Ulice města

*To by nebol život, keby si pre vás vždy nepripravil nejaké prekvapenie v momente, kedy sa cítite úplne úžasne. Šťastné chvíle predsa nemôžu trvať večne, však? Alejandro naozaj netuší, kto to takto vymyslel, ale už to tak proste je a realita v tento krásny slnečný deň dostihla aj jeho. Alejandro si spokojne vykračoval po chodníčku, pomaly si usrkával z kávy, keď sa zrazu pred ním zjavila známa tvár. Úsmev na jeho tvári mierne klesol, nemohol si pomôcť, na tvári sa mu v tejto chvíli objavil údiv. Nechcel tam len tak, bez slova, postávať ako taký blbec, keď z jej úst vyšlo jeho meno, a preto sa ihneď rozhodol jej odpovedať.*Uhm, Willow?*Alejandro mierne prižmúri oči, ako keby sa snažil lepšie zaostriť na známu tvár, aby sa uistil, či je to naozaj ona. Kto iný by to predsa bol? Túto tvár a hlas spoznáva veľmi dobre. Nie je to tak dlho, čo sa Willow bez jediného slova vytratila, čiže tu o nejak extrémnej zmene na nepoznanie hovoriť nemôžeme. Willow vždy vyzerá dobre, to sa musí nechať a nezáleží na tom, či je zrovna po párty alebo navlečená vo vreci od zemiakov, jej pristane naozaj všetko. Alejandro ale rozhodne prekvapený je, keďže ani len nemal tušenia, že Willow sa vrátila. Nie je to tak, že by medzi sebou posledný rok boli v kontakte, čiže Alejandra by ani nenapadlo, že by sa mu po prípadnom príchode späť Willow ozvala.*Ako dlho si späť v meste?*Alejandro vo svojom hlase nedáva veľmi najavo záujem, aj keď z jeho jednoduchej otázky je istý. Nepýtal by sa predsa, keby mu to bolo úplne ukradnuté, však? Alejandro nie je človek, ktorý by voči niekomu držal zášť, ale nemôže povedať, že keď sa Willow vyparila, bolo mu to úplne ukradnuté. Ich vzťah nebol úplne vážny, nebolo to žiadne budeme spolu naveky, ale predsa len to bol vzťah, neboli pre seba úplnými cudzincami. Alejandro je naozaj rád, že ju vidí, ale nemôže si pomôcť, sa stále cíti ublížene, že ho nechala len-tak, bez jediného vysvetlenia. Dlho premýšľal nad tým, či niečo zlé spravil alebo povedal. Vysvetlenia od Willow sa mu do dnešného dňa nedostalo, čiže aj po toľkom čase mu stále tieto otázky mu stále vŕtajú v hlave. Nebude od nej nič požadovať, ak o to nebude mať záujem, nebude sa v jej prítomnosti ani naďalej zdržiavať. Willow je predsa tá, ktorá sa mu v tejto chvíli prihovorila, čiže keby naňho bola za niečo nahnevaná, asi by sa mu snažila čo najväčším oblúkom vyhnúť, no nie?*

Za celou tu krátkou chvíli co byla zpátky ve městě neviděla prakticky nikoho ze své minulosti. Ano, někdo se mihnul na večerní párty, ale Willow to moc neregistrovala. Pár přátel tam ale našla. Možná by se tomu dal říkat osud, jelikož jak jinak si člověk vysvětl ten fakt, že jde po párty domů. Nespí ve své posteli, nemá na sobě vlastně ani celkově svoje oblečení a potká někoho koho by rozhodně nečekala? Alejandro byl jeden z těch, se kterým jí bylo opravdu dobře. Byl pozorný. Na první pohled vypadal jako rebel, ale to nejspíš dělaly ty jeho černé kudrliny a pronikavý pohled. Ale jinak to byl dobrák. Jejich vztah si vybavuje, ne sice všechno, ale základní kameny rozhodně. Především si pamatuje to, jak držela v ruce telefon a přemýšlela zda mu napsat. Ale ona neměla nikdy ráda loučení a jakékoliv vysvětlování, proto to nakonec neudělala a jednoduše zmizela z povrchu zemského. Pro něj to možná tak vypadalo. Jelikož od té doby nedávala žádné fotky na sociální sítě a uzavřela se jen a jen do sebe. A teď je tady. Bolí jí hlava jak střep, snaží se to napravit vitamínovým pitím a potká jeho? Osud je opravdu svině.
Osloví ho jménem. Opravdu se snažila se mu vyhnout. Ale přijde jí, že se chová jako prdlá puberťačka a ona je přece jen už o něco starší než když se viděli naposledy. Zkousne si spodní ret když ji osloví jménem a lehce se zachvěje. Neví proč, ale její jméno z jeho úst v ní vyvolává zvláštní pocity. Jen na něj chvíli tupě kouká a skoro nemrká. Po jeho další otázce se probudí a jen zatřepe hlavou aby se vrátila do reality. „Pár dní.“ Řekne potichu a uhne pohledem někam za něj, poté na skleněnou výlohu vedle nich a odvážně se na něj znovu podívá. Měla by být opravdu více v pohodě, ale moc se to nedaří. „Jak se vlastně máš?“ Jasně, to ho rozhodně hrozně okouzlí a bude nadšený, že se ho ptáš zrovna na tohle. Náno pitomá! Zanadává si v hlavě a jen se zhluboka nadechne. Poupraví si dlouhé tričko a podívá se na něj. Někde uvnitř sebe cítí, že by se měla omluvit nebo to vysvětlit. Bože, vysvětlování. V tom vážně není dobrá. Zhluboka se nadechne a podívá se znovu do výlohy, kde vidí odraz jejich těl. „Nejspíš bych se ti měla omluvit… a taky ti to vysvětlit?“ pozvedne obočí. Mluví do výlohy než se odváží na něj podívat a zvednut oči tak aby mu viděla do tváře. Nebývá takhle nervózní. Většinou je to ranařka, ale jakmile jde o osobní věci je to v kopru.

