětil, většinou mu nezáleželo na pocitech ostatních, ale Mckenna byla vyjímka. Nesnášel ty pipinky a to se v jejich společnosti často ocital. Díky svému otci a tím, že odjakživa žil ve vyšší vrstvě společnosti. Radši měl holky, které byly povahově opačnému k němu, takže bylo jasné, že Mack se mu hned zalíbila a stala se jeho nejbližší osobou. ,,Je to dost možné. Pravda, dneska padesát dolarů je nic,” lépe řečeno, rodiče Aidena měli víc peněz na účtu než si vydělal Marlon Brando za svůj celý život. Aiden jejich peníze považoval za svoje, byl si jistý, že to byla rozhodně vyšší částka, ale tom bychom mohli debatovat. Popravdě, ani Aiden pořádně nevěděl konkrétní částku peněz, kterou vlastní jeho rodina. Do toho ještě byli investice do pozemků a vlastnili i nějaké ty cenné papíry. I jeho rodiče si všechno nevydělali, ale velkou část získali jako dědictví. Aidena, jako jediného syna, dědictví čekalo. Těšil se na to a z tohoto důvodu považoval jejich peníze za svoje. ,,Nejen, že dostaneš věznici s nejnižším stupněm, ale dokonce se z ní vyvázneš a budeš na svobodě, takže v tomhle se na mě můžeš spolehnout,” měl rád Mckenny humor. On sám nebyl moc typ, který by žertoval. Spíše byl suchar. Když už ho něco rozesmálo, tak to byla právě jeho zrzavá kamarádka. Líbilo se mu, jak dokáže o všem žertovat a k tomu ještě byla ta její energie a nálada. Jejich povahy se tím pádem skvěle vyvažovaly. Očividně rozdílnost byla klíčem jejich úžasného přátelství. Takže ji musel Aiden dřív nebo později věnovat něco takového a teď k tomu byla skvělá příležitost. U nich takové dárečky byly naprosto běžnou záležitostí. I když teda u nich se to nedalo považovat jako projevy náklonnosti. Když se rodiče pohádali, tak to skončilo usmířením pomocí hmotného předmětu. Oba dva takhle svoje spory řešily nebo když se jeho mamka nepohodla s nějakou kamarádkou, tak poslala Aidena s nějakou drobností ve znamení toho, aby se usmířily. Ale v tomto případě daroval řetízek, protože mu na ni záleželo a chtěl ji to nějakým způsobem zase připomenout. ,,A tobě sedne, jako kdyby byl pro tebe vyrobený,” spokojeně se usmál. Vypadalo to všechno dohromady dobře. ,,To rád slyším,” mrkl na ni spiklenecky. Měl opravdu velkou radost, že se jí to líbilo. Kdyby to bylo opačně, tak by asi byl smutný a zklamaný, ale, díky bohu, tohle se nestalo. Cesta k místu plesu se mohla zdát velmi krátká, když ji strávili konverzací. ,,Myslím, že lepší jsme na první vystoupení nemohli vybrat,” souhlasil s ní. Věděl, že je to jedna z oblíbených písniček Mack. Aiden asi svou žádnou neměl, hrál většinou všechno, co mu přišlo na chuť. Co se týkalo jistoty a sebevědomí v tomto případě, tak si věřil, že on a Mckenna tam zahrajou nejlepší vystoupení, možná i ze všech ostatních. Zkrátka, věřil tomu, že se jejich trénink vyplatí. ,,Ještě, aby to nevěděli. Hm, ale z toho se dalo snad poznat, že jsem celkem dobrý,” pronesl zamyšleným tónem. Aiden nepochyboval o tom, že umí hrát na kytaru, spíše to měl jako koníček, tak neuvažoval nad tím, že by někdy mohl vystupovat. Vida, na kolik věcí ho ještě někdy Mckenna přesvědčí. Při vstupu mu rozhodně výzdoba nevyrazila dech, měl k ní několik výtek, ale ty nahlas nebude říkat, protože tím nebude kazit ples své nejlepší kamarádce. ,,Tak nějaký zbloudilý umělec,” musel se uchetnout. Aiden celkově sportovce moc nemusel, vlastně je docela nesnášel. Celkově sport mu nebyl moc blízký a všichni mu přišli, že se chovají jako barbaři, kteří nemají žádné způsoby. Tedy je kritizoval, odsuzoval a všechny házel do jednoho pytle. Typický Aiden. Zaměřil se zase kritickým okem na výzdobu v hlavním sále. Měl tu příležitost spatřit kamarádku Mack Lynn. Věděl, že ona ho nemá v lásce, ale je mu to bylo nějak jedno. ,,Lynn,” napodobil ji a na tváři mu zračil pobavený úšklebek. V momentě, kdy od nich odešla, tak začal zase všechnu svou pozornost věnovat Mack. ,,Jak si přeje dáma,” odsouhlasil její návrh. Výstava ho ani moc nezajímala, jelikož v jeho případě by tam našel na všem chyby a zkritizoval by jim to bez ohledu na to, jestli by tam stáli nebo ne. Rozkrokoval se k fotostánku. ,,Budeme muset asi chvilku počkat,” okomentoval menší frontu, co se nacházela před fotokoutkem. Zrovna se tam fotili dva mladíci. Jeden z nich měl kostým, nad tím se Aiden nechápavě ušklíbl. Netrvalo moc dlouho a za chvíli na ně došla řada. ,,Jakou pózu zaujmem?” pohlédl tázavě na Mack. I tohle chtěl nechat na ní. On by nejspíš jen založil ruce na hrudi a nebo nasadil nějaký vážný výraz, což bylo zcela typické pro jeho fotky.

