Welcome

4/7/2017, 11:27

First topic message reminder :

9/12/2019, 16:51

Vlastně si jsou v tomhle celkem podobní. Ona sama skrývala svoje bolesti a nebo zlosti před ostatními, to byl menší rozdíl. On ty zlosti skrýval, ale ona nedokázala na někoho být zlá a byl pro ni problém se svěřovat. No a někdy, jak už zažil tenkrát v hudebně, jednoduše vybouchla zvláštním způsobem a nezvládla ty emoce v sobě udržet. Styděla se za sebe, styděla se za to že někdo tu slabost viděl a i když by to do Patricka netipla, mohl by to použít nějak proti ní. Lidi dokáží být mnohdy vážně zlí. Ale teď tomu tak není a ona se odvážně přidala k němu. Sama měla několik vystoupení, ale její sebevědomí ji rozhodně nedovolovalo být v klidu a věřit si, naopak ji navodilo plno stresu a mnohdy se jí i špatně z toho dýchalo. Bylo to složité, nepřišla si totiž dobrá, stále o sobě pochybovala, i o svém hlasu, o sobě samé. Jenže si říkala momentálně, že vlastně on měl těžký osud, možná víc než ona sama a on se konečně překonal. Celá ta její nervozita díky němu povadla a ona seděla u něj, zpívala a každý tón prožívala, jako by byl součástí jejího srdce. Vůbec ji neznervózňovalo plno mobilu, plno očí, což by byla přirozená reakce. Je vědecky dokázané že čím víc oči je na vás namířeno, tvoří to ve vás nervozitu. Teď se zjevila v jiném světě a nic z tohohle necítila. Nebylo jí špatně, dýchalo se jí dobře a cítila se komfortně společně s jeho hracími schopnostmi. Dívala se mu do očí, které jiskřily radostí a to u něj ještě neviděla. Ani ten úsměv. Dívali se na sebe tak dlouho, až si lidé mohli říct, jaký romantický pár jsou, no není tomu tak. Ani u jednoho, absolutně se totiž neznají, nebo ne tak dostatečně. Jen byli zamilovaní do té hudby, kterou spolu tvořili a svou radost naznačovaly těmi pohledy a úsměvy. Možná to mělo chyby, to ano, někdy se netrefily tónem, ale na to, že spolu hráli poprvé, to bylo kouzelné a ti, co se hudbě nevěnují, ty chyby nezaslechnou a nepoznají. A ti co to ví se buď usmějou či ušklíbnou. Ale je to jedno, to nebyl smysl toho. Smysl nebyl, aby byli hodnoceni, nejsou před porotou. Smysl by rozveselit ostatní a to se daří. Ale jejich píseň skončila a lidé chtěli, aby dál pokračovali a tak udělala zřejmě docela troufalou věc. Dotkla se jeho rukou. Jenže ona si to vůbec neuvědomila tak jako on. Nedošlo jí, že je to pro něj jaksi divné a že to lidi zkrátka nedělají. Jenže ona to brala tak automaticky, jako by mu nic nebylo a neřešila to. V tom bylo to kouzlo. Když zrovna nezpívala, mluvila s ním, velmi potichu aby to do hraní nezasahovalo a nad jeho slovy se musela lehce zasmát. “To jsem neudělala já. Věděl jsi to, někde uvnitř jaký jsi, jen jsi se to bál odhalit. A teď jsi to udělal..” Nedávala si to rozhodně na krk, jediný kdo mohl jeho osud ovlivnit je on sám. A to udělal a teď tu spolu seděli a hráli navzájem ve svojí společnosti. Ani ona nechtěla být extra slavná, možná že chtěla být známější, ale kvůli svojí hudbě, která jí baví. Chtěla aby jí měli rádi, když hraje a ne aby na ní měli ulítlý crush, kdy by jako některé hvězdičky, neměla ani právo jít se projít. “Ale milují i to jak hraješ.. A už to není první krok, už jsme ho udělala.. Ale je to krok v té cestě.” Usměje se na něj mile. Ta atmosféra tu byla kouzelná.

22/12/2019, 16:47

Patrick sa na túto chvíľu nepozeral rovnako ako ona. Možno, ak by mal ten dar niekomu čítať myšlienky, čo chce takmer každý druhý človek no v podstate to je niečo, čo by nikto nezvládol. No ak by mal ten dar, rozhodne by jej povedal, že ten prvý okamih, ktorý spoločne prežili v hudobnej miestnosti si pamätajú iným spôsobom. On v nej nevidel nič zlé. Ba naopak, ona bola tým človekom, kto mu otvoril oči. Patrick v nej nevidel to, čo videla ona sama. On bol ten, kto vybuchol. Kto zo seba urobil blázna a otvoril sa pred doslova cudzím človekom. Nikto ho nevidel v podobnom stave. Nikto nevidel to, čo v sebe dusí už tak veľmi dlhý čas. Až na ňu. Sám nevedel, prečo sa s ním rozpráva. Prečo sa na neho nepozerá ako na toho zlého človeka, ktorý by určite dokázal niekomu ublížiť. No nechcel v tejto chvíli na to myslieť, pretože bol v skutku rád za to, že sa nachádzala na tomto mieste v jeho spoločnosti. Jej hlas bol príjemným. To, ako rozprávala, to ako sa smiala alebo spievala. Patrick si pomaly uvedomoval, že vo svojom hrdle má takzvané zlato, ktoré určite čoskoro niekto objaví a z nej sa stane slávny umelec. Patrick by bol na prvom mieste, kto by jej niečo takéto prial.
„Nebol som pripravený na to, aby som vystupoval. Stále si nie som istý tým, že by som to mal robiť. Ale viem, že tento okamih bude prvým krokom k tomu, aby som si našiel v hudbe to čaro.“ Jeho hlas bol v tejto chvíli zreteľným. V momente, kedy sa pesnička skončila a on si položil ruky na kolená na miesto toho, aby sa venoval prítomnosti ľudí, ktorí ich kamerovali, tak celú svoju pozornosť venoval práve jej. Patrick nepotreboval nikoho, kto by sa na neho pozeral a obdivoval by to, ako on hrá. On rozhodne potreboval len niekoho, kto by chápal to, čo sa v jeho vnútri nachádza.
„Venuješ mi chvíľku času a prechádzkou po uliciach mesta? Chcel by som sa porozprávať. A myslím si, že sme im dali všetko, čo dnes potrebovali.“ Napokon sa otočil na ľudí, ktorí sa na nich pozerali a možno čakali, že by z nich ešte niečo mohli dostať. No v podstate aj tento krok, kedy im venovali niekoľko skladieb bol pre neho naozaj veľkým krokom. Pre niekoho je to normálne. Veď niekto kto to študuje by nemal mať problémy s tým, aby pred ľuďmi vystupoval. Ako sa chce v budúcnosti niekde dostať, ak by s tým mal problém. No Patrick na to takto rozhodne nemyslel. Pozrel sa na Viv a potom sa postavil na nohy pričom jej ponúkol svoju ruku. Svoju mechanickú ruku, ktorej sa ona rozhodne báť nemusela. „Niekedy som ju skrýval. Nosil som také oblečenie, kedy som nechcel, aby sa na to ľudia pozerali. No postupom času, vlastne v poslednom čase to je lepšie. Mám pocit, že je to vážne kvôli tomu, ako si sa mi postavila. Ako si sa nezľakla toho otrasného správania, za ktoré som sa ešte ani poriadne nevedel ospravedlniť. Mnoho ľudí to nevedelo urobiť.“ Povedal Patrick a aj keď ešte nevedel jej odpoveď tak dúfal, že mu venuje niekoľko krátkych chvíľ na menší rozhovor. Patrick nevedel, čo sa to s ním deje. Nikdy nemal potrebu sa s niekým rozprávať alebo ho lepšie spoznať. Nikdy nemal tú potrebu si vytvárať svojim spôsobom priateľov no v tomto momente to tak nebolo. Chcel aby z nich boli priatelia, nechcel aby to všetko skončilo len dvoma stretnutiami. Patrick možno konečne pochopil, že v jeho živote je taktiež dôležité aby si držal ľudí pri sebe a neodsúval ich takmer okamžite na druhú koľaj.

27/12/2019, 13:19

Ona na něj nebyla zlá, i když možná si připadala v tu chvíli drsnější než normálně, už toho totiž bylo moc a on její pohár trpělivosti přelil a ten pohár prostě praskl, emoce šly z ní ven a ona se za to potom cítila docela špatně. Nerada dělala lidem starosti sama se sebou, mnohdy se jim s problémy ani nesvěřila a tak ji měli za takové to veselé sluníčko, co ty problémy nemá a nemusí řešit. Ehm, ti všímaví ví, že to tak třeba úplně nebylo a jen to zkrátka nedávala najevo jako mnozí. Vybouchli oba a ona chápala jeho víc než sebe, měl určitě vše v životě mnohem těžší a proto vše tak asi dusila, no nevydržela to a svou zlost si na něj a velice toho poté litovala, proto se mu ten den snažila i poměrně příjemně vynahradit a užili si to, nebo aspoň ona a doufala uvnitř, že on. Jeho stav ji.. Ano, pravda vylekal, šel z něj strach ale ani ne za pár sekund se jí omluvil, když sama vybouchla a nechala své emoce, možná až moc, proudit z ní. Nicméně to co se stalo jí nedávalo důvod se s ním nebavit a proto se asi opět teď setkali. Nic mu nevyčítala, chápala ho, ty emoce musely jít ven a ona byla bohužel terčem, i když tušila, že asi nechtěně. Pořád to byl člověk, který měl city a ona to tušila. Ty city tam jsou a on není nějaký zlý člověk. Neublížil by jí, neuhodil by jí, on takový není, i když se on sám sebe možná bojí tak ona ví, že by jí neublížil a proto se s ním baví. Společnost s ním se jí líbila. I ta minule a i ta teď a touhle se přímo teď unášela, naprosto se do ní ponořila a celou tu chvíli si užívala, jako by skoro byla poslední. Tušila, že však nebude, určitě ne, rozumí si. Aspoň v to doufá, že to má stejně. Ve výsledku asi nezpívala až tak pro publikum, ale asi pro něj. Chtěla totiž, aby hudba proudila op+t jeho tělem, jelikož byl určitě dobrým hudebníkem a kdyby s tím seknul, byla by ho neuvěřitelná škoda. Svět hudby ho chce a táhne k sobě, věděla to. Měl talent. “Jsem za to ráda, jsou z tebe nadšení Patricku. Určitě bys měl..” Usmála se na něj trochu a drkla do něj drobným ramenem, myslela to naprosto vážně a samozřejmě na něj mluvila po konci písničky, v průběhu by se to jednak nehodilo, nešlo by to a ani by jí to nešlo díky velkému soustředěním a vášni k zpěvu. Byla v tu chvíli jako v jiném světě. Rozhlížela se kolem s drobným úsměvem na tváři, ale její pozornost opět získal právě Patrick a ten jí.. Mile potěšil. Trochu se bála, že už se po tomhle bude chtít vydat domů, ale on ne, chtěl ještě trávit nějaký ten čas s ní. “Vlastně proč ne, moc ráda.. Proto jsem sem přišla, abych se prošla a pak heleďme se, překvápko.” V jeho podobě, což bylo fajn. Ona se přišla kochat uměním, kterého tu bylo až až a ona ho obdivovala jako ty malé děti, které to zajímalo. Našly se tu i děti, které rodiče tahaly za bundy, že už chtějí domů a vymýšlely si snad vše, aby to zabralo. Potřebovaly na záchod a taková ta klasika. Upřímně řečeno jejich představení skončilo, možná by na ní platil nějaký ten dětský kukuč a prosba od malého dítka, protože pro ty měla slabost, ale nic takového se nestalo. Pohlédne na Patricka a vloží svou drobnou ruku do té jeho, bez jakéhokoliv ostychu tu jeho robotickou. Jednak se ani nesoustředila že to byla ta jeho a ani se jí nebála. Zvedne se a poté se s ním odebere dál skrz dav ulicí dál. Poslouchá ho a lehce přikývne hlavou. “Chápu to, musí to být těžké. Nemáš se však za co stydět. Jsi to pořád ty.” Pokrčila roztomile rameny, brala ho takového, jaký je. Je to plnohodnotný člověk z masa a kostí jako ona, narodil se stejně jako ona, není to žádný speciální jedinec z budoucnosti a jiné dimenze. “Nebylo to kvůli mně Patricku..” Pousměje se a pozvedne k němu hlavu se kterou lehce zakroutí. “Je to kvůli tobě a že sis to urovnal sám v hlavě.. Udělal si obrovský krok a je to skvělé.” Nedávala si vůbec něco na svůj účet, vážně za to mohl on, ona si to myslela. Ano, možná ho popostrčila, kroky už však udělal sám bez její pomoci. “A ti lidé dělali chybu.. Možná je přeci jen dobře že jsem malá otravná holka.” Pokrčila jednoduše rameny, neříkala to ale jako vtip, ale jako když si to vážně myslela. Studené ruce si schovala do kapes a koukala na moment zamyšleně do země. Díky té otravnosti, tedy tak to nazvala, ale otravkou nikdy nebyla a nešlo jí tak nazvat, od toho měla daleko, se asi spolu bavili. A taky díky tomu, že se rozhodl se s ní on bavit.

