Netušil, jak ani kdy se stalo, že se z dobré kamarádky Gii stal cizinec, nicméně věděl, kdy si to uvědomil… a taky věděl, že s tím nic nedělal, protože zkrátka neměl ponětí, jak se v takových situacích chovat a zda vůbec má něco pokoušet. Co když se od něj odcizila záměrně a už jej ve svém životě, z jakýchkoliv důvodů, nechtěla? Zkrátka by se cítil otravně a měl by pocit, že se vnucuje, nebo byl pouze zbabělý a sám sobě si to snažil omluvit, těžko soudit, emoce se mu občas pojmenovávají obtížně, hlavně pokud se to týká děvčat. Nakonec se ale odhodlal Giu alespoň oslovit, alespoň se s ní vidět a třeba jejich odcizení napravit. Nebo jim oběma dopřát nějaký closure. Stále si nebyl jistý, zda jej vůbec bude mít zájem vidět, proto šel na jejich setkání oklikou – zkrátka si na ni počkal po práci, což v retrospektivě, když se nervózně blížil k cukrárně, muselo působit skutečně stalkersky, ale z posledních sil se udržel a ze svého plánu nevycouval. Upřímně jej podpořila myšlenka, že by musel své selhání říct Lacey a ta by z něj nebyla nadšená, a tak ze strachu, že by zklamal svou kamarádku, počkal ještě pár minut, než se z obchůdku vynořila známá, drobná blondýnka. Na rty se mu vkradl úsměv, když ji viděl, na moment totiž úplně zapomněl na nějaké odcizení a do těla se mu vlil známý komfort, který s ní cítil, když spolu trávili čas. Trávili, důležitý je ten minulý čas, který ho probral z krátkého transu a připomněl mu krutou realitu jejich současného stavu. Co se vlastně stalo, že přišel o její přátelství? Tahat to z ní nechtěl, ale aspoň se chtěl pokusit to napravit. Ihned toho ovšem zalitoval, nebyl si totiž jist, zda jej ráda vidí, a dokud nezahlédl alespoň ten drobný úsměv, cítil se jako největší hlupák světa, co jí právě zkazil den. „To rád slyším,“ byla to pravděpodobně jen zdvořilostní odpověď, co jiného mohl čekat, ale pokud se jí doopravdy daří dobře, byl za to rád, protože si nic špatného nezasloužila. „Řekl bych, že ano, škola je sice v plném proudu, ale… to mě stejně vždycky bavilo,“ často teď kolem sebe slýchal, jak se všichni cítí zavalení prací do školy, kdežto on se nikdy necítil lépe. Chvílemi měl i on slabší chvíle, které hravě vyřešila občasná cigareta, ale studium zbožňoval, takže i když musel víkendy trávit v knihovně, byl nadšen a pln energie. „Já…“ zarazil se a nervózně se uchechtl, „vlastně ani plán nemám, takže jestli chceš, můžu tě doprovodit ke koleji?“ navrhl jí jako správný gentleman a sám nad sebou v duchu kroutil hlavou, že se měl připravit o něco lépe. „Můžeme si vzít po cestě třeba kafe, i když,“ pohledem střelil ke kelímku cappuccina, který měl ještě z poloviny plný, „v tomhle jsem trochu napřed,“ rozpačitě se usmál a věnoval Gie pohled. Takhle nervózní v její přítomnosti snad nikdy nebyl, dnes se mu ale nedostávalo slov a on nedokázal určit, co mu tak svazovalo jazyk, a jen doufal, že to přejde.

Nikdy nijak usilovně nepřemýšlela nad tím, co mu teda bude mít přesně v plánu povědět, až se ti dva znovu setkají. Ono vlastně celé rozhodnutí náhle s ním ukončit veškerý kontakt bylo čistě impulzivní. Kdyby tomu tak nebylo, možná by spolu byli alespoň v částečném kontaktu. Sem tam nějaká ta zpráva či krátký pokec ve školních prostorech. Jenže Gia se mu přes několik měsíců silně vyhýbala. Ze začátku se jednalo o nevinné výmluvy typu: „necítím se moc dobře“, nebo „mám toho do školy až nad hlavu“ a Lincoln pro to měl pochopení. Jako dobrý kamarád jí nechal čas pro sebe a nevnucoval se jí, když mu tvrdila, že se jí sraz v daný moment příliš nehodí. Až když se kompletně odcizili, tak až poté si uvědomila, jak špatné rozhodnutí to vlastně bylo. Jeho náhlá nepřítomnost byla jasně znát, nejednalo se o něco, co by zvládla snadno přehlédnout. Ani ponoření do své rutiny nezměnilo to, že tu prostě něco chybělo. Přemohla ji lítost a později dorazil i pocit viny. Kdyby svůj plán měla již ze začátku pořádně promyšlený, aktuální situace by nebyla natolik zamotaná, jak právě je. A určitě by žila šťastněji než nyní.
Proto když její zpáteční cestu zpět na kolej přeruší překvapení v podobě Lincolna, ze začátku ze sebe není schopna vydat ani hlásku. Ten zdvořilostní rozhovor na začátku jejich setkání jen zvýrazňuje, jak dlouho se tihle dva už neviděli. Bolí to, ale dívat se, jak se někdo, kdo je vám nesmírně blízký, kouká s pohledem plný lásky na někoho jiného, přestože sami toužíte, aby byl jejich pohled směřován na vás, to by asi bolelo více.
Nevědomky se na její tváři objeví nepatrný úsměv při zmínce ohledně jeho záliby ke studiu. Tuto skutečnost ona moc dobře ví, a že se to za tu dlouhou dobu nezměnilo, ji hřeje u srdce. Takhle ví, že alespoň část Lincolna stále ještě zná. Následnou otázkou ohledně jeho plánu nic nezamýšlela. Vlastně vůbec nepřemýšlela, když tu otázku pokládala. Nechtěla, aby tu na sebe trapně koukali, ale to, že najednou působí jako zvědavka, to také nechtěla. Proto ji i trochu mrzí, že vůbec něco řekla, když tím Lincolna lehce znervózní. Nečekala, že dnes bude den, kdy se s ním setká, natož aby měl nějaký plán. Takže nakonec je i ráda, že vlastně nic takového není. To by navíc přibylo na napětí. Lincoln to ale očividně bere jako mínus, takže ihned začne na místě vymýšlet co teda bude v plánu. Její pohled na kratičkou milisekundu zůstane na jeho papírovém kelímku při zmínce o kávě. Jeho rozpačitost z ní nečekaně dostane tiché uchechtnutí. Rozhodně se mu neposmívá, ale až nyní si plně uvědomuje, jak moc jí vlastně chyběl. „To je dobrý, doprovod na kolej mi v klidu postačí.“ Usměje se na něj, nyní působí více uvolněně než před chvílí. I když neví, kam jejich konverzace povede, a že je možná o tolik kroků blíže k přiznání svých pocitů, nyní je jen ráda, že po tak dlouhé době je veškerá jeho pozornost zaměřena pouze a jen na její maličkost. Naposledy se ujistí, že je se vším Lincoln spokojen, než pomalu vykročí směrem, kudy zamýšlela jít, než ji zastavil. „Um…“ zaseknou se jí slova v krku. No tak, však je to Lincoln… Nervózně se zavrtí, než ze sebe dostane ta slova ven. „Ráda tě zase vidím.“ Přestože se její pohled vrátil zpět na špinavý chodník San Francisca, má pocit, že by se na něj možná měla dívat, když mu něco takového říká. I když on nad tím asi nebude moc přemýšlet, ona ano. Proto spěšně zvedne pohled a koukne po něm. Protože tak pozná, že to myslí vážně. Naivně doufá, že mu to pomůže k zapomenutí, že se mu vlastně poslední dobu vyhýbala. Jestli ano, to se teprve uvidí.