*Ako už Alejandro spomínal, ani nečakal, že by sa mu Willow mohla po príchode do mesta späť ozvať. Mnohokrát premýšľal nad tým, kde sa zrovna nachádza a čo robí, ale nikdy jej nenapísal. Tak nejak predpokladal, že týmto zmiznutím dáva jasne najavo, že s ním byť v kontakte záujem nemá. Na jej slová len prikývne, nemá k tomu vlastne čo viac povedať. Nie je jej povinnosťou mu oznamovať, že sa vrátila, to je hádam jasné. Tiež sa na krátku chvíľku zadíva niekam do priestoru za Willow, preskúmava rôzne výklady obchodov navôkol. Alejandro nemôže povedať, že by sa kvôli ich nevypovedanému rozchodu opúšťal a utápal sa v smútku, ale nebolo mu to ukradnuté. Na Willow mu záležalo, to je jasné, inak by s ňou predsa vo vzťahu nebol. Alejandro nemá problém na túto otázku odpovedať, ale skôr ako sa stihne nadýchnuť, Willow sa opäť pustí do reči.*Willow, pozri..*Alejandro si po týchto slovách mierne povzdychne, vlastne ani netuší, kam týmto smeruje. Vôbec nechce pôsobiť nahnevano a rovnako ani nechce, aby sa Willow cítila previnilo, to jednoducho nie je jeho zámer. Každý, kto pozná Alejandra vie, že nie je konfliktný človek a veci dokáže riešiť s chladnou hlavou. Na ihrisku, pri futbale, to už je niečo iné, ale ani tam zrovna nepatrí k tým najväčším horúcim hlavám, rozhodne tam nájdete aj horších.*Často som premýšľal nad tým, či som spravil alebo povedal niečo zlé, a tým som ťa od seba odohnal..*Alejandro nechce príliš prezrádzať, ako sa cítil, nechce pôsobiť ako slaboch. Má ale pocit, že ak bude k Willow úprimný, ona mu to opätuje a možno sa tým niekam dostanú.*A ak to tak bolo, tak sa ti ospravedlňujem. Ver mi, že som ti vedome ničím nechcel ublížiť.*Alejandro naozaj ani len netuší, či spravil niečo zlé, ale rád by sa dozvedel, ako to vlastne bolo.*Ale je to v poriadku, nemusíš mi nič vysvetľovať.*Alejandro krátko pokrčí ramenami, pričom opäť vyhľadá jej pohľad. Samozrejme, že by vysvetlenie od Willow rád počul, ale rozhodne ju do ničoho nechce tlačiť. Ak sa aj napriek tomu Willow rozhodne mu to povedať, Alejandro bude len rád. Alejandrovi by to mohlo poskytnúť nejaký vnútorný pokoj a mohli by to konečne celé uzavrieť. Obaja už tento vzťah berú ako minulú a uzavretú vec, no ešte nemali tú možnosť si to takto otvorene vyjasniť. Teda Alejandro to berie ako uzavretú vec a predpokladá, že Willow to cíti rovnako, keďže práve ona je tá, ktorá ho nechala.*

Možná se jednoduše bála cokoliv řešit a tak raději utekla. Bylo to jednodušší než tomu všemu čelit. Čelit nemoci jejího mladšího bratra nebo čelit rozchodu s Alejandrem. Když člověk uteče nemusí řešit nic. Dá se na to jednoduše zapomenout. I když to bolí, ale nebolí to tak silně jako když by u toho reálně byla. Proto ji při procházce a potkání Alejandra na ulici píchne silně u srdce. Všechno se jí vrátí. Bylo to jako vidět Cartera po té době. Ale to nebylo tak hrozné, jelikož věděla, že je už z toho nejhoršího venku. Ale potkat Alejandra? Znovu se vrátily vzpomínky, které zapomněla někde v Brazílii.
A jelikož je její přirozeností se ze všeho co nejrychleji vykecat, tak začne, ale je přerušena. Zhluboka se nadechne a prohrábne si rozcuchané vlasy. Ani se nestihla pořádně učesat. Podívá se mu do očí a čeká co z něj vypadne. Opravdu se mu chce omluvit a chce mu to vysvětlit, jen neví kde by začala. Cítí jak se jí při jeho slovech zvětšuje knedlík v krku a ona je skoro neschopna řeči. Raději se napije svého pití aby ten knedlík nějak uvolnila. „Nene, neudělal jsi nic špatného. Neudělal.“ Vyletí z ní jako raketa a lehce se jí rozšíří zorničky. Možná je to ještě dojezd kouře a alkoholu ze včerejší noci. „Byl jsi spíš taková vedlejší škoda…někdo kdo to schytal aniž by musel.“ Oddechne si a zvedne pohled na nebe aby se jí nechtělo brečet. Ano je to citlivka, i když to nedává často najevo. Podívá se na něj zpátky a poté kolem nich. Nechce tady postávat na ulici uprostřed chodníku. „Neposadíme se na lavičku?“ ukáže na jednu, která je od nich kousek v příjemném stínu stromů. Automaticky se k ní rozejde a posadí se. Stále je ale jak na trní, neví jak by začala. Ale chce mu to vysvětlit. On si totiž vysvětlení zaslouží.
„Neublížil jsi mi ty. Ty jsi byl vlastně to nejlepší co mě za můj život potkalo…“ promne si rty a zadívá se na procházející lidi kolem nich. „Odjela jsem, protože jsem nezvládala pohled na Cartera.“ Vydechne potichu a napije se pití. A je to venku. Přiznala se k tomu jak velký srab vlastně je a jak nedokázala stát za svým mladším bráškou, ale raději odjela pryč aby tomu nemusela čelit. Raději se soustředila na školu a na výzkum než aby čelila realitě její rodiny, jejího brášky.