2/1/2020, 23:14

Patrick bol rád za tento okamih a vlastne aj za to, že osud to tak chcel, že by sa dnes večer mohli stretnúť. Bol rád, že má možnosť opäť stráviť v jej spoločnosti niekoľko malých chvíľ a spoznať ju lepšie. A bol rád aj za to, že dnešný deň nebol jeden z tých, kedy by ho videla v zlej alebo dokonca v tej zlomenej nálade. Patrick si to možno ani sám neuvedomoval no v skutočnosti bol veľmi náladovým človekom. Ale vedel, že to je vec, ktorá sa na ňom nikdy nezmení. Vec, ktorú nedokáže človek ovplyvniť. Každý jeden človek, mal niečo vo svojom živote za ktorý nebol vôbec pyšným. Patrick ale vedel, že teraz má šancu k tomu, aby urobil oveľa lepší dojem ako v ten prvý deň. „Som rád za podobné náhody ako tie, že sme sa stretli práve tu. Toto je vlastne jedno z mojich obľúbených miest.“ už dávno tu nebol a ešte ani raz sa nejako neprinútil k tomu, aby vlastne začal hrať. No možno tejto deň bol tým správnym. „Dokonca sa cítim ako na nejakom zvláštnom, vlastnom liečení. Kedy jednu časť terapie prechádzam za druhou.“ povedal Patrick s malým smiechom, čo bolo v jeho prípade aj trocha zvláštne ale mal pocit, že v poslednej dobe sa už oveľa viac usmieval a smial. Možno to bolo dobré, možno mali ľudia vidieť aj túto jeho stránku osobnosti. Kedy aj on sa vie smiať. A naozaj krásne! Ved o tom by mohol hovoriť nejaký ten človek pri pohľade na to, ako sa usmieva a smeje. „dokonca mi neuveríš ale dnes to bolo po prvýkrát, kedy som sa zabával. Či to bolo tu alebo v letnom kine. Ja a letné kino.“ Patrick bol pripravený na to odísť od piána a popozerať si mesto v tom krásnom svetle. Mal rád podobné uličky, kedy sa na nich nachádzala určitá kultúra ľudí okolo nich. Dokonca vedel aj o mieste, kde by sa mohli vybrať. No kto vie, či na to prikývne. Nebolo to príliš ďaleko vlastne išlo o takú maličkosť, ktorú on sám ešte nenavštívil no vedel, že mnoho ľudí to využíva k tomu, aby si tie všetky spomienky, ktoré sa nachádzajú v ich mysliach zapamätali.
„malá a otravná. To by som asi sám nepovedal. Možno len to malá..“ mala pravdu, lebo bola maličká no to on mal rád. Nemusel mať vedľa seba nejaké dievča, ktoré by malo tri metre a on by sa cítil ako nejaký naštvaný trpaslík. To by bolo určite pomerne komické to vôbec vidieť. Poznal aj také dievčatá, ktoré boli vysoké a vedeli si ešte na nohy dať poriadne ihlice a potom na nich neurobiť ani len jeden krok. No nechápal, prečo si o sebe myslí, že je jedna z tých otravných dievčat. „Prečo to hovoríš? Nie si vôbec otravné dievča.“ v jednom momente musel nakriviť čelo, pretože sa mu to pomenovanie dokonca ani len nepáčilo. Pretože to tak nebolo. A ona si to určite o sebe nemôže ani len myslieť. Aj keby to mal robiť zakaždým, kedy sa oni dvaja stretnú tak jej bude pripomínať, že takto to určite nie je. „Mám rád toto mesto. Zvláštne, pretože spočiatku som ho nenávidel. No napokon tie ulice mesta a tie miesta, ktoré v sebe skrýva, tak ma to nejako vedelo ohúriť. Čo máš na tomto mieste najradšej? Máš nejaké miesta, kde chodíš často a rada? Lebo určite nie si jeden z tých typov ľudí, ktorý by sa nachádzali neustále v spolku vo svojej takzvanej bubline.“ on sám to koľkokrát robil. Ved len nedávno sa takto správal aj on sám. Bolo by naozaj zvláštne, ak by mal nejakého spolubývajúceho, pretože by to v podstate pre neho nedopadlo najlepšie. Nie pre Patricka ale pre toho človeka, ktorý by s ním musel tráviť ten čas. Určite by to ten chudák vydržal len niekoľko minút a pochopil by, že lepšie bude opustiť miestnosť ako sa neustále stretávať s niekým, ako bol on sám. „To sa skôr podobá mne. Byť stále na izbe a nevyliezť a už keď áno, tak niekde niečo rozmlátiť.“ to mu išlo v podstate asi veľmi dobre a bol rád za to, že doposiaľ ho škola nejakým spôsobom neinformovala o tom, že by všetko to, čo niekedy rozmlátil mal aj zaplatiť alebo opraviť. „Zaujímalo by ma, ktoré sú tie miesta, ktoré ťa vedeli najviac okúzliť. Kde sa napríklad stretávaš aj so svojim priateľom.“ bolo to nevinné gesto, kedy chcel tak nejako zistiť aj to, či náhodou niekoho má alebo nie. Kto vie, čo by povedal človek na to, ak by ich videl spoločne hrať. Boli v tom určité emocie a to musel vidieť každý jeden človek, ktorý tam bol. Aj on sám to mohol vidieť a to on nemá takmer žiadne nejaké schopné skúsenosti s emociami.

17/1/2020, 19:39

Ji samotnou ji potěšilo, jak náhodné se setkali, jelikož se neměli jak jinak sejít, neměli na sebe totiž ani jeden kontakt a tak to bylo vážně jen otázkou času, kdy na sebe narazí. Upřímně řečeno to očekávala spíše na univerzitě, ne někde ve městě. Dnes to bylo ale trochu jiné, ani jeden si totiž dvakrát na sobě nevyléval emoce a setkání bylo i pro ni příjemné. Dobře, k minule si to svým způsobem užila, jen nevěděla zda-li on. Najednou se od ní totiž vypařil a v ní to vyvolalo dost zvláštní pocit a to není ani tak jeho vina, ta je v její hlavě. Neodsoudila Patricka za jeho chování, sama se cítila potom co mu tam předvedla dost špatně. Jenže zkrátka každý má špatnou náladu někdy, jsme lidé a ona to tak brala i u něj, i když on si to o sobě myslet nemusel. Je velmi pyšná na to, jak se snažil zlepšit svůj život a soustředit se i na ty dobré věci, i přes to, jak těžké to mnohdy může být. Pořád si hledat to světýlko, za kterým musí jít a dnes se to povedlo, měla možnost vidět v jeho věčně kamenné tváři úsměv a to bylo hlavní, pokud nebyl falešný. Čemuž se jí nechce ani věřit, nevypadal a nepůsobil jako člověk, co by se dokázal přetvařovat. Sama se nad jeho slovy musela usmát. Krásně se usmíval a svět to konečně vidí, slečny kolem co po něm beztak prahly a po té jeho jakési tajemnosti. No ono se nic nezmění, ten úsměv tomu akorát napomohl a je to skvělé. "Ale uvěřím, bylo to na tobě vidět." Pohlédne mu na moment do očí, poté se však věnovala cestě uličkami. Tyhle uličky byly vážně krásné, nicméně kdyby se v nich nenacházel takový život, sama by sem asi nešla, měla by trochu strach. Byly by tak ponuré, bez života a jediné co by se do nich dostalo, by byly občasné výpary z trubek domu, co stísnili prostor zde. Dostali se i k její otravnosti, kterou on jaksi Neviděl a jí to potěšilo. Přeci jen ho minulé donutila jít v jeho rozpoložení do zábavního parku a najednou pak zmizel. Od té doby nepředpokládá ani, že by se opět sešli a byl by se s ní schopen bavit. Přišla si, že jeho život nějakým způsobem otravoval, už tím že se v něm tak trochu objevila. Jakmile zmínil že je maličká, vyplazla na něj s menším úsměvem jazyk, ale má pravdu. Byla vážně hodně maličká a mnohdy s tím jako malá měla problémy a štvalo ji to. Chtěla být vysoká, no hold má smůlu, i když je to třeba pro některé výhra a závidí ji to, no to ona nechápe. Neskutečně obdivuje vysoké holky, krásně štíhlé s dlouhýma nohama. Dívá se na to určitě lépe než na ni, i když ona všechny děvčata hodnotila pozitivně. Nicméně na to jeho zamračení a vyptávání se, jak je možné že si to myslí, vůbec nereaguje, jako by to snad ani neřekl a hned se přesunula o téma dál, které načal on. Ta otázka vedla dost k zamyšlení, protože často by se dalo říct, že jakousi svou bublinu má. Když byla v dívčím spolku, byla to neviditelná myška, kterou je pro plno lidí i do teď. Kdo by chtěl nějaké takové trdlo jako je právě ona. Zamyšlením si skousne plný ret a ruce si víc zavrtá do kapes. "Toulám se všude možně. Mám ráda táborák, stanování. Miluju to doma, kde mám rodinu. Miluju sedávat v domku na stromě, co je u nás na zahradě. Sedět za klavírem." Pokrčí jednoduše rameny. Ten dům, vždy si tam zavzpomínala na svou zesnulou sestru. Zbylo po ní neskutečně mnoho věcí, dokonce i pokoj, do kterého občas chodí, i když ji to vždycky silné zasáhne. Je na svou rodinu hodně vázaná, ne závislá že strany peněz a že by nebyla samostatná, to byla vždycky, vedli ji k tomu ale jsou její vsechno. Miluje s nimi trávit čas. Jenže byly i dny, kdy musela být zavřená v té bublině a našli jste ji jenom v tom pokoji ležet v posteli, vlásky trčely do všech stran a ona by vám otevřela v dlouhém tričku a rozespalá. Občas by si šla pro jídlo, na záchod a učila se, tím to mnohdy haslo, ta škola ji dokázala vyčerpat a psychicky opravdu položit. Ať si rozvrhla čas jak chtěla, ne vždy to vyšlo. "Občas se sama potřebují zavřít, nic nedělat a nechat šrotovat moje myšlenky, na rozbíjení věci nejsem ale expert.. Ublížila bych spíše akorát sobě." Pokrčí rameny, byla takové jelito na věci, týkající se zrovna síly. Nebyla to nějaký slaboch úplně, ale ta její drobnost té její síle odpovídala. Jeho zájem ji ale potěšil, ale zároveň se hodně zarazila při jeho posledních slovech. Se svým přítelem? A jakým proboha? Zrovna ona a přítele, to neví kde vzal a už druhá věc je, kde by ho našla právě Vivian a tak malinko nakrcila obočí a zavrtěla hlavou. Ozvalo se uchechtnutí. "Kde by holka jako já našla přítele, nebo by takovou holku chtěl." Uchechtne se opět, hlavou zavrtěla znovu, nechápala ho přímo, komu by se zrovna tak líbila. Jojo, vítejte v jejím mozku a neustálém podceňování se. To je Vivian. Přitom je to takové krásné sluníčko. "Jak tě takové věci napadají?" S pozvednutým obočím se na něj ohledne.

