Pořad se nemůže vzpamatovat ze dneska potkala dva lidi ze svoji školy. A k tomu ještě dva kluky a jen tak se tu s nemá baví jak kdyby se nic nestalo. Co se to s ni proboha děje? Není nějak nemocná? Nebo nestalo se ji něco přes noc? Jindy by měla problém se jen na ne podívat natož promluvit a teď jako by nic a baví s nemá. Teda teď už jenom s Olim, ale i tak. Aspoň si to všechno procvici a kdo ví, jeden z nich muže být její dobrý kamarád. Sice by spíše mohla doufat v Oliho, ale nechá se překvapit. A nebo taky nemusí, ale to už je věc druhá. Hlavně jak se ona k tomu postaví. “Mám problém trosku snídat tak brzo.” A v tomhle nekecala, dřív nikdy tak brzo nesnidala. Vždycky až tak kolem desáté hodiny, to byl čas tak akorát. “Já mám rada běh. A ty? Vypadat ze jsi nějaký sportovec.” Všimla si trosku jeho těla atleta. Určitě to nebyl nějaký vezl ze spolku co jenom sedí u konzole a hraje. Tento kluk určitě něco děla. Téma o oboru se ji líbil, mohla by o tom mluvit do nekonečna. “Studují medicínu, ale tvůj obor je skvělý. Oba dva mají něco do sebe a v podstatě oba dva i pomáhají.” Usmeje se na nej a znovu se zakousne do koblihy. “Mas nějaké vyhrazené místo kde chodíš běhat?”

Vážně mu nepřišlo že má s mluvením problém. kdyby mu to řekla nejspíš by jí to ani nevěřil, protože zatím s ním mluvila úplně normálně. Možná toho nenamluvila tolik jako on, ale to bylo normální. On byl hodně upovídaný. Ne že by byl nějak otravný to rozhodně ne, věděl kdo o to má zájem a kdo naopak ne. Nikdy se nikomu nevnucuje, protože proč mrhat čas s někým kdo o to nestojí.? Už takhle měl málo času, tak ho chtěl ztrácet aspoň s lidma které mu za to stojí. Je pravda že dívka nevypadala jako někdo kdo by o jeho pozornost nestál. Protože by s ním jinak nemluvila že.Vlastně kdo ví, třeba zde kvete nové přátelství.,,Jo to já taky snídám většinou dýl, jak už jsem řekl nejsem zrovna ranní ptáče..” zasmál se. Tuhle věc aspoň měli podobnou. Jamie patřil mezi lidi co se raději prospí. Proto často spíš prvně obědval než snídal, ale to bylo vedlejší. Když mu sdělí že chodí ráda běhat obdaruje jí milým úsměvem.. ,,Taky mám rád běh. Chodím běhat možná víc do fitka než venku. Jo vím je to divný hodně lidí to má naopak. Ale pokud bych si měl vybrat místo kde se mi běhá nejlíp, tak je to asi kolem přístavu a večer. Tam to mám rád.. A jo.. Můžu se považovat za sportovce. Hraju fotbal, měla by ses přijít někdy podívat na zápas.” řekne jí a nezapomene na ní trochu mrknout. Ona nejspíš bude holka co na tohle moc není, ale přece jen skoro každý se účastní školních akcí.. No Oli taky často seděl s klukama jen u konzole a hrál hry. Občas měl prostě takové línější období.. ,,Wau.. No medicín je podle mě úplně super obor. Budeš jednou zachraňovat životy to je hezký. A chceš být chirurgem nebo třeba plastičkou? Promiň že se pořád tak vyptávám, ale prostě mě to zajímá. Ano věda je fajn obor. Už od mala mě to k něčemu takovému táhlo. “ Vážně už od mala si míchal různé lektvary na zahradě. Teda ne že by jeho studium bylo jen tohle. Jde mu skvěle fyzika, chemie a takovéhle předměty úplně miluje. On studuje přesně přírodní vědy, ale to se dělí do dalších x skupinek. Bylo by to na dlouho kdyby měl všechno popisovat..