Potichu sa zasmial, pretože ho Gabina reakcia celkom pobavila, keďže predtým, než spoznala jeho hlas mierne nadskočila. Samozrejme ju nemal v pláne vystrašiť alebo niečo podobné, no keď ju videl stáť chrbtom, tak sa tá situácia proste nedala nevyužiť. Keď sa ale k nemu otočila, samozrejme ju musel pochváliť pretože vyzerala výborne, o čom samozrejme nemal žiadne pochybnosti ani predtým, než ju vôbec zahliadol, pretože Gabi proste vyzerala nádherne vždy. Bola to zrejme jej superschopnosť, vyzerať ako modelka za každých okolností, či už mala vlasy mokré od slanej morskej vody a na sebe len ten pomyslený surferský neoprén alebo niečo tak elegantné, ako boli formálne spoločenské šaty. "De rien," automaticky reagoval na jej slová vďaky, pretože mu v jeho očiach naozaj nemala dôvod ďakovať, povedal jej totiž len úplnú pravdu. Bolo to možno trochu zvláštne, ako zvykli v spoločnosti toho druhého skĺzať k iným jazykom, ako bola angličtina, no robili to už tak dlho, že to pre nich bolo úplne prirodzené. Zo začiatku to samozrejme nebolo jednoduché a museli si navzájom v angličtine vysvetliť, čo jednotlivé frázy znamenajú, no po čase a hlavne po tak častom používaní ich už mali zrejme obaja úplne vryté do pamäti, takže Gabi poznala pár jeho obľúbených francúzskych fráz a on zas poznal niekoľko z tých talianskych. Bol to proste veľmi príjemný balanc a ich dlhoročné kamarátstvo to veľmi pekne charakterizovalo. Bastien totiž rozhodne s nikým v Spojených štátoch nerozprával tak často svojim rodným jazykom, ako práve s Gabrielle. Jasné, doma zvykol vypustiť z úst pár francúzskych nadávok, keď sa mu niečo nedarilo, takže ich možno Caleb zachytil, no so svojim spolubývajúcim sa inak rozprával výlučne anglicky. "Nie je to nič extra, no aspoň niečo," zhodnotil, keď otvoril krabičku s korsážou pre Gabi, no popravde bol celkom spokojný so svojim výberom a bol rád, že mu to jeho matka pripomenula, inak by sa asi cítil dosť trápne, pretože ako si stihol všimnúť pri rýchlom preskenovaní miestnosti pohľadom, väčšina ľudí korsáže mala. "Pas de problème," opäť jej slová vďaky ľahkým mávnutím ruky odmietol, pretože to proste nestálo za reč. Chcel, aby mala pekný deň a aby sa zabavila, predsa len, nestáva sa často, že študenti dostanú možnosť vystavovať svoju prácu a on bol na ňu zato naozaj veľmi hrdý. Niekedy sa sám pozastavoval nad tým, ako neskutočne talentovaná Gabi je, a to nie len vo svojom umení. To dievča snáď dokázalo úplne všetko, minimálne v jeho očiach áno. "Oui, vyzerá to celkom dobre a asi je z toho po plese pekná pamiatka," zhodnotil s jemným úsmevom, keď ruku s korsážou zdvihla k jeho tvári a zľahka kývol hlavou. "Som rád, že si spokojná," dodal ešte, pretože toľko ďakovných slov a pochvál naozaj nečakal, nie že by za ne nebol rád, no rozhodne nič nerobil kvôli lichôtkam, proste jej len chcel urobiť radosť. Osobne si už ale chcel pozrieť jej obraz, pretože pri dverách už stáli pomerne dlho a on nechcel veľmi blokovať vchod takže jej navrhol, aby sa premiestnili k výstave, s čím Gabi súhlasila a chytila sa jeho ponúkaného ramena. "Bien sûr, veď ju poznáš. Napísal som jej, aby mi poslala nejaký pekný oblek a ona mi k nemu poslala aj toto," voľnou rukou ukázal na svoje rolákové tričko alebo čo to vlastne bolo a zľahka nad tým pohodil hlavou. "Akoby som od nej nemal plnú skriňu košelí od značiek, ktoré ani poriadne neviem vysloviť," zľahka prevrátil očami, pričom sa nad tým musel zľahka zasmiať. "Ale keďže sa v týchto veciach vyzná, tak som dal na jej názor," dodal ešte na vysvetlenie, aj keď by sa podľa svojho vlastného názoru asi lepšie cítil v košeli, no na druhej strane bolo možné, že by mu v nej bolo dosť teplo, čo sa pri vzdušnej látke toho, čo