5/2/2020, 22:32

Patrick nebol človekom, ktorý by veril na náhody. Myslel si, že všetko sa deje za určitých predpokladov. Ale toto bolo iné. Možno vážne začal veriť na rôzne náhody. V ten deň, kedy ho spoločne strávili na dvoch rozličných miestach a mali možnosť sa trocha spoznať, Patrick nevedel, prečo sa správal tak, ako sa správal. Niekedy tie emocie boli tak silné, kedy nemal na výber a musel to zo seba dostať rovnakým spôsobom, ako to urobil v tej hudobnej miestnosti. „Som asi rád za to, že nie si v tomto ako ja. Určite pri mojom vystupovaní by som si zaslúžil napríklad stoličku do hlavy alebo niečo podobné..“ povedal Patrick a musel sa zasmiať. Taký smiech, ktorý sa u neho naozaj často neobjavuje ale v jej prítomnosti sa to asi javilo ako nejaká zvláštna výnimka. No nechcel, aby sa na jeho tvári nachádzal len zamračený výraz, ktorý sa tam nachádzal takmer stále. Ten výraz, ktorý mal ľudom naznačiť, že nemá záujem o to sa s nimi o niečom rozprávať. Ten výraz, ktorý mal naznačovať, že pri priblížení sa k nemu samotnému naozaj hrozí nejaká ujma na zdraví. „Nikdy som neveril na náhody no mám pocit, že by som mohol začať. Myslel som na teba..“ Patrick si v jednom momente ani neuvedomoval, ako by to mohlo vyznieť. Neuvedomoval si, že to mohlo byť tak, že ani len na okamih nezažmúril oko bez toho, aby na to dievča nemyslel. No nech robil čokoľvek mal pocit, že ona bola tým človekom, kto mu konečne dokázal otvoriť oči. Tak, ako to doteraz nikto nedokázal. „No mie tak ako si myslíš, alebo áno. Neviem.“ Patrick sa to snažil nejako uhrať, len aby to nebolo nejaké zúfalé gesto, kedy by si myslela, že po prvom stretnutí, kedy by sa stretli, tak by na ňu nevedel prestať myslieť. Alebo to vážne takto bolo? Patrick sa na to rozhodne takto nepozeral. „Mal som na mysli to, že po tom poslednom stretnutí som na teba nemal žiaden kontakt. Nevedel som, či sa ešte niekedy stretneme..“ škola možno nebola tým najväčším miestom na škole no oni sa nevideli doposiaľ. Patrick nevedel, či sa mu ešte naskytne nejaká príležitosť k tomu ju stretnúť. Bolo by to určite jednoduchšie ako náhodné stretnutie v meste, ktoré sa z čista jasna vlastne uskutočnilo práve dnes. Bolo to vtipné, natrafiť na seba práve v meste a za týchto okolností, kedy sa po prvýkrát opäť rozhodol hrať na verejnom mieste na klavíri a k tomu ešte aj pred zrakmi ostatných ľudí. Na niečo podobné v škole by sa ešte neodhodlal. Tu to bolo iné. Už len z toho dôvodu, že tu ľudí vonkoncom nepoznal a bolo pre neho ľahšie zatvoriť oči a myslieť len na to, že sa na tomto mieste nachádza sám. No napokon ho potešilo to, že to tak nebolo. „Mrzelo by ma to, ak by to tak bolo. Keby sme sa už vôbec nestretli, to mi môžeš veriť...“ hovoril počas toho, ako sa radšej pozeral niekde inde len nie do jej očí, pretože nevedel, ako na to možno bude reagovať. Sám nevedel, ako to mohlo vyznieť. Nechcel, aby Následne sa musel sústrediť na to, čo rozprávala. Bolo to len uistenie sa, že nikoho nemá. Len klasická otázka, ktorá mu povedala viac, ako keby sa na to spýtal priamo a potom by mohli naskytnúť zvláštne pochybnosti. No aj tak nerozumel tomu, prečo takto zareagovala. Ako keby si vôbec neuvedomovala to, čo on videl pred sebou. Osobu, ktorá si vedela povedať svoj názor aj na vzdory tomu, kto sa nachádzal pred ňou a v akej situácií sa nachádzali.
„Nemyslím si, že by to tak bolo. Myslím si, že len možno neprišiel ten správny čas? Povedz mi, prečo.. ved sa na seba niekedy pozri do zrkadla..“ povedal Patrick pričom si uvedomoval už takmer od prvého okamihu, kedy mal možnosť Viv poznať, že nie je ako tie dievčatá, ktoré by sa okolo zrkadla točili od rána do večera a tým pádom by nevedeli oceniť nič okolo seba. Možno sa na seba nepozerala tak, ako by mala. Možno nevidela to, čo v nej videl od prvého momentu on sám. Bolo to zvláštne, pretože od toho momentu, kedy prišiel o ruku prišiel aj o záujem sa čo i len rozprávať o podobných veciach so ženami. Už sa na nich nepozeral ako predtým, kedy nemal problém s niekým flirtovať alebo im venovať jeden svoj večer. Dokonca nemyslel ani na vzťahy, tak ako to bolo kedysi. Patrick mal niekedy v minulosti naozaj v hlave myšlienky na to, že by mohol niekedy nájsť človeka, ktorého by mohol milovať. Patrick bol v tomto tentokrát naozaj zvláštny človek. Ale on si uvedomoval to, že ak by sa nachádzal v nejakom vzťahu, rozhodne by to nebolo dlhšie ako niekoľko týždňov. „Možno ťa nepoznám natoľko, aby som mohol povedať to, akým človekom si. Ale sama si určite uvedomuješ to, že hudba vie toho povedať viac ako nejaké slová..“ a to bola pravda. Pretože počas toho, ako skladal si aj on sám uvedomoval, že do mnohých vecí dával bolesť alebo nenávisť, ktorú necítil voči okoliu alebo voči tomu, čo sa stalo ale voči tomu, čo sa stalo jemu. On za to môže. Na jednej strane niekomu zachránil život no na to sa nikto nepozeral. Prišiel o ruku a na to sa pozeralo mnoho ľudí. Podceňovali jeho nadanie a tú túžbu skladať nejakú hudbu v ňom zadupali bez toho, aby premýšľali nad tým, či to opäť dokáže alebo nie. „Počas toho, ako si spievala som si uvedomil niekoľko vecí. Tvoj hlas vie toho tak mnoho prezradiť Viv. To, že si citlivý človek. To, že sa v tvojom hlase nachádza nejaká bolesť a nebudem sa pýtať prečo. Je vidieť, že sa s tým vyrovnávaš. Bola tam sila, ktorú som si uvedomil už na začiatku. Možno nie si najvyššie dievča v okolí ale verím, že tvoj hlas vo svete ešte bude meniť dejiny..“ povedal v tejto chvíli bez jediného náznaku úsmevu, ktorý by mohol tieto veci nejakým spôsobom spochybniť. Patrick tieto slová nikdy nehovoril len tak, rozhodne nie, ak sa to jednalo hudby a toho, čo sa nachádza vo vnútri daného človeka.

11/2/2020, 21:08

Co jiného by to teď bylo? Neměl na ni kontakt, ani ona na něj. Zmizel tak náhle, tak rychle z jejích očí, až si člověk nebyl jistý, zda-li něco důležitého nepokazil a přemýšlel nad tím ještě nějakou dobu. No časem jí to z hlavy vypadlo, ale občas si na ten jejich den vzpomněla. Jak se točili na kolotoči a ona v jeho tváři uviděla náznak sladkého úsměvu, který mohl být pastvou pro oči každého, kdo se na něj podíval. Svět si přál vidět jeho úsměv, zasloužil si to, protože byl krásný. A ano, neříkala by to jen tak, krásně se usmíval a člověka to donutilo se usmát taky. “Takhle bych to nenazvala, každý občas.. Exploduje.” Pokrčila nad tím maličko úsměvně rameny, prohlédla si ten jeho smích a byla ze srdce ráda, že se dokázal zasmát. Že se zasmál sám sobě aniž by si vyčítal to, jak po ní tehdy v hudebně se vztekem vyjel. Bolelo ji to, bolela jeho slova a i ona to na něj poté vše vypustila, ale ona mu to nevyčítala. Odpustila mu hned co k ní starostlivě přišel. Stoličkou do hlavy by mu rozhodně nedala, škoda by ho byla, ještě ho čeká určitě plno dívek, co ho budou umět ocenit. Ten úsměv doufala provozuje často, vypadal o hodně lépe a ona se ho nebála ani před tím. Ani po tom jeho výlevu. Ano, v tu chvíli strach možná měla, ale nedotkl by se jí, nedokázal by jí ublížit. Nechtěl. Nebyl to blázen, nebyl to vrah, byl jen zlomená duše a ona to cítila. Nebyla v tomhle slepá a naivní malá holka, uměla v lidech dobře číst. Číst jejich bolesti. Nicméně si nic nepřebrala špatně, i když někomu by to mohlo přijít divné, avšak on to tak určitě nemyslel, ne u ní. “Proč prosím tebe?” Zasmála se tomu, nepřišla si totiž žádným způsobem důležitá. I když je pravda, že ona si na něj taky vzpomněla. Zamýšlela proč si vlastně neřekli nějaký kontakt na sebe. Jestli zkrátka se už necítil dobře a odešel nebo horší věci. No vždy na to pak raději myslet přestala a po dlouhém dni zhasla lampičku a šla spát. “To je v pořádku, já to pochopila.” Drkne do něj lehce loktem a s úsměvem, aby ho přesvědčila, že svou občasnou naivitu nenechala ani trochu pracovat. Dostal se i k tomu kontaktu, který na sebe neměli, na to mu mohla říct jen jedno, samozřejmě jako milá duše to nemyslela vůbec špatně. “Ano, utekl jsi jako blesk.” V davu ho už nemohla najít, div ji tam neušlapali. Na tohle místo by zkrátka sama nešla a proto to pro ní byla menší zrada, vyčítat mu to ale nebude. Není zodpovědný ji hlídat a nebyla možnost, aby se to dozvěděl. Ani o tom v podstatě necekla. Ale hurá, dnes se setkali, i když to bylo dost neočekávané a setkali se v příjemné situaci, kdy jí bylo ctí s ním hrát. Hrál krásně, věděla zkrátka že to dokáže a už nebude mít za klavírem záchvaty vzteku. Mohl dokázat cokoliv chtěl, velké zázraky v hudbě, i když kvůli své ruce o sobě určitě extrémně pochyboval. Zvládl by to skvěle i bez ní, bez jejího zpěvu a znělo by to stejně kouzelně, možná lépe, ne všem se její zpěv musel líbit. Je však ráda, že její svědomí uklidnil. Bála se, zda nevyhovovala jako společnost a proto minule tak odběhl, očividně to tak nebylo a ona je ráda. Dostali se ale k jakýmsi jejím pochybnostem, skrze jeho otázku o příteli. Skousne si ret, jakmile začal mluvit a možná se snažit jí přesvědčit o opaku. V její hlavě to bylo ale dost zamotané. Zhluboka se nadechla a vydechla, svůj pohled celou dobu upírala do země. Dívat se do zrcadla? To pro ní nebyla příjemná záležitost, i když vypadala šťastně, dokázala si to zrcadlo i zakrýt, aby se na sebe v té malé koupelně nemusela dívat. Netušila proč se s ní o tom chtěl bavit, sice mu pomohla, no nazpět to dělat nemusel, nevyžadovala to a ani neočekávala od něj. Vivian věděla, že jednoho dne bude do někoho zamilovaná. Jen si nebyla jistá, že bude někdo zamilován do ní a to bolelo. Jenže tohle musela srovnat nejspíše v hlavě sama. Patrick byl pohledný kluk, to že neměl ruku by pro plno holek nic neznamenalo, i když by to asi vyznělo divně, pod tričkem toho měl určitě dost a holkám se to líbí. Samozřejmě že i jí, proč by ne. Není slepá, jen.. Trdlo. Nesebevědomé trdlo. Patrick by mohl tím úsměvem dostat do kolen každou, co by chtěl, stačilo by na ni jen mrknout či ukázat, nic víc. Beze slov. Bohužel, dalo by se říci, že se dokázala i nenávidět. Zabila v podstatě svou sestru, aspoň to tak brala. Nedokázala se na ten odraz mnohdy v zrcadle ani dívat, v hlavě se jí u toho honila myšlenka: ‘Vidíš, to ty jsi ta zrůda, kvůli které tu není.’. Její hudba ale těm, co slyší mohla říct vážně hodně. Ti co chápou, že se do písní vkládají emoce. Vkládala je do nich, pak to tak dopadalo, absolutně se vžila, zpívala od srdce svůj příběh. Všechna ta slova byla hezká, jen jí dával až moc velkou váhu, jakou ona sama sobě nedala. Nedokázala víc říct, skoro nic říct. “Nebavme se o mně.” To bylo všechno. Chtěla to smést ze stolu. Vážila si jeho slov, ale nechtěla o tom teď dvakrát mluvit. Bude to trvat dlouho, jestli to neutne, bylo možné, že se z těch výčitek zblázní a ublíží si. Z nenávisti k sobě sama. "Udělala jsem strašnou věc Patricku." S pohledem k zemi šla dál uličkami a vybavilo se jí celé to dění na té lodi.

