Leonna nemala také poznatky o tom čomu sa venuje jej sestra no pri jej slovách ju to zahrialo pri srdiečku a v jej očiach sa nachádzali veľké iskričky. „To by bolo geniálne! Stačili by kusy látok, ktoré nikto už nepotrebuje. Na cene nezáleží..“ povedala Leonna pričom to bola pravda, pretože čo sa jednalo podobných vecí tak ona sa na peniaze určite nepozerala. Už len z toho dôvodu, že ak to malo priniesť niekomu úsmev na perách a zlepšiť náladu či už deťom alebo starším ľudom tak to rozhodne bolo niečo, čoho sa chcela chytiť. „Niekedy mám pocit, že pri nich stačí len byť niekoľko minút. Či sa to jedná tých detí alebo starších ľudí ktorí si myslia, že sa im nevenuje dostatok pozornosti. Im stačí len obyčajný rozhovor alebo spýtať sa n to, ako sa majú a hneď je pre nich ten deň krajším. Niekto hovorí, že to ľudí vie vyčerpať.. kedy im to berie energiu. Nehovorím, že to tak nie je ani u mňa.. sama to niekedy zažívam..“ povedala Leonna pričom si spomenula na prvý deň, kedy tam bola. Prišla domov taká vyčerpaná, kedy sa nezmohla na nič iné len si ľahnúť do postele a zaspať. „Ale je to ten druh zobratia energie, kedy odchádzaš nesmierne spokojná. Takže áno budem nesmierne nadšená ak mi s tým pomôžeš. Ale len ak ťa to nebude obťažovať..“ povedala Leonna pričom rozhodne nechcela, aby si s tým robila starosti a tak by prišla o ten čas, ktorý by mohla stráviť učením alebo s priateľmi v nejakej podobe zábavy. Leonna sa zasmiala po tom, ako sa Nadine rozhodla tie slová vysloviť pričom si aj ona uvedomila, že to možno bolo o trochu viac nahlas ako si to ona predstavovala. Po tom ako ju zatiahla sa musela na tom len zasmiať. „Ak si do tejto chvíle nemala záujem mužov, hoci to nie je určite pravda pretože vyzeráš prekrásne… tak po dnešku ti budú skákať a klaňať sa k nohám!! ale neboj sa.. som v tom s tebou.“ zasmiala sa pričom vedela, že na tento okamih len tak ľahko nezabudne. A určite ani Nadine nie no dúfala, že to nepočulo mnoho ľudí hoci aj keby áno čo bolo na tom zlé? Chodiť nahá bolo prirodzené ak sa to samozrejme netýkalo nejakého verejného priestranstva alebo na udalosti, kde sa nachádzalo množstvo ľudí. Vtedy by to asi nebolo už také prijateľné. Ale to by nedovolila ak by sa nachádzala v jej spoločnosti pretože nechcela, aby sa jej kamarátka dostala do nejakých problémov.
Leonna sledovala ako odchádza a nebola by to ona ak by sa nezačala na niečo vypytovať. V momente, kedy Nadine povedala, že jej to nevadí sa na jej tvári objavil úsmev, pretože bola z toho nesmierne rada. Uvedomovala si to, že to je jedna z tých vlastností ktoré by mala na sebe zmeniť. Kedy rozprávala niekedy až príliš často a príliš veľa. Následne mala možnosť počuť ako sa miestnosťou rozozvučila známa pesnička. „Túto pesničku milujem! Kto to hrá? Kto to hrá?“ povedala Leonna pričom sa musela na malý moment postaviť na špičky len aby videla na to javisko kde sa nachádzala už ďalšia dvojica, ktorá bola ako ďalšia na programe. „Nevedela som, že Alvaro sa venuje hudbe.“ povedala Leonna a bola na neho pyšná pretože im to išlo veľmi dobre. „Milujem to spojenie hry na klavíry a k tomu gitaru! Poznáš túto pesničku Nadine? Hoci asi ani nepotrebujeme slová k tomu aby sme ju poznali..“ zasmiala sa Leonna pričom na malý moment zatvorila oči a dokonca sa začala pohybovať do rytmu hudby. Páčilo sa jej to ale Leonna mala pocit, že jej by sa páčilo čokoľvek. Pretože na dnešnom dni ešte nenašla žiadne záporné veci, ktoré by jej doslova zrazili úsmev z tváre. Bol to naozaj kúzelný večer. „Prepáč ja som ťa prerušila. Mne stačí len malý impulz k tomu aby som prerušila tie myšlienky, ktoré mám v hlave. Obchod s komixami? Nadine ty ma dnes veľmi milo prekvapuješ! Pretože nikdy by som to do teba nepovedala..“ povedala s úsmevom Leonna a potom sa jej na tvári ten úsmev opäť rozžiaril lebo čo sa týkalo nejakých zvierat tak ona bola na toto skutočne správny človek. Už len z toho dôvodu, že mala rada zvieratá. „Emmy! To je tak pekné meno.. musím ju niekedy vidieť. Bude to možné? Ak by sme sa niekedy stretli napríklad v parku.. ja by som mohla zobrať gitaru. Mohli by sme si zobrať nejaké jedlo, pitie a urobiť si taký priateľský piknik.“ Leonna bola plánovačka, nerobilo jej problém niečo podobné zorganizovať. Potom jej pozornosť si získala práve soška, ktorá sa nachádzala na výstave. „Je naozaj rozkošná. Dvaja dráčikovia. Ja vždy obdivujem ľudí ak sa niečomu podobnému venujú!“ Leonna by mohla stráviť hodiny pozeraním sa na tieto diela a hovoriť, čo sa jej na nich páči. „Nie ja bohužiaľ nemám žiadne domáce zvieratko ale sem tam navštívim útulok. Ale určite by som chcela niekedy keď budem bývať v nejakom peknom dome.. nejakého psa.. aj mačku..“ povedala Leonna hoci to bolo niečo, čo bude určite až za určitý čas. Nechcela na veci tlačiť a vedela, že svoju lásku k zvieratám bude môcť prejavovať rôznymi spôsobmi. V momente kedy to dopovedala sa medzi nimi niekto objavil. Mohla si všimnúť už len z toho privítania sa s Nadine, že sa jedná o osobu ktorú veľmi dobre pozná. Na jej tvári sa objavil úsmev, dnešný večer asi bude naozaj výnimočný nečakala, že bude mať možnosť spoznať toľko nových ľudí. „Moje meno je Leonna teší ma.. počkaj. Meg? Nadine.. Meg...“ premerala si ich pričom následne ukázala rukou na fotku, ktorá patrila práve jej. „To je tvoja práca nemám pravdu? Je to naozaj výborné! Práve pred malou chvíľkou sme o tom hovorili s Nadine. Kedy som hovorila, že to je veľmi krásne zachytené.. si vážne talentovaná..“ povedala Leonna a venovala jej pohľad, bola rada za to, že mala možnosť takto niekomu pochváliť jeho dielo. Pretože vedela, že podobné veci vedia ľudí posúvať ďalej a ďalej. Ale neboli to tie slová, ktoré by znázorňovali len nejaké prehnané chválenie. To nie! Jej sa tá fotografia naozaj páčila. „Je to tu krásne. A v spoločnosti Nadine by si to kto nevedel užiť? No nemám pravdu?.. ty vyzeráš taktiež pôvabne! Tie šaty ti nesmierne pristanú..“ povedala Leonna pričom musela uznať, že biele šaty boli skutočne nesmierne nádhernými. „Môžem sa niečo spýtať? Čo ťa priviedlo k tejto fotografii? Vyzerá to výborne. To spojenie toho ohňa. Podobné fotky mi vedia vždy vyraziť dych..“ Leonna už nejaké tie menšie skúsenosti s fotením mala, kedy takto vedela pomôcť ľudom bola len nesmierne šťastná. „Ak by si niekedy potrebovala niekoho na fotenie, kedy by si chcela skúšať nejaké štýly.. nejakú veselú zrzku, ktorá nemá problém pristúpiť na čokoľvek bude mi nesmierne cťou! Ak teda v tomto prípade..“ musela sa zasmiať pričom jej prišlo niečo na um. „Ak teda podmienkou nie je napríklad ovládať základy podpaľačstva..“ povedala Leonna pričom sa pozrela na obe dievčatá. Nechcela im byť na obtiaž, jej by určite nerobilo problém si zájsť na nejaký drink alebo niečo podobné. „Chcete sa pozhovárať osamote? Alebo.. hovorila si, že máš chvíľku čas predtým ako vystúpi tvoja kamarátka? Čo keby sme sa dostali do prvej rady? Mohli by sme to tam rozprúdiť!“ Leonna mala v sebe nesmierne veľa energie, ktorá možno v tejto chvíli kričala o to, aby sa dostala z nej von. Leonna chcela aby sa rozhodli dievčatá pretože sa nechcela stať nejakým piatym kolesom na voze.