mal na sebe, nedalo povedať. To už sa mu ale Gabi ospravedlňovala pred jej obrazom, na čom stihol v podstate len kývnuť hlavou a keď od neho odbehla, pozorne si ho obzrel, pričom mu pohľad samozrejme skĺzol aj k dielam, ktoré sa nachádzali okolo neho. Umeniu popravde až tak úplne nechápal, predsa len, bol veľmi analytický človek, nie nadarmo študoval vedný odbor. Navyše, ani jeho otec nebol umelecký fotograf, fotil zvieratá v ich prirodzenom prostredí, takže hoci dokázal mierne zhodnotiť fotky po tej profesionálnej technickej stránke, umelecký aspekt mu tak trochu unikal. Vedel len povedať čo sa mu páči a čo nie, no vysvetliť prečo? Zrejme by dokázal povedať len niečo typu - toto je môj vkus a toto nie. Odborník teda rozhodne nebol. To už ale Gabrielle opäť stála pri ňom a zľahka prerušila jeho myšlienkové pochody svojim ospravedlnením. "C'est bon," zľahka sa na ňu usmial, no hneď potom svoj pohľad stočil späť k jej obrazu, aby ho mohol nejako okomentovať, čo bolo pre neho naozaj pomerne náročné. "Úprimne to na mňa pôsobí ako tvoj autoportrét, no nie som si úplne istý, čo vyjadruje to more. Či tvoju lásku k nemu, alebo zmätok, ktorý búrlivá voda predstavuje. Každopádne je to nádherné, ma chérie. Som na teba veľmi pyšný," natiahol sa k nej, aby ju mohol zľahka objať a vtisol jej drobný bozk do vlasov. "Chceš si pozrieť aj ostatné fotky a obrazy, alebo si najprv dáme niečo na pitie?"

Pro Grace by to rozhodně bylo překvapení, jelikož by ji to asi ani nenapadlo. Wallace byl pohledný, vážně hodně.. No nikdy ji nenapadlo, že by pro něj mohla být něco víc než kamarádkou, vzhledem k tomu, že byl docela velký sukničkář a.. Taky co vždy koukala, jeho apetitem byly brunetky a jak všichni jistě vědí, zrovna Gracie je od přírody blondýnka. Jeho pozvání na ples brala jako jen neškodné přátelské gesto, i když musela uznat, že bylo divné, jak nervózní u toho byl. Minimálně na ní tak působil a nemyslí si, že by se jí to zdálo a tak se trochu bála, co se děje. Nicméně vzala v potaz všechno. Třeba se do někoho zamiloval a chce s tím pomoci, kdo ví. Dozví se to na plese a pokud jí to neřekne sám od sebe, tak se ho na to zeptá! Záleží jí na něm, vážně hrozně moc a nerada by ho viděla smutného. Protože se vydali na ples, zařídila si, aby si mohla vystavit nějakou fotku. Vystavila si jednu, kterou fotila na zakázku jedné slečně, která upřímně měla podobné vlásky jako právě Grace, tudíž si plno lidí myslelo, že je to ona a jakto, že je to tak hezky vyfocené. No ona to není, navíc kde by vzala pejska?  Vlastně je dost nepochopitelné, že taková milovnice zvířat a focení s nimi, nějaké zvířátko ještě nemá. I přes to jak pečovat o ně umí a všechno, stále si uvědomuje, jak velká zodpovědnost to je. Dokáže si však představit mít nějakého psího společníka, opravdu dokáže. Teď ale k plesu.. Už tak nějak věděla, že na něj půjde s Wallacem. Jenže nebyla jediná, kdo o plesu ví. Byla to i její matka, která neustále jako nějaký stalker sledovala novinky, co se děje na univerzitě. Jakmile se o tom tedy dozvěděla, volala své milované dceři s tím, aby byla doma, že jí přivezou šaty. Ano.. To je její máma. Vždy jí do těhle věcí absolutně tlačila, nutila ji se ukazovat světu a ukazovat svou krásu. Občas to Grace štvalo. Chtěla by si někdy vybrat sama, jelikož jí vždy přišlo že matka vybírala něco, co je “moc” a Grace na sebe nechce upozornit ve velkém. Matka ale opět zasahuje a Grace díky ní má v podstatě celý outfit. Ve výsledku je z toho nervózní, že to bude moc jelikož šaty jsou doopravdy nádherné a určitě to upoutá oči okolí, ale zase nemusí nic moc zařizovat a její dny budou stále ty stejné.  