21/2/2020, 11:21

Já, uhm?! Že by tady chlapečkovi vzala vítr z plachet svým chováním? Nebyl by první a určitě ani poslední. Jenže co čekal? Milý přístup?! Haha! Dobrá, asi existovalo plno husiček, které by se tu před ním začaly předvádět a zajisté by mu jeho omyl ihned odpustily, protože by na ně zapůsobil jeho šarm a psí oči, kterými byl obdarován. Na ni to však nefungovalo, momentálně ho viděla jako svého nepřítele, který by si měl držet velký odstup, pokud to nechtěl schytat – uměla totiž dobře a docela přesně kopat. ,,Já bych si své kamarády nespletla s někým jiným," prohodila s kamennou tváři a letmo na něj pohlédla. Chtěla ho tím urazit? Možná. Jasně, neměla k tomu důvod, vždyť ho teprve potkala a neznala ho, jenže to byl právě její problém… automaticky odsuzovala. Ani se nesnažila někoho z opačného pohlaví poznat blíže, jelikož je všechny pokládala za stejná prasata, která ženy brala pouze jako hračky. Byla holt strašně pesimistická, ale to jen kvůli tomu, že ji ještě nikdo pořádně neukázal, jak se dá ze života radovat. Leda tak její cigarety, světlo jejího života, které ji právě došlo a ona opět proklínala celý svět. Proboha, kde je teď, uprostřed noci, sežene?! Snad není nutné zmiňovat, jak moc je potřebovala, musela je mít neustále po ruce a teď, když neměla, tak začala být poněkud nervózní. A jako by toho všeho nebylo málo, tak se opět ozval ten kluk, který zřejmě zaznamenal její urgentní situaci. Zamračila se na neznámý bod před sebou, jelikož ji jeho přítomnost otravovala a opět ho zpražila pohledem. Hrál si na pana dobrého, slušňáčka, blabla, jenže ti nikdy neexistovali, byla to jen přetvářka, protože… proč? Fajn, na to nedokázala odpovědět, ale i tak věděla, že má pravdu. Se zamračeným pohledem si vyslechla, co má na srdci, načež se obrátila směrem k rohu, za kterým by se měl bar s cenným zbožím nacházet. Jasně, mohla by ocenit, že byl tak hodný a poradil jí, i když na něj byla předtím nepříjemná, jenže ona za tím vším opět viděla jen to, že je na ni milý kvůli tomu, aby ji dostal do postele. Vzhledem k její práci bylo docela logické, že nikdy nepomyslela na to, že muži jsou sem tam milí jen tak, z dobroty srdce, to jí holt taky nikdo nemohl vyčítat! ,,Páni, nejsi ty dobrota sama?" pronesla po chvíli s jasnou ironií v hlase a pohledem upřeným zpátky na něm. Protočila panenky a bez jakéhokoliv dalšího slova se vydala do baru, kde si hodlala koupit své vytoužené cigarety a pak se vydat domů – už na to byl nejvyšší čas.
Hned při vstupu ji do nosu silně udeřila směsice všelijakých vůní a aby byla upřímná, tak už teď se těšila, až odsud vypadne. Byl to jakýsi pajzl, kde se scházela spodina společnosti a ona na sobě už teď cítila hned několik pohledů. Moc se však kolem sebe nerozhlížela, vážně se tu nehodlala zdržovat, měla jen jeden cíl a za tím si ladným krůčkem došla přímo k baru. ,,Cigarety?" zeptala se stručně blonďatého barmana, který právě pečlivě utíral nevkusný bar a bez toho, aniž by ji věnoval pohled, jen pokýval hlavou a zpoza baru vytáhl krabičku cigaret. Nebýt tak unavená, tak se tu s ním začne dohadovat, že tyhle nechce, ale na to teď vážně neměla, a navíc periferně zahlédla, jak se jejím směrem kymácí jakýsi plešatý ožrala. ,,Zbytek si nechte," hodila na bar bankovku, která by měla cigarety pokrýt, načež krabičku popadla a rychlým krokem se hodlala vydat ven. Jenže to by toho chtěla moc, že? Plešatý muž k ní totiž už dorazil a svýma prackama sahal tam, kam neměl. Bez jakéhokoliv studu ji plácl přes zadek a ten ji následně zmáčkl, což byl vrchol drzosti, který Eleanor rozhodně nehodlala trpět. ,,Vypadni ode mě!" procedila skrze zuby a odstrčila ho od sebe – nebo se o to spíše pokusila, bohužel nebyla tak silná, aby se jí to podařilo. ,,Proč se tomu bráníš?" zavrněl ji do ucha a nepřestával se svým oplzlým osaháváním. Snažila se jeho ruce oddělávat, chrlila na něj jedno sprosté označení za druhým, jenže on byl silnější. Nejhorší však na tom bylo, že jejímu okolí to bylo úplně fuk, dokonce i barmanovi, ten dokonce vypadal, že je na podobné situace zvyklý. ,,Přestaň," řekla už zoufale a nadále pokračovala ve svém snažení dostat ho od sebe co nejdál.

25/2/2020, 13:52

Možná to působilo podivínsky, ale on se té její úsečné poznámce od srdce zasmál. Páni, ta ženská má ale páru… a taky pifku na celý svět, kterou si vylívá zde na něm. Nestěžuje si, to ne, aspoň se pobavil, navíc to on ji začal jako první obtěžovat, takže by bylo dost pokrytecké si stěžovat. Možná že kdyby neměl hladinku alkoholu v krvi, choval by se jinak, ale on tu hladinku naštěstí má a teď mu slouží jako solidní štít před těmi jedovatými bombami, co po něm hází. „Tak jsi asi lepší než já, tví přátelé můžou být rádi, že tě maj,“ kdežto on, co si lidi plete, by si určitě kamarády ani nezasloužil! Měl by být sám, tak je to! Svá slova doplnil širokým zazubením se, on doopravdy tuhle jejich slovní přestřelku bral jako zábavu a vůbec netušil, co se brunetce honí hlavou. Kdyby věděl aspoň o zlomku těch myšlenek, humor by ho rozhodně přešel, ale cítil by se velmi nekomfortně a pravděpodobně by netušil, jak se chovat, proto v tomto případě platí přísloví o sladké nevědomosti. Co ale tušil byla její touha po cigaretě, protože takhle (ale mnohem méně dramaticky) vypadal čas od času Cam, když měl vážně chuť, ale už neměl v krabičce nic. Asi na nich nebyl tolik závislý, jako slečna před ním, nicméně i tak si dokázal spojit dvě a dvě a ozval se se skvělou informací, která jí jistojistě zlepší večer. To se možná trochu přepočítal, protože na něj vrhla nepříjemný pohled, pod jehož tíží jen lehce zdvihl ruce do obranného gesta, které snížil do normální pozice až když na něj promluvila. „No, když si pletu kamarády, musím mít i nějakou dobrou vlastnost, ne?“ opět se pobaveně křenil, holt mu s tím alkoholem nešlo vůbec odhadnout situaci, a navíc vylezl z baru, kde se všichni dobře bavili a byli na stejné vlně jako on. Asi nebylo nejlepší předpokládat, že na té vlně jsou všichni, to mu ale prostě v ten moment nedocházelo. Neznámá si pro cigarety zamířila sama a to poměrně rázně, pochopil tedy, že by nemělo cenu jí nabízet svou pomoc, tak si sám pro sebe pokrčil rameny a vytáhl si telefon se záměrem zavolání si taxíku. Ještě než se k tomu dostal, napadlo ho, že jí možná měl varovat o jaký pajzl se jedná, což ho možná mělo napadnout dříve, ale pro skupinu chlapů není nikdy žádnej pajzl takovým pajzlem, do kterého by se báli, navíc si tam stejně jako ona šli pro cigarety, protože v tom klubu, kde byli pít, jim došla zásoba. Sám pro sebe se uchechtl představě, že taková drsná holka se o sebe určitě postará sama, no o něj se taky postarala pěkně, a to neměl špatné úmysly! Na druhou stranu, jakýsi poslední střípek střízlivosti v něm se ozval, že by to možná mohl zkontrolovat alespoň přes okno. Možná bude vypadat jako stalker, ale ona si už teď o něm myslí jen to nejhorší, takže nemá co ztratit, a jeho dušička alespoň bude mít klid.
Zamířil tedy k baru a opatrně nahlédl dovnitř, aby zhodnotil situaci. Čekal, že mu bude chvíli trvat, než ji najde (pokud vůbec, dal si celkem na čas, mohla být už dávno pryč), ale opak byl pravdou, všiml si jí hned při prvním pohledu, protože se nacházela v poněkud svízelné situaci s plešatým opilcem, která poutala dost pozornosti. Rty číst neuměl, ale ani nemusel, aby poznal, že si neví rady, a s tichým povzdechem se přesunul ke dveřím. Co má sakra říct? Hrát si na přítele? Co by tak přítel tomuhle řekl? Tvářit se jako její bratr? Proč by ale byla pít s bratrem, ti jsou většinou dost hlídačský, ne? Až moc nad tím přemýšlel, promnul si oči a všechny ty plány vypustil z hlavy, bude prostě improvizovat. Vzal za kliku a vstoupil dovnitř, aby se mu naskytl pořádný pohled na tu bitvu. „Zlato, přijel nám,“ a zarazil se, odkašlal si, aby si zajistil pozornost hlavně toho týpka, ale možná neodhadl hlasitost a upoutal pozornost více lidí. „Myslim, že taxík bude muset počkat, protože tady s pánem bych si potřeboval pár věcí vyřešit,“ s co nejvíc vážnou tváří došel až k nim, kolem brunetky omotal ruku jen kolem ramen a jemným gestem si ji přitáhl k sobě, zatímco druhou rukou to týpka odstrčil, sílu koneckonců má, kvůli lakrosu dost sportuje, takže někde tu sílu nabral, ale co nenabral jsou bojové schopnosti, což mu za chvíli došlo. Shit. Vyprovokoval bitku? Ten týpek se totiž netvářil moc příjemně, vlastně se celkem mračil a pár štamgastů, co asi patřili k němu, po něm neházeli milé obličeje. „Sorry, ale… jak jsi na tom s běháním?“ pošeptal brunetce, kterou teď měl blízko, a nečekajíc na odpověď vyrazil ven spolu s brunetkou, kterou si u sebe držel a nedával jí moc možnost výběru. Venku rovnou mířil za roh, kde se potkali, a už z kapsy tahal mobil, aby zavolal nějaký odvoz, zatímco se ohlížel za rameno, jak to vypadá. Ne že by se nedokázal poprat, ale nebyl si úplně jistý, jestli mu za to tahle nepříjemná slečna stojí, proto raději riskl útěk, který přinejhorším nevyjde a dojde k té bitce. Naštěstí za nimi nikdo neběžel, jen ten týpek vylezl ze dveří a hulákal za nimi něco o tom, že je jeho přítelkyně pěkná děvka a celý to vyprovokovala a že on je fakt srab, ale názor takové trosky ho ani v nejmenším nezajímal. Dorazili na původní ulici, kde se potkali, a on ji konečně pustil s tichým - „Sorry.“ Asi se nezachoval úplně hrdinsky, útěk není nejlepší metoda, ale dostali se z toho pajzlu živí a zdraví, není na co si stěžovat. „Mám zavolat dvě auta nebo si odvoz zařídíš sama?“ optal se, zatímco vytáhl mobil s aplikací Uber.