,,Super,” přikývne na jeho slova radostně s obřím úsměvem. Byl to určitě super plán do budoucna, kde se budou oba dva skvěle bavit. Budou pít nealko koktejly, které budou sršit barvama! Kdo by to nechtěk?! A určitě se budou skvěle bavit i bez alkoholu. A ne jenom proto, že Aira ho legálně ještě vůbec pít nesmí. ,,Neeeeeeee, jména jako je Drick si člověk nemůže splést. Asi. Snad,” začala sice tak, že to znělo, jako by si za tím stála, ale nakonec to tak jistě neznělo, takže se jenom zasmála. Ani jí nějak nedocházelo, že by mohlo dojít na výměnu čísel, což by v tuhle chvíli bylo asi víc jak vhodné. A navíc si je vyměnit musí, protože se musí nějak domluvit na své schůzce ohledně koktejlů! ,,Jasně. Vlastně se pak musíme domluvit na té naší další schůzce,” věnuje mu jeden zářivý úsměv a pak svůj pohled přesune ke kabelce, kde začne lovit svůj mobil, ,,že nemají mobil? To je dost chabá výmluva v dnešní době, ne?” zasměje se přitom, co si z kabelky vytáhne mobil a otevře kontakty, ,,zkusila bych to třeba hodit na nějakou víru a trochu toho zneužít. Třeba říct něco jako:,,Promiň, víš, říká ti něco pojem Amišové?” nebo třeba: ,,Jsem mormonka. A ty asi mormon nebudeš, co? To by naši nepřežili, kdyby zjistili, že se bavíme, promiň,” ale říct, že nemá mobil?” zasměje se a pobaveně nad tím pokrčí rameny. Potom ale natáhne ruku ve které drží svůj mobil ke Kenovi, ,,snad mi tam nedáš nějaký špatný číslo, abych tě nemohla kontaktovat,” ušklíbne se na něho a čeká, až si ho převezme, ,,pak ti prozvoním a oba budeme mít jistotu, že ten druhej nekecá,” zasměje se a přikývne si na to pobaveně. ,,Tyjo, ale je aspoň fajn, že ses o to snažil. Že sis prostě neřekl “nah, nešlo mi tohle, nepůjde mi ani tohle”, to je super. Zajímavé historky?” povytáhne zvědavě obočí a zatváří se trochu lišácky. To jí zajímalo. Ale ještě víc jí zaujaly jeho další slova, ,,a jak se ti to líbilo? Já miluju koně, miluju se na nich jenom tak projíždět. Nebyl si s nimi třeba někdy na pláži? To je to nejlepší místo, kam můžeš s koněm vyrazit. Fakt!” spustí úplně nadšeně a oči se jí zalesknou radostí. Skvělé téma o  kterém by vydržela mluvit hodně dlouho. Celkově zvířata jsou její slabinou, ,,i z toho máš nějakou zajímavou historku? Jestli jo, tak mi jí rozhodně musíš říct,” zazubí se na něho pobaveně. Byl skvělý nápad jít tancovat, mohou probírat tolik různých témat a přitom jenom nestát na místě nebo sedět někde v koutě na židli, jako troubové. Jeho další, trochu zmatená, slova jí ale opravdu pobaví, ,,to jsem ráda, že sis všiml,” zasměje se pobaveně. Nebyla typ holky, které by to uráželo, nebo kvůli tomu dělala nějakou scénu. Prostě má prsa a nějak se za to nestydí, ,,to už víme, protože ses mi koukal na prsa!” ušklíbne se na něho. Musela jeho otázky ohledně toho, jestli si myslí, že je gay využít, a trochu si do něho rýpnout. Potom ale jenom zakroutí hlavou a na jejím obličeji se ustálý jemný úsměv, ,,nemyslela jsem si, že si gay. Sice nevím, jak se takový gay pozná, ale tys tak rozhoně nepůsobil,” dodá na vyjasněnou. Bylo to tak vtipný, oba si nahrávali na všelijaké věci a pak z toho vznikaly jenom vtipné situace. ,,Jsi dost vynalézavý. I pusu v uličce zamilovaných si měl originálním způsobem podle sebe,” zasměje se, nebyl to žádný výsměch nebo něco podobného. I on se smál, tak nemohla odolat. To už se ale vrhli na focení. První fotka proběhla v pohodě a vypadala moc hezky. Pak nastražila uši a poslouchala, co navrhne Ken. ,,Jasně, proč ne! Takžeeee,” protáhla a stoupla si tak, aby k ní mohl Ken přistoupit blíž. To mu ale dalo možnost, aby jí mohl přišlápnout šaty. Ajj. Bude to skvělá vzpomínková fotka. Teda. Byla by, kdyby vyšla. V momentě, kdy se chystala zmáčknout spoušť a vyfotit tuhle jejich pózičku, tak udělala jeden nepatrný krok, kdy si zatáhla za šaty a oba dva se sesypali k zemi. Zase. To jim je snad osudný. Tentokrát jenom s tím rozdílem, že spolu s pádem dostala ještě pusu na tvářičku. Bylo to zvláštní a vtipné zároveň, takže když se začal smát Ken, musela i ona. Spolu s jeho pomocí se s pobaveným výrazem zvedla. Už to chtěla nějak okomentovat, že to snad není ani náhoda, že spolu pořád padaj na zem, ale to její pozornost upoutají roztrhlé šaty. Z její tváře zminí úsměv a začne si je zklamaně prohlížet. Na její poměry byly opravdu drahé a byly tak krásné. Takové škoda! Pak ale zaslechne jeho slova o strhávání šatů. Rukou si opatrně přejede přes tvář a když jí pak pustí dolů, tak se musí znovu pobaveně usmát, ,,ty seš fakt hňup,” řekne pobevaně. Asi si to neuvědomoval, ale zlepšilo jí to trochu náladu, ,,to je škoda! A co teď s tím ale. Takhle se tam vrátit nemůžu,” zamumlá si znovu už bez smíchu a úsměvu přitom, co si prohlíží své natrhlé šaty. Za zlé mu to ale neměla, byla to prostě nehoda.