Až tedy na ten hlavní, kdy se oblékla do nádherných třpytivých plesových šatů od její matky. Na nohy si nazula lodičky pleťové barvy a bylo to. Naprostá princezna. Vlasy si jen trochu upravila, aby držely nějaký ten tvar a po pár hodinách se nerozcuchaly do všech stran a nevypadala jako čarodějnice. Takhle smýšlí o sobě ona, když má vlásky rozcuchané, ale náhodou je roztomilá. No jí to nepřišlo rozhodně rozkošný, radši bude mít hezké vlasy a i hezký makeup. Nemalovala se zrovna moc, spíše jen nějaká úprava obočí, řasenka, highlighter a něžná rtěnka. Nerada cosi přeháněla, stále chce, aby to bylo něžné v jejím stylu stejně tak, jako je ona sama něžná. Skvělá to kombinace. Nerada by přišla na ples s makeupem, co by se k ní nehodil a vypadala by jako jiný člověk. Chudák Wally by ji ještě nepoznal i přes to, že se znají dlouho. No dobře, to bylo trochu přehnaný, aby ji nepoznal ale makeup dělá na obličeji mnohdy opravdu hodně velkou změnu. Už byla připravena a jako na zavolanou, kdy vše dokončila už byl Wallace před jejími dveřmi. Přivítala ho jak jinak než s zářivým úsměvem, doslova jako kdyby byla teď sluníčko i v tomto večeru, kdy už se doopravdické slunce schovává. 0bjala ho a už mohli vyrazit a zanedlouho stáli mezi lidmi před sálem. Zhluboka se nadechne, vydechne a trochu nervózně se pohlédne na Wallyho. “Není to.. Moc?” Zahledí se na své šaty nejistě.

*V tejto chvíli si pripadala naozaj stratená, Felixovým slovám tak celkom nechápala. Vlastne si to v tej svojej hlavičke vôbec nevedela dať dokopy, pretože na ňu vychrlil toľko informácií, ktoré ale vôbec nečakala. Naozaj si myslela, že opäť začne rozprávať o svojej bývalej priateľke, na ktorú tak dlho nevedel zabudnúť. Avšak podľa jeho slov je to už minulosť a teraz má záujem o niekoho nového. Betty mu samozrejme s týmto dievčaťom pomôže, veď predsa chce, aby bol Felix šťastný. Aj napriek tomu, že toto šťastie bude zdieľať s inou, Betty sa ich priateľstva nevzdá. Bude to ťažké, vídať ho s niekým iným, ale dostane sa cez to.*Máš pravdu, vôbec to nechápem.*Svoj pohľad opäť zameria na parkety, naozaj sa cíti ako taký blbec. Felix sa jej to snaží vysvetliť, ale ona očividne stále celkom nechápe, o čo ide. Vždy sa snaží ho vypočuť a pochopiť, to spravila aj teraz, dokonca mu ponúkla pomoc s týmto objavom. Tak čo sa na tom stále Felixovi nepozdáva? Betty si povzdychne, pričom spľasne ruky k sebe a nervózne sa s nimi začne pohrávať. Radšej by sa už na túto konverzáciu vykašľala a šla si na parket zatancovať, na všetko čo doteraz povedal proste zabudnúť. Avšak to nie je možnosť, očividne má k tomu Felix ešte niečo povedať. V tejto chvíli k nej Felix pristúpi bližšie, delí ich iba pár centimetrov, môže na sebe cítiť jeho zrýchlený dych. Betty nie je úplne nechápavá a teda keď Felix jemne pohladí jej tvár a pozdvihne jej hlavu, aby sa im opäť stretli pohľady, začne jej to celé dochádzať. Predsa by jej tu celý čas nerozprával o nejakej inej dievčine, a potom začal robiť niečo takéto. Betty pocíti príjemný pocit úľavy, keďže z toho všetkého bola tak trošku skleslá. Veď ešte pred chvíľkou si myslela, že má záujem o niektorú z jej priateliek. Keď z neho konečne vypadnú tie slová, Betty akoby spadol jeden veľký kameň zo srdca. Hoci si svoje city k Felixovu uvedomila až dnes večer, vždy vedela, že je medzi nimi špeciálne puto. Felix ma jednoducho dokonalé načasovanie.*M-mňa? Čiže celú túto dobu, to všetko čo si rozprával, bolo o mne?*Betty sa týmito otázkami len uisťuje, či to náhodou nie je len nejaký krásny sen. Samozrejme, pochopila, že rozprával o nej, to už je teraz úplne jasné. Avšak stále tomu nemôže uveriť, nezdá sa to reálne. Na jeho tvári sa po dlhom čase objaví úsmev, ktorý mu Betty v tejto chvíli opätuje.*V nevhodnú dobu, Felix? Neblázni a pozri sa okolo nás. Nedokážem si predstaviť lepšiu chvíľu.