10/3/2020, 17:01

Patrick nebol zvyknutý na to, aby sa s niekým lúčil. Bolo to pre neho niekedy nepochopiteľné, možno bol len zvláštnym človekom, ktorý niekedy veci nerobil rovnakým spôsobom ako ľudia v jeho blízkosti. No to on nebral rovnako. On sám vedel, že každý jeden človek je svojim spôsobom jedinečným. Niekedy sa to naozaj ľahko hovorilo a ťažšie sa na to pozeralo. Pretože ak by sa aj on na seba mal pozerať rovnako, ako sa pozerá na iných ľudí. Na to, že nie je nič, čím by mohol človek zaskočiť, tak by sa vyrovnal s tým, že nemá ruku. Možno by mal konečne pristúpiť k tomu, aby našiel nejakého odborníka, ktorý by si ho na malý moment v podobe nejakého sedenia k sebe zobral a rozprával sa s ním. Rozprával by sa o veciach, ktoré ho trápia, veciach, ktorými si prešiel. Ale to by samozrejme muselo znamenať aj to, že by sa musel niekomu otvoriť a to nebolo v mnohých prípadoch také jednoduché. Patrick nebol tým človekom, ktorý by sa na niekoho pozrel a spustil hodinový monológ o problémoch, ktoré sa v ňom nachádzajú. On si po celý ten čas myslel a vlastne si ešte stále myslí to, že by sa s tým mohol vyrovnať aj sám. Hoci je to vôbec možné? Pretože všetko to o čo sa snaží to napokon vie padnúť po niekoľkých rátkych chvíľach.
„Vždy som si myslel, že som jeden z tých ľudí, ktorý sa vie kontrolovať. Všetko to bolo ale pred tou nehodou. Možno ak by sme sa stretli predtým, tak by som bol úplne iným človekom. Môj život svojim spôsobom mal väčší zmysel ako teraz.“ Patrick si to musel priznať. Určite by predtým nemal ani len ten najmenší problém k niekomu len tak prísť a prihovoriť sa. Ani teraz to nebolo veľkým problémom len vždy sa tam naskytla tá otázka, či to má cenu alebo je to len dalšia strata jeho takzvaného nudného života. Patrick sa snažil o to, aby sa s vecami vyrovnával sám ale nefungovalo to. „Explodovať je niekedy tak jednoduché. Snažil som sa veci dusiť v sebe príliš dlho. Niekto hovorí, že ticho lieči. Aký máš na to názor ty?..“ nebolo to celkom tak alebo sa to jednalo len o čase? Nevedel presne tie slová, ktoré sa v spoločnosti používali. „Vždy som si myslel, že je lepšie sa s problémami vyrovnať sám. Ale neviem o nich hovoriť. A potom príde ten moment ako sa stal, kedy som naozaj vybuchol..“ po tom, ako povedala, že bežal ako blesk sa musel nad tým naozaj, úprimne zasmiať. Pretože to bola naozaj úsmevná a vtipná situácia.
„Vieš, má to svoje výhody, ked nemám ruku. Menšia váha! A tým pádom bežím rýchlejšie... aspoň to je jedno z pozitíva... že nemusím riešiť váhu..“ svojim spôsobom to možno bola hlúposť, predsa len aj tá náhrada niečo vážila ale rozhodne to nebolo toľko ako svaly a kosti na zdravej ruke. Patrick si z času na čas vedel samozrejme urobiť zo seba aj srandu. Bolo to o niečo príjemnejšie si urobiť tú srandu sám zo seba, ako keby sa mal pozerať na to a počúvať to, ako to je niekto iný, kto si z neho robí srandu. Vždy to bolo o niečo lepšie ako počúvať tie narážky, ktorých už v živote mohol počuť naozaj mnoho.

Patrick si uvedomil to, že sa situácia rapídne zmenila. To, že aj jej tvár a mimika jej tváre sa zmenila a to ho na prvý moment naozaj prekvapilo. Nechcel, aby bola smutná a ani to, aby si niečo vyčítala. Nechcel aby myslela na tento deň takým spôsobom, kedy by bola niečím sklamaná. Patrick nevedel, čo sa stalo a čo sa s ňou samotnou deje. Nechcel na ňu žiadným spôsobom tlačiť, kedy by sa chcel silou mocou dozvedieť nejaké odpovede na to, čo ju trápi a čo sa jej honí hlavou. On jej chcel dať najavo to, že ak by mala nejaký problém, tak by sa s ním mohla o tom pozhovárať. Možno nebol človekom, ktorého by niekto chcel za kamaráta ale vedel niekoho vypočuť, ak by to potreboval. „Nič nie je to, čo by sa nedalo napraviť..“ možno ak by mal o tom nejaké informácie, tak by vedel, že sa to napraviť nedá. „Ak by si sa chcela niekedy pozhovárať.. možno nie som ten najideálnejší človek na rozhovor, ktorý by vedel niekoho rozveseliť alebo rozosmiať. Ale poslucháčom som naozaj dobrým..“ nechcel sa priamo pýtať na to, čo by sa stalo. Čo sa vlastne stalo, že urobila chybu. Možno pre ňu samotnú celý tento večer bola chyba. Možno si to po čase premyslela a tento okamih bude chcieť čo najrýchlejšie dostať zo svojej hlavy. To by bolo niečo, čo by ho naozaj zranilo. Zobral by to s chladnou hlavou no on sám vedel, že ak by to tak predsa len bolo, tak by ho to mrzelo. Pretože pre neho tento večer naozaj mnoho znamenal už len z toho dôvodu, že mal opäť možnosť sa posadiť a zahrať si. „Viv..“ povedal v tejto chvíli tichým hlasom v ktorom sa nachádzalo mnoho aj otázok. Ktoré neboli svojim spôsobom vyjadrené. Patrick sa zastavil a chcel sa jej pozrieť do očí. Nevedel, čo sa s ňou deje ale v tejto chvíli mal jedno nutkanie, ktoré samozrejme už dlho neurobil. Vždy si od ľudí držal určitý odstup. No v tejto chvíli mal to nutkanie si ju zobrať do svojho náručia. Opatrne, ako keby bola nejaká poercelánová bábika, ktorej by nechcel ublížiť. No mal pocit, že by jej to mohlo svojim spôsobom aj pomôcť. Možno jedno obyčajné objatie od človeka, čo mohlo znamenať to, že je tu pre ňu. Nemusel dalej hovoriť nič, dúfal, že to aspoň na malý moment pomôže.