Kdyby byl hrdinou v romantickém příběhu, pravděpodobně by tu před Giou stál s nádhernou kyticí, a možná ještě s další drobností, která by podtrhla jeho velkolepé gesto a pokus o… usmíření? Navrácení do jejího života? Znovuspřátelení se? Ani si nebyl jist, o co se vlastně pokouší, jen věděl, že se s ní chtěl znovu potkat. Cíl byl splněn a on náhle nevěděl co dál. Nebyl totiž hrdinou romantického příběhu, neměl žádný velkolepý plán a už vůbec neměl nic, čím by blondýnku před sebou mohl obdarovat, aby jí vyjádřil, že mu chyběly jejich konverzace. Neměl nic, čím by ji mohl ohromit a zajistit tak perfektní společný den, po kterém by se s ním už nikdy nepřestala bavit. Kdepak, nic takového neměl, a zkrátka tam jen před ní stál, s polovypitou kávou v ruce, zaskočen její otázkou, co se chystá. Spontánnost nepatří k jeho silným stránkám a rozhodně nedokáže vymyslet odpolední program lusknutím prstu, spokojí se tedy jen s nabídkou kávy a doprovodu na kolej, což Gia jak se zdá ocenila a nezdálo se, že by si chtěla stěžovat. Její uchechtnutí nevyloží nijak zle, jelikož moc dobře ví, že Gia by se nikomu nevysmívala, pokornějšího člověka snad nezná, a tak naopak po jejím uchechtnutí trochu zvolní svůj tok myšlenek – na chvíli se opět cítí, jako by bylo všechno jako dřív. „Dobrá,“ pousmál se a bylo na něm vidět, že předchozí nejistota z něj alespoň částečně opadla, a on už se křečovitě nesnaží vymyslet, co spolu podniknou, „tak můžeme vyrazit,“ dodal ještě a pomalým krokem se vydal kupředu, veden Giou. Sice ví, kde se koleje nachází, ale třeba zná Gia nějakou zkratku nebo má oblíbenou cestu, kterou chodí, a on nechtěl riskovat, že by jí narušoval její tradici, už tak se na ni nalepil celkem nečekaně, nebyl by tedy rád, kdyby její den ještě více rozrušoval. Jakmile promluvila, stočil na ni svůj pohled, a mlčky vyčkával, co mu chce říct. Proč se zasekla? Chce mu říct, že je na dnešní den domluvená s někým jiným a on ji zdržuje? Než však stačil vymyslet více katastrofických scénářů, Gia dokončila svou myšlenku a jeho koutky téměř automaticky vystřelily vzhůru do úsměvu. „Já tebe taky,“ odvětil zcela upřímně, jako kdyby bylo jeho přirozeností ji vídat, jen co k němu zdvihla pohled. Chvíli setrval pohledem v jejích očích, než začal tentokrát on skenovat nezajímavé chodníky San Francisca. Nedokázal se totiž na ni dívat při svých následujících slovech. Už tak pro něj bylo těžké se k nim rozhoupat, když se vše zdálo být tak hezké, ale cítil potřebu se omluvit, nebo alespoň naznačit, že mu není lhostejný ten čas, kdy se spolu nebavili. „A mrzí mě, že jsme se tak dlouho neviděli,“ dodal ještě a pohled nechával u chodníku, nebyl si totiž jistý, jakou reakci by měl očekávat, rozhodl se tedy nechat se překvapit. Rád by dodal ještě něco ve smyslu, že by byl rád, kdyby si to vynahradili, stále si ovšem nebyl jist, do jaké míry by o to měla zájem sama Gia. S nadějí v očích k ní konečně zdvihl pohled, zvědavý, leč plný nejistot, na její odpověď.

Cítila toho hodně když se její pohled zastavil na jeho obličeji. Překvapení. Rozpaky. Stud. Ale to všechno bylo záhadným způsobem do jisté míry potlačeno hřejivým pocitem, který sama nedokáže popsat jeho pravým názvem. Jak byste popsali něco, co ve vás vyvolá klid ale i rozrušení ve stejný moment, vše se náhle zdá správné a tak, jak má být? Protože právě tak se Georgia cítí. Doposud si myslela, že svým emocím rozumí. Že ví, co určité náznaky znamenají a naznačují. Jenže v této situaci si zas tolik nevěří. Ale nakonec i ta nervozita během chvilky vyprchala, za což je velice vděčná. Ten pocit nejistoty a neznáma se jí nelíbí a jednoduše nehodí, obzvlášť když je v přítomnosti Lincolna. U něj by se měla cítit v klidu a pohodě, ne naopak.  
Je ráda, že i z něj opadla částečně ta nervozita, nebo to alespoň vyčetla z jeho úsměvu a uvolněného tónu hlasu. A tak tedy vyrazili. Pár povinností na ni na koleji sice čeká, ale nejedná se o nic, kvůli čemu by musela spěchat. A rozhodně se nebude okrádat o čas, který se jí nyní naskytl k tomu, aby mohla vyřešit ten chaos, který v jejich vztahu vytvořila. Následné minutové ticho využila jako možnost si utřídit myšlenky v hlavě, ale zejména k sebrání odvahy, aby ze sebe dostala to, co mu chce sdělit. Netěší ji nijak zvlášť skutečnost, že se možná blíží k jádru jejího problému, ale rozhodně nechce, aby se v jeho mysli usadila myšlenka, že ho snad nesnáší. Protože to není pravda a věří, že tomu tak i nikdy nebude. Navíc se mu dokonce odhodlá podívat do obličeje pro utvrzení jejích slov. Co ale nečekala je, že jí opětuje pohled. Na kraťoučkou vteřinu ji to zaskočí. Nějak nedomyslela, že je možné, že tohle vlastně může udělat. Ale naštěstí stejně jako na začátku, i teď na ni má jeho přítomnost identický efekt. Díky němu náhle zapomene, že něco jako nervozita existuje. V jeho očích zahlédne jiskry upřímnosti, čímž si Gia utvrdí pravdivost jeho slov. Tato tři slova v ní vyvolají neskutečnou radost. Pro někoho by to neznamenalo možná nic, ale ona tato slova bere s velkou váhou. Malý moment předtím, než je jejich oční kontakt přerušen, zaregistruje nepatrnou změnu ve výrazu, snad náznak obav. Následující slova ji ale zasáhnou naopak negativně. Z jeho slov to totiž vyzní, jako by to snad celé byla jeho chyba. Jenže není. On neudělal nic špatně. Co se stalo je, že si konečně našel tu osobu, která ho dělá šťastným. V téhle situaci je ona ten “bad guy”. Místo toho, aby mu přála štěstí a byla za něj ráda, tak se rozhodla ho opustit... jako zbabělec. “Ne…” vyhrkne tiše, čímž zaskočí i sama sebe. Neví, zda si toho Lincoln všiml, ale cítí potřebu něco rychle dodat. Vysvětlit se. “Ty za to nemůžeš.” Poznamená a naposledy se pokusí vyčíst cokoli z jeho obličeje, než se i její pohled přesune zpět na zem. “Každý jsme měli své priority a zrovna se nám neshodovaly.” Pokrčí letmo rameny, předstírajíc jako by snad o nic nešlo. Ale šlo o hodně. Je opravdu ráda, že není aktuálně rozptylována Lincolnovým zvědavým pohledem, už i tak cítí jeho pohled na své maličkosti. A co se týče její odpovědi, zas tak daleko od pravdy není. Její prioritou sice stále zůstal on, ale to ta jeho se změnila. Nesnáší se za to, že takhle vůbec přemýšlí. Není to nic než jen sobecké chování. Nakonec je možná i dobře, že si našel takovou skvělou dívku. Roli dobrého kamaráda už tak moc zpackala, nic víc než stud a smutek si za takovou reakci nezaslouží.