*Poukáže na krásne romantické prostredie, v ktorom sa momentálne nachádzajú. Betty netuší, či to bol zámer alebo sa v tejto rozžiarenej uličke ocitli čistou náhodou, ale rozhodne je to čarovné. Keď si ju Felix pritiahne do pevného objatia, jemne ovinie ruky okolo jeho pása a pritiahne si ho bližšie k sebe. Svoju hlávku položí na jeho hruď, kde môže počuť tlkot jeho srdca. Keby on teraz mal možnosť počuť to jej, pravdepodobne by si myslel, že niečo nie je v poriadku. Pri jeho dotykoch jej vždy srdce bije ako o závod, v tejto chvíli tomu nie je inak. Spokojne si vydýchne, zatiaľ čo ešte chvíľku zotrvá v tomto príjemnom objatí. Pravdepodobne by mala niečo povedať, vlastne Felixovi nedala žiadnu odpoveď, akoby ho nechávala ho v napätí. To vôbec nie je zámer, len si trochu potrebuje premyslieť svoje slová.*Aj ja ťa mám rada, moc rada.*Zdvihne pohľad k jeho očiam, ale z objatia ho ešte stále nepúšťa. Chce si ešte chvíľku užiť tento nádherný moment. Na tvári preňho vyčaruje jeden žiarivý úsmev, Felix vyzerá hneď šťastnejšie a uvoľnenejšie, keď to zo seba dostal. Naozaj netuší, kedy si tieto svoje city uvedomil a ako dlho zbieral odvahu na toto vyznanie. Po chvíľke sa teda od neho odtiahne a opäť sa mu zadíva do očí. On je tak nádherný. Vo vnútri, aj navonok. Ako má také šťastie, že práve takýto úžasný chlapec ju vidí, ako niečo viac ako len kamarátku? Pristúpi k Felixovi ešte o krôčik bližšie a jemne položí svoju ruku na jeho hruď. Vytiahne sa na špičky, aby dočiahla na jeho tvár a pomaly sa k nemu priblíži. Svoje pery jemne pritisne na jeho líce, iba na pár sekúnd a následne sa vráti do predošlej polohy. Tvár jej zdobí sladký úsmev, ten už dnes z tváre naozaj nedostane. Betty naozaj nie je natoľko odvážna, aby ho normálne pobozkala, čiže takýto letmý bozk na líce jej prišiel ako sladký prejav jej náklonnosti. Vezme ho za ruku, pričom si s ním jemne prepletie prsty a uškrnie sa.*Ty si úžasný..*Tentokrát z neho nespúšťa oči, chce si pohľad naňho poriadne vychutnať.*A ja som tak veľmi šťastná. Vďaka tebe.*Betty sa momentálne cíti ako najšťastnejšie dievča na svete. A naozaj dúfa, že tento moment je len začiatkom ich nádhernej spoločnej cesty.*

„Jsme tím pádem skvělý duo,“ mrkl po ní ve chvíli, co je oba označila za děsivé kandidáty, hlavu si natočil stranou, aby mohl poukázat pár dalších, až děsivě skvělých pokusů o mrknutí jedním okem. Samozřejmě měl na mysli pár jako Sherlocka a Watsona, nic romantického. Už jen ty myšlenky na to ho donutily se pořádněji napít z kelímku, aby na ně co nejdříve zapomněl. Jak… hnusné. Potřásl hlavou, jako by se tím měl těch představ nějak zbavit, ale to dokázaly až ty další, jak se Clara drží za ručičku s nějakou holkou. „Na tom ještě zapracujeme,“ uculil se na ni jako socha těch malých baculatých andílků, načež se prostě chopil dalšího, snad lepšího kelímku alkoholu, aby to prostě ze sebe všechno – tím myslím představy nahých andělů, romancí s Clarou a jejich holek – dostal pryč. Nedostal, bohužel. Začal si hrát na nějakého přímočarého člověka, vlastně jím občas i byl, ale rozhodně ne cíleně, zapřemýšlel se, co by mohl tak přímočaře říci, a když ho něco napadlo, v tváři jako by opět ožil. Měl pocit, že na chvíli viděl i tu svítící žárovečku nad svou hlavou, ale to pravděpodobně byla disko koule s dalším dárkem, tedy poškozeným zrakem. Hurá! Zeptal se. Nebo se nezeptal, ale pokusil se, za což ho alespoň mohla ocenit, no ne? Vždyť právě ho napadla otázka na vážně dost pikantní téma, které bezpochyby zajímalo nejednoho človíčka. A on na to přišel! Skoro. Snad. No, dobře, v podstatě odpověděla bez toho, aniž by ta otázka pořádně padla. Tentokrát se jejímu úšklebku neměl jak