,,Okey, taky si myslím, že to je dobrý,” přikývne souhlasně, když druhý Owen odsouhlasí, že takhle je to zatím v pořádku. Teď už byl na řadě další složitější záběr. Nebo teda složitější, tady se ukázalo, jak šikovně umí Owen házet. Možná ho taky trochu využil, aby se případně pobavil, kdyby obsah kelímku vylil na sebe. Nakonec to ale dopadlo líp než oba čekali. Teda Reece měl trochu výhrady ke své práci, ale nebylo to nic hrozného. Určitě se to dalo použít. Když se Owen vrátil, tak mu to ukázal, ,,jo, tomu věřím,” ušklíbne se. Jeho společník se pořád usmíval, nevěřil, že umí udělat i seriózní výraz. Když se na něho ale zašklebí, tak se musí Reece uchechtnout a pak už mu to konečně ukáže. Cenil si jeho pochvaly, ale věděl, že Owen tomu nerozumí, takže. ,,Taky jsem pro, vypadá to líp, než jsem si myslel,” přitaká na Owenova slova. Vlastně to tam docela dobře zapadá a navíc se to hodí i k Owenovi. Každý klip by přeci měl mít kousek svého autora. A už za tu chvíli poznal, že Owen asi není žádný suchar, nebo tak něco. ,,Jasně, chápu,” ušklíbne se na něho s menším mrknutím. S Reecem taky dělaly holky divy, ale většinou k tomu bylo zapotřebí aspoň něco víc než jen pěkný úsměv. Ale ne že by neměl nějaké své slabosti, u kterých by nestačil ten úsměv. ,,S tebou je docela radost pracovat, nic nenamítáš,” zasměje se a když tedy souhlasil, tak si Reece pobalil své věci a mohli vyrazit na další místo natáčení, aby si natočili nějaké scény navíc. Po cestě poslouchá Owenovi nápady a lehce přikyvuje, ,,jakože bysme zpomalily záběr na ty holky?” obrátí se na Owena a pak se zamyslí, ,,jo, to bysme asi mohli,” dodá s přikývnutím. ,,Zkusíme to a uvidíme, jak to bude vypadat,” dodá ještě nakonec, než proberou další pokyny ohledně dalších scén. ,,Jak chceš, to si myslím, že je jedno,” odvětí s lehkým pokrčením ramen. To ať si vybere Owen, jak se bude tvářit. Pak jsou už ale na místě a tak si Reece znovu vybalí potřebné věci a dají se do natáčení nějakých scén. Občas se něco nepovedlo a tak to museli sjet znovu, ale nic, co by bylo tak hrozného. Času mají pořád hodně. Když dotočí, tak projdou text písničky, aby mohli promyslet další kroky. ,,Jojo, takže musíme natočit co nejvíc materiálu, než si zašpiníš tu košili,” odkýve Owenovi slova s pohledem zabořeným do papíru. ,,Refrén je dobrej nápad,” přikývne a papír si tedy schová zpět do kapsy, když mají dořešeno co a jak. ,,Chceš na to jít hned, nebo si dáme pauzu?” zeptá se, ale už si stejně z kapsy vytahoval krabičku, aby si zapálil další cigaretu. Takže pauzička a Owen si aspoň mohl prozkoušet ty slova u refrénu. Po kouřové pauze se dají zpět do natáčení a když mají hotovoo, tak se konečně mohou dát do hledání nějakých pohledných dívek. ,,Dobře,” zasměje se a posunou se zase o kus dál, kde už bylo víc lidí a i nějaké ty dívky. Když Owen řekne, že to zkusí na nějaké dvě dívky a hned vyrazí, tak mu Reece pokyne rukou a pobaveně ho sleduje z povzdálí. Opřel se lehce o lampu, která byla o podál a pohledem bloudil na Owena i kolem sebe. Když na něho pak Owen po chvíli ukáže, tak se Reece usměje a mávne jim zpátky, aby věděli, že to je on. Pak ale nevěří svým očím a musí se pobaveně uchechtnout, když vidí, že se mu to vážně podařilo. Když jsou zpátky, tak se zasměje, ,,no ty kráso, tomu jsem nevěřil,” zakření se a nakloní se, aby viděl na děvčata. Byla vlastně docela pohledná, ,,dámy,” věnuje jim úsměv a nejspíš se pak dají na popisování, co po nich teda budou chtít. Reece si mezitím nejspíš aspoň trochu zaflirtoval, aby se neřeklo.
Nakonec to uteklo docela rychle, to bylo určitě těma slečnama, který jim to tam celý zkrášlily. Od jedné dokonce Reece dostal číslo, který stejně nejspíš nevyužije, ale to nevadí. Když měli záběry s holkama, tak se nejspíš vrhli na část se zmrzlinou, což byla docela sranda a taky docela patlanice. Ale co si budeme. Reece si rozhodně užíval, když mu tam patlal tu zmrlinu na košili. Škodolibá radost..,,V pohodě. Doma se ti na to kouknu a snad bude něco použitelnýho. Ale na náhledu to vypadalo dobře,” Reece se taky těšil na výsledek, tohle bylo vlastně docela užitý odpoledne. ,,Jojo, ty taky. Čau,” mávne mu lehce rukou na rozloučenou a pak se pobalí i on. Vezme si všechny svoje věci a na cestu k autu si opět zakouří. A když je u auta, tak se vrátí do spolku, kde se aspoň zběžně podívá na záběry na větším monitoru.
--> Chlapecký spolek