Jít vedle někoho, s kým jste se kdysi mohli bavit o čemkoliv, a najednou nebýt schopen ze sebe vydat souvislou větu… je opravdu zvláštní a Lincoln se nemůže ubránit vzpomínkám na časy, pár měsíců zpět, kdy bylo všechno tak, jak má být. Tedy, alespoň z jeho pohledu bylo vše ideální, o pocitech Gii neměl sebemenší tušení – je rád, když dokáže pojmenovat své emoce (a i s tím má občas velký problém), natož pak rozpoznat skryté emoce ostatních. Kdyby se v emocích, svých i cizích, vyznal o něco lépe, možná by nebyl nyní po boku Gii tak nervózní… kdyby aspoň dokázal vytušit, jak jej nyní Gia bere. Naštěstí samo vyplynulo, že jí jeho společnost není úplně protivná a on si mohl oddechnout, že to jeho malé přepadení došlo do šťastného konce. No dobrá, ke konci mají ještě chvíli času navíc, minimálně celou cestu ke kolejím, ale prozatím jsou z jeho pohledu na dobré cestě. Tyto myšlenky se mu potvrdí s jejími dalšími slovy, které mu samovolně vyčarují úsměv na rtech. Nejenomže bylo milé něco takového slyšet, hlavně jej to znovu utvrdilo v tom, že jí neotravuje, jak se k ní přidrzle připojil po její směně. Užíval si pohled do jejího obličeje, snad jako by se snažil zatvrdit si tento moment do mysli, pro případ… že by se znovu nějakou dobu neviděli. Nespokojený výraz zachmuřil jeho obličej a sám na sebe měl vztek. Doopravdy si neustále musel do hlavy vkládat ty nejhorší možné scénáře? Nedokázal se jí dále dívat do tváře, byl příliš rozrušen vlastními myšlenkami, takže se raději zahleděl na monotónní chodník, který mu ubíhal pod nohama, ačkoliv ani to nepomohlo zmírnit běh jeho myšlenek. Bylo mu líto, jak svou otázkou naprosto narušil příjemnou atmosféru, která se mezi nimi pomalu budovala a vracela se do původních kolejí… ale nemohl si pomoct. Překvapeně zdvihl pohled k Gie, jelikož nechápal, co to její tiché ne mělo znamenat, než jej přemístil zpět na chodník. Nebyl si jist, co dalšího se dozví, a nebyl připraven negativním zprávám čelit zpříma. Ani její další slova ovšem celou situaci příliš neobjasnila. Kdo za to tedy může? Neříká to jen, aby ho zbavila případného pocitu viny? Doopravdy jde jen o neshodu v prioritách? Chvíli mu to vrtalo hlavou, a možná mu to v ní bude vrtat ještě později, až bude sám na pokoji, ale Gia zněla poměrně přesvědčivě, myšlenky tedy vytlačil bokem a odvážil se pohled přesunout zpět k ní a věnovat jí drobný úsměv. „A jak to s našimi prioritami vypadá teď?“ optal se, jelikož vlastně moc netušil, co si z její odpovědi odnést. „A vlastně, jaký je zatím čtvrťák?“ rozšířil svou původní myšlenku, protože si myslel, že primární rozchod v prioritách byl ovlivněn školou, logicky se tedy zajímal, jak se jí v tomto ročníku daří. Sice se o látce ze čtvrťáku bavil už s Lacey, která studovala shodný ročník jako právě tady Gia, zatímco on byl o rok níže, přesto mu přišlo fajn se zajímat o pohled na věc své další kamarádky. V jeho dotazu možná byla špetka sobeckosti, přeci jen, pokud by byla školou příliš zaneprázdněná, znamenalo by to pro něj, že se zase nebudou moci příliš vídat, a to by považoval celkem za prohru svého dnešního pokusu o… nápravu či co to tu vlastně zkouší.

Samozřejmě, že ji připomínka jejich odcizení zabolí. Jedna věc je o tom vědět, jiná zase o tom nahlas mluvit. Obojí je hrozné, ale jedno je možná krapet těžší snést. Ne že by mu to měla za zlé… je jen přirozené něco takového říct, když jste druhou osobu už měsíce neviděli. Spíš tu jde o to, že Gia na toto téma absolutně nevěděla, co říci. A tak se vracíme k jádru věci, kolem kterého se motáme celou dobu. Její impulzivní rozhodnutí, které bylo vyvoláno jejími emocemi, jí bohužel nepřineslo nic než jen potíže. Atmosféra kolem nich se zdá na chvilku otevřenější a příjemnější, jenže o pár slov později a na Giu opět dopadne ten nepříjemně známý pocit nejistoty. Moment, kdy na sebe začne snášet vinu, zmnohonásobí tu ukrutnou vinu, kterou v sobě doposud dusila, až to skončí nečekaným vybreptnutím. Trapnost té situace jí lehce zbarví tváře studem a ona opravdu doufá, že její rozpaky nestihl zaregistrovat.
K jejímu neštěstí její nečekané vyhrknutí toho slova „ne“ a následné zaseknutí nezůstane nepovšimnuté a Lincoln na to zareaguje téměř okamžitě. Zrovna nyní si nepřeje, aby byl tak všímavý… proto ze sebe musí pohotově vydat vysvětlení, protože má pocit, že by jinak místo jakéhokoli vyřešení problému spíše jejich situaci o to více zkomplikovala.
Nakonec je ale se svojí odpovědí více než spokojená. O lež se určitě nejednalo, ale zároveň také nešlo o zrovna hezky jasnou odpověď, která nevyvolává dodatečné otázky. Ale Gia není vůbec připravená nechodit neustále kolem horké kaše, protože představa toho, že by mu teď a tady měla říct pravdu, ji opravdu děsí. Jestli tu kdy byla sebemenší šance k obnovení jejich kamarádství, je tomu tak právě teď. A ona opravdu nehodlá riskovat tuto náhlou příležitost, pokud je tu možnost, že na sebe už nikdy nepromluví.
Jenže Lincoln se rozhodne na ni vytasit uno reverse kartu a rozhodne se jí otázat na její aktuální situaci. Cítí se, jako by byla zaseknutá v koutě, odkud není cesty ven. Ta smutná realita ale je, že ty priority jsou stále stejné. Ona by pro něj stále udělala první poslední, jenže on má v životě svoji dívku, kterou určitě beznadějně miluje. Takže co mu na to teda má říct? To, že je Lincoln docela nevšímavý ohledně jejích pocitů k němu, je jí připomenuto opět teď, když je jí dodatečně zeptá na školu. Samozřejmě, že si myslí, že tím myslela školní povinnosti. Protože o co jiného by vůbec šlo, že? Pokud ale opravdu doufá v nápravu jejich vztahu (alespoň částečnou), musí být upřímná.
„To nevím… ale nechci o tebe přijít.“ Její hlas sice začal v normální hlasitosti, jenže s každou hláskou se její hlásek ztišoval a ztišoval, až poslední slova téměř zašeptá. Být takhle upřímná je opravdu děsivé, horší ale je čekání na reakci protější strany. Nakonec ze sebe dostane i krátkou reakci na jeho dotaz ohledně školy, protože jí přijde neslušné mu neodpovědět, přestože je to kompletně mimo aktuální téma. „Ale jo, jde to… všechno tak nějak zvládám, takže si zatím nemám proč stěžovat.“ Přinutí se k širokému úsměvu, ale nakonec to dopadne spíše jako nepatrné pozvednutí koutků. „Co ty? Něco nového v tvém životě?“ Přijde jí velice vhodné se na oplátku optat i na něj. Z části ji jeho odpověď zajímá, ale lhala by, kdyby řekla, že se jeho odpovědi nebojí. Co má od něj očekávat? Jak skvělý život má, jak se mu všude vede a že šťastnější nikdy nebyl? Zrovna když už v jeho životě není? To nezní zrovna jako uklidňující slova. Proto svůj pohled nakonec zase upře na zem. Ta je právě teď to jediné, co ji dokáže uklidnit – takový její safe spot. Bohužel problém s tímto dotazem je, že ani negativní reakce v ní nevyvolá pěkné emoce. Pokud se Lincoln trápí, tím pádem i na ni dopadne ta negativní energie. Takže nakonec je možná jejich vztah již dávno odsouzen k záhubě… protože v jejích očích to vždycky skončí utrpením. A to je to nejhorší, co se může stát.