,,Víš jakou hodnotu by ta kšiltovka měla? Kdyby jí podepsal třeba Chris Evans, nebo Robert Downey Junior, nebooooo třeba Mark Hamill? Nebo ty, samozřejmě,” zasměje se a kývne k němu hlavou, ,,nikdy v životě bych už jí nesundal,” dodá ještě zasněně. Někdy by si měl nechat od někoho slavného podepsat kšiltovku. To by bylo úžasný. ,,Mmmmmmmmmmm,” zamumlá zdlouhavě. I když to byal možná řečnická otázka, tak jí vzal hodně vážně. A taky musel hodně přemýšlet. Každá žena je krásná. ,,Ha! Yennefer před tím, než se nechala pomocí magie vytunit,” řekne vážně, ale pak se zasměje. Byla to první dívka, která ho napadla. No, ale Yennefer potom. To už je zase o něčem jiným. ,,Jo,” přitaká krátce na jeho slova ještě ohledně Fin. Teď už se to ale zdá jako uzavřené téma. ,,Kdyby šlo vážně o život, tak bych ti půjčil sako, aby si zakryl ten kostým v horní části a nikdo by nic nepoznal. Na nohy se nikdo nekouká,” zasměje se a podívá se znovu na jeho kostým. Byl prostě skvělej. ,,Jo, to bys mohl. Sice bychom to mohli udělat na stejný způsob, že bych ti půjčil sako, ale to by bylo asi divný, kdyby si měl useknutý nohy. Takže tvůj plán lepší,” připojil se k jeho plánu. Sice by mohl přiznat prarodičům pravdu, ale proč to dělat jednoduchý, když to jde složitě, že ano? A stejně. Oni se jednou pravdu dozvědí. Jako vždycky o všem. ,,Ew, Arthure! I já mám hranice. Přeci ti nepolezu do zelí, když je to tvoje babča,” ušklíbne se na něho, ale pak musí zakroutím hlavou s divným výrazem, ,,mám radši stejně starý holky,” dodá nakonec se smíchem, ,,ale ty sušenky byly fakt výborný! To se musí nechat,” olízne se při té vzpomínce. Věděl, že to o nich teď nemyslí zle, protože moc dobře věděl, že je má moc rád. A taky aby neměl, když mu dávali všechnu potřebnou lásku. A kousek lásky si nechávali i pro jeho nejlepšího kamaráda. Ah, babičiny sušenky. ,,To fakt netuším,” mrkne na něho lišácky. Popravdě. Jeden bez druhého by byli asi opravdu ztracení. Však jsou přátelé už pár let a bez sebe by asi nedali ani ránu. A i když teď hrajou nevinnou hru o tom, že pro sebe nejsou tak důležitý, tak moc dobře vědí, že jsou. S kým by pak hráli hry? Mm? A komu by jeho babička posílala sušenky? Arthurovi? Ještě by přibral a byl jako kulička. Dělá to zkrátka pro něho. ,,V tvým podání? Určitě! Tvoje trapasy jsou legendární,” musí se zasmát, když zavzpomíná na těch pár, co se mu už stalo. Samozřejmě, že i Aksel jich má na svém kontu hodně, to ani není divu. On je jeden velký trapas z masa a kostí. Ale je mu tak skvěle. No, snad se ale žádné trapasy dít nebudou a všechno proběhne hladce. ,,Asi to nebude žádná sranda. Zvlášť, když tomu vůbec nerozumíme. Vsadím se, že kdybychom šli něco fotit, tak bychom buď zapomněli sundat krytku nebo by si jeden stoupnul před objektiv a zakryl nám tak to, co bychom fotili,” musí si pobaveně promnout obličej, protože to úplně vidí. Ale třeba by překvapili a byly by to použitelné fotky, ,,milovat? Přísaháš? Tvoje mimozemská rasa takovou věc umí?” ušklíbne se a vrátí mu jeho kamarádské pošťuchování. Aksel se na výstavě spokojí s čímkoliv, on není náročný kritik. Jeho zaujme všechno, ať jde o hudbu, tanec, fotku, či kresby. On ocení všechno. ,,To už ale si. Sice ne slavný meme, ale k popukání jsi dost,” neodpustí si další pobavený rýpnutí. Ale ani jemu by nevadilo, kdyby byl jeho nejlepší kamarád slavný a tím pádem i třeba bohatý. Víte kolik komiksů by to vyneslo? Ah, on ho snad ztrapní sám. ,,Ty lichotníku,” zatváří se hraně polichocen a i k němu ledabyle mávne rukou, jako nervózní dívky ve filmech. On si žil svůj život a nevadilo mu, že nebyl dobrý tanečník. Aspoň si z toho mohl dělat srandu. ,,Promiň,” vezme zpět svá slova. I když je to vtipálek, tak by ho nerad před jeho vystoupením znervózňoval. To by od něho opravdu nebylo hezký. ,,Jááá, já asi taky ne. Mmmm,” zamyšleně se na něho podíval a pak vytáhl svůj mobil z kapsy a chvíli do něj koukal, ,,za chvíli budeš vystupovat. Teď jsou oni dva, pak nějaká holka bude zpívat a pak jdeš ty,” zaklapne svůj mobil a jedním pohybem si ho vrátí zpět do kapsy, ,,to asi nemá cenu jít k výstavě. Chci si to tam pořádně prohlédnout. Šel bych tam až pak,” dodá směrem ke svému kamarádovi pořád zamyšleně. ,,Ale pro ty jednohubky bych si skočil. Teda jestli si je všechny nesežral!” podívá se na něho s přivřenýma očima a zkoumavým pohledem. Na tom podtácku měl předtím opravdu hodně jednohubek. ,,Mm? Jo, zní to dobře. Takový klidný. Ani jsem nevěděl, že taky máme tolik talentovaných lidí,” broukne k němu, ale myšlenkama je jinde. Přesněji u jednohubek, ,,jednohubky. Jednohubky jsou ta správná odpověď,” opravil ho a přivedl ho na tu správnou cestu. ,,Jsi pro? Já vím, že jo. Jídlu se nedá říct ne,” jakmile domluví, tak si to zamíří rovnou k minibaru, kde už z dálky vidí, že je spousta dalších jednohubek. To je ale opravdu krásný večer. Po příchodu k minibaru toho hned využije a pustí se do nich, kdy do sebe začne házet jednu za druhou a přitom kouká kolem sebe, co by mohlo upoutat jeho pozornost.

,,Random slovo jo? Mylsím, že by bylo nejlepší, kdybychom tohle téma vymazali z naší debaty úplně,” řekne pobaveně, ale potom přikývne a využije toho i na to, aby hlavou kývl směrem ke Gordonovi, ,,jaký slovo,” broukne po chvíli mezi tím, co z pusy vypustí dým od cigarety. Nějak mu to nedalo a zajímalo ho, co vymyslí jako náhradu za slovo gay. ,,Jo, vanilkový cappuccino vůbec nezní jako,” zarazí se, protože by to bylo až podivuhodně brzo, co by znovu použil slovo gay a proto přistoupí na jeho hru, ,,vanilkový cappuccino,” musí nad tím zakroutit pobaveně hlavou. Opravdu si nemyslel, že se někdy dostane do podobné situace. Reece moc dobře věděl, že tohle všechno je brané s humorem, protože ani jeden nepůsobil tak, že by uchovávaly city k mužům. Už minule moc dobře Gordonovi slova táhly k tomu, že preferuje ženskou krásu, což je asi taky důvod, proč si s Reecem poměrně dobře rozumí. ,,Tyjo, řekl bych, že ses vážně dobrej. Ale jen škoda, že seš fakt mimo. Ale znělo to fakt vážně a přesvědčivě. Můžeš to zkusit na někom míń vyrovnaným a třeba ho přesvědčíš o tom, že je vlastně gay a jenom svou pravou tvář ukrývá před okolím,” přeměřil si ho pohledem. Psychologové mají zvláštní dar. Bylo to něco, čemu Reece úplně nerozuměl, ale bylo to zajímavý. ,,Uf, už jsem se začínal bát a přemýšlet nad tím, co mám dělat se svým životem,” podívá se krátce na své rameno po kterém ho před chvilkou Gordon poplácal a pak už ho jen s pobaveným výrazem následoval dovnitř do sálu. Potom, co do sebe dá druhého panáka, který s ním zase tolik neudělal, přesměruje pohled ke Gordonovi. Co se týče Reece, tak by klidně snesl ještě jednoho panáka, jak se říká, do třetí nohy, ale to už by se odtud nejspíš nedostali, protože by se to s těma panákama trochu rozjelo. Proto je lepší končit na dvou, než je chytne chuť pít. ,,Myslím, že dneska odejdeme sami. Většina holek je tady v páru. Teda, to není žádný problém, nebo překážka. Když to umíš se slovy, tak dostaneš i zadanou, ale proč pak ráno poslouchat, že jsem jí přemluvil nebo snad donutil se mnou odejít a zničil jí tak vztah? Když přitom ona mi sama skákala do postele. I když by ale za hřích možná stála tahle barmanka,” podívá se přes rameno na barmanku, která se nachází nedaleko a věnuje jí jeden lichotivý úsměv. Pak se ale otočí zpět na Gordona. Když nic jiného a dnešek půjde do háje, tak možná zajde za slečnou barmankou. Třeba by si dala říct. A kdyby ne, tak by šel podobně jako Gordon někam pít, nebo by šel do spolku. Proč to dělat složitým, když to jde jednoduše. ,,Rozhodně,” přitakal na jeho slova. Pokaždý se takový člověk našel. Ani Reece to neměl v povaze. Když se mu něco líbilo, tak to pochválil, a když se mu něco nelíbilo, tak i to dal najevo. Neměl ve zvyku chválit něco, co by se mu nelíbilo. Už byl nejvyšší čas vyrazit k výstavě. Předtím než se vydal za Gordonem, tak si jednou rukou nepatrně pročísnul vlasy a vyrazil. Netrvalo to dlouho a nacházeli se před zdí, kde ty všechny díla byly. Jako první mu do oka padne fotka od Teddy, kde se nachází zrzatá Tempa. ,,Třeba tohle je pěkná fotka. Na první pohled,” kývne hlavou k fotce, která se před nimi nachází, ,,ale je to takový typický. Neurazí, nenadchne. Krásná holka s kytkama. Co ti to má říct? Navíc je to kompozičně špatně. Dívá se doleva, ale nemá tam žádný prostor, takže nevíš na co kouká. Je tam trs trávy? Je tam nahej chlap? Taky trochu vypadá, jako by koukala na někoho, kdo si to tam rozdává a přemýšlí, jestli se přidat nebo ne. Ale třeba se snažila rozbít stereotyp a kompozičně to narušit, ale, nah,” všechno to pronese na jeden nádech a zakončí to pokrčením ramen, ,,tvůj psychologický posudek?” podívá se na Gordona a pak zpět na fotku.