*Alejandro zrovna nepatrí k ľuďom, ktorí od svojich problém utekajú. Celkovo sa nesnaží konfliktom vyhýbať, ale nie takým spôsobom, že by ich zrovna vyhľadával, ale keď vie, že má s niečím alebo niekým problém, nesnaží sa tej nepríjemnej konverzácií vyhýbať, ale určite radšej daného človeka konfrontuje. Je to rozhodne lepšie, ako to v sebe dusiť, aj tak to skôr či neskôr jednoducho vyjde na povrch. Alejandro síce chápe, ako sa útek od problémov v danej chvíli môže zdať ako správne dočasné riešenie, ale utekať pred nimi predsa nemôžete celý život. Nechce Willow nič vyčítať, jej dôvody na odchod vôbec nepozná, aj keď dúfa, že mu to onedlho celé vyjasní. Vie, že byť nahnevaný naozaj nemá žiaden zmysel, minulosť už predsa aj tak nevráti. V tejto chvíli je dôležité si to celé vyjasniť a posunúť sa vpred. Alejandro má pocit, že toto bude ten správny krok pre oboch. Willow tvrdí, že Alejandro nespravil nič zlé, čím by ju od seba odohnal, a to rád počuje. Ak sú teda slová Willow úprimné, aj keď v tejto situácií nemá žiadny dôvod na klamstvo. Vedľajšia škoda. Tieto slová naozaj zaboleli, ale Alejandro na sebe nedal nič znať. Popravde nechcel, aby Willow na ňom videla, že mu na tom priveľmi záleží. V tejto chvíli sa to rozhodol skôr hrať na taký ľahký nezáujem. Alejandro si krátko odpije zo svojho ľadového drinku, keďže stoja na priamom slnku a začína mu byť pomerne dosť horúco. Pred chvíľkou si tu ešte vykračoval s obrovským úsmevom na tvári, no keď sa pred ním zjavila Willow, úsmev spolu s jeho náladou výrazne klesol. Alejandro pomalým krokom nasleduje Willow ku najbližšej lavičke, na výber mu priveľmi nedala, keďže sa k nej automaticky vydala, ale vôbec mu to neprekáža, aspoň zmiznú z toho slnka. Sadne si iba kúsok od nej, pričom k nej so záujmom v tvári otočí hlavu. Alejandro naozaj netuší, či sú tieto slová od Willow úprimné alebo mu nechce ešte viac ublížiť, a preto sa rozhodla povedať niečo milé. Ak by jej na ňom tak veľmi záležalo, bez slova by sa nepobalila a nezmizla, však? Alejandro nežiadal veľa, ale aspoň nejaký odkaz alebo správa, aby vedel, čo sa vlastne deje. Stačilo by mu jednoduché potrebujem nejaký čas pre seba. Nič také sa nekonalo, Willow ho nechala v naprostej tme. Za iných okolností by bol z týchto slov naprosto unesený, v tejto situácií ale naozaj nevie, čo si o tom má myslieť. Preto radšej nič neodpovie, iba sa na krátku chvíľu zadíva do diaľky s miernym povzdychnutím.*Um, tak celkom tomu nerozumiem..*Samozrejme, že vie, kto je Carter. Jej mladší brat, ktorý rovnako ako oni, navštevuje miestnu univerzitu. Alejandro si ale v tejto chvíli tak celkom nevie pospájať súvislosti a čo má jej odchod dočinenia s mladším bratom. Pravdepodobne Willow naráža na nejaké rodinné problémy, o ktorých on, samozrejme, nemá ani tucha.*Chceš mi povedať viac o tom, čo sa stalo?*Vidí, že dostať všetky tieto slová zo seba je pre Willow náročné, ale keď sa už rozhodla mu to objasniť, mala by to dotiahnuť do konca. Možno sa jej uľaví, keď to zo seba dostane, kto vie, možno si celú situáciu len pripomenie, a bude to ešte horšie. To Alejandro rozhodne na svedomí mať nechce, ale rád by sa dostal k nejakým odpovediam. Alejandro nevie, ako ďalej pokračovať, takto zamĺknutý bežne nie je, ale musí povedať, že ho toto stretnutie s Willow naozaj zaskočilo.*