Sportovec...Přesněji fotbalista, její otec hrál balikovsky fotbal. S jeho kamarády jednou za víkend se sešli a zahráli si fotbal. A ona jako jeho faninka se na nej chodila pravidelně dívat. Rada mu fandila, bylo skvělý pozorovat ty amatéry jak padají na zem, nebo se jim motaji nohy pod balónem. V duchu se musela zasmát. Když si na to vzpomela. “Aa, fotbalista. Skvělý.” Řekne mu více s nadšením, když ji oznámí ze by se mohla přijít podívat na nějaký jeho zapas, zajiskrilo ji v očích. “Rada se přijdu podívat. Chodivala jsem se koukat a fandit tatkovi. Oni hráli amatersky fotbal.” Znovu se nad tím pousmala, pak znovu přišlo barvení na běh. “Kolem přístavu? Ani nevím ze tu nějaký je. Tam to musí být skvěle a hlavně večer. Musím se tam zajít podívat aspoň jednou.” Opravdu netušila ze tu nějaký přístav je. A to tu už byla skoro dva roky, zajímavé. Pravda je, ze moc ven nechodila. Proto o tom asi nevěděla a navíc chodí běhat do parku, na jiné místo se ještě neohodlala. Ne ze by se bála nebo tak něco, jen na to proste nebylo tolik času. A navíc park měla za spolkem v podstatě. Takže to pro ni bylo nejrychlejší varianta. “No, nad tím už jsem trosku aji premyslela. Spis asi chirurg. Přijde mi to lepší aspoň budu víc pomáhat. I když plastik není taky nejhorší, ale přece jenom.” Když se nad tím zamysli tak měla pravdu, věděla už od začátku co to začala studovat. Ze z ni jednou bude úspěšný chirurg a ona to opravdu chce dokázat. “A ty už víš co budeš jednou dělat? Chceš být spis v oboru a nebo fotbalista?” Usmeje se na nej a znovu se zakousne do koblihy.

Přesněji hrál americký fotbal, ale to bylo nějak jedno… On to předtím možná ani nezmínil. Měl fotbal rád, ale také to byl žrout času. Z její odpovědi poznal že jí to nejspíš trochu těší že je fotbalista. Vlastně to trochu chápal. Každý je měl skoro rád. On jen doufal že není taková ta holka co se s ním bude bavit jen kvůli tomu aby se dostala do klučičího spolku a tam mohla nabalovat Olivera.. ,,Tak to rád slyším. Rozhodně te tam rád uvidím..” Tohle nebylo nějaké falešné. Opravdu byl rád když ho někdo přišel podpořit. Samozřejmě tam byla půlka školy co chodila fandit, ale přece jen bylo fajn vědět že je tam někdo jen kvůli vám.. ,,A odkud vůbec pocházíš Bello.?” zeptá se zase trochu zvědavě. Pořád to jsou ale podle něho přijatelné otázky. Nejsou to žádné vlezlé otázky.. ,,Ano kolem přístavu. Věř mi je to tam skvělý hlavně večer jak říkáš. Pokud budeš chtít můžeš vzít Winky a jít si zaběhat někdy se mnou, ukážu ti tu nejlepší trasu.. “ usměje se na ní. Myslel to vážně. Sice raději běhá sám, ale občas si může přece vzít nějakého parťáka.. ,,Taky můžu vzít naše hafany. Naše rodina má chovnou stanici, počkej teď jsem dával fotku na flickr zrovna..” usmál se a vytáhl telefon našel si svůj profil a ukázal jí fotku..,,Jsou hodný Winky určitě neublíží..” ujistil jí že bude její pejsek v pořádku.. ,,Myslím že budeš super doktorka.. Víš máš takovej milej obličej. Na tom teda jako nezáleží, víš jak. jde hlavně o tvoje schopnosti, ale jako že se tě lidé nebudou bát, budou ti důvěřovat.. Můj doktor je hroznej prevít. Pořád se mračí. Jako malej jsem se ho bál..” řekl se smíchem. Jo Oli si jako malý doktorů užil až až. Proto možná nakonec nechtěl být doktorem.. ,,Já chci rozhodně zůstat v oboru.. Chci studovat dál přírodní vědy zatím. Nevím mám pak v plánu získat vlastní grant na nějaký výzkum. Jen jsem zatím nenašel nic co bych chtěl dál zkoumat. Rozumíš. Je toho hrozně moc a nejraději bych dělal všechno, ale to bohužel nejde. Možná nakonec skončím jak nějaký raketový inženýr..” zasmál se. Nebylo by to špatné, ale stejně by raději ty přírodní vědy..