ubránit, jako malé lidské rajčátko se opřel o jeden ze stolů, usrkl si z nápoje a docela zaraženě ji sledoval, naznačoval, že tím vypustil všechnu svou duši společně s minimální počtem slov. „Cool, ale…,“ špitl, docela nejistě si ji teď prohlížel, přičemž si hladil tu svou imaginární bradku. Přimhouřil oči, aby tím do její osůbky mohl lépe vidět a určit, zda vážně není tím, co právě zmínila. Prostě se mu to slovíčko ne zrovna líbilo, přišlo mu takové… jiné, ale to se zajisté brzy napraví. Povytáhl obočí zpět nahoru po tom, co mu řekla, že se mu kluci líbí, skoro ihned popadlo dolů, když ho nějak vyloučila z té suprové kategorie. Mračil se, ale myslel to spíše ve vtipu, nějak neusiloval být na jejím zaláskovaném seznamu badboyů, či kdo ji to vůbec přitahoval. No, kdoví. „Vždyť jsem dobrej,“ povzdychl si, nesouhlasně potřásl hlavou, ale raději to rychle opustil pro případ, že by si myslela, že o ni usiluje. Netrvalo dlouho, dokud se zase neuklidnil, posbíral si pomyslně těch pár drobků své osůbky a zase se zatvářil jako jedna z těch koulí na stropě. „Ale já vím, že mě máš ráda, jen si to nechceš přiznat,“ dodal s úšklebkem, načež se ještě jednou musel zatvářit jako naprosté neviňátko, dokonce k ní tak popošel. Krátkým „ššš“ ji utišil v případě, že by chtěla něco namítnout. „Teď mi to říkat nemusíš,“ zašeptal, mrkl na ni a ústy naznačil „já tebe taky“, poté se už vzdálil do té bezpečné vzdálenosti a dal se do smíchu, jako by předvedl nějaké dobré komické představení. „Já vím,“ poskočil si radostí k té její pochvale. „A já vím,“ poskočil si ještě jednou, když měla nutkání mu připomenout, že to nemyslí vážně. Nakonec zase vychladl, spokojeně se obrátil na dav lidí v sále a pak zase na ni. „Co že tu vůbec děláš?“ zeptal se tím způsobem, jako by ji zde vůbec neočekával. A kdo vůbec jo?

Lynn
(která působí mile)

Tolik lidí na jednom místě. Není divu, když je to ples. Nechápal, jak tady může někdo před všemi vystupovat. Rafael by to rozhodně nezvládl. Už mu dělalo problém mluvit s cizími lidmi a víc než tři lidi pro něj představovali dav, ale překonal se, protože si nechtěl nechat ujít pohled na umění. Miloval umění, rád se díval na umělecká díla ostatních studentů. Rafael trošku kreslil, ale nebyla to žádná sláva. Kreslil spíš takové malé obrázky, ale nepokoušel se o nic velkolepého. Takže od něj nečekejte žádné velké olejomalby. Nejradši kreslil něco, co viděl a pak k tomu přidal nějaké detaily podle vlastní fantazie. Případně se pokoušel nakreslit něco, co viděl v svém snovém světě. Chtěl přenést svou fantazii na papír, ale své kresby moc lidem rozhodně neukazoval. V čem byl mnohem lepší než v kreslení bylo psaní. Přece jenom studoval literaturu. Věnoval se především kreativnímu psaní. Nejraději psal krátké povídky, ale z celého srdce miloval poezii. Bohužel, ale na poezii byl špatný. Rýmy mu zkrátka nešly. V tomto případě si to vynahrazoval tím, že si ji četl. Na koleji měl spoustu knih plné básní. Spousta si z nich si pamatoval nazpaměť. Vždycky chtěl napsat nějakou báseň, ale nikdy se mu nelíbilo, jak to podal, nelíbily se mu jeho rýmy a nedokázal vystihnout myšlenku, tak jak chtěl. Bylo zkrátka jasné, že půjde jako první obdivovat výstavu, pak měl v plánu se nenápadně vytratit a nebo ještě si poslechnout nějakou tu hudbu. Nikoho z vystupujících neznal. Během té době, co se ponořil do svých myšlenek si ani neuvědomil, kolik lidí přibylo výstavy, přece jenom díla budou lákadlem pro účastníky plesu. Je dobře, že si toho ještě nevšiml, jelikož by ho asi přepadla panika a chtěl by se ještě více schovat do rohu. Hleděl upřeně na fotografii dívky s psem. Detailně ji studoval, když si přečetl jméno autora, tak mu bylo povědomé, ale dlouho se jím