Willow nikdy neuměla se svými emocemi moc pracovat. Většinou to odnesli její nejbližší, protože jim nic nevysvětlila a uzavřela se do sebe. Ale rodina na tohle její chování byla už zvyklá, ale Alejandro ne, ten to schytal ani nevěděl jak s tím vynaložit. Nemyslela si, že ho ještě někdy ještě uvidí. Ano, vrátila se do města, ale přece jen je to město velké a potkat se by byla opravdu malá možnost a velká náhoda, ale osud se nějak spikl proti ní a potkala ho.
Ale potkala ho a musí se tomu postavit čelem. Což ona moc neumí. I když možná na první pohled vypadá tvrdě a odhodlaně, pokud se začne jednat o citlivé věci, raději se stáhne do sebe a nechá se jen tak odvát větrem. Ale teď to nejde, teď musí jednat a musí s ním mluvit. I když jí přijde že každým úderem srdce bude onen úder poslední. Podívá se mu do očí a na jeh kučeravé vlasy a nasucho polkne. Snaží se ho přesvědčit že neudělal nic špatně. Protože opravdu neudělal, to ona. Potřebovala zmizet. Potřebuje změnit polohu, udělat cokoliv jinak. Proto se automaticky rozejde do lavičky ve stínu a posadí se na ni.
Podívá se na něj a řekne mu upřímně jaké byly její city, jaké možná ještě jsou, ale o tom dlouho neuvažovala. Ne do té doby než ho opět potkala a všechno se jí vrátilo jako úder bumerangem. Vyhrkne to první co jí napadne, ale hned jí nedojde, že Alejandro není do těchto rodinných záležitostí zasvěcen. Proto se zhluboka nadechne. Měla by o tom už umět mluvit. Carter je v pořádku, už není se čeho bát. Možná toho, že to přijde znovu, ale ne, nad tím se nesmí uvažovat! „Promiň, neuvědomila jsem si…že to nevíš.“ Povzdechne si a prohrábne si vlasy. Všechno je to tolik těžké, ale chce mu to říct. On si zaslouží znát pravdu. „Carter… on onemocněl. Dostal rakovinu.“ Vydechne potichu jakoby mluvit o tom byla možnost jak by se to mohlo vrátit. Slovo na R se v její rodině nepovažovalo za špatné. Mluvili o tom, ale zná i ostatní, kteří slovo rakovina považovali za špatné. Jakoby to byl Voldemort, něco o čem se nesmí mluvit. Něco co se nesmí vyslovovat. Byla to vždy jen ta nemoc, to špatné. Ale ne, Carter měl rakovinu, ale už ji nemá. Zvedne k Alejandrovi oči a zrychleně zamrká. „Nejdřív jsem tomu nevěřila, ale jakmile se to všechno potvrdilo nemohla jsem se na něj dívat. Myslela jsem, myslela jsem, že umře.“ Stiskne k sobě čelisti. „Vím, že jsem se zachovala jako největší zbabělec, ale musela jsem pryč. Musela jsem odejít než se dívat na to, jak můj skvělý a úspěšný bráška trpí.“ Všechno mu řekla, dokázala to! Dokázala říct něco co tu chvíli držela v sobě a kvůli čemu zmizela na skoro druhou stranu planety. „Proto jsem odjela do Brazílie. Měli tam skvělý biologický program na ochranu prostředí.“ Zmíní se ještě o místě kde trávila onen čas kdy utekla. Zhluboka se nadechne a cítí se lehčí, možná se jí na tváři objeví i menší úsměv. „Opravdu mě mrzí, že jsem tě tak narychlo opustila. Ale taková já jsem. Prchám. Utíkám před bolestí a strachem.“ Přizná se až se jí roztřese ruka a druhou si ji musí přidržet aby si toho Alejandro nevšiml.

Alejandro rozhodne nechce, aby sa kvôli nemu musela Willow k týmto nepríjemným spomienkam vracať, ale ona sama mu to chcela vysvetliť. On ju k tomu istým spôsobom pošťuchol, ale určite ju k tomu nenútil, no na samotnej Willow bolo vidieť, že aj napriek tomu, že je pre ňu náročné o tom rozprávať, to chcela zo seba dostať. Toto je jediný spôsob, ako sa od tohto všetkého môžu pohnúť, čo bude prospešné pre oboch. Napätie sa v Alejandrovi stupňuje, vlastne ani sám nevie, aké vysvetlenie od Willow očakáva. Napriek krátkemu vysvetleniu od Willow stále tak celkom nechápe, o čo sa jedná, a preto na jej slová iba krátko pokýve hlavou a naďalej ju počúva. „Willow,“ krátko vydýchne pri vyslovení jej mena, pričom sa na malú chvíľku zadíva do zeme. Potrebuje nejaký ten čas na spracovanie všetkého, čo naňho zrovna vybalila. Rakovina. Alejandrovi je ťažko, a to o tom musí len počúvať, nedokáže si ani predstaviť, ako sa musela cítiť Willow a jej rodina. Nemôže povedať, že útek Willow chápe, pretože vie, že útek nie je žiadnym riešením, keďže vaše problémy len tak nezmiznú. Zároveň ale dokáže pochopiť, že sa to Willow mohlo zdať ako správny krok, vzdialiť sa od rodiny, od toho trápenia, aby mala čas len sama pre seba a mohla si v kľude utriediť myšlienky. Je pochopiteľné, že Alejandro bol, pravdepodobne, tým posledným, čo v tej chvíli Willow trápilo. „Mrzí ma, že si si týmto musela prejsť,“ ak by veci medzi nimi neboli momentálne také zvláštne, rozhodne by ju v tejto chvíli vzal za ruku, aby vedela, že jemu sa môže vždy zdôveriť a obrátiť sa naňho. To mu ale zrovna nepríde správne, nechce týmto vysielať nejaké zmiešané signály. „Vlastne celá tvoja rodina,“ pokračuje v rozprávaní, pričom sa na jeho tvári zjaví skleslý pohľad, nemôže si pomôcť. „Nemôžem povedať, že si to dokážem predstaviť, pretože to ani zďaleka nedokážem,“ Alejandro zdvihne pohľad ku Willow, na jej tvári sa objaví menší úsmev. Dúfa, že sa jej po zdôverení sa mu aspoň trochu uľavilo, to by bol rád. „Ale viem, že to muselo byť náročné a rozumiem tomu,“ kývne hlavou, pričom sa na jeho tvári taktiež objaví menší úsmev. Samozrejme, že mu na Willow záleží, aj keď už netvoria pár, to predsa ešte neznamená, že sú mu Willow a jej city úplne ukradnuté. Nie, takýmto človekom on naozaj nie je. Za jej odchod sa nehnevá, nemôže síce povedať, že by ho to netrápilo, ale hnevom by to naozaj nenazval. Čo sa stalo sa stalo, už to späť nevrátia a nemá zmysel sa nad tým príliš zamýšľať. Alejandro je rád, že mu to celé objasnila, ale rád by sa od tejto témy pohol ďalej, aby nato už ďalej Willow nemusela myslieť. „Zostávaš v San Franciscu alebo si tu len na návšteve?“ spýta sa so záujmom v hlase, rád by vedel, či tu na Willow natrafí častejšie alebo sa do týždňa opäť vyparí na druhú stranu sveta. V tejto chvíli vlastne ani sám netuší, v akú odpoveď vlastne dúfa.