Kdyby jen tušil, jaké pocity jeho vyzvídání v Gie způsobuje, mlčel by. Klidně by jen šel mlčky po jejím boku, užívajíc si známý pocit nostalgie, jaké bylo jejich přátelství předtím, ale… před čím vlastně? Trápilo ho, že netušil, co přesně se pokazilo, a trápilo ho, že si toho tehdy všímal, ale nedokázal s tím nic udělat. Byl by ale ochoten to v sobě udusit a raději mlčet, kdyby věděl, jaký dopad jeho slova mají, jenže… to netušil. A tak se konečně odhodlal Giu kontaktovat, možná i lehce konfrontovat (něžně), nicméně v usmiřování očividně nebyl nejlepší, protože vlastně ani netušil, co jí chce říct, a tak se v jejich konverzaci plácali od jednoho tématu k druhému. Chvíli se vše zdálo v pořádku, jindy nastala zvláštní atmosféra, a on dělal, co mohl, aby se té zvláštní aury dokázal zbavit. Zdálo se, že vyptávání se na zdroj jejich problémů, nebyla ta správná cesta, ovšem netušil, jak z toho vybruslit… a tak z toho musela za ně oba vybruslovat Gia. Nebyl si jist, jak si její odpověď vyložit, zda to znamená, že i přes jeho snahu už zkrátka nebudou přátelé, a proto položil snad už poslední zvídavou otázku, kterou opět riskoval zničení tohoto setkání. A snad aby to zachránil, navázal otázkou o škole… to byla vždy společná zóna vzájemného pochopení, a v tuto chvíli asi jeho poslední pokus o obnovení jejich přátelství. Nebyl si sice jist, zda to bylo moudré, nakonec se ale zdálo, že zvolil správnou cestu. Nejprve mu nejistě poskočilo srdce, po vyjádřené nejistotě měl pocit, že s Giou skutečně již nebudou nadále přátelé, ale po jejích dalších slovech mu stouply koutky vzhůru a tvář mu rozjasnil potěšený výraz doplněný o lehké rozpaky – na vyznávání, i když jen přátelské, nebyl příliš zvyklý. Pohled raději směřoval před sebe, ne na Giu, a tiše pronesl: „Já o tebe taky ne.“ Byla to tak prostá věta, přesto cítil, že není potřebné cokoliv k tomu dodávat. Těch pár slov neslo všechen význam, který dnešní setkání (nebo spíše přepadení?) představovalo. Chvíli si jen užíval tento moment, nesl na rtech jemný úsměv a sledoval cestu před sebou, než se přesunul ke školnímu tématu, posílen nově získaným sebevědomím ohledně jejich budoucnosti. „To mě ani nepřekvapuje,“ stočil pohled k ní, „ty vždy všechno zvládáš, naprosto s přehledem,“ dodal ještě, aby vysvětlil svá předchozí slova, a povzbudivě se usmál. Její přístup ke škole byl jednou z věcí, která je spojovala a kterou na ní bezmezně obdivoval. Samozřejmě, měl rád její společnost jako takovou, ale vždy ho bavily debaty o knihách, do kterých se spolu občas pouštěli. „Nového toho je spoustu,“ obličej mu zachmuřil jakýsi melancholický výraz, kvůli kterému raději přesunul pohled zpět před sebe, „zjistil jsem, že věci ne vždy vycházejí tak, jak by člověk chtěl, ale… je důležité to tak brát a být vděčný alespoň za to, co vyšlo,“ zlehka pokrčil rameny, nechtěl Giu zatěžovat myšlenkami o Tabbs, obzvlášť když už to bylo nějaký ten pátek zpátky a on sám se přes to přenesl, víceméně. „Ale co se školy týče, nemohl bych být spokojenější,“ dokončil svou rozpravu na pozitivnější tónině, a lehce mu cukly koutky vzhůru.

Sama netuší, co přesně se jí v daný moment vypuštění těch upřímných slov honilo hlavou. Ono to asi bude tím, že se jí toho v hlavě honilo až přespříliš, že své myšlenky nestíhala zpracovávat. Je pravda, že se o zas tak vážné vyznání nejednalo… přeci jenom mu sdělila, že by s ním ráda zůstala v kontaktu. Protože kdo ví kdy se jí natolik poštěstí, že by opět narazila na někoho, kdo je v tolika směrech stejný jako je ona. Na někoho, kdo také dá přednost malým skupinám blízkých, na někoho, kdo chápe její zalíbení v ponoření se do fiktivního světa existující pouze na stránkách knih, na někoho, kdo rodinu také staví na přední příčky. Nicméně ona ví, jaké pocity k Lincolnovi chová, a právě proto jí přijde, že tato čtyři slova nesou mnohem hlubší význam, než se možná na první pohled může zdát. Věří, že dodatečný oční kontakt by je oba o to více znejistil, ale kdyby tušila, jak se jeho oči rozjasnily a jaký úsměv se vyformoval na jeho tváři, tak moc by jí poskočilo srdce, že by se možná nedokázala udržet v klidu a no… neprozradit se. Ale i jen slyšet jeho odpověď jí neskutečně zvedne náladu. A o tom svědčí i ten široký úsměv, který prostě nejde dát pryč. Ani ona k tomuto vyjádření nic dalšího nedodává. Možná protože by z ní nyní nic smysluplného asi ani nevylezlo. Jednoduše je zahlcena emocemi, tentokrát ale těmi dobrými. Dodatečně toto uvědomění vyvolává další vlnu radosti, protože si uvědomuje, že ony doposud negativní představy a domněnky pravděpodobně byly jen důsledek jejího přemýšlení, které často stojí proti ní. Ta kratičká věta jí neustále přehrává v hlavě stejně jako když vám v hlavě uvízne melodie náhodné znělky. I kdyby chtěla, tak si nemůže odpomoci a myslí pouze na to. Tak nakonec tohle malé přepadení přeci jenom vedlo k něčemu hezkému.
A přestože se jejich konverzace tak trochu stočila k tématu studia, teď jí to už zas tak moc netrápí. Rozhodně ne tak moc, jako před krátkou chvílí. Proto se nad jeho komentářem tiše uchechtne. Nic nuceného či předstíraného. Jde cítit, jak se ono neviditelné napětí opět pomalu rozplývá a atmosféra se uvolňuje. „Přestaň mi lichotit,“ zasměje se krátce a přátelsky ho praští do paže, „děláš, jako bys ty někdy se školou bojoval.“ Oba moc dobře ví o svých vzájemných výsledcích a akademických úspěších. Troufala by si říct, že i kdyby mu do cesty spadla nějaká ta překážka, nakonec by nový problém stejnak vyřešil. Ano, Georgia je o ročník starší, takže by mu mohla nabídnout pomoc a poradit mu na co si dát pozor, a ano výjimečně kdysi takové konverzace i měli, ale ona ví, že by to vše zvládl sám a s přehledem i bez nějaké té pomoci. Protože chytřejšího člověka snad doteď nepotkala. To je jen jedna z mnoha věcí, kterých si na něm velmi cení.
Ta radostná nálada jim ale bohužel dlouho nevydrží, když se opět změní, když se ho zpětně optá na jeho život. Čekání na jeho odpověď sice nebylo nijak dlouhé, ale jí to přišlo jako věčnost. A odpověď, které se jí dostalo… no řekněme, že jí to moc neřeklo. Až pak když na něj stočí svůj nechápavý pohled, tak jí v očích zableskne jiskra obavy. Co tím myslí? Párkrát rychle zamrká, snad doufala, že jí to pomůže v pochopení jeho hádanky, ale bez kontextu jí přijde nalezení řešení opravdu náročné. „To mě mrzí… máš pravdu, ale neměl by ses cítit špatně za to, že jsi smutný, když něco nevyjde.“ Zaregistruje jeho odtažitost co se týče tohoto tématu, a proto se rozhodne dále to nerozebírat. Ráda by mu jakkoli pomohla, ale když neví, o co se jedná, pak je těžké hledat způsob, jak mu ulevit od bolesti. Hlavně když už se dostali z té nepříjemné úzkosti pryč, to poslední co chce je, aby se do ní zase zpátky ponořili. Rychle se snaží vymyslet něco, cokoliv, aby tomu předešli, ale Lincoln je v tom rychlejší a dodatečně okomentuje jeho skvělé výsledky ve škole. Tiše si oddychne, její pohled stále na něm, a její pozornost se ihned přesune dolů na ten nepatrný úsměv. „Přesně jak jsem tušila,“ usměje se na něj, než její pohled spadne ještě níže na ten papírový kelímek v jeho ruce. „Škoda, že jsi nepřišel dovnitř. Bych ti udělala oříškové latte… dnes jsem se to naučila.“ Pousměje se na něj. Když si tedy řekli, že by rádi nadále zůstali blízcí, tak je jen přirozené s ním sdílet takové maličkosti, ne? Buď to, anebo se Gie jen líbí ta představa, že by spolu zase trávili volný čas.