nezabýval, protože ho mnohem více zaujala samotná fotka. Pes mu připadal opravdu roztomilý, dívčině sice neviděl do tváře, ale měla velmi krásné šaty. Někdo by se opravdu divil tomu, že tam stojí dlouho, ale on mezitím si vytvářel hlavě příběh ohledně té fotografie, možná, jak ta dívka našla toho psa. Jestli si ho adoptovala z útulku, koupila jako štěně od majitele nebo ho zachránila z ulice. Určitě všechny příběhy mají dobrý konec. Rafael neuměl vymýšlet tragické a smutné příběhy nebo konce. Na všechno se koukal růžovými brýlemi, byl snílek, tak si celý svět vysníval jako ráj. Věřil, že ve všech lidech je aspoň špetka dobra. Tím, že byl snílek, přicházela i naivita. Všem všechno snadno uvěřil. Plaval ve svých myšlenkách, ale to už ho vyrušil hlas. Zmateně zamrkal na dívku, která ho pozdravila. Jako kdyby se probudil ze spánku. Chvíli mu trvalo než se vzpamatoval, uvědomil si, že je vlastně na plesu. Rychle se kolem sebe podíval a všiml si, že se tu nahromadilo více lidí, než když sem přišel. Znejistěl a pohlédl na dívku. Poškrábal se na zátylku, byl překvapen, že se ho někdo všiml a zajímá se o něj. To ho zahřálo na srdíčku. ,,Eh, ahoj,” vykoktal z sebe jen ten pozdrav. Sice psal, ale se slovy to rozhodně uměl lépe na papíře než v běžném projevu. Nedošlo mu, že když je zamyšlený, že na někoho mohl působit sklesle. ,,No, jasně, všechno je, eh, v pořádku,” dostával z sebe další slova. Nejistě ukázal na fotografii s psem. ,,Jen jsem se, no, trochu zamyslel,” vysvětlil rovnou důvod svého skleslého výrazu. Abyste se nedivili, tak Rafael používal při své mluvě často “no” a “eh”. Když si, ale zvykl a pořádně se rozmluvil, tak se to pak vytratilo. Jen si musel trochu získat nějakou tu jistotu. Nevěděl, co dál říct. Nevěděl, jestli má dívce poděkovat za otázání. Jeho společenské dovednosti byli na bodu mrazu. ,,A ty jsi v pořádku?” vyhrkl z sebe první otázku, která mu prolétla hlavou. Nejistě si posunul na nose brýle. Jeden by nechápal, proč se jí na to vůbec ptá, ani Rafael nechápal, proč se jí na to ptá. Za to určitě mohla ta nervozita a rozpačitost z cizích lidí, i když vypadali sebevíc mile, třeba jako tahle slečna.

Ani Walter sám tomu nemohl uvěřit, že jde s Bethany. Asi nešlo jen o to, že tyhle akce neměl rád, jelikož zde jeho šikanátoři měli možnost něco pokazit a nebo to dokázal pokazit i Walter, protože byl nervózní a dělal hlouposti. Avšak kdo ví, třeba to s tak skvělým doprovodem bude všechno v pořádku a její přítomnost ho uklidí a ujistí, že před ní není třeba být nervózní. Ale taky tomu nemohl uvěřit, protože Bethany byla nádherná. Ano, bere ji zatím jako kamarádku, nic víc, neznají se tak dlouho.. Ale za ty dny co spolu trávili objevil, že je skvělý charakter a začíná ji mít rád čím dál víc. Uvědomoval si, že by tu mohla být s nějakým nabouchaným sportovcem, avšak vybrala si jeho. Bude se velmi snažit, aby jí pohlédného sportovce nahradil. I když má od toho daleko. Svaly má, není ani tlustý. Ale není z něj namakanec běhající po hřišti a tak nějak tušil, že to se holkám líbilo. A charakter? To je taky dost složitý. Není žádnej frája no, avšak Beth si nikdy nestěžoval a on si nestěžoval na ní. Neměl k tomu důvod nikdy, byla skvělá kamarádka, co mu dělala ten tmavý svět barevnější. Nikdy by si nedovolil jí pomluvit, vlastně u nikoho k tomu neměl důvod. Všechny měl rád protože sám měl chyby a i oni je mají. Navíc jemu vyhovovalo se s ní setkávat a podnikat nějaké výlety a dobrodružství. Pro ni to asi nebylo tak dobrodružné, avšak pro něj vytáhnout paty z toho malého pokoje na koleji, to bylo něco. Nechce však aby měla pocit, že ho svými výletíky a nápady otravovala. Jeho život měl nějaký smysl větší, než jen že byl zahrabán v knihách