Možná pokud by nechtěla potkávat známé tváře neměla vůbec chodit ven, ale ona to udělala. Protože věděla, že jednou někoho potká a jednou bude muset své „zmizení“ jednoduše někomu vysvětlit. Ale to, že potká zrovna jeho, to nečekala. Je to pro ni složité, ale možná zrovna tohle potřebuje, vysvětli to. Jednoduše to ze sebe dostat a tím se posunout dál. Ve zkratce mu řekne co se stalo a proč tak narychlo odešla. Nechce zajíždět do detailů, ty nejsou podstatné a i když je to už nějaký čas, stejně o tom nedokáže napřímo mluvit moc dlouho. „Mě mrzí, že jsem s tím neuměla jinak zacházet, než zmizet.“ Řekne a ani se na něj nepodívá. Jen se zhluboka nadechne a vydechne. Poté se odváží k němu zvednout pohled. Nechce být litována nebo něco podobného, to by si její bratr nepřál a ani ona to nechce. „Náročné to bylo, ale už je to díkybohu pryč. Už je zdravý.“ Na tváři se jí na okamžik objeví úsměv a podívá se mu do očí. Nezasloužil si takový útěk bez jediného slova. Teď by si za to nejraději dala facku. Je ráda, že otočil téma na něco trochu jiného než je její nemocný bratr. Pousměje se a prohrábne si vlasy. „Rozhodla jsem se tady nějaký čas zůstat. Nikdy člověk neví kam ho nohy zanesou, ale měla bych strávit více času se svou rodinou. Potkat kamarády a tak.“ Usměje se a oddechne si. Cítí se, jakoby z ní najednou spadl obří balvan a ona mohla konečně volně dýchat. „A jak se vlastně máš ty? Co se dělo když jsem tady nebyla?“ trochu se zavrtí na lavičce aby se usadila pohodlněji a podívá se mu do očí. Chce vědět všechno, cokoliv ho napadne. „Cítím se pořád trochu odstrčená od reality tohoto města. Ráda bych zase zapadla.“ Usměje se.

Nechce hovoriť, že to, čo spravila, ten útek, bolo správne a je to v poriadku. Alejandro má nato svoj vlastný názor a napriek tomu, že chápe, prečo to spravila a prečo sa jej to mohlo zdať ako správne riešenie, si nemyslí, že to bol ten správny krok. Ale kto je Alejandro, aby ju súdil a dával jej prednášku o tom, že sa mohla zachovať úplne inak? Takýmto človekom on naozaj nie je a takéto niečo vôbec nemá zmysel, minulosť už predsa aj tak nezmení. Čo sa stalo sa stalo a on nehodlá ľpieť na minulosti, je to naprosto zbytočné. „To rád počujem,“ Alejandrovi sa na tvári objaví menší úsmev, keď mu Willow prezradí, že Carter je už našťastie z toho vonku a je zdravý. Ďalej sa už snaží pozornosť odviesť od tejto témy, rád by Willow priviedol na iné, pozitívnejšie myšlienky. „Jasné, to chápem,“ čiže Willow sa rozhodla na nejaký čas zostať v Californií, dobre vedieť. Nevie, či by zrovna jeho vzťah s Willow pomenoval ako priateľský, ale vôbec mu neprekáža s ňou tráviť čas, vypočuť si ju a trošku jej porozprávať o tom, čo sa tu za posledné mesiace dialo. A tým pádom teda ani nevie, či do tejto skupinky jej kamarátov zapadá a ako to medzi nimi vlastne bude pokračovať. Alejandro väčšinou nemá problém povedať to, čo si myslí a celkovo vyjadrovať svoje myšlienky, ale v tejto chvíli zo seba nedokáže dostať všetko to, čo by chcel. „Mám sa fajn. Snažím sa naplno si užívať leto, makať na sebe, venovať sa priateľom,“ kývne hlavou s menším úsmevom na perách. Naozaj nevie, koľko so svojho súkromia by mal s Willow zdieľať, no určite nie je vhodné rozprávať o každej jeho noci na párty a nudiť ju všetkými podrobnosťami. „Nemusíš sa báť, nič podstatné si nezmeškala,“ Alejandro sa na krátku chvíľku zamyslí, ale naozaj mu zrovna nepríde na rozum nič významné, čo by mohol Willow zdeliť. „Teda aspoň o ničom takom neviem, možno som to zmeškal aj ja,“ zľahka sa uškrnie, pričom sa rovnako pohodlnejšie usadí na lavičke a opäť si odpije zo svojej ľadovej kávy, ktorá sa, bohužiaľ, veľmi rýchlo míňa. Rád by jej zhrnul všetko, čo sa tu dialo, možno poskytol aj nejaké tie škandalózne klebety, ale on naozaj o ničom nevie, tieto veci idú úplne mimo neho. Snaží sa sústrediť na seba a príliš neriešiť ľudí naokolo, to by ho stálo veľa cennej energie, ktorú môže využiť aj oveľa lepšie. „Nie som zrovna najlepší človek, ktorý by ti mohol povedať, čo sa tu u nás deje, nie som tak celkom v centre diania,“ nepatrne pokrčí ramenami a venuje Willow ďalší drobný úsmev. Hoci sa nachádza v chlapčenskom spolku a patrí do futbalového tímu, čo by možno napovedalo tomu, že sa v tom centre diania naozaj nachádza, nie je tomu tak. Možno sa okolo neho aj nejaké veci dejú a riešia, ale on sa do toho priveľmi nezapája a jednoducho sa stará sám o seba. A to je v tejto dobe už, aspoň podľa jeho názoru, celkom výnimočné. „Ale radšej mi povedz o tom, čo si zažila ty, to bude isto zaujímavejšie, ako California,“ Alejandra skutočne zaujíma, čo všetko Willow videla a zažila na jej ceste, isto to nebude také obyčajné, ako historky z ich univerzity.