Bylo pro něj neuvěřitelné být opět v Giině přítomnosti a cítit se dobře jako za starých časů. Lidé nejčastěji pláčou pro zlomená srdce z lásky, nicméně i zpřetrhaná pouta přátelství mohou zabolet a snad až teď, když si dovolil cítit se jako za starých časů, pochopil, jak moc její společnost a ta atmosféra, kterou přinášela, chyběla. Zkrátka byl tehdy příliš zaslepený na to, aby mohl cítit tu ztrátu v plném rozsahu – což ho samozřejmě nijak neomlouvá, pokud Gia totiž alespoň cítila stejný pocit ztráty… neměl to dopustit. Samozřejmě ví, že není možné dopřát štěstí všem lidem na světě, někteří si to navíc ani nezaslouží, jenže zrovna Gia by si to zasloužila. Raději se tedy více nezamýšlel nad tím, jak se musela cítit, a soustředil se spíše na tento moment, který sliboval lepší zítřky. Nechceme o sebe přijít. Úsměv mu nemohl zmizet z tváře.
K lepším zítřkům pro něj neodmyslitelně patří i studium, které je vlastně spojilo a ke kterému inklinoval v každé své konverzaci s kýmkoliv, s Giou to ovšem bylo o to intenzivnější, jelikož je pojil stejný obor, stejné zájmy a stejný zápal pro věc. Bylo pro něj tedy velice přirozené téma stočit právě ke studijním otázkám a stejně přirozené pro něj bylo Gie složit kompliment – co se jejího intelektu týče. Skládat jakékoliv jiné komplimenty mu příliš nešlo, ačkoliv rozhodně nebyla na vině Gia, spíše jeho občasná neschopnost se slovy. Po rtech se mu po jemném úderu rozlil úsměv a s rozzářeným pohledem na Giu koukl. „Ale však je to stoprocentní pravda,“ oponoval s jemným úsměvem a hravým tónem hlasu. „Dobrá,“ smířlivě přikývl, „ale pořád mě čekají ještě dva roky, kdo ví, na co tam narazím,“ výmluvně pokrčil rameny. Obvykle o sobě tolik nepochybuje, občas přirozeně stresuje se svými výsledky, přesto stále pevně věří, že školu dokáže víceméně bez komplikací úspěšně dokončit, no v rámci vtipu mu něco takového říct nedělá problém. Nechtěl totiž, aby Gia snižovala svou vlastní inteligenci kvůli té jeho, jelikož ta blondýnka kráčící vedle něj byla skutečně hlavička, kterou by dokázal poslouchat hodiny. A teď, když se opět baví (tedy snad), by se mu mohlo poštěstit ty hodiny ji skutečně poslouchat. Dnes to ovšem nenastane, Gia totiž takticky přehodila konverzaci zpět na něj a Lincoln se tak musel ujmout slova, ač si nebyl jist, co vlastně chce říct. A co by bylo vhodné říct, jinak toho má na srdci opravdu mnoho, no například celou situaci s Tabbs se rozhodne nerozvádět do hlubších detailů, jelikož mu to podvědomě zkrátka nepřišlo vhodné. Alespoň že jeho podvědomí není tak špatné ve čtení lidí, jako je on sám, který stále nemá ponětí, co se vlastně stalo. Tušil, že Gia nebude příliš nadšená z jeho všeobecné odpovědi, na druhou stranu také tušil, že v tom rýpat nebude. Nepletl se, a i přestože nešla nijak do detailů, dokázala mu skvěle odpovědět, nad čímž se musel pousmát. „To máš pravdu, lidi mají nárok smutnit,“ souhlasil s jejími slovy a letmo na ni pohlédl. „Nikdo by ale neměl truchlit věčně,“ pomyslel si, „protože kdyby lidé truchlili věčně, nestál bych tu.“ Polovičatě se na ni usmál, vděčný za její projev lítosti, a ještě vděčnější za to, že se nesnaží vyptávat na detaily. Pohled na chvíli přesunul zpět před sebe, uzavřen ve vlastních myšlenkách, které rozehnal starou známou klasikou – školou. Jemně se usmál na její slova a cukl k ní pohledem, kterým následně sjel ke svému poloprázdnému kávovému kelímku. Chvíli jej prohlížel, přemýšlel nad oříškovým latte, a pak s mírně rozpačitým úsměvem koukl zpět na Giu. „Tak bych se mohl stavit příště?“ navrhl a cítil se velmi troufale, že už zmiňuje další setkání. Ano, řekli si, že chtějí obnovit kontakt, přesto si nebyl jist, kde jsou hranice jejich budoucího stýkání. „A mohl bych ti přinést ukázat knížku, co jsem si nedávno koupil,“ dodal ještě, aby z jejich setkání měla něco i ona, „není to vlastně nic nového, jen jsem narazil na Jako zabít ptáčka ve sběratelské edici a vypadalo to jako něco, co v mojí knihovně chybělo,“ tiše se uchechtl sám nad sebou a neschopností nekupovat si další knihy, ačkoliv jeho malá knihovnička ve spolku už pomaličku přestává zvládat ten nápor, kterému ji vystavuje.

S Lincolnem by se mohla bavit o školních záležitostech dlouhé hodiny, přesně jako se bavili předtím… jenže od té doby, co se naposledy viděli, uteklo tolik času, že ji nyní zajímají spíše změny v jeho životě - jak se má a co velkého ho čeká, než jeho akademické zážitky. Možná to nevyzní nejvíce hezky, ale chce ho opět znát tak dobře, jako ho znala kdysi. Dříve o něm věděla každičkou maličkost, od toho co měl zrovna ten den ke snídani, po to co ho aktuálně nejvíce těší. Jenže teď tomu už tak bohužel není. Upřímně si není ani dostatečně jistá, že by správně vyjmenovala věci, které má rád a které naopak rád nemá. Bolí to, když někomu, kdo jí je tak blízký (nebo alespoň byl), musí položit tak obecnou otázku ve stylu “Jak jde život?”, protože podrobnosti jí jsou již neznámé. Proto ji udělá radost skutečnost, že je jeho láska ke studiu stále pravda. Tak má alespoň pocit, že část tohohle nového Lincolna stále ještě zná.
S čím ale nepočítala je, že v něm takovou otázkou probudí potlačený smutek. Pocítí téměř ihned, že se neúmyslně zeptala na citlivé téma, které očividně ještě není přípraven s ní sdílet. To ona naprosto respektuje, ale lhala by, kdyby popřela existenci nepatrné zvědavosti, kterou nicméně  nechá poslušně sedět v koutě její mysli. Opravdu jí na něm záleží a nerada slyší, že ho něco dokáže tak trápit. Tahat z něj informace ale v plánu nemá, nepřijde jí to vhodné, natož slušné, respektovat jeho soukromí je ta jediná správná věc, kterou teď pro něj může udělat. Tu bolest, kterou zaznamenává v jeho očích, jí ale radost opravdu nedělá, obzvlášť když jediné, co mu teď může nabídnou jako oporu, je její charakteristický omluvný úsměv, snad jako by to celé byla její vina. Kdo ví, třeba i je… kdyby ji neovládl ten zbabělec, který v ní žije, mohla mu nabídnout svoji pomoc mnohem dříve a efektivněji. A nebo třeba také ne. Nakonec jde jen o pouhé hypotetické myšlenky, které bohužel nikam nevedou. Proto se musí přinutit přestat nad touto situací takhle přemýšlet a pro dobro všech to prozatím nechat ležet. Pak na ni ale dolehne obava jiná, a to že si Lincoln asi všiml jejích hloupých starostí, protože na ni vykouzlil nepatrný uklidňující úsměv, aby ji přesvědčil, že všechno bude dobré. To v ní vyvolá pocit malý pocit viny. On je tu ten smutný, ale nějakým záhadným způsobem teď musí utěšovat on ji? Je na ni až příliš hodný, opravdu se cítí špatně. Ale i přes to všechno ji dokáže jeho úsměv jako kouzlem jaksi uklidnit.