a tak jako žil nežil. Bude jí to asi muset někdy nějak naznačit, to věděl. Aby s tím neměla hlavu a neměla snad obavy, že něco pokazila i tímhle pozváním. Třeba pro to bude pro dnešek příležitost. Jakmile ji uviděl, nemohl se na ni vynadívat. Vážně jí to strašně slušelo. To i normálně, ale bylo vážně překvapením jak se holky dokáží hodit do gala a jaké princezny z nich poté jsou. Bylo to jako kouzlo. Vážně jí to slušelo a on vážně trochu pochyboval, jestli čeká tahle kráska na něj, či na nějakého namakaného sportovce, co mu prošel za zády a oči na ní určitě mohl taky nechat. Dlouhou dobu na ní jen užasle zíral, a mlčel.. No musel vypadat jako idiot a tak ze sebe samozřejmě plno slov vysoukal. Tedy na něj plno slov. Usmál se na ni, když ho tak hezky pokárala za jeho skromná slova. Jenže to on si vážně  o sobě myslel. Byl jen obyčejný kluk, co se doslova lidem ztrácel v davu, ani ho v něm nejspíše mnohdy nehledali, což jim nevyčítal. “Ty za královnu určitě heleď.” Fakt o tom nepochyboval, že by vyhrála. Je krásná, chytrá, milá a prostě jí všichni určitě znali jako tu skvělou holku a pokud ne, možná by si troufl je přesvědčit o opaku. Určitě byla populárnější než Walter.. I když ten možná byl populární, ale jako kořist těch, co se na někom chtěli pobavit či si vybít zlost. Na slova, že mohou vypadnout jen kývne.. To on ale nechce a i kdyby se něco dělo, překousne to, jelikož chce aby si to Bethany za každou cenu pořádně užila a i on se bude snažit. Nebudeme si lhát, ta kytička mu udělala radost.. Ne jen že oblek byl najednou víc oživen a nebyl jednolitý černý, jakým teda doopravdy je, ale.. Zkrátka mu pak došlo, že Bethany tam vážně chce být s ním a jeho to potěšilo, že i na jeho věčně docela smutné tváři se objevil úsměv. No a když už došlo na ty dárečky, i Walter jí hodlal ukázat ten jeho, co si pro ni připravil. Nic doma nenechal, díky bohu ani ne ten dárek jak Bethany předpokládala, když se začal docela zběsile hrabat v kapsách, až nakonec tu magickou černou kravičku našel. Bethany nevěděla ani co je uvnitř a už sršela nadšením, už jen z nějaké maličké kytičky, kterou utrhnul z trávníku před spolkem. Nechtěl vyloženě spěchat, jen se rozešel pomalu k sálu, ale vážně se ploužil ať třeba Beth z nepozornosti neupadne, protože přeci jen předpokládá že má podpatky a ne tenisky a navíc chce, aby si to prohlédla v klidu. Nemusí spěchat, času dost. Čím víc se usmívala, i on se usmíval. “Nemáš vůbec za co.. Já děkuju za kytičku!” I on si ji určitě nechá a pověsí si ji na nástěnku jako vzpomínku na tento den. Hned se k ní samozřejmě přižene, chytne opatrně řetízek, který jí milerád pomůže zasmát. Moc jí slušel.. Hrozně jí to slušelo celé. Společně s ní se dostali do sálu a Walter užasle a docela i s úsměvem pozoroval celou tu výzdobu. Začínal být doopravdy rád, že se zde objevil, i kdyby chtěl pak zmizet, tenhle pohled za to stojí. “Jo, vypadá to úplně jinak.” Usmál se. Nevypadalo to jako typická školní párty, kde je akorát čurbes. Kupodivu to bylo dost elegantní a tak jako dospělé. “Beth, fotokoutek? Neumím se na fotkách tvářit normálně, to mi nemůžeš udělat.” Jo, Walter a focení, to neví jestli dopadne dvakrát nejlépe, jenže co by pro ten její rozkošný úsměv neudělal. Zároveň budou mít ale další příjemnou vzpomínku. Uchechtne se nad tím, rozkoukával se kolem a zároveň se pořád držel u Beth, aby se neztratili sami sobě navzájem. “To zní fajn.. Nebo se tu můžeme projít. Podívat se na výstavu a tak.” Kývne hlavou směrem k pití a všimne si mladíka, který na ně hledí. Zřejmě bratr Beth, asi mu už o něm říkala a tak k němu kývl na pozdrav hlavou a malinko se pousmál. Více pozornosti mu ale nedávala, tu si zasloužila Beth. “Pojď, princezno Beth.”