Tohle nebyl jeden z jejich typických dnů. Už jenom proto, že se někam chystala a neměl v plánu celý den jenom koukat na nějaký seriály nebo se učit do školy. To je pro ní opravdu hodně atypický, ale taky je to na druhou stranu hodně příjemná změna. Jenom si teda s nikým nestihla domluvit žádný doprovod nebo něco podobného, takže je odkázaná čistě na sebe. Snad tam na někoho narazí a bude jejím společníkem. Těžko říct, koho by si představovala jako ideální doprovod nebo něco podobného, protože nemá ani přehled o tom, kdo tam vůbec jde. No. Když byl nejvyšší čas na to se začít chystat, tak neváhala a jako první, co udělala bylo, že skočila do sprchy. Musel si umýt to své nezpoutané háro, co má na hlavě, aby jí nedělalo ostudu. Po sprše se vrhla na makeup. Zvolila poměrně výrazné stíny, které měly tmavě hnědou barvu a které doplnila černými linkami. Ano, může to znít drasticky, nebo přehnaně, ale ve výsledku to je opravdu vkusné. Taky nesmí zapomenout na své nezbedné husté obočí, které by bez úprav vypadalo opravdu všelijak. Celý svý makeup zakončí matnou rtěnkou. Následně se vrhne na své vlasy, které ale jenom vyfouká a lehce navlní, aby držely hezky vlnitý tvar. Není na žádné přehnané úpravy a popravdě to ani neumí, takže to vyřešila takto lehce, ale zároveň vkusně a ladně. A nakonec své vrhne na šaty, které si jedním rychlým pohybem bez problémů oblékne. Sama byla překvapená, že nesáhla po nějaká neutrální a nevyzývavé barvě, například pro ní typickou černou. Leskle stříbrné šaty jsou v jejím šatníku opravdu jediné. A jelikož není žádná zkušená načančaná dáma, která by zvládala vysoké podpatky, tak zvolila lodičky s vyšším klýnkem. Přeci jenom ona sama o sobě je dost vysoká, tak proč si ještě brát boty s vysokým podpatkem. A už byl nejvyšší čas vyrazit na ples, aby jí taky všechno neuniklo.
Potom, co jí taxík dovezl přímo před budovu sálu, tak neváhala a vyrazila přímo ke vchodu. Už zvednu byla slyšet hudba a i venku se nacházelo pár lidí na kuřácké. Když vešla dovnitř, tak se jí naskytl pohled na krásně osvětlenou uličku. Přišlo jí to opravdu příjemné a docela romantické. Zamilované páry musely být nadšené. No, jí to mohlo být tak nějak jedno a proto uličkou jenom zasněně prošla do hlavního sálu. Porozhlédla se všude možně a po usouzení, že u baru se momentálně nachází nejmíň lidí, tak si to zamířila právě tam. Jemně se o něj opřela bokem než jí obsloužila obsluha, ,,dobrý den, máte džus? Tak ten, děkuju,” poručí si a potom, co jí ho donesou, tak ho začne usrkávat přitom, co pozoruje pohledem okolí. Nikdo známý jí zatím do oka nepadl, takže těžko říct, s kým dnešní večer stráví. Možná jenom s džusem.

čo sa týkalo spoločnosti pre tento večer vedel, že to v jeho prípade nebude problém. Dokonca to bol pre neho výborný nápad prísť sám, mal možnosť porozhliadnuť sa okolo, prezrieť si krásu každej jednej ženy, ktorá sa rozhodla prísť na toto miesto a následne si vybrať tú správnu osobu na rozhovor. Samozrejme, že si Levi mohol nájsť niekoho, koho pozná. Kedy by sa mohol spoľahnúť na zaujímavý rozhovor v ktorom by si mohli pripomenúť nejaké spomienky ale on? Levi sa rozhodol pre niečo iné. Chcel sa dať do reči, do menšieho rozhovoru s niekým koho doposiaľ nemal možnosť spoznať. V jeho prípade to nebol žiaden problém. Nemal problém k niekomu prísť a nadviazať s ním rozhovor. Kedy by prišiel na spoločnú tému a posúval by to ďalej. A práve dnes bol ten deň, kedy sa rozhodol vyhľadať práve spoločnosť krásnej a pôvabnej ženy. Mal možnosť vidieť niekoľko dvojíc, ktoré vyzerali zamilovane. Dokonca dvojice, ktoré vyzerali na prvý pohľad zvláštne. On nebol ten typ, ktorý by hľadal niekoho na lásku alebo na strávenie celého života. Prišlo mu to ako pomerne zvláštna predstava takto stráviť čas s niekým, kedy by musel myslieť len na tú jedinú osobu. A on bol tým človekom, ktorý by chcel venovať pozornosť viacerým ľudom. Z toho dôvodu si ani len nepredstavoval ten okamih, kedy by sa mohol niekedy zamilovať. Z toho dôvodu to bola práve ona, kto mu padol do oka. Bola očarujúca, krásna. Tie šaty, ktoré si vybrala dokonalo lahodili oku každému mužovi. A ten, kto by tvrdil niečo iné by len klamlivo hovoril svojej priateľke, že to tak nie je, že jeho pohľad vôbec nebol jej venovaným. Levi nepochyboval o tom, že si uvedomovala, že svojim výzorom dokázala upútať pozornosť viacerých mužských očí no napokon to bol práve Levi, kto sa rozhodol urobiť ten prvý krok ešte predtým, ako by ho niekto mohol prekvapiť a urobiť to za neho. Nebola to len krása, ktorú videl. Táto žena vyčarovala zo seba niečo, čo by bolo len ťažké opísať slovami. Silu? Možno áno. Z toho dôvodu mal nutkanie k tomu, aby mohol stráviť čas v jej spoločnosti pre tento večer. Nech ho to stojí čokoľvek. Ak si dáma v jeho spoločnosti myslela, že stačí povedať niekoľko slov ktoré by ho mohli zraniť pri srdiečku a on by sa rozhodol odísť, tak bola na veľkom omyle. Možno sa tvárila nedobytne, kedy vedela odpálkovať svojim pohľadom alebo postojom mnohých chlapov ale v jeho prípade to len spôsobovalo opak. Už len z toho dôvodu, že práve podobné typy žien, ktoré odmietali čo i len prehodiť niekoľko slov s mužom boli tými najlepšími pre vytvorenie si vlastnej výzvy. Levi mal rád výzvy a toto bola možno jedna z nich o ktorej ani len nevedel. Odpálkovať sa jednou vetou? Bolo by to pozoruhodné no v jej prípade to rozhodne také ľahké nebude.  Tie slová, ktoré sa rozhodla použiť na neho ho rozosmiali no nedával to príliš na sebe vedieť. Boli to pomerne rafinovane zvolené slová no sa muselo nechať uznať. „Myslím si, že žena ktorej tie šaty v tento večer patria by si ich mala nechať len a len pre seba.“ povedal Levi s malým náznakom na svojich perách a následne mal možnosť vidieť, že jej pohár s nápojom je takmer prázdny. A nemal dôvod myslieť si, že by celý večer chcela stráviť len nad týmto jediným pohárom. Z toho dôvodu sa rozhodol pre vyslovenie ďalších slov. „čo tak drink?“ povedal Levi a následne sa svojim pohľadom sklonil k nej. Ak si niekto myslel, že dievča to má pri vysokom chlapcovi skutočne ťažké nikto sa nezamyslel nad tým, ako to môže mať ten vysoký chlapec. Mnohokrát ho bolel krk ale pre jeho vášeň k nižším dievčatám by bol schopný obetovať aj tie momenty, kedy by sa nenachádzal vo svojej komfortnej zóne. „Ak si si myslela, že ma dokážeš odradiť od rozhovoru touto vetou si na omyle..“ Levi si priložil svoj pohár s nápojom k perám a potom sa pozrel smerom k baru. „Myslím si, že nikomu ešte neublížila menšia spoločnosť.“ ľadová tvár alebo pohľad bez jedinej známky emócie? Pre niekoho ako bol Levi to nebolo nikdy prekážkou. Dokázal sa prispôsobiť.