Páteční večer, jeden z mnoha volných dnů během prázdnin. No dobře, neměl jich zase tolik volných, protože si našel brigádu, kterou by teoreticky vůbec nepotřeboval, Ginger měla peněz dost a navíc podělil veškeré jmění po svých rodičích, ale oba zdroje příjmů měli jedno velké ale. Jednak nechtěl zbytečně ždímat peníze od Ginger a jednak si slíbil, že úspory rodičů si nechá do budoucna, například na stavbu domu či koupi bytu. Takže raději chodil na brigádu, která naštěstí nebyla tolik náročná a nemusel tam být 24/7. Víkendy měl naštěstí vždy volné a byl to čas na to jít si s někým posedět. Někdy chodil se svým dobrým přítelem Camem, někdy se ozvali kluci ze spolku a výjimečně zašel někam i s pár lidmi z oboru. Dnes se mu ozvali kluci ze spolku, jejich nabídce se nijak nebránil a hned se pustil do nějakého toho zkulturnění, aby si neudělal ostudu. Z pohodlných tepláků a volného trička s logem univerzity se převlékl do trochu potrhaných džínů, na to hodil šedivé tričko se znakem WarnerBros. Trochu učísnul vlasy a mohl vyrazit. A tak vyrazili na jejich pravidelné večery s alkoholem a se snahou sbalit nějakou kočku. Všechno začalo klidně, jen se bavili spolu, možná hodnotili děvčata v klubu, ale do ničeho se nepouštěli, ještě si chtěli pokecat spolu, někteří se chlubili s předchozími úlovky, někteří se chlubili novými úspěchy ve sportovní kariéře… Bylo to prostě různé, ale každý měl co říct, a když zrovna nemluvili, tak pili. Nejdříve se začínalo zlehka pivem, ale jak přišlo na panáky, už bylo zle, protože to znamenalo jen jednu věc – začnou se trousit za holkama. Eric měl vyhlédnutou jednu pěknou zrzku, u které si úplně nebyl jistý, jestli chce vztah nebo jen aférku na jednu noc, což občas můžete uhodnout, ale u této zrzky neměl ani ponětí, holt to bude muset risknout. O nic se ale zatím nepokoušel a spolu s pár dalšími kluky sledoval ty, kteří se o něco už začali pokoušet. Křenil se neúspěchům, anebo tiše vzdával hold úspěchům, ale jak se pomalu začali rozcházet, i on se rozhodl udeřit a zamířil za zrzkou. Zprvu to vypadalo dobře, konverzace jim pěkně šla, zrzka se k němu celkem měla a on se začínal cítit celkem šťastně. Ještě se nedostal k tomu, aby jí řekl, jak to on má a v tom se mu vrhla na rty. Samozřejmě se nebránil, ba naopak, ale když se odtáhla, cítil povinnost jí osvětlit svou situaci, což nevzala úplně dobře. Mračila se na něj a už nebyla tak přítulná jako předtím, stěžovala si, že takhle nikoho nepotká, ale nakonec si přeci jen vyžádala Ericovo číslo, že prý kdyby dostala chuť na jednorázovku, až prý bude z toho hledání unavená. Byl z toho zmatený, ale to číslo jí nakonec dal, vůbec si ale nebyl jistý, zda to má považovat za úspěch nebo ne. A tak zůstal sám, bez zrzky. Bylo už pozdě na to, aby podnikal další pokusy, navíc nebyl tolik náruživý, aby to nutně potřeboval, a protože mu kamarádi už někam zmizeli, hádejte kam asi zmizeli, rozhodl se objednat si poslední drink a pak zamířit zpět do spolku.