19/3/2020, 20:12

Ona se naopak loučila vždycky, nebo teda.. Nevzpomene si asi zrovna na moment, kdy by se s někým nerozloučila. Přijde jí to jako fajn způsob, jak ukončit příjemné setkání. Někdy člověku naznačíte i, jak vám na něm záleží, protože například s její kamarádkou Meg se snad vždycky na rozloučení pevně obejme. I se svým bratrem samozřejmě a nějakými dalšími lidmi, kterým ráda naznačí, že pro ní v životě něco znamenají. Nikdy to nedělala jinak, od malička je na to zvyklá. Patrickovi rozloučení až tak nebude vyčítat, není k tomu důvod, přeci jen si asi nejsou tak blízcí a dozvěděla se, že to nebylo naschvál, prostě se neloučí. No v ten den a v tu chvíli v zábavném parku to pro ní bylo dost nepříjemné. Jednak se bála, že udělala něco špatně a ublížila mu, či mu vrátila nějaké vzpomínky z minulosti a taky.. Ji tam nechal na pospas davu. Nic víc mu k tomu říkat nebude, nechce aby si to ještě vyčítal on sám a že by toho možná byl schopen.‌ To ona určitě nechce, tudíž ho tím nebude zatěžovat. Každý to hold dělá jinak a protože je to Vivi, tak to bude respektovat. Ona respektuje absolutně všechny, aspoň se o to tedy snaží. Taky by se mohla někdy naučit respektovat sama sebe, to taktéž není úplně na škodu, dalo by se říct. Měla by s někým mluvit o svých problémech. Stejně tak by měl začít sám Patrick, jelikož je očividné z jejich posledního setkání, že se v něm něco skrývá a je třeba to dostat ven. Ne násilím a vztekem, jako to udělal.. Ale v klidu. Najít pomoc. Buď najít si někoho v blízkém okolí, komu to všechno může říct, nebo odborníka a s ním to celé postupně probrat. Tam už je otázka, zda-li se bojí, že to někdo řekne dál. Odborník nemůže, no přítel by určitě taky neměl. Někdo pravý tohle neudělá, nezradí jeho osobu a neprozradí jakési bolesti a slabiny do světa. Nemá na to právo. “Možná, že kdybych tě poznala před tím, nebyla bych vůbec v tvém zorném poli..” Zamumlá a zahledí se na moment do země. Zkrátka ať si to Patrick přiznal nebo ne, pořád z něj byl hodně přitažlivý kluk a ta ruka, aspoň podle ní, tomu na kráse a přitažlivosti neubírala. Kdo ví, jaký on před tím byl, neznala ho a jeho nehoda ho mohla změnit a ovlivnit doopravdy hodně. Nejen ve věcech co rád dělal, avšak i v chování a samotnému přístupu životu. Doopravdy ji napadlo, že by o ní ani nemusel zakopnout, jelikož její hlava o sobě rozhodně nesmýšlela dvakrát hezky.
Sama má svoje problémy, jen nejsou většinou vidět a nedává je znát. O smrti její sestry například nikdo neví. Tak jako neví, že si to dává za vinu, kromě jejího bratra, samozřejmě, ten je součást rodiny, ve které se to mnohokrát řešilo, ale nikomu to neřekne. Tím si je naprosto jistá a je mu za to vděčná. “Já.. Já nevím. Nemyslím si že mlčení léčí.. Mnohdy člověk vybouchne. Ticho léčí jen když ho potřebuješ, ale abys něco dusil. To nepomáhá.. To, co tě trápí nejde udusit.” Pokrčí rameny, jako když je to absolutně jednoduché a nemusela nad tím ani na chviličku přemýšlet. V tomhle je dost hlavička a člověk by se i divil, proč nestuduje i psychologii. Schopná by toho asi byla, jenže hudba je jejím životem a cestou, kterou se vždy chtěla vydat. Momentálně si nedokáže úplně udělat srandu z toho, že díky tomu, že nemá ruku je lehčí, avšak sjede si ho pobaveně pohledem a na moment ho upne na jeho tělo. “Nemyslím si, že tys někdy řešil váhu..” Odtrhne však pohled rychle a stydlivě někam stranou. Zřejmě na cestu, kterou kráčí vedle sebe. Její myšlenky jí ale pro dnešek docela začnou utápět, opět, jako se to občas stává a bohužel když je s ním. Ne že by se cítila před ním slabá, o to tu vůbec nejde ale.. Mohla to tím celé kazit. To jejich setkání najednou přepnulo na jinou vlnu a kvůli ní. On se i tak zajímal a snažil se to jaksi napravit. Jenže jak tohle půjde napravit? Jakým způsobem napraví smrt svojí sestry? Pořád to vidí, má to neustále před očima a někdy se i v noci vzbudí, protože to naskočí do jejího snu a ona v něm věří, že se minulost opakuje. Pak už ani oko takovou noc nezavře. “Patricku, tohle už nikdy.. Nikdy nenapravím.” Podívá se mu hluboko do očí, zcela a naprosto vážně, přímo smrtelně a takhle se na něj nikdy snad nepodívala. Opět se však rozešla nějakým směrem vedle něj a nad jeho nabídkou se pousmála. “Moc.. Si toho vážím. Jen nevím jestli mými myšlenkami chci zatěžovat.. No.. Někoho jiného.” Možná v ní i panuje strach, že by jí ještě přidal a věřil tomu, že se pokusila svou sestru zabít, ale tak to rozhodně nebylo. Milovala ji a stále miluje. Doufala že celá ta doby od toho, co se to stalo je jen sen a ona se probudí a pod vodou bude držet maličkou v náruči a poplave s ní na břeh. Když vyřkl její jméno, jen se na něj ohlédla s tázavým výrazem a ty svá výrazná očka upřela do těch jeho a najednou.. Najednou cítila jeho ruce kolem sebe, jak si jí vsunou do objetí. Jen chvíli stojí dost zpevněná a ani se ho nedotýká sama od sebe, jako když si tím není jistá. Ale nakonec, nakonec povolí a div se mu nesvalí do náruče. Ruce si pevně obmotá kolem jeho pasu a obličej zaboří do hrudi. Jen se ho držela a mlčela, užívala si ten pocit, že jí někdo po dlouhé době objal pořádně a pevně.

29/3/2020, 19:17

Patrick mal niekedy dôvody k tomu, prečo sa s ľuďmi nevedel lúčiť. Možno to bolo spôsobené aj tým, že väčšinou tie rozhovory nedopadli najlepšie. Nebol veľmi spoločenským človekom. A niekedy si myslel, že to lúčenie je viac ako len podceňované. „Nehovorím, že to robím vždy. Len to veľmi nemám rád. Pretože nikdy neviem, kedy to lúčenie je naposledy s tou osobou. A s tebou som sa nerozlúčil tak ako som chcel možno kvôli tomu, že som chcel, aby sme sa ešte niekedy stretli. Viem, že to nedáva takmer žiadnu logiku. Ale v mojej hlave to dávalo logiku, keď som si tie slová skladal do viet..“ uvedomil si, že teraz hovorí možno už aj hlúposti. Na miesto toho, aby sa sústredil na niečo oveľa viac podstatnejšie.
„Teraz si myslím, že tak celkom nehovoríš pravdu. Pretože mal by som ťa aj tak v hľadáčiku..“ priznal si to napokon Patrick, pričom jeho pohľad bol v tomto momente nasmerovaný k zemi. Možno si to nechcel priznať, ved posledné mesiace sa ani nezamýšľal nad nejakou krásou žien. Dokonca ho ani len nenapadlo, že by mohol mať k niekomu po tej fyzickej stránke nejaké sympatie. Ale mal v tejto chvíli menšie pochybnosti o tom, že práve dievča pred ním nemá ani len to najmenšie tušenie o tom, ako vyzerá. Možno si neuvedomovala to, aká je krásna. To, ako sa na ňu musia pozerať ľudia okolo nej. „Niekoľko dievčat je takých, ktoré chodia okolo ľudí so zdvihnutou hlavou a upozorňujú na seba napríklad vyzývacím oblečením alebo svojim správaním. Ale mám pocit, že ty si nikdy taká nebola. Myslíš si, že sa na teba ľudia nepozerajú. Ale to vôbec nie je pravda. Určite v okamihu, kedy sa nachádzaš v nejakej miestnosti...“ Patrick si uvedomoval, že to je možno najväčšie klišé, ktoré niekedy vôbec použije, ktoré sa hovorí takmer pri každej jednej príležitosti. Vlastne mal pocit, že by si tie slová mal možno odpustiť a radšej si zahryznúť do jazyka no v jej prítomnosti sa vedel ako tak uvoľniť. Možno stále to nebol taký Patrick, aký by mal byť, kedy by sa usmieval tak, kedy by sa aj on niekomu mohol zapáčiť, no možno to chce len čas. Ale Patrick po kratšej pauze, ktorá sa nachádzala v jeho možno nudnom monológu prerušil s dopovedaním svojej vety. „Tak sa staneš stredobodom. Možno si to ani neuvedomuješ... ale je to tak. Nemusí byť dievča vyzývavé k tomu, aby si ju niekto všimol..“ Patrick sa tiež vedel pozrieť na krásne ženy, ktoré majú dokonalé postavy, ktoré majú oblečenie od hlavy až po päty značkové alebo nejakým umelcom limitované oblečenie. „Neviem či si to uvedomuješ Viv ale si krásne dievča. Ale to nie je všetko. Ved v tebe sa nachádza tak mnoho dobrého, že si začala meniť možno podvedome aj mňa a to si ma videla len raz v živote. Dokázala si u mňa zanechať takú stopu, kedy by som sa chcel stať lepším človekom.“ Patrick to myslel vážne, pretože mal pocit, že už je na to čas. Možno príde čas aj na to, že by mohol niekomu v škole ukázať to, čo sa v ňom skrýva. „Možno ťa čoskoro prekvapím. Vlastne si myslím, že by som to mohol urobiť. Jednoducho vystúpim pri najbližšej príležitosti s nejakou piesňou..“ povedal napokon Patrick. Bolo lepšie, keď to povedal nahlas, pretože tým pádom mal aj svedka a už len tak ľahko by sa z toho nedokázal vyvliecť. A čo sa týkalo Patricka, tak nebol človekom, ktorý by dokázal svoje slovo len tak vziať späť. Povedal to a to znamenalo len jediné, že sa to aj stane. Nevedel kedy to príde, nevedel pri akej príležitosti a dokonca ani to, čo by tam predviedol ale stane sa to. Ked už zvládol tento moment, kedy sa posadil za klavír a začal hrať pred neznámymi ľuďmi, tak mal pocit, že by to potom mohol zvládnuť aj pred ľuďmi, ktorí sa nachádzajú v ich škole.
„Vždy som si myslel, že to v sebe všetko dusiť má aj svoj dôvod. Nechcel som, aby niekto vo mne videl to, čo sa nachádza. Nenávisť, hnev, spomienky na minulosť a aj beznádej. Nechcel som ani to, aby si niekto ku mne hľadal cestu takým spôsobom, kedy by si myslel, že by sme mohli byť priatelia. Pretože ľudom okolo seba mám tendenciu ubližovať zo všetkých najviac..“ bola to pravda, Patrick sa držal od ľudí ďalej, ako keby mal určitý druh ochorenia o ktorom bol presvedčený, že nechce, aby to chytili ľudia okolo neho. On možno rovnako ako Viv sa na seba nepozeral rovnako. Možno práve to mohlo za to, že v tých slabších momentoch sa nachádzala v jeho hlave tá bolesť, ktorá sa nazýva fantómovou bolesťou, ktorá spôsobuje to, že pociťuje bolesť v končatine, ktorú už stratil. Nevedel sa s tým zmieriť, nevedel sa s rukou rozlúčiť, pretože to bola jeho súčasť a tým pádom sa to stávalo čoraz častejšie a častejšie. „ale možno by som o tom mal s niekým hovoriť. Pretože stále je to horšie a horšie. V momente, kedy prídu bolesti a ja neviem čo mám robiť, ako sa toho zbaviť, práve to všetko dávam von takým spôsobom, kedy to viem preniesť na človeka, ktorý sa pri mne nachádza čo najbližšie. Dúfam, že ak by sme sa mali stretávať niekedy častejšie za čo by som bol samozrejme len rád, že to nebude prípad. Kedy ti budem ubližovať. Nechcel by som to...“ v tejto chvíli sa jeho hlas lámal. Bol by rád za to, ak by mal vo svojom živote niekoho, kto bol ako Viv ale bál sa toho, že so svojou povahou by mohol zapríčiniť len to, že by niekomu ublížil. A to on nechcel. V momente, kedy mal možnosť Patrick vidieť tu zmenu tak neváhal, musel si ju zobrať do náručia. Nevedel, či má niečo povedať alebo nie. Nevedel, či sa na niečo má pýtať. „Chcel by som ťa presvedčiť o tom, že všetko bude dobré len to chce čas no to je to najhoršie, čo človek môže povedať. Je to jednoducho veľký bulshit. Ale chcem, aby si vedela, že sa na mňa môžeš obrátiť. Nikomu nič nepoviem ani len to najtajnejšie tajomstvo, ktoré sa v tebe skrýva. Vlastne možno mám jednu vec, ktorá by ti teraz mohla trocha navrátiť ten úsmev na perách...“ Patrick si uvedomoval, že je len jeden spôsob ako ženám nejako zdvihnúť náladu a to bolo práve jedlo. A vedel aj to, že neďaleko sa nachádzal stánok, kde sa nachádzala jedna z najlepších zmrzlín v tomto meste. Aspoň on to tak videl. „Hmm... čo povieš na kopček alebo vieš čo? Čo keby sme si dali rovno tri kopčeky do nejakého sladkého kornútku lahodnej zmrzliny? Pozývam ťa. A dúfam, že to neodmietneš..“ jeho kútik pier sa na malý moment zodvihol v náznak malého úsmevu.