Na Zoey miloval to vědomí, že se nemusí pokoušet o nějaká pitomá romantická gesta, protože mu u ní jsou stejně k ničemu. Víc než něco takového, na ni platila ukázka, že vám může důvěřovat, minimálně z toho, co znal. Důvěra bylo něco jako privilegium, dostala vás do zákoutí její mysli, kam nikdo jiný nesměl, ale když jste se proti jí prohřešili, byli jste odseknuti do té pustiny, kde se vám dostalo sotva pozdravu a pár kousavých poznámek. Ale i pro to v tuto chvíli žil. Následoval Zoey bez otázek dál do budovy, ne, že by měl příliš na výběr, ale i kdyby, nepustil by se její ruky, za kterou ho držela. Bylo to zvláštní a jakýmsi způsobem příjemné. Nemohl si pomoct, celou cestu ji sledoval a několikrát málem zakopl o nohy lidí, kolem kterých procházeli. Naštěstí se dostali od hustého davu pryč a teď už kolem nich jen občas někdo prošel. Blbá ulička. Naštěstí z ní mohli rychle vypadnout. Možná se mu i líbilo, jak ji dostal do pozice, kdy neměla slov. Nebo možná měla, ale nepoužila je. Místo toho udělala to, co uměla fakt dobře. Změnila téma, odvedla pozornost. Zapřemýšlel, jestli to tak vážně dělala vždycky, nebo měl naráz prostě jenom pocit, že je to něco pro ni typického. Možná trochu obojí, nebylo to však nic, nad čím by chtěl déle přemýšlet. Jeho mysl nyní zaměstnávalo cosi trochu jiného. Přešli z uličky lásky do sálu, kde se Zoey hned jako první věc rozhodla, že si zatančí. Byla to pro něj faktická novinka, no vážně. Jednak byli na plese, na kterým asi neměl ani jeden z nich co dělat, vzhledem k tomu, že nebyli zrovna na takovýto druh akcí stavění, ale ještě k tomu chtěla tančit? Tedy, nějak počítal s tím, že na to dojde, nevadilo mu to, ale vážně ho zaráželo, že jejím prvním cílem nebyl bar. Nijak však neprotestoval a zamířil s ní k tanečnímu parketu, aby mohl předvést své nijak úžasné taneční kroky. Vážně nebyl kdovíjaký, ale snad jí dokáže alespoň nešlapat na nohy. “Vždyť odpověď znáš,” pronesl s tichým uchechtnutím, jímž se vlastně vysmíval sám sobě a své neschopnosti. Mírně pobaveně se zaculil s myknutím ramen a zhluboka se nadechl, když své ruce přesunula za jeho krk. On své ruce držel okolo jejího pasu a momentálně naprosto trpěl. Právě tohle ho probralo, ty její provokace znal až moc dobře. A možná znal i ji. Tuhle hru mohli hrát dva. Mírně si ji k sobě přitáhl a naklonil se k jejímu uchu. “Vím, o co se snažíš, Zoey,” pověděl, a dával si velmi záležet na vyslovení jejího jména.

Když se dozvěděla, že Teddy má své dílo, tedy fotografii, vystavenou na výstavě, jaksi ji to nadchlo. Chtěla vidět dílo sestřičky jejího drahého kamaráda, která byla ve svém oboru určitě stejně nadaná, jako on v tom svém. A tady to vidíte, i když se snažila chvíli věnovat pozornost někomu jinému, nakonec vždy její myšlenky sklouzly k Lincolnovi. Jak on to dělal, že ho viděla zkrátka ve všem? Nyní to však přeci jen bylo pochopitelné, jelikož Teddy byla jeho sestra, tudíž propojení bylo nevyhnutelné. “Tak platí,” přikývla, “půjdeme se podívat, jen co se to tam trochu uvolní,” oznámila jim jejich plán pro nadcházející činnost, avšak mezitím museli najít nějakou náhradní, aby tu jen tak nestáli jako pytel švestek. Řekla bych brambor, ale na to vypadali až moc dobře. (Vážně jim to slušelo, všem třem, i když Tabitha pohledem visela především na Lincolnovi.) Když tedy přišla řeč na aktuální program, Tabithiny oči padly na foto koutek, který přímo umírala touhou vyzkoušet. Naštěstí je nemusela příliš přemlouvat a oba tak nějak souhlasili hned při podání návrhu, proto se tam mohli vydat. Zrovna vystřídali nějakou dvojici, která si dělala fotky, načež se k ní jemně naklonil Lincoln s dotazem. “Ale zlatíčko,” usmála se na něj, “jen do toho,” pověděla s kývnutím hlavy, aby ho ujistila, že jí to vážně nevadí, a ustoupila stranou, aby jim nepřekážela v sourozeneckém snímku. Chápala, že jejich rodina určitě bude chtít vidět, jak jim to na jarním plesu slušelo, a asi by neměli nijaký požitek z přítomnosti dalšího člověka, kterého ani neznali, na fotce s jejich dětmi. S širokým úsměvem sledovala, jak se ti dva fotí, než ji zatáhli k sobě. Postavila se z druhé strany vedle Lincolna. Kromě těch krátkých chvilek, kdy se třeba objali, se většinou nedostala do takové blízkosti a lhala bych, kdybych řekla, že ji to ani trochu neznervózňovalo. Ba naopak, dokonce i člověk smělý jako Tabitha byl v této situaci docela nesvůj. Ruku, na jejímž zápěstí měla korsáž, k první fotce natáhla směrem k Teddy, aby se mohly chytit za ruce. Když ji poté pustila, ruku položila na Lincolnovu hruď a místo kameře věnovala jeden úsměv jemu. A když tak jemně zvedla hlavu a dívala se na Lincolnovu tvář, vypadala až skoro zasněně a mimo sebe, až si ani neuvědomila, že vůbec něco říká. “Vypadáš dobře,” pronesla tlumeně a překvapeně zamrkala vzápětí, když si uvědomila svá slova. “Totiž ta fotka,” kousla se do rtu a mírně svraštila obočí v přemýšlivém výrazu, “ta fotka bude určitě vypadat dobře,” opravila se, načež odvrátila pohled a zdála se být trochu zmatená. Taky že byla.

Takéto veci si možno všímal až príliš, ale koniec koncov bol Nia jeho priateľ. Možno si neboli úplne blízky ako to má napríklad s Charliem (ale povedzme si pravdu, nikto Charlieho neprekoná) alebo Conniem ale stále si je blízky aj s Niom. A to všetko začalo náhodným stretnutím. Samozrejme je doteraz rád, že v spolku práve bol a že ho videl. Inak by sa pravdepodobne s ním ani nezačal rozprávať. Nie, že by nechcel ale sám od seba priateľstva nejak nevyhľadával. Veď ani s Charliem sa nezačal rozprávať on, bol to práve Charlie, ktorý k nemu prišiel. Prekvapivo. „Tak fajn. Ale keby tak.. krič či do mňa kopni. Nechcem ťa tam držať nasilu.“ Chápal to, možno naozaj bude potrebovať len čas aby si zvykol, ale aj tak mu nezabudol pripomenúť, že keby niečo, tak sa môže na neho otočiť a povedať mu to. Stále ale dúfa, že sa to na plese zlepší a aspoň trochu sa bude aj zabávať. No dobre, nevie či práve úplne zabávať, keď je v jeho spoločnosti a on zase skvelý spoločník na takéto akcie nie je, ale to je len detail. Samozrejme by rád vystúpenia Charlieho a Connieho videl ale zase tam nechcel nechávať Niu, ak sa nebude cítiť dobre. Až príliš sa zaoberal pocitmi druhých ľudí a pri tomto sa to len ukázalo. Pomôcť si ale nevedel, predsa len, vždy sa staral viac o druhých než o seba a čo chcel on, na pohodlí a šťastí jeho priateľov mu záležalo oveľa viac. Veď Charlieho či práve Connieho môže počuť hrať aj niekedy inokedy, než práve na tomto plese. A vlastne pieseň Charlieho počul, takže by aspoň o nič neprišiel. Samozrejme v kútiku duše tajne dúfa, že to Nia vydrží a že si zvykne ale za tento večer sa môže stať naozaj čokoľvek. Keď videl koľko ľudí na plese je, nebol vôbec prekvapený, vedel, že na takýto typ akcie chodí rado veľa ľudí, čo aj tento ples bol dôkazom. Davy mu úplne nevadili (skôr to ak sa mal k niekomu prihovoriť a ešte to nebodaj bolo dievča), ale toto mu úplne jedno až tak nebolo. Tých ľudí tu bolo až príliš, aspoň podľa neho. Že by ho to ale rozhodilo nedal na sebe nijak najavo, ešte by začal byť nervózny a Nia by bol nervózny aj z neho. A to zase nechcel, chcel predsa aby si tento večer aspoň z malej časti užil, nie aby sa tu chudák ešte nervoval, kvôli nemu. Také dve kôpky nervov, to by bol na nich skvelý pohľad. Na jeho slová sa zasmeje a prikývne hlavou aby mu ukázal, že s ním súhlasí. Určite by to skončilo nejakou katastrofou, o tom si bol istý. Pohľadom k baru ale aj tak zablúdil, či tam náhodou neuvidí Charlieho alebo Connieho. Samozrejme, kde inde by tých dvoch mohol hľadať. Dobre, povedzme si pravdu, Connieho by hľadal aj na iných miestach ale čo je prvé miesto, kde zamieri Charlie, keď niekam príde? Tam, kde sa nachádza alkohol. Nikde ho medzi tými ľuďmi čo tam boli nevidel, preto svoju pozornosť presunul späť na Niu. „Akože.. niekedy na to pódium musím ísť, predsa len chcem pokračovať v robení hudby a rád by som niekedy niečo zahral ale.. príde mi, že na to zatiaľ nemám. Tak sa to snažím odďaľovať ako to len ide.