Willow jednoduše netušila jak reagovat. Utěk byl pro ni natolik přirozeným, že nad tím ani nijak více neuvažovala. Jednoduše když věděla, že už to nezvládá, zabalila si svých pět švestek a utekla. Zprávy o její poloze měl jen její bratr a kamarádka. Nikdo jiný netušil kde je. Rodině jen přes Cartera vyřídila, že je v pořádku a že se o ni nemusí obávat. A že se jedou určitě vrátí. Což se taky stalo. Potom jak se všechno uklidnilo je tady zpátky. Jakoby se nic nestalo. Ale ono se stalo. Utekla a zanechala za sebou emocionální spoušť. Zmíní se, že Carter je už v pořádku. Nedokáže tomu stále sama uvěřit, ale je to tak. Zvládl to a zvládl to mnohem lépe než ona sama. Zajímá jí ale i to, jak se má Alejandro. Opravdu jí to zajímá. Stále má v sobě určité city. Určitým způsobem se jich sice obává, ale to by nebyla ona, kdyby se něčeho nebála. „Tak to je skvělé. Jsem ráda, že se máš dobře a všechno ti funguje.“ Usměje se. Chtěla by se zeptat i na nějaké možné známosti, ale neodváží se. Nepřijde jí to v tuhle chvíli moc vhodné. „Opravdu ne? To se mi nechce věřit.“ Zasměje se. Že by opravdu nic nezmeškala? Ale to se určitě dozví od holek, ty si drby nenechají jen pro sebe. „Moc dobře vím, že nejsi nikdy moc v centru dění. Musím se potom stavit za holkama, ty mi toho určitě poví mnohem víc. Protože známe holky.“ Pokrčí rameny a rozesměje se. Už se uvolňuje. V jeho přítomnosti se vždy dokázala nějak více uvolnit a konečně nabíhá do starých kolejí. Ne, že by to bylo uplně to samé jako předtím než utekla, ale nějaký náznak normálnosti tam určitě je. Usměje se na něj a prohrábne si vlasy. Usrkne si z pití a zamyslí se. „V Brazílii je to skvělé. Lidi jsou neskutečně veselí a plní života. Taková Californie je oproti nim jako nudný zapadákov.“ Řekne upřímně a zasměje se. „Zkoumala jsem určité mikroorganizmy, které dokáží pomoci s rozkládáním odpadu a tím pomoci zmírnit dopady odpadu na planetě.“ Řekne nadšeně. „Bylo to hrozně zajímavé, jak se tyhle dvě věci určitým způsobem prolínaly do sebe. Odpady a mikroorganizmy s biologií. Všechno souvisí se vším.“ Když o tom mluví, naprosto se rozzáří. Tohle je její život, vždycky byl a vždy jí to bavilo. Možná ten útěk vypadal ne zrovna vhodně, ale dostala se díky tomu na místo, které ji neskutečným způsobem naplňovalo. O chvilku později jí dojde, jak asi zní tak si strčí do pusy brčko a pořádně se napije. „Promiň, nejspíš mluvím až moc.“ Ušklíbne se a koukne na hodinky. „Proboha… promiň, ale jsem domluvená s Carterem, že se potkáme asi za 20 minut doma. Rodinná sešlost. Všichni se na mě musí přijet podívat, jestli jsem se náhodou nezměnila.“ Řekne trochu otráveně, ale uvnitř je stejně ráda, že je zpátky. Nakloní se k němu jakoby ho chtěla obejmout, jako za starých časů, ale na poslední chvíli si to rozmyslí a trochu kostrbatě se zastaví a vrátí zpátky. „Tak se měj hezky a určitě se potkáme ve škole.“ Nervózně se usměje a zvedne se z lavičky. „Ráda jsem tě znovu viděla.“ Její hlas zní upřímně a myslí to tak. Je ráda, že jako prvního člověka ve městě, potkala zrovna jeho. Poté se vydá směrem domů, kde na ni budou čekat babičky a dědečkové, tety a strýčkové… jednoduše celá rodina.