10/4/2020, 14:19

Z části by si to Vivian mohla celé přebrat hezky, tedy to, že se s ní vlastně nerozloučil. Mohla by to brát tak, že se nerozloučil, protože ji opět chtěl vidět, v tu chvíli ji to lehce však zarazilo a takové nápady se jí zrovna v hlavě nehonily. Taky jí to svými dalšími slovy potvrdil a jí do tváře dostal drobný úsměv. Zarazí ho poté, jelikož to vlastně logiku dávalo a tak ho jemně pohladila po zádech a věnovala mu pohled, který ho doufejme maličko uklidnil. Ten její drobný úsměv, že ho uklidnil. “Ne, v pořádku.. Vlastně to logiku dává.” Kývne hlavou, přeci jen to mohl udělat, protože ji vážně chtěl vidět znovu a loučení by mohlo znamenat zároveň i jakési “odloučení”. Je zkrátka hezké, že ji prostě chtěl vidět znovu, vždyť i ona to tak má. Tahle dušička potřebovala rozveselit, nemohl už dále žít tím pochmurným životem, když dokázal vykouzlit tak nádherný úsměv ve tváři. Mohl být opět šťastný, jen se k tomu musí dopracovat, musí to samozřejmě i sám chtít. Chce mu pomoci, ne ho do toho nutit, to vlastně ani nejde, má svojí hlavu a o tom se v hudební místnosti i přesvědčila. Patrick určitě mohl žít nadále normální život, i přes to, že mu chybí ruka, což jí nepřijde nic pro okolí , aby se s ním bavilo, hrozného. Vlastně to pro ně není žádným způsobem omezující, pořád ji má, jen není tak klasická, ale co na tom vadí? Pořád by mohl mít určitě jakékoliv děvče chce, na jakékoliv by si ukázal. Usmál by se sladce a šla by většina do kolen, možná by doopravdy ani nemrkl k Vivi. Což jí vyvrátil, ale co když se jí jen snažil uklidnit, aby o sobě nesmýšlela špatně? Co když to udělal každý, když jí chtěl pozvednout sebevědomí, ale doopravdy si to nemyslel. Nad věcmi očividně velmi přemýšlí a bohužel si dělá dost domněnek a to ji ničí. Tak jako plno dalších, samozřejmě. Jeho slova byla pravdivá, nemyslí si, že by na ní někdo nějak zvlášť se zájmem hleděl. Hlavu zdvihnutou, sebevědomí vysoké, tohle nikdy neměla. Jenže neměla se tahle děvčata většinu času lépe? Plno kluků přitahovalo sebevědomí, dívčí nebezpečnost, jejich provokace. Jenže tohle by nebyla Vivi, ona taková zkrátka není. Dobře, někoho slovy provokovat umí, flirtovat umí, ale není to sebevědomé děvče, co vyrazí v podpatcích do školy. Nesní ani o tom. Nebyla by to už pak ona, avšak úplně někdo jiný. Poslouchá každé jeho slovo, avšak pohled má upřený do země. Na moment bylo absolutní ticho, i on se zasekl a ji to možná trochu zarazilo. Nemohl jí tu takhle básnit o tom jak skvělá je, ani jí pořádně nezná a vlastně má určitě starostí svých až dost. Mohlo to být pro plno lidí přímo obtěžující a ona po nich nic proto nechce. Občas ani ne pomoc, protože pomoct si možná může jedině sama, jestli to vůbec někdy zvládne. Neví co na to říct, nicméně jí jeho slova potěšila, zároveň překvapila, ale přikývla jen hlavou. “Děkuju..” Maličko se na něj na moment usmála, avšak pak lehce zakroutila hlavou. “To že jsi lepším člověkem jsi udělal hlavně ty, Patricku.” Opět pohled přesune k zemi, nemyslí si totiž že by s ním nějak hrozně hnula ona. Je to ovlivněno převážně jím samotným a ona je moc ráda a zároveň pyšná na něj, jak se snaží dát relativně dohromady a opět ten život prožívat, nikoliv jen žít a nechat věci plynout. Ale prožít si je, mít něco rád, něco nenávidět a všechno to cítit. To je potřeba. Stereotyp je v něčem dobrý, ale někdy i hodně špatný a je třeba ho zničit. K tomu se teď docela dost upsal. Nebo vlastně to řekl, neupsal se. Hodlal se posunout, už to že vystoupil v ulicích je obrovský posun, avšak on se rozhodl jít ještě dál. Překvapeně se na něj ohlédne, no samozřejmě s úsměvem a jakýmsi překvapení. Ne, teď už to doopravdy nemůže vzít zpět, takovouhle věc si Vivian zapamatuje a už nebude možné se z toho jakkoliv vykroutit, řekl to nahlas. Ale fajn, známe Vivian. Pokud by byl například vystresovaný natolik, že.. By třeba byl fakt smutný, hodně naštvaný a nervní, samozřejmě, že by mu řekla ať se na to vykašle. Hlavní je aby se cítil dobře a pokud by tohle byl moc velký krok z nějaké jeho zóny, znepokojilo ho to, nezačala by ho určitě nutit, ba naopak. Snažila by se ho uklidnit, že to po něm nepožaduje a má dělat to, na co se ON sám cítí, nejde až tak o ní. Vlastně vůbec, za takovou věc by se za něj nezlobila. Nechtěla by, aby něco takového dusil v sobě, přehnaně se stresoval, což ostatně dělal do teď, jak jí momentálně řekl. Mluvil docela dost, což je právě naopak dobře, je to změna od jejich prvního setkání kdy dokázal spíše akorát mlčet. Přikyvuje na jeho slova, ale poté si pro sebe zavrtí hlavou. “Chytří lidé vědí že to v tobě někde je. Poznají to.. Lidé vědí že v každém nějaká bolest je, i když se jí snaží dusit. A budou tě mít raději, když to budeš říkat než dusit.. Čím déle to dusíš, tím více ten hněv propukne a budeš se bát napořád. Že jim ublížíš.” Slovo chytří asi použít nechtěla, spíše tak jako normální lidi, co dokáží přemýšlet nad pocity ostatních. Každý něco skrývá a někdo to skrývá lépe, někdo zkrátka hůř, v tom není extra vědy. Nicméně docela vyřešila jeho jakýsi problém. Jeho hněv zřejmě vzniká na základě toho, že své pocity dusí uvnitř sebe. “Lidi, kteří tě mají rádi tě budou mít rádi úplně přes všecko.” Zašeptá s úsměvem a povzbudivě na něj pohlédne. Má pravdu ta cácorka jedna, vždyť je to jasné. Kdo ho bude mít doopravdy rád, nic ho neodradí. Bude ho brát takového jaký je a nebo mu se pomáhat trochu změnit. To kamarádi dělají, pomáhají si navzájem. Někdo by mu měl pomoci, nemusel by to být ani kamarád, možná i odborná pomoc jelikož si uvědomuje, že někdy mohl mít extrémní bolesti a taky špatné nápady co se sebou, což jí ve výsledku tak lehce potvrdil. Není nic špatného si nechat pomoci. Ohlédne se na něj, chvíli na něj hledí a pak se mu vtiskne do objetí se zavřenýma očima. Stiskne ho a vydechne.. “Nezlobila bych se na tebe..” I přes to jak moc by jí mohl slovy ublížit, za vinu by mu to nedávala, nebyla by naštvaná, avšak chápala by ho. Na jeho slova v jeho náruči jen přikyvuje. “Jenže abych ti říkala svá tajemství já, musíš mi je říkat taky..” Ale chce to čas. To je věc druhá. Věří mu, že by to asi nikomu neřekl, ale tuhle věc neřekla ještě nikdy nikomu. Je to pro ní doopravdy složité. Nicméně se pomalu odtáhne a lehce se usměje nad jeho skvělým nápadem. Nemůže nesouhlasit! Vždyť zmrzlina je láska. Zamyšleně se na něj podívá, musí se i zasmát. “Je to od tebe hezké, ale asi mi budou stačit dva.” I když tohle malé stvoření by mohlo vyjet i celou krabičku a ještě by na ní nebylo vidět, že v ní zmrzlina je. No s tím se radši nechlubí, to kluci asi úplně vědět nemusí.