Jejich konverzace se pomalu přesune dál od onoho pochmurného tématu, jelikož očividně ani jeden z nich nechce, aby nad nimi visela ta ponurá atmosféra. V zápalu okamžiku ho z legrace pokárala, že ji nepřišel navštívit do cukrárny, ale že místo toho na ni počkal venku. Na co ale její hlavička zapomněla, je skutečnost, že ten mladík, co tu vedle ní stojí, je velmi šťastně zadaný, a její na první pohled přátelská poznámka se může tedy zdát nevhodná. Na malý moment se kompletně ztratila v pohodlí ho mít opět takhle na blízku, že opomenula proč se od něj vůbec začala držet dál. Protože jakkoli dobře se vedle něj bude cítit, tak on nikdy nebude cítit to samé vůči ní. Potichu si povzdychne jak na ni pomalu dopadá toto uvědomění, zároveň ji pomalu začne pohlcovat i lehké ztrapnění. K jejímu štěstí si on jejího zadržení asi nevšiml, právě naopak se k jejímu překvapení rozhodne sám sebe pozvat na další návštěvu. A tentokrát by prý i šel dovnitř. Něco takového opravdu nečekala, proto na něj párkrát užasle zamrká, než se její rty roztáhnou do vřelého úsměvu. “Samozřejmě, už se nemůžu dočkat,” odpoví a svá slova myslí vážně. Možná se až zbrkle rozhodla mezi nimi přetrhnout veškerý kontakt. Protože alespoň nějaký ten kontakt je lepší než žádný. Možná se jen musí naučit jak s ním trávit čas, když je zadaný. Více ukáže už jen čas.
“Cože sis koupil?” Jeho komentář ohledně jeho posledního nákupu si okamžitě získá její pozornost. V dobrém smyslu samozřejmě. Někteří by nad tímto tématem mohli nezaujatě mávnout rukou, nebo by mu věnovali předstíraný zájem, ale ne Gia. Ji nadchne sebemenší zmínka o knihách, takže když se započne konverzace o sběratelské edici známé klasiky, její srdce poskočí radostí. Zároveň i trochou žárlivosti. “To snad ne, tu mi musíš ukázat…” Gia si málokdy kupuje knihy, jejím hlavním zdrojem knih byla vždycky veřejná knihovna. Zas tak moc ji to ale netrápí, líbí se jí, že čte z knih, které mají svůj vlastní příběh, a už samy něco zažily. “Jak moc vzácná kopie to je?” Její hlas nyní zní o to více zvonivě než kdy dříve, jak je posílen nefalšovaným nadšením. Ani se nesnaží svůj zájem skrýt či ztlumit, protože nemá sebemenší důvod proč. Je tu jen ona a Lincoln. Nemá se proč a za co stydět, obzvlášť když je v jeho společnosti. S ním se vždycky cítila komfortně a akceptovaná, a toho si bude navždy nesmírně cenit.

Tak hrozně rád by jí řekl, co měl na srdci a co jej tížilo, tak hrozně rád by se svěřil, jako za starých časů. Ale nemohl. A ani by neměl. Ztráta Tabbs ho už přebolela a byla to pro něj pouze hořkosladká vzpomínka, kterou bylo zbytečné nadále rozmazávat, přesto to bylo vlivnou událostí za poslední dobu v jeho životě, a sice mu většinou sama od sebe v mysli nevyvstávala, při Giině otázce si nemohl pomoct. Nechtěl ale toto znovushledání kazit debatami o věcech, které jsou v minulosti a které hlavně nijak nemohou ovlivnit, no nechtěl se ani přetvařovat. A tak nechal Giu nahlédnout lehce pod pokličku tomu, že v jeho životě byla i místa, na které nebude vzpomínat s úsměvem, hned ovšem tuto pokličku přiklopil zpět a pokračoval, jako by se nic nestalo. Měl sice pocit, že se jí to příliš nezamlouvalo, udělal však své maximum, aby se tím netrápila. Věnoval jí lehký úsměv, kterým se pokoušel diplomaticky toto chmurné téma uzavřít, a přesunout se k lepším zítřkům. Inu, ty lepší zítřky se možná snažil vykouzlit až příliš na sílu, když se sám pozval k ní do práce na další návštěvu. Na moment v něm proběhla obava, že mu pouze zdvořilostně vyprávěla o svém pracovním dni, čehož negentlemansky zneužil, aby se jí vecpal i do pracovní roviny jejího života. Alespoň tak se cítil první vteřiny, kdy nastalo ticho, nicméně po jejím úsměvu bylo vše v pořádku. Veškeré obavy z něj spadly, a sám sebe musel napomenout, aby přestal všechno vidět tak černě.
Možná kdyby sebral odvahu dříve a nebyl tolik zahleděný do své vlastní situace, mohl se s Giou bavit mnohem dříve, jelikož se zdá, že vůči němu žádnou zášť necítí.
Možná nemuseli ztratit několik měsíců přátelství.
Možná na něj vůbec nebyla naštvaná.
Možná jen čekala, až se jí ozve.
Variant bylo nespočet, a ačkoliv by jednou rád přišel na to, co se vlastně stalo, pro dnešek se spokojí s tím, že si opět může užívat její vřelé, a tak upřímné úsměvy, které vždy vyčarují alespoň drobný úsměv na jeho tváři. Jinak tomu nebylo ani teď, kdy jeho úsměv ještě podpořila její něžná slova. „Nápodobně,“ vypadlo z něj jedním dechem rychleji, než se nad tím stačil pozastavit. Kdyby byl zadaný, tak jak si Gia myslí, pravděpodobně by jeho lehce přílišné nadšení bylo nevhodné, jenže… on zadaný není, a upřímně, i kdyby byl, dopady svých činů by si tak úplně neuvědomoval. Zkrátka je rád, že Giu opět vidí, a že ji uvidí znovu, co by na tom mohlo být špatně? Někdo by ho asi měl naučit, že i takováto drobná gesta mohou mít velký dopad… nebo by mu někdo měl dát knihu, která jej to naučí, to by možná bylo efektivnější. Knihu ale nemá, a tak sobě a svému okolí možná nechtěně způsobuje podobné zármutky, jako ten, do kterého se zamotalo jejich přátelství. Volně pokračoval v konverzaci ke svým dalším, tentokrát mnohem příjemnějším zážitkům, které věděl, že nadchnou i Giu. Nemýlil se, což mu vyvolalo jemný úsměv na rtech. Samozřejmě podobného nadšení by se dočkal i u Lacey, přesto jej reakce Gii potěšila. „Sběratelskou edici,“ zopakoval tiše, ačkoliv věděl, že jej na první dobrou slyšela a jen reprezentovala své nadšení. „Rád ti ji ukážu,“ slíbil jemným tónem a s následující myšlenkou mu cukl koutek rtů vzhůru, „ale jen výměnou za tvé jistě skvělé oříškové latté,“ podmínil si a na důraz svých slov zdvihl ukazovák. Nad její otázkou se lehce pozastavil, možná nastavil laťku očekávání příliš vysoko – rozhodně se totiž nejednalo o kopii za desítky tisíc, nul v té finální částce bylo o něco málo méně, přesto z toho měl radost. Navíc se mu líbil i ten přebal sám o sobě. „Tak rozhodně to není kopie, kterou bys musela číst v rukavičkách, případně kterou bys nesměla číst vůbec,“ rozhodl se rovnou ujasnit sféry, ve kterých se nepohybují. Lincoln a jeho rodina se sice nikdy neměli špatně, žili si možná i lehce nad průměrem, rozhodně však nebyli miliardáři, co by mohli vyhazovat peníze investovat do sběratelských edic. „Ale přeci jen to stálo skoro sto dolarů, tak to nějaké hodnoty dosahuje,“ prohlásil nakonec a zlehka nad tím pokrčil rameny. Mlčky dopil zbytek své, nyní již mírně chladné kávy, a po chvilkovém rozhlížení, vyhodil kelímek do prvního koše, na který jeho pohled dopadl, a pokračoval v cestě.