“ A možno by aj mal, keby si viac veril. A keby aj niekedy počúvol Connieho, keď ho povzbudzoval. „Áno! Charlie aj Connie. A čo som počul, tak aj Vivian, jedno dievča z ročníku. To je asi aj jediný dôvod prečo som sem chcel ísť. Inak by som pravdepodobne zostal zatvorený na izbe. Ale som rád, že sme išli spolu, určite to tu bude fajn. Aspoň dúfam,“ poznamená ešte, s menším úsmevom na tvári. Áno, to bolo jediné čoho sa bál. Že sa Nia nebude baviť, ešte si povie, že nie je dobrá spoločnosť a už sa s ním nebude chcieť nikdy stretnúť. No dobre, možno práve preháňa ale to je u neho bežné, takéto myšlienky máva skoro v jednom kuse. A niekedy sú to aj horšie scenáre. Niekedy je rád, že ľudia mu do hlavy vidieť nemôžu, pretože by si o ňom mysleli, že je divný. A možno si to myslia aj bez toho. Kto vie. Venuje mu ďalší z jeho úsmevov, než si to aj s ním zamieri ku výstave. Pohľad mu, rovnako ako Niovi, padne na maľbu od Gabrelle. Nie, že by sa s ňou nejak poznal, ale vie kto to je, ako aj nie, keď vie, že navštevuje dievčenský spolok a čo počul, tak vraj je z nej kráľovná spolku. A páni, že vie maľovať. „Tiež sa do umenia nevyznám. Daj mi nejaký nástroj a ja ti niečo zahrám alebo ti kľudne zaspievam ale kresliť? Som rád ak nakreslím strom, nie to ešte takýto výtvor.“ A to ani ten strom nestojí za zmienku, vždy je krivý. A to samozrejme nespomenul, že to kreslí ako dieťa v škôlke, nie tak ako by sa to možno aj malo. „Táto maľba ale vyzerá skvelo. Gabrielle je naozaj talentovaná.“ Všetci samozrejme boli, klamal by keby povedal, že neboli. Videl ako si to Nia obzeral, kvôli čomu sa pobavene usmial ale bol rád, že ho to tak zaujalo. Mierne od neho popošiel aby sa pozrel na fotku vedľa, kvôli ktorej sa hneď zoširoka usmeje. „Táto fotka sa mi páči. Teda tomu dievčaťu do tváre nevidno ale ten pes je hrozne roztomilý.“ Poznamená dosť nahlas aby to počul aj Nia. Samozrejme nech si ďalej obzerá tú maľbu, len mu ten pes na fotke prišiel naozaj zlatý. Od nejakej Grace Hawkins. Nepozná ju ale to mu nijak nevadí, pochváliť ju môže tak či tak. Hlavne, keď si to zaslúži.

Univerzita se prostě výzdobou a tím vším vyznamenala, to bylo jasné a upřímně asi i nějakou takovouhle bombu čekala. Uměli překvapit a nedokáže si ani představit, kolik práce to pro někoho bylo tohle vytvořit a asi i zorganizovat. To jí na tom někdy přišlo nejhorší. Shromáždit ty lidi, obvolat to aby vše fungovalo na nějaký termín. Z tohohle důvodu by asi nemohla být třeba královna spolku, byla by moc ve stresu kdyby měla plánovat ty společenské akce. Bála by se selhání. Nevěřila by si, a s tím má problém už tak jako tak. Navíc není vůdčí typ, nikdy jím nebyla a asi není možné se to nějak naučit. To člověk musí mít v sobě.  Určitě se nechá přemluvit, možná ani nebude přemlouvání nutné, k fotce ve fotokoutku, avšak nějak vytušila díky někomu, kdo se ozval v mikrofonu, že přišly akorát včas a ona tak nezmešká vystoupení jejího kamaráda a to si nechtěla nechat ujít. Ještě že je Megí takové zlatíčko.. Má takové štěstí že jí má a nikomu ji jen tak nedá, což se myslí z hlediska nejlepších kamarádek. Pokud se najde nějaká její láska, tak je ještě bude nutit být spolu. No dobře, to zas ne, ale určitě se nad nějakou láskou Meg bude rozplývat a shippovat to jako párečky ve filmu. Div jí slzička radosti z toho neupadne, je totiž vážně přející kamarádka a pro ní chce jen to nejlepší. Tak jako Meg pro ní, což jí třeba i naznačila gestem, že jí určitě nevadí, kdyby si s ním poté na moment chtěla pohovořit. Je to maličkost, i tak je ale za ní vděčná což jí s úsměvem naznačila.Potom došlo na Patrickovo vystoupení, které bylo krásné a ona byla okouzlena, avšak cosi se stalo. Vivian tušila, že něco není v pořádku a ne jenom protože něco pokazil. Věděla, že teď se mu v hlavě nehoní zrovna nejhezčí myšlenky a že se za tu maličkou chybičku, kterou by mohl udělat každý, nenáviděl. Jak to zjistila? Nebylo to vyloženě nic těžkého, už byla jednou u toho kdy sám se sebou bojoval a z části ji to poprvé vyděsila. Nechce aby se takhle před lidmi ukázal, aby to tu začal rozbíjet. Báli by se ho, nevěřili by mu a to nechce. Patrick je uvnitř někde strašně skvělý a dokáže ji podpořit, umí jí být oporou a ona si toho velmi cení.  Nic tu pro něj momentálně nebylo, aby ho to povzbudilo. Koho by totiž povzbudil šepot okolí, proč přestal hrát a tyhle věci? To akorát člověka ještě více uvede do samotných rozpaků. Vlastně ani neví co jí to popadlo, nedokázala si věřit ani na své vystoupení a teď se rozhodla improvizovat. Dělá to kvůli němu, protože na ní byl vždycky hodný, i když tak nesmýšlel. Chtěla mu pomoci, jelikož si nezasloužil kvůli malé chybičce, aby jeho večer dopadl špatně. Už ho párkrát mimo svou kůži viděla, nebylo to moc příjemné, ale chápala to. Ale chtěla jeho pohled na sebe změnit, vážně moc chtěla, aby se měl rád a nepochyboval o sobě v žádném ohledu a to ani maličko. To co udělala asi mnoho lidí nečekalo, teda ti co jí znali o trochu víc.. Asi nemuseli ani víc, působila občas maličko stydlivě a i k cizím se to dost pravděpodobně doneslo. Jenže síla zachránit Patricka byla o hodně větší a tak už se šuškajícími davy drala směrem ke schodům. Teď už není až tak ztracená, jako tehdy v zábavním parku, kdy měla strach, že jí davy lidí ušlapou. Teď kráčela rychle a přesvědčeně a dost možná někoho strčila, ale za to se následně omluvila, nerada by někomu ublížila, takže hoši, držet si slečny, podpatky jsou někdy hrozná věc! Za moment ani ne vedle Patricka seděla a zachránila ho a on se toho ujal společně s ní. Nechtěla, aby si to vyžral.. Chce aby na tenhle večer měl hlavně hezké vzpomínky a věří, že zrovna tahle by to aspoň by to mohla trochu překrýt a jeho sebedestruktivní myšlenky by ho náhle nepohltily jako hurikán. V Patrickovi se vážně ukázal hudebník , tušila vždycky že jím je to samozřejmě, žádné pochybnosti. Avšak skvěle se adaptoval na to, co ona se rozhodla vybrat jako píseň a dokonce se rozezněl i jeho krásný příjemný hlas, který jí