18/4/2020, 14:15

Nebral její slova vážně, smál se, i když ho tu právě urazila, což bylo… zajímavé. Většina lidí už ji v takovou chvíli propalovala pohledem a vrtěla hlavou nad tím, jaká mrcha to je, když je soudí, a to aniž by je znala. No, řekněme, že to dělala opravdu často, obzvláště u opačného pohlaví, které ji tak neskutečně sralo a pak taky u těch namyšlených pipinek, co si myslely, že jim patří celý svět. ,,Víc ironicky už jsi to říct nemohl," protočila nad tím panenky a raději pohled upřela kamsi před sebe, na prázdnou ulici. Fajn, pobavila ho, teď už by snad mohl vypadnout, ne? Vážně neměla, obzvláště teď, po své několikahodinové směně v práci, náladu na mužskou společnost. Vadil ji už jen ten fakt, že vdechovali stejný kyslík, což bylo docela vážné. Mohl se jí ale někdo divit? Měla za sebou opravdu příšernou noc plnou debilních keců a shazování ženského rodu. Bylo ji zle pokaždé, když pomyslela na to, jak se kvůli svému povolání ponižuje. Jenže peníze holt byly peníze, k životu byly potřeba a ona obzvláště je potřebovala jako sůl. Školu, bydlení a jídlo by totiž z brigády třeba v takové kavárně opravdu nezaplatila. Ztěžka vydechla všechen přebytečný vzduch a opět sáhla po krabičce cigaret, která se nacházela v kapse její bundy. Ano, správně, potřebovala další. K její smůle ji však cigarety došly a ona v zásobě neměla další. Do hajzlu. Začala být nervózní, cigarety pro ni totiž představovaly uklidnění, tudíž je potřebovala mít neustále u sebe, aby se z toho debilního světa nezbláznila. Co teď? Netušila, kde by je mohla tak pozdě v noci – nebo spíše brzy ráno – sehnat. A v tu chvíli přišel opět na scénu ten otrava, který její rozhořčení zaregistroval. S otráveným výrazem si vyslechla, co měl na srdíčku, načež nějakou chvíli tiše přehodnocovala celou situaci. Bůh ví, co to bylo za bar, přeci jen, nacházeli se ve velkoměstě, kde jeden nikdy nevěděl, co čekat, ale… jo, ty cigarety ji za to stály. Bylo tedy rozhodnuto. Před svým odchodem si však ještě neodpustila poznámku mířenou jeho směrem, která byla, nečekaně, naplněná ironií, již se jí odrážela v hlase. Otrapa to vzal opět v pobaveném slova smyslu a ona tak byla zase o něco více ráda, že může vypadnout z jeho přítomnosti. Popravdě mu na to ani neměla co říct, zřejmě by musela začít hrát tu jeho zábavnou hru, aby jejich slovní přestřelku vyhrála, ale asi bylo více než jasné, že na to teď neměla náladu.
V baru to ani zdaleka nedopadlo tak hladce, jak doufala. Plánovala popadnout cigarety, zaplatit za ně a bez jakéhokoliv rozhlížení odejít a zamířit si to rovnou domů. Jenže to by toho chtěla moc, že? Stačila jen malá chvilka na to, aby se stala terčem jakéhosi opilého plešouna, který ji beze studu začal osahávat. Eleanor sice sem tam posilovala, aby si udržela svou figuru, tudíž ano, nějakou sílu měla, ale ta ani zdaleka nestačila k tomu, aby ho od sebe odstrčila. Člověk by čekal, že si toho někdo všimne a pomůže ji z jejích nesnázích, jenže… všichni dělali jako by nic… jako by to snad bylo úplně normální. ,,Nech mě!" zavrčela na něj s jistou rázností a vysmykla svou paži z jeho sevření, přičemž se od něj pokusila odtáhnout. A právě v tu chvíli do baru zavítal nečekaný host, který si upoutal pozornost minimálně poloviny přítomných. Včetně jí. Ano, ve dveřích opravdu stál hezounek z ulice. To jako vážně? Proboha, to ji sledoval?! Nebýt v tak nepříjemné situaci, tak by mu to dala pěkně sežrat, jenže teď by asi měla být… ráda? Cítit vděčnost? Oh, ani nevíte, jak pro ni bylo těžké si přiznat, že jeho pomoc opravdu potřebovala. Svá zelená očka vpíjela do těch jeho, když zamířil k ní a k tomu čuněti vedle ní, přičemž dumala nad tím, co má asi tak v plánu. Proč šel vlastně za ní? Proč ji pomáhal i přesto, že na něj ještě před několika minutami byla hnusná? Tolik otázek, jenže na ty teď nebyl čas. Zakousla se do rtu, když omotal svou ruku kolem jejích ramen, aby náhodou neřekla něco, co by celou situaci jen zhoršilo. Jasně, že nechtěla, aby na ni šahal, jenže teď to situace vyžadovala. Zřejmě by i měla začít hrát s ním a nestát tu jen tak nečinně, to by totiž nevypadalo moc věrohodně, že? Opět to velmi nerada přiznávala, ale tady hezounek byl zřejmě jedinou možností, jak se z tohoto baru dostat nepohoršená. Bylo ji trapně, ale i přes to se k hezounkovi natiskla, aby se dostala od toho ožraly a celá znepokojená vyčkávala, jak celá situace dopadne. A k sakru, mohl jí někdo, prosím, vysvětlit, proč tak hezky voněl? ,,To není potřeba, zlato, zase se toho tolik nestalo," zvedla k němu pohled a pokoušela se na tváři vykouzlit ten nejširší úsměv, co dokázala. Ano, správně, i ona uměla hrát a přetvařovat se, ačkoliv to tedy dělala velmi nerada. Ty slova z ní sice lezla opravdu s těžkostí na hrudi, jenže pokud to znamenalo záchranu situace, tak byla schopná říct cokoliv. Doufala, že tímto celý konflikt skončí, ožrala si dá pokoj a ona bude moci se svou láskou [cigaretami] poklidně odejít. Jenže to byla opravdu naivní představa. Ožrala vypadal rozčíleně a společně s ním i pár dalších přítomných chlapů. Ooh, výborně, a co teď? Měla pocit, že se situace každou sekundou čím dál více zhoršuje a už ani nedoufala, že z toho oba vyváznou bez nějakého úrazu. Jaké štěstí, že její přítel zachoval chladnou hlavu a přišel s řešením. Neubránila se mírnému cuknutí, když ji zničehonic začal cosi šeptat do ucha, načež vykulila oči a chtěla něco namítnout. Než však stačila cokoliv říct, tak ji hezounek strhl sebou a její nohy se tak bez jakéhokoliv protestu daly do pohybu. Utíkala jak nejrychleji mohla, chtěla být co nejdál od všech těch opilců, protože tohle byl rozhodně jeden z jejích nejhorších zážitků v životě. Prvním byl pochopitelně okamžik, kdy se dozvěděla, že jsou oba její rodiče mrtví, ale to už byl zase jiný příběh. Celá zadýchaná se zastavila až za rohem, kde se v podstatě s hezounkem seznámila a kde ji teď i s tichou omluvou pustil. ,,Jo," hlesla jakožto náznak toho, že jeho omluvu přijímá, načež se opřela o zeď a vydýchávala se. Chvíli bylo ticho, Eleanor totiž hledala ta správná slova a taktéž přemýšlela nad tím vším, co se během několika nedávných minut odehrávalo. Nechápalo to. Proč tam za ní šel a hlavně… proč jí pomohl? Většina kluků by si přeci užila, kdyby ji v takové situaci viděla, ne? Bohužel moc hodných kluků ve svém životě nepotkala a její práce ji holt nutila smýšlet právě takovým způsobem. ,,Proč jsi to udělal?" vyslovila konečně nahlas to, co ji běhalo v hlavě a absolutně ignorovala jeho otázku o odvozu. Tohle teď pro ni holt bylo primárnější, a navíc to měla kousek, takže odvoz úplně nepotřebovala, byly by to akorát vyhozené peníze. Ladným pohybem se odlepila od zdi a s překříženýma rukama na prsou zamířila blíže k němu. Ano, cítila vděčnost, o tom nebude lhát, nebýt něho, tak by teď musela trpět další osahávání a ano, měla by mu poděkovat, jen ji to nějak nešlo z pusy, a navíc zprvu chtěla slyšet jeho odpověď.

20/4/2020, 03:36

Patrick si začal uvedomovať to, že na toto blonďavé, malé stvorenie na ktorom mal rád vidieť ten úsmev mal menšiu slabosť. Aj keď to bolo len niekoľko okamihov, ktoré mohol v jej prítomnosti stráviť no boli to tie okamihy, na ktoré nezabudne. Mal pocit, ako keby Viv mala byť tým ideálom človeka pri ktorom by ste nikdy nepovedali, že by mala niekedy zlú náladu. Už od prvého pohľadu mu pripadá ako ten typ dievčaťa, ktoré nemá vysoké sebavedomie až po strop a ktoré má v pláne si obmotať okolo prsta každého jedného chlapca. "Udivuje ma, ako sa na mňa dokážeš niekedy pozerať." Patrick tomu nechápal. Mal pocit, ako keby si myslela, že by mohol zbaliť každé jedno dievča, na ktoré by ukázal rukou. On nebol tým typom. Nedával ženám lichôtky na počkanie, nebol žiadnym športovcom ktorý by si mohol vyberať z množstva žien ktoré by sa mohli nachádzať v nekonečných radoch. Nebol ani žiadnym umelcom takého štýlu kedy by skladal jednu pieseň za druhou len aby sa dostal k ženskému srdcu čo najbližšie. On bol práve tým typom človeka ktorému by sa mali ľudia z časti vyhýbať. Už len z toho dôvodu, že mal tendenciu svoju bolesť dávať najavo vlastným spôsobom alebo ju dusiť v sebe natoľko, že to na neho pomaly ale s istotou padalo. Možno by sa mal nachádzať len v nejakej bubline len aby sa nestalo to, že by niekomu ďalšiemu ublížil. On si ani len neuvedomoval ten fakt, že prichádzali také momenty, kedy ľuďom ubližoval. Možno to boli práve tie momenty, ktoré sa rozhodol zámerne ignorovať a nevšímať si to. Sám seba vy sa mohol spýtať, či by bol schopný ublížiť aj Viv. Možno si k nej hľadal cestu, možno ona bola tým človekom, ktorý mi pomáhal aj napriek tomu, že si to neuvedomovala no vedel, že určite prídu tie momenty, kedy ju bude vedieť sklamať. Ten moment, kedy ju držal vo svojom náručí, konečne sa po dlhej dobe cítil ako normálny človek ale mala pravdu. Ak chce vedieť tajomstvo niekoho iného, mal by povedať aj on niekoľko tajomstiev, ktoré sa nachádzali v jeho vnútri. "Ak budeš chcieť a budeš na to pripravená, poviem ti niečo o sebe. Možno o svojej minulosti, ktorá bola ako keby som bol naozaj normálnym človekom. Až po prítomnosť, kedy zo mňa nič neostalo. Ale neviem, či si pripravená to počuť. Nechcem, aby si sa bála.." Patrick povedal pokojným hlasom a bol dokonca rád za to, že prijala jeho pozvanie čo sa týkalo zmrzliny.
"Zmrzlina ešte nikdy nikoho nesklamala.! Aspoň nie mňa. Je to pravda, čo sa hovorí, že ak je dievča smutné alebo ak má zlomené srdce, tak je zmrzlina jedným zo záchrancov?" Na jeho tvári sa objavil úsmev a on sám si vypýtal dve kopčeky čokoládovej. Nemal v pláne pre dnešný večer skúšať niečo neobvyklé. Možno nebolo to ideálne počasie na to, aby si dali zmrzlinu, kedy by mohli následne cítiť o niekoľko dní aj následky na svojom hrdle, no Patrick vedel, že to sú len vymysli. On sám by dokázal zmrzlinu konzumovať v rôznych ročných obdobiach a mal pocit, že rovnako na tom bola aj Viv. Patrick sa cítil v jej spoločnosti veľmi dobre, dokonca v tento deň sa dalo povedať, že mal veľmi prívetivú náladu. Dokonca ak by v tomto dni nemal možnosť poznať Grace a rovnako vidieť aj Viv asi by sa neunahlil k tomu rozhodnutiu, ktoré sa mu v tejto chvíli nachádzalo v hlave. Možno by bolo správne to vysloviť ešte predtým, ako by si to možno rozmyslel. "Myslím si, že tohtoročný jarný ples budeš mať možnosť vidieť moje prvé vystúpenie pred študentmi. Budem mať pripravenú vlastnú skladbu. Vlastne budem rád, ak by si si to vystúpenie pozrela.." Patrick vedel, že pozvať ju na ples by znamenalo až príliš veľký krok vpred a na miesto toho to ani len neskúšal. Pretože vedel, že dievča ako bol práve Viv určite už dávno má svoju spoločnosť s ktorou sa dohodla, kedy prijala pozvanie od nejakého chlapca a dokonca si vedel predstaviť aj ten moment, kedy by sa zladili do rovnakých farieb. On nebol tým človekom, ktorý by to niekomu neprial. Vlastne mu bolo jedno, kto sa tam bude nachádzať. Spočiatku si ani len on sám nemyslel, že by tam išiel no napokon sa rozhodol. Práve tu a práve teraz na tomto mieste. Keď prišiel ten správny čas k tomu, aby prišlo ich rozlúčenie tak Patrick rozmýšľal nad tým, ako to urobí. Možno by mal porušiť to, čo by chcel urobiť a mal by sa s ňou rozlúčiť ako normálny človek. Už len to, že dnešný večer bola náhoda, že mali možnosť sa opäť vidieť bolo znamením, že by to mal urobiť. Aj keď nrbol tým človekom, ktorý by bol zvyknutý na objatia, kedy sa niekedy cítil ako keby mal byť v kŕči, tak si ju opäť jemným spôsobom zobral do náruče a venoval jej jemný bozk na líce. Nič viac a nič menej, bolo to len ľahké priloženie svojich pier na jej pokožku tváre a so slovami sa opäť odtiahol. "Ďakujem ti za tento večer. Dúfam, že sa niekedy ešte uvidíme a budeme mať možnosť pozhovárať. A ja.. ja ti pri najbližšom rozhovore poviem jedno z mojich tajomstiev. Pôjdem na to pomaly, krok po kroku. Je čas na to, aby som si vytvoril nové priateľstvá.." venoval jej poslednýkrát pre tento večer úsmev, kedy sa mu v tvári dokonca objavili lícne jamky a následne sa rozhodol odísť. Po tom, ako sa Patrick vzdialil ten úsmev sa z jeho tváre opäť vytratil, on si dal na hlavu kapucňu zo svojej mikiny a opäť sa dostal do starých koľají. Patrick si to namieril priamo do chlapčenskeho spolku.
spolok

Welcome

The construction crew

Name of the current event

Ulice města