Je zvědavá. Přirozeně. Možná více, než by byla u jiných lidí. Protože vědět, že se pro ni někdo blízký trápí, ale zároveň netušit proč, jak dlouho a jakou pomoc nabídnout… takový pocit není zrovna dvakrát příjemný. Ale respektuje jeho soukromí a jestli někdy nastane chvíle, kdy se bude cítit komfortně a připravený jí o tom povědět, tak tu pro něj bude. Vždycky tu pro něj byla, i když to tak posledních pár měsíců moc nevypadalo. Co se stalo, se ale bohužel už změnit nedá, a ona jen může doufat, že je nyní čeká jen to dobré.
Gia někdy ráda lidi tiše sleduje a studuje. Ne nadarmo se říká, že oči jsou oknem do duše. Každičký mikropohyb, slovo či povzdych něco znamená a chytrý člověk si dá dvě a dvě dohromady. Gia takové nadání bohužel nemá. Ať už je to tím, že se stále na svět dívá skrz růžové brýle, nebo jí jednoduše čtení řeči těla nikdy nešlo… veškeré náznaky a detaily Lincolnova chování, které by jí napomohly ukázat jakým směrem se vydat k odhalení zdroje jeho plachosti ji absolutně míjí. Takže ne, nevyvolává v ní žádné podezření. Jeho ochotu a zápal si vysvětluje jen jako slušné a přátelské chování. Navíc… takový oni dřív vždycky vůči sobě byli, proč by to teď měla zpochybňovat, že? Navíc ji baví se jen tak na něj koukat.
Jeho poslední nákup sice působí jako maličkost, ale i tak se v ní rozsvítí další plamínek nadšení. Tak aby ne, není to tak často, kdy se dokáže pokochat sběratelskou edicí jakékoliv knihy. Možná by ji mělo mrzet, že si pravidelně nemůže moc kupovat nové knihy, ale pravdou je, že i přes její převelikou lásku k četbě ji tato skutečnost nikdy nijak netížila. Co ona naopak zbožňuje, je čtení ze starých, použitých, klidně i polorozpadlých knih. Text musí být samozřejmě jasný a čitelný, jinak by kniha moc svůj účel neplnila, ale líbí se jí, že i ta samotná fyzická kniha má svůj vlastní příběh a historii čím si prošla. Právě také proto je místní knihovna jedním z jejích nejoblíbenějších míst, kam se ráda chodí schovat před světem. Proto se v ní probudil takový zájem a Lincoln by od ní neměl očekávat nic jiného.
Nemůže si pomoci od tichého chichotu, když ho uslyší zopakovat svá slova a její úsměv se o to více rozšíří nad jeho následným slibem. Jak dlouho že to jsou teď spolu? Ani hodina ještě neuběhla od jeho „přepadení“. Ale už za tu krátkou dobu si stihli slíbit další setkání tak třikrát minimálně. Sní snad? Působí to tak. „Domluveno,“ opravdu se nemůže přestat usmívat. Má v plánu mu připravit to nejlepší oříškové latte, které kdy v životě měl. Nechce se nechat oslepit svým nadšením, ale pokaždé, když se na sebe podívají a on se na ni tak hezky usměje…
„Oh,“ zarazí se na malý moment nad jeho ujasněním hodnoty jeho nového vlastnictví. Kdyby teď nestála vede Lincolna, tak by se určitě cítila i trapně. Růžové tváře a všechno kolem. Na projev pochopení ale jen nepatrně kývne hlavou, jenže následně z něj vypadne, kolik za onu knihu vlastně dal, a teď na něj musí koukat s pootevřenou pusou. „Sto dolarů? Lincolne…“ Není hloupá. Taková částka je už značná, co se týče knih. Nebo alespoň pro ni. „Tak moc ti závidím,“ zamumlá a zasněně svůj pohled po delší době stočí pryč z Lincolna na cestu před sebe. Cesta je přímá a téměř bez lidí a koutkem oka už v dáli jde vidět silueta univerzitní koleje, ale ona nikam nepospíchá, nechce s nechat okrást o sebemenší chvilku s ním. Ať už se zítra, pozítří, za týden stane cokoliv, dnešní odpoledne si bude pamatovat ještě dlouho.

Toto setkání v sobě mělo asi vše, čeho se bál. Chvilkové rozpaky, snad i trapné ticho, počátky pokusů o konverzace, které jim kdysi šly samy od sebe… ale zároveň toto setkání mělo v sobě i vše, v co doufal. Pomalu vracející se pocit známého komfortu, nemizející (leč drobný) úsměv na rtech, a hlavně domluvení další schůzky… k jeho překvapení si tu schůzku potvrdili tak třikrát, skoro jako kdyby se obě strany chtěly ubezpečit, že dnešek nebude jen výjimkou v jejich dočasném odmlčení, ale když se to zmínilo již tolikrát, byl pevně přesvědčen, že alespoň na nějakou dobu mu ze života znovu nezmizí. A tak se volně ve svých myšlenkách přesunul ke knihám, své největší lásce, a vyprávěl o svých posledních dobrodružstvích (s knihami). Sbírání knih měl rád, kdyby mohl, jednou by měl klidně celou jednu místnost věnovanou knihám, jako mívali panovníci na svých zámcích – jen tedy v trochu rozumnějších rozměrech. Ovšem i jedna místnost byla vcelku přehnanou ambicí, směřoval tedy alespoň k jedné stěně, takto velkou knihovnu by snad jednou naplnit dokázal, na čemž poctivě pracuje. Například nedávným nákupem sběratelské edice Velkého Gatsbyho.
To uchichnutí jej přimělo se na zlomek sekundy uculit, než jeho rty přešly zpět do jemného úsměvu, když si znovu domluvili příští sraz, který se točil kolem toho osudného oříškového latte. Začínal být opravdu zvědavý, jak to bude chutnat, jelikož si většinou kafe dával bez nějakých příchutí, no byl připraven to zkusit. Rozpačitě na ni koukl, když na něj koukala tak překvapeně, a nejistě se podrbal ve vlasech. Nepocházel z nechutně bohaté rodiny, která by nevěděla, co s penězi, ale neměli se nikdy špatně, možná o něco lépe než většina, přesto nikdy nepoukazoval na tento fakt. Neměl to za potřebí, a navíc snobskou smetánkou už jen z knih vcelku pohrdal. Měl rád své pohodlní, ano, to ano, nechtěl by být básníkem přežívajícím z almužny do almužny bloumajícím městem (ačkoliv díla právě od takových autorů bývala velmi introspektivní), ale přesto si zachovával skromnost, se kterou jej rodiče vychovávali, proto mu náhle nepřišlo vhodné, jak otevřeně to na Giu vybalil. „Ale moc dobře víš, že takové nákupy nedělám každý druhý den, zas takový vášnivý sběratel nejsem,“ dodal ještě, aby nemusel cítit tíživý pocit, že se tu vytahuje, a jemně nad tím pokrčil rameny.