navodil úsměv do tváře. Ten ostatně měla skoro celou dobu, aby ho jím malinko uklidila, aspoň se o to pokusila a asi se to opět jako tehdy v hudebně podařilo. Netušila proč na něj má takový vliv, možná to dělala její přirozenost sama, kdo ví. Jistá si však je, že Patrick si zaslouží přátelé a dobré lidi okolo sebe. Možná že někdy vylétl z kůže a rozbíjel skoro věci a vše kolem, ale to z něj nedělá člověka, co si kamarády nezaslouží, no ne? Ona sama měla své mouchy, všichni je měli a kamarádi byli od toho, aby to pomáhali druhým zvládnout a nebyli na to sami, nepotopili se jako ztracená loď v hlubinách zmatku. Taková kamarádka je i Meg, na kterou se ohlédla při písničce a věnovala jí ta krátká, však krásná, slova, na které se jí dostala odpověď. Viděla je.. Cítila je a ve tváři se jí objevil hned úsměv a nakonec.. Nakonec celé tohle skončilo a oni dohráli. Ozval se potlesk a ona si oddychla, jak skvěle to zvládli. Chytla se jeho ruky, za kterou je vděčná, protože aspoň nezakopne o svojí sukni a nespadne tam přede všema. Tomu by se ale asi už smála, byl by to vtipný bonus nakonec že by se už nestačila ani stydět.  Společně s ním se uklidnila tleskajícímu publiku a když to udělal on před ní? Plácna ho po rameni. “Trdlo.” Zakřenila se sladce, přičemž se sama přitiskla do jeho objetí a bylo jí úplně u někde, že je snad všichni pozorují. Chtěla ho obejmout tak jako tak, jelikož mu chtěla dodat ještě větší podporu. Pro lidi by se hold někdy roztrhala a možná je to špatně, přestat ale nehodlala zřejmě nikdy, protože jí záleželo na štěstí jejích přátel a blízkých. Uculila se rozkošně při jeho vděčných slovech a přikývla.. “Nějaké jsi potřeboval. Nezhasni ho v sobě.” Odpověděla k němu to drobné upozornění, protože by nerada aby teď někde vybouchl na záchodech a zrcadla už byla jen střepy v jeho pěstech nebo něco horšího. Pustila ho, přičemž se odebrala pomalu pryč z pódia davy, odkud se na ní někdy občas diváci  lomeno studenti usmáli. No ona jim to mileráda oplatila, avšak nesoustředila se na ně dlouho, už cupitala do objetí své nejlepší, nejúžasnější, nejkrásnější, a všechno pozitivní ‘nej’, Meg. “Ale prosím tě.. Zvládl by tohle i sám, jen byl asi nervózní a to se stává. Avšak děkuju, Megí.” Nehodí si to na triko celé, on byl skvělý,  tak jako ona, i když zpěv má asi v malíku víc ona, ale to protože se mu věnuje vážně dlouho. Ani neví co se to v tý její hlavince vyvrbilo a že jí napadl takhle bláznivý nápad tam vyběhnout a začít bezhlavě hrát, jako by se nechumelilo. Tak uvidíme jak se bude dařit s její nervozitou při jejím vystoupení, tam to bude horší. Nakrčí lehce obočí při narážce na to, jak se ti dva na sebe dívají a jemně plácla Meg kamarádsky po zadku. “Hele nech toho, zlobíš jako! Jsme kamarádi.” Vyplázne na ni jazyk přidrzle, celé je to samozřejmě sranda. S Patrickem jsou totiž vážně jen kamarádi, tedy zatím. Vivian nevidí do budoucnosti, ani nad ní moc nepřemýšlí, jelikož jí je to proti srsti a má z budoucnosti strach. Přijde si při myšlence na ni najednou tak malá. Nestačily se ani moc rozkoukat kolem, tedy aspoň Viv a už jí táhla k fotokoutku a upřímně? Vůbec jí to nevadilo. Budou mít nádhernou památku potom, co se fotky vytisknou a budou jim zřejmě zaslány poštou. Udělaly jak normální fotečky, tak samozřejmě i ty bláznivé, to je totiž taky jejich.  Dobrým programem, co se na plese nachází je i výstava a jelikož Meg tam má fotku, musely tam jít! Chtěla ji vidět a obdivovat krásu, kterou její kamarádka zachytila fotoaparátem. Už tam navíc nebylo tolik lidí, tak maličká Vivian něco uvidí a možná se narve někam dopředu. O to se ale postarala Meg, autorka jedné fotky, co zde visí na zdi. Nestihla se k fotce ani vyjádřit. Přemýšlela totiž jak svá slova zformulovat. Ta fotka v ní vyvolávala tolik pocitů, což možná bylo tím jak uměleckou duší byla. Z toho myšlení ji nevinným způsobem vyrušila právě Meg, co se rozhodla kamsi za svými přáteli, což jí nevadilo! Rozhodně ne. “V pořádku, utíkej..” Pohladí ji po zádech, poté pohled přesune opět na fotografii před sebou. Nedokázala říct jak se cítí. Rozhodně ano, je to nádherné.. Ale člověk najednou přemýšlí, zda-li se děvče za hořícími novinami odhaluje, či naopak noviny nedostanou kouzelnou moc a pohled oné dívky neskryjí před zlým světem. Když už tak stála sama, rozhodla se si prohlédnout i další působivé fotografie. Ze všeho nejvíce jí upoutala fotografie  například i od Bethany Cunningham, která našla zázračnou ženu v zázračném domě. Možná to byla i  ona sama. Tato fotka jí nepřišla vůbec nějak.. Laciná, protože by se tam nacházelo tělo v podstatě nahé ženy. Naopak. Bylo to nádherné. Samozřejmě nutno zmínit i fotografii Theodory Silver, kde byla přímo nádherná a okouzlující dívka, kterou někdy potkala na univerzitě projít po chodbě a stejně jako ostatní i ona jí věnovala pohled. Kdo by to neudělal? Je nádherná.  Nezbývá však mnoho času. Vivian by se měla vydat na pódium, jelikož Alvaro, do kterého se zaposlouchala už skončil.
Nebudeme si nic nalhávat, ve Vivivan začala stoupat nervozita a asi je to tím, že Meg najednou nestála vedle ní a už ji nedržela za ruku jako malé dítko. Musela na to jít sama. Zhluboka se nadechla, vydechla a rozešla se pomalým krokem směrem k pódiu, ke kterému jí lidé udělali uličku, jelikož zaslechli a z předchozího vystoupení věděli, že je to ona. Kráčela až na pódium, div se jí nožky nervozitou neklepaly. Co se to s ní dělo? To si říkala v hlavince zmatená celou dobu. Nakonec tam tedy došla, stála před desítkami těch lidí ale teď to bylo jiné. Byla na pódiu sama samotinká a hodlala zpívat o něčem, co je docela citlivé. Nebyla to vymyšlená píseň, byla to její píseň a  bylo to menší nahlédnutí do její hlavy. Chtěla to vůbec, aby lidi něco z ní cítili a něco o ní takhle věděli? Na to už je celkem pozdě. Tuhle píseň si zvolila a už sem i došla. Není cesty zpět. Ohlédne se na někoho, kdo hudbu ovládá a kývne na něj. Hudba se v tu chvíli rozezní a za moment.. Se nadechne a v mikrofonu za který si stoupla a chytila jeho stojan se rozezněl její hlas přes celý sál.  Hlas, jenž zpíval její písničku a vlastně nějaký její příběh o tom, jak se někdy cítila. Pro někoho klišé a někdo jí to ani nemusel věřit.. Protože podívejme se na ní. Neustále se usmívala kolem lidí a málokdo ji viděl smutnou. Moc to světu neukazovala, bála se aby jí někdo neublížil. Hlásek se rozezníval všude po sále a lidé mohli buď zaujatě poslouchat, tančit čii oboje. “Can i exhale, for a minute? Can we talk it out, i don’t get it.. Can i calm down, for a moment? Can i breaathee? For just one second baby..” Vydechne se zavřenýma očima, nakonec zvýší svůj hlas do výšek, takže je hlas ještě víc slyšet a jsou v něm slyšet taktéž víc všechny ty věci, co má v sobě. “Can i breathe.. Can i breathe? Can i breathe? Hmm… “ Postupem času píseň končí a s ní mizí krásně i její hlásek a celé to skončí a ona se spokojeně uvolní a oči otevře.. Pokusí se usmát a nervózně si rukou projede vlasy. To krásné vystoupení má za sebou.