„Presne tak, veď ty ma dobre poznáš,“ zľahka sa pousmeje, pričom sa na krátku chvíľu zadíva do zeme. Ani jeho city len tak nezmizli, ale keď Willow nemal na očiach, bolo oveľa jednoduchšie nad tým ani nepremýšľať. Táto ich konverzácia mu len pripomenula ako dobre sa s ňou cítil. Mohli sa porozprávať o hocičom, vždy sa spolu aj riadne nasmiali. „O tom nepochybujem,“  uškrnie sa. V Brazílii to musí byť skutočne úžasné, toto miesto sa rozhodne nachádza na jeho zozname, kam by sa chcel niekedy v živote pozrieť. Tento zoznam tvorí naozaj množstvo miest, Alejandro by rád precestoval hádam aj celý svet. Prvoradá je ale univerzita, počas ktorej sa chce naplno venovať futbalu, a preto cestovanie odkladá na dobu neurčitú. Alejandrovi sa na tvári zjaví jemný úsmev, ako tak počúva Willow rozprávať s nadšením o tom, čo ju naozaj tak veľmi baví. Teší sa z toho, že je spokojná a šťastná po tom všetkom, čím si musela prejsť. „Vôbec nerozprávaš veľa,“ nesúhlasne zavrtí hlavou, pričom jej venuje jeden úprimný úsmev. Naozaj, nehovorí to len zo zdvorilosti. „Baví ma to počúvať, je to fascinujúce,“ rád by si o tom vypočul niečo viac, možno sa mu táto možnosť ešte niekedy naskytne. Rozhodne sa ale nebude snažiť Willow uháňať, ale kto vie, možno sa im cesty skrížia náhodou, rovnako ako dnes. „V poriadku. Uži si čas s rodinou,“ Alejandro sa zľahka uchechtne, pričom chápavo prikývne. Nebude ju tu predsa už viac zdržiavať, očividne má na práci dôležitejšie veci. Alejandro je rád, že si to aspoň ako tak vyjasnili a nebudú sa musieť na chodbách univerzity jeden druhému oblúkom vyhýbať. „Aj ja teba,“ mávne jej na rozlúčku s jemným úsmevom na perách, pričom ešte krátku chvíľu po jej odchode zotrvá na lavičke a následne sa odoberie domov. Už sa viac nemôže zdržať, čakajú ho predsa prípravy na dnešný večer. Nebudeme si klamať, po tomto nečakanom stretnutí s Willow mu toho hlavou ide mnoho.

--> Chlapčenský spolok

univerzita →

Celé dnešní odpoledne Georgia strávila v práci. Ihned co jí skončila poslední přednáška, tak zamířila do známé cukrárny poblíž centra města. Chladnější počasí dnes přivedlo do prostoru cukrárny více zákazníků než obvykle. Zdá se, že studený vítr v občanech vyvolal touhu po zahřátí a k tomu je místní cukrárna jako stvořená. Téměř každý, kdo v doprovodu jemného cinknutí zvonku u dveří vstoupil dovnitř, tak byl nepatrně pocuchaný, jedna mála lidí přišla i mírně promočená, ale pochmurná nálada z počasí z jejich obličejů okamžitě zmizela v okamžiku, kdy byl před ně položen horký šálek kávy či čaje spolu s lahodným dezertem. Gia to říká pořád, není nic, co by něco sladkého nespravilo. Případně alespoň lehce nezlepšilo náladu. Proto ji vlastně ani nemrzelo, že musela strávit celý svůj dnešní volný čas zde.
I přes rušnou směnu si celé odpoledne tady stejnak jako vždy užila. Zákazníci byli jako vždy příjemní; dokonce je navštívil rozkošný starý pár, který dnes slavil 56. výročí, nad tím se Gia samozřejmě rozplývala. A naštěstí na všechno nebyla sama, dnes jí dělala společnost Carol, velmi sladká postarší paní, která je tu hlavní cukrářka, a Melanie, ta stala zase po celou dobu stála po jejím boku u kasy, společně tak obsluhovaly příchozí zákazníky. Nyní je už ale tři čtvrtě na sedm a během pár minut budou mít zavřeno. Zeleným hadříkem naposledy utře stoleček do sucha, než zvedne židle. “Kde je mop?” otáže se Gia se zmatením v hlase, když ho nemůže najít na jeho obvyklém místě. “To je dobrý, já to zvládnu. Ty už běž.” Melanie odmávne jakékoliv pokusy o námitky, takže Gie nezbývá nic než vděčně poděkovat. Rychle odběhne dozadu do šatny a během chvilky vychází ven ve svém obvyklém oblečení – její pracovní košile je nyní zakrytá krémovým svetrem, který je zastrčen v kostkované sukni, a vlasy jí teď volně vlají podél obličeje (x). Dnes je to už poslední směna pro tento týden, proto jim věnuje hlasitý pozdrav spolu s přáním hezkého víkendu, než se rozejde k východu ven. Ozve se tiché cinknutí zvonku a její tělo ihned ovane studený podzimní vítr. Ještě si rychle zkontroluje, že má vše rychlým náhledem do kabelky, než ji pevně připne. Pravou rukou si chytne ucho kabelky, přestože ji má přes rameno, letmým pohledem se kolem porozhlédne, ale spíše vstřebává krásu stmívajícího se města než okolí samotné, než se pomalým krokem rozejde zpátky na kolej.