Pohled upíral kupředu, nerad by do někoho narazil, ačkoliv cesta byla překvapivě prázdná, a v dálce si všiml siluety koleje. To znamenalo jediné – toto společné odpoledne se nevyhnutelně blížilo ke konci, ať už se mu to zamlouvalo nebo ne. „Jak se vlastně máš na koleji? Dá se tam v klidu číst?“ napadlo jej, jelikož zrovna nedávno byl svědkem hlasitého vyprávění o nějaké super akci na koleji, která pro něj zněla spíše jako noční můra, pro hlavního vypravěče to ovšem byl spíše vyplněný sen. Osobně na spolku měl rád právě to, že tam většina smýšlela stejným způsobem, a takovýchto večerů se nemusel příliš obávat, takže o svůj klid příliš často nepřicházel. To už o svůj klid častěji přicházel díky Teddy, když mu vrazila do pokoje, než kvůli hlučným sousedům.

Komfort. To je hlavní pocit, který pokaždé pociťuje, když je v Lincolnově společnosti. A i přestože tmuu dnes ze začátku tak nevypadalo, nakonec se k němu dostala. Právě v tento pravý moment se tak cítí. Tak v pohodlí a klidu, po kterém tolik lidí touží a někteří dokonce celý život hledají. A s ním tento pocit přichází tak jednoduše a bez nucení, že by se vlastně vůbec neměla divit skutečnosti, že si k němu vybudovala tak hluboké pocity. Není si jistá, jestli se tak trapně a nekomfortně cítil ze začátku i on, nebo to celé bylo zcela jednostranné, nicméně ta chvilková nepříjemnost už je dávno za nimi a teď je to jako kdyby se od sebe vlastně nikdy neodloučili. Dobře, tím možná už přehání, protože sem tam někdo z nich řekne něco, co jí připomene těch pár odloučených měsíců, ale mimo to si stěžovat opravdu nemůže. Takže nakonec je za toto překvapení neskutečně ráda.
“Však já vím…” Ten upřímný úsměv, který se rozhodl permanentně usadit na její tváři, se snaží trochu krotit, jenže to je jednoduší si říct, že udělat. Až jí přijde, jako kdyby vůbec neměla tu schopnost své koutky ovládat. Ugh… musí se přestat chovat jako zblázněná puberťačka. “Nemyslela jsem to vůbec zle. Určitě je super si čas od času si udělat radost něčím takovým.” Koukne na něj – chce ho ujistit, že to rozhodně nemyslela nijak zde. To by si nikdy nedovolila. A k němu už vůbec.
“Na koleji?” Zopakuje po něm, zatímco se nad jeho dotazem zamyslí. Co se týče klidu, tak je to dost kolísavé, člověk opravdu nemůže očekávat hodně. Přeci jenom na koleji bývají ty nejvíce náhodné skupiny osob, které spolu ne vždy musí vycházet. Co se ale týče její zkušenosti, tak oproti jiným šíleným příběhům se může zdát, že má Gia extrémní štěstí. Její spolubydlící téměř nikdy není na pokoji a obyvatelé jejího patra nejsou nijak hluční či jinak proaktivní. “Není to zas tak špatné, jak si možná myslíš…” řekne nejprve, než si vzpomene na incident, co se stal minulý týden. Nebo týden před tím? “Ale najdou se chvilky,” uchechtne se, než pokračuje ve vyprávění, “nedávno se někdo rozhodl potěšit naši sekci docela hlasitou hudbou. Do mého hudebního vkusu se ale bohužel moc netrefili, takže zrovna ten večer příjemný zrovna nebyl, to přiznám,” pokývne lehce hlavou. O co vůbec šlo, jestli nějaký zvláštní žert, oslava nebo cokoliv jiného, zkoumat zdroj hluku se Gia nerozhodla, takže doteď netuší, co se vlastně dělo. Není to ale nic, co by ji nedalo večer spát. “Ale nemyslím si, že bych zrovna zapadla do nějakého spolku jako ty.” Tahle velká uskupení osob jí vždycky děsily. Přijdou jí více než zastrašující a představa, že by s některými z nich byla nucena konverzovat a provozovat společenské aktivity, se jí příliš nezamlouvá. Dobře, tak to zrovna asi nemyslela, ale společné akce a jiné činnosti jsou denním chlebem v těchto spolcích. A přestože předpokládá, že účast možná není povinná a neúčast asi není trestaná, cítila by, že by se v takové společnosti cítila více než vytížená a přehlcená – tím se kolej stává více než ideální lokací na bydlení. Navíc se takhle může plně soustředit na studium a volnočasové aktivity si případě dokáže zařídit sama s těmi, na kterých jí záleží. “Jaký je život ve spolku?” Zeptá se na oplátku, jako kdyby se o svých vzájemných starostech a problémech spojených s bydlením už nebavili stokrát. Trošku ji to štípne v hrudi, ale ten nepatrný úsměv jí z tváře nezmizí. Co se stalo se stalo a jelikož jsou oba nyní více než ochotni jejich vztah napravit, to je jediné, na co by se nyní měla soustředit. Ale stále má v plánu se svým srdcem zacházet velmi opatrně. Protože přes všechno nechce nakonec po všem znovu odejít se zlomeným srdcem.

„Však já vím,“ zopakoval jí její vlastní slova a pousmál se. Od Gii by v životě nic zlého nečekal, v tomhle totiž byla velmi podobná Teddy. I kdyby chtěla říct něco zlého, což samo o sobě nehrozilo, stejně by to ani nedokázala nahlas vyslovit, snad by si to jen pomyslela, ale její ústa by opustila něco milého… nebo alespoň neutrálního. Taková byla Gia minimálně v jeho očích. „Občas je fajn udělat si radost, ať už tímhle, nebo čímkoliv jiným… třeba kávou,“ uculil se, jedno kafe od ní měl totiž slíbené a on se už teď velmi těšil, až si přijde vyzvednout své oříškové latté. Možná by mohl vzít i Lacey, díky které se vlastně rozhoupal k tomu, aby Giu znovu oslovil, nebo Teddy, ta si jistě na Giu taky pamatuje a oříškové latté by určitě taky ocenila a pochutnala si na něm. I když… možná je obě na oříškové latté vezme až někdy příště, teď už se s Giou snad bavit nepřestane, nemusí tedy hned na jejich druhé setkání přivést další osoby. S novými zákazníky ji přepadne později, až to bude vhodnější, teď i přes pocit komfortu nechce pokoušet, co jejich znovu objevené přátelství ustojí.
Postupně jeden druhého informovali o tom, co je nového v jejich životech, přičemž se dostanou i ke svým životním situacím, a Lincoln se neubránil vyzvídání, jak se má Gia na koleji. „Neboj, nepředstavuju si to jako ty šílené sitkomy, co vysílají, ale… stejně,“ pousmál se a před očima mu probleskly ty nejbizarnější situace, které se v televizi z vysokoškolského života promítají, načež zaujatě poslouchal příběh, který se Gia jala vyprávět. „A tohle si mám představovat jako sitkomy? Pořádný hip hop nebo něco takového?“ zažertoval s uvolněným úsměvem na rtech. Dobrá, asi přeháněl, ale jen si dělal legraci. Při zmínce o zapadávání mírně pokrčil rameny, necítil se totiž, že by tak úplně do spolku zapadl, small talkům ve společenské místnosti či kuchyňce se vyhýbal jako čert kříži a na příliš společných akcí nechodil – když už na ně šel, většinou po nátlaku od Teddy. „Upřímně, nemít tam Teddy, asi bych taky příliš nezapadl,“ podělil se s ní o svůj názor na celou situaci. „Je tam vcelku klid, to mi vyhovuje,“ život ve spolku měl vlastně ve výsledku rád, nikdo jej totiž do toho small talku nikdy nenutil a výmluvný úsměv jej dokázal dostat ze spousty nechtěných sociálních situací. „Ale samozřejmě, občas je tam taky hlučněji, nicméně se s tím dá žít,“ dodal ještě, aby to neznělo zas příliš perfektně, a hlavně aby nebyl nerealistický. Každá věc v životě měla své plusy i minusy a bylo by nefér zmiňovat jen samá pozitiva.