Alphonse nebyl někým, kdo by si tyto akce zrovna užíval. Nedokázal ocenit umění, interpretovat jej, ani hudba nepatřila mezi něco, v čem by se dvakrát dobře orientoval. Tedy ano, bylo zde pár skupin, zejména ta s jeho přezdívkou, které jej pokaždé nějak dokázaly okouzlit, pravděpodobně vlivem té jemu povědomé hudby, již jeho táta miloval, a pohledných členů, které mohl bez potíží a studu sledovat v akci. Všechno mu to připadalo až odporně poetické na to, že většinu těch věcí dokázal vysvětlit pomocí prosté středoškolské akustiky. A přesto tomu propadal jako každému druhému brýlatému klučinovi, kterého po cestě míjel. Bylo pozdě, akce mohla být v plném proudu už nějakou tu chvíli, pár představení mu dle všeho uniklo, avšak pár dalších, těch jemu bližších, mělo následovat. Proto zde byl. Nebyl to ten typický chlapec, jehož zájem se soustředil nanejvýš na sklenici alkoholu, taneční parket, či případně nějakou pěknou dívčinu. Pořádně ani nevěděl, co tam chtěl dělat, co přesně vyhledával a koho to k tomu svému krátkodobému štěstí právě potřeboval. Jeho pohled padl na mnohých lidech, stejně tak se stal i on tím menším středem pozornosti, když si to pěšky kráčel z kolejí na ten ples. V davu těch černých obleků by zajisté zapadl lehce, jeho sako bylo vcelku obyčejné, taktéž i ta červená košile pod ním, která se stala jakousi jeho poznávací značkou v případě, že by se někomu zase ztratil, zbytek již tvořily stejně tmavé kalhoty. Vypadal prostě, ale zaujmout to jistým způsobem dokázalo. Pomalu se blížil. Sám. Většina přicházejících lidí pravděpodobně mířila z té uličky, nebo právě odcházela, aby se tam mohla účastnit těch romantických a vážně odporných představení lásky. Potřásl nad tím hlavou, ruce zasunul do kapes a raději zrychlil. Dalo se říci, že zčásti i žárlil. Neměl nikoho po boku, žádnou z těch svých blízkých kamarádek, která by mu pomáhala přežít ty vysokoškolské radovánky, které mnohdy ani nechápal. Takže vkročil dovnitř, výzdobě daroval pár krátkých pohledů, nějak si názor utvořit nedokázal, a raději se zaměřil na lidi, spíše tedy chlapce. Nakonec to nebyl až takový dav černé, i přesto však lehce zapadal. Dal se do pohybu, pomalým, až nejistým krokem následoval dav, poohlížel se po pódiu, zdali vystoupení Killerů již začalo, ale zjevně bylo ještě brzy, což zase značilo, že se zde někde toulali – a toulal se zde on, o tři roky mladší baskytarista. Timotheus. Neočekával, že jej na první pohled najde, a tak se nadále toulal, házel očkem po každém pohledném jedinci s brýlemi, občas dokonce narazil i na známé tvářičky, ale ani jedna nevypadala na to, že by se jí hodila jeho přítomnost. Pokračoval. Nevěděl kam. Všiml si výstavy, ale žádného uměleckého ducha to v něm neprobudilo, nanejvýš pár vzpomínek na kluka, kterého před několika dny potkal, Rafaela. Dokonce jej zde zahlédl, ale rychle nato se ztratil zase v davu směrem… kdovíkam. Stále neměl ponětí o tom, co do toho vystoupení vůbec bude dělat, ale to ho zase nijak netrápilo, v podstatě si na to již zvykl. Ono se vždy něco najde, no ne? Nakonec skončil tam, kam zjevně mířil každý student v okolí, tedy u baru. Neměl v plánu pít, rozhodně ne pár minut po příchodu, a tak se spokojil s blízkým stolkem jednohubek, nezapomněl si vzít alespoň sklenici vody, aby se měl čeho držet, když tedy ne dalšího člověka. Otočil se, zhluboka se nadechl. Tak. Je tady. Dech zadržel o něco déle, než původně chtěl, ale to mu nikdo vytknout nemohl, přeci jen pár metrů od něj seděla ta povědomá osůbka. Mírně se pousmál, pár dalších chvil tak Conrada sledoval, upíjel z té své vody s citrónem a přemýšlel nad tím, zda bude mít příležitost si s ním promluvit. Nevěděl přesně o čem, ale jen jeho přítomnost by mu dokázala zlepšit celý ten večer, ba ne týden.

Uistil ju, že ho nijak nevyrušuje, ale jeho hlas jej napovedal, že o tom až tak sebaistý nebol. Čo jej nemusel napovedať ani hlas, stačilo to jeho zasekávanie a to bol len náznak k nervozite, ktorú na ňom videla. Nijak ale na to nereagovala ani nič nehovorila, predsa len, je každý iný. A to, že bol neistý a zasekával sa kvôli tomu jej nejak nevadilo. Stretla už niekoľko ľudí, ktorí boli rovnakí. A hlavne na niečo také by si musela aj tak zvyknúť, ak chce pokračovať v psychológií, keďže predsa, niektorí ľudia pred psychológom alebo podobnými ľuďmi, sa necítili práve najlepšie a boli nervózni tiež. Našťastie ona nervózna pri cudzích ľudí nebola. Bolo by zaujímavé byť neistá a nervózna a pracovať s ľuďmi. To by asi nešlo úplne podľa predstáv. „Dúfam, že to myslíš vážne a nehovoríš to len tak.“ Predsa len nechce ho vyrušovať alebo nebodaj mu nejak liezť na nervy, že sa teraz pri ňom zastavila a začala sa s ním rozprávať. Možno chcel byť sám, len sa to bojí teraz povedať. Čo samozrejme dúfala, že nebol ten prípad. „To nestojí za reč. Zle som to očividne zhodnotila ale aj tak som rada, že som sa to opýtala. Aspoň si môžem byť teraz istá, že si v poriadku.“ Nevedela čo si o nej práve teraz myslí, či si náhodou nemyslí, že je divná, že sa tak zaujíma o niekoho neznámeho ale nemohla si pomôcť. Čo ak si prechádzal niečím alebo mu napríklad niekto ubližoval? Keď s ňou, dá sa povedať, súhlasí, venuje mu úsmev, ktorý sa jej rozšíri ešte viac ohľadom otázky. Bolo to úplne random (rovnako ako bola aj jej otázka na začiatku) ale prišlo jej to naozaj milé. „No, nie som tu ešte dlho, takže to nemôžem povedať ešte s úplnou istotou. Ale je to tu zatiaľ fajn, takže.. áno, bavím sa. Dúfam, že sa budeš aj ty. Nechcem aby si sa nejak nudil alebo sa tu necítil príjemne. Tento deň je predsa o zábave, ako som už spomínala.“ Samozrejme len podľa nej, možno to niekto iný bral úplne inak. Zatiaľ sa tu ale mala dobre a to tu len strávila pár minút. A hlavne, Rafael vyzeral ako dosť zaujímavý človek, aspoň podľa nej. Preto aj bola rada, že na neho narazila. Nebol nejaký rečník, to si už stihla uvedomiť za tú malú chvíľu čo pri ňom stála a počúvala ho ale to jej vôbec nevadilo. Keby niečo, tak ona bude rozprávať za nich oboch. A možno náhodou prejde na tému, ktorá mu bude vyhovovať, tak začne viac rozprávať. Aspoň v to môže dúfať. Pri jeho slovách sa len usmeje, než sa otočí na fotku, na ktorú sa už Rafael díval aj predtým. „To áno. Ale čo som si stihla všimnúť, tak to sú aj ostatné.“ Nevidel ich úplne všetky ale na to mala čas, veď len teraz prišla. A možno si ich prezrie práve s jej, pravdepodobne, dnešnou spoločnosťou. To už sa dozvie, že študuje literatúru, na čo mu prikývne hlavou, s menším úsmevom. „Literatúra je dosť zaujímavý odbor. Ale jediné čo mám s tým odborom spoločné je čítanie knihy. Ale to je skôr spojené s tým názvom, než odborom.“ Posledné slová už povie tichšie, ako keby to nemalo byť ani na Rafaela, ale nakoniec len zavrtí hlavou, aby to nechala tak. „Ach, ale kdeže. Na umenie nemám žiadny talent. Kreslím ale to len keď sa nudím, takže to nie sú nejaké žiadne výtvory. Skôr to je niečo pre mňa. Ja študujem psychológiu,“ povie so smiechom. Nevysmieva sa nejak tej jeho otázke, to nie. Rada by bola nejak nadaná, práve na niečo z toho umenia, bolo by skvelé, keby vedela kresliť nejak profesionálne, či hrať na nejaký hudobný nástroj ale toto ju obišlo oblúkom. Pri zmienke o fotke sa na ňu zahľadí, než s úsmevom prikývne. „Jasné. Je pekná a páči sa mi ako to je odfotené. Ale nie som nejaký odborník. Ale podľa môjho skromného názoru vyzerá dosť dobre.“ Naozaj sa jej páči, hlavne vyzerá dosť dobre, takto dobre by neodfotila žiadnu fotku, aj keby sa naozaj snažila. „Tiež ma teší,“ ozve sa hneď. Myslí to vážne, naozaj ju teší, a tak nejak dúfa, že to má rovnako aj Rafael. "Si tu sám? Alebo niekto príde a ty len na neho čakáš?" opýta sa, pričom sa otočí na neho. Možno na nikoho nečaká, ale opýtať sa musí. Človek nikdy nevie.