Jak šel ulicí ke spolku, najednou uviděl stojící dívku na rohu ulice, očividně na něco čekala, ale to nebylo podstatné, protože jemu v tom podnapilém stavu připomínala jeho kamarádku Evie, se kterou se už dlouho neviděl, tedy, potkávali se na chodbách během školy a zdravili se, občas prohodili pár slov, ale teď o prázdninách se neviděli. Nikdy nijak nepídil po tom, čemu se věnovala, ale když ji tady teď viděl, hodlal se chopit šance s ní pokecat. „Ahoj Evie-“ s těmi slovy došel k ní a upoutal na sebe pozornost, což byl ten osudový moment, ve kterém si uvědomil, že ta dívka vlastně Evie není, jen jí je hodně podobná, ačkoliv rozdíly mezi nimi rozhodně jsou, například barva očí. Evie měla očka nebesky modrá, která se člověku vpíjela do kůže, ale brunetka měla oči smaragdově zelená, která byla snad ještě víc působivá, no možná to bylo tím alkoholem. „Uh, promiň,“ pousmál se nejistě a podrbal se na hlavě. „Bylas jí vážně podobná, nechtěl jsem rušit,“ dodal ještě, slušný kluk i pod vlivem alkoholu. Byl opravdu rád, že si ji nepřitáhl do objetí, to by bylo vážně trapné, i když objetí s ní by se nebránil.

Trosku nervózně se na nej nesnazila dívat. Když mluvil o fotbalu tak si vzpomnela na svého otce. Samozdrejme ze rada fandila. V jejich myšlenkách se odehrávala poslední zapas jejího otce. A musela se pro sebe usmat. “A já se rada přijdu na tebe podívat.” Rada fandila ať to byl jakýkoliv sport, ale jelikož tu nikoho ještě neznala tak nikam nechodila. Ale opravdu by si rada žrádla zase poradně zafandit. Udělat nekomu radost a poradně ho podpořit. Otázka na to z kama pochází ji celkem zarazila. Nerada mluvila o té díře z kama pochází. Neměla to tam rada, kromě rodiny tam taky nikoho neměla. “Nerada o té díře mluvím, ale je to malá vesnice u Oklahomy.” Nechce tam už ani jezdit, kdyby tam neměla rodinu tak se nemá proč tam vracet. Ze by na to měla i špatně vzpomínky? “A ty jsi z kama? Jestli nevadí ze se ptám.” Když začal mluvit, ze by sním mohla jít někdy běhat. Tak byla i rada. Bude to nova zkušenost, jenom tak si s někým vyrazit. “Mas nádherné pejsky, co je to vůbec za rasu? Tohle neznám.” Opravdu tuhle rasu neznala, ale byly nádherný a velcí a to se ji líbilo. Měla rada všechny psecky, i různé rasy. Občas se i bála velkých psu, ale to bylo o majiteli jak se ten pes chová. “Opravdu Wik neublizi?” Kariéra silné slovo, při tom když ji řekl ze bude dobra doktorka se malinko zacervenala. Ale její stydlivost byla na místě a rychle zmizela. “Dekuji jsi hodný, já nemám potřebu se na ostatní lidi mracit. Nechápu proč to někteří doktoři dělají.” Zasmeje se, přírodní vědy musí být fajn. Když o tom přemýšlí, musí to být důležitý obor. Jak pro nás ostatní lidi tak i pro vědce. “Vybral sis skvělý obor, myslím ze je to hodně důležité. I pro ostatní lidi, budeš určitě skvělý. A nezoufej nějaký určitě získas. Myslím ze to pravý se tevrpe najde.” Mrkne na nej a přemýšlí co by ji na něm zajímalo. “Zustanes po studiu tady ve městě, nebo chceš někam do většího?”

Byl rád že dost možná našli společné téma, ale zase se nechtěl bavit jen o fotbale. Mohli se bavit o čemkoliv, ani sice jsou si naprosto cizí, ale to nevadí. Můžou se přece poznat nějak líp. Samozřejmě by byl rád kdyby přišla, je to hezký pocit vědět že tam někde na tribuně je někdo kdo vám fandí a věří vám. Miloval tu atmosféru na fotbale. Vlastně byl tam občas i jako divák, ale nikdy si to neužil tak jako když je na hřišti a snaží se pro svůj tým získat nějaké body.. ,,Je to město kde si vyrostla, kde si se narodila, neměla bys jí nazývat dírou..” Zasměje se. On možná jen netušil jaká díra to je. Jemu se líbilo nějak všude, bylo mu jedno kde je. Hlavně že tam má rodinu a přátele. Je sice pravda že teď si hodně zvykl na Kalifornii a rozhodně by se nechtěl nikam stěhovat.. ,,Já jsem odtud. Ale s rodinou cestujeme tak nějak po celé zemi, ale narodil jsem se tady a mám zatím i v plánu tady zůstat..” Usměje se na ní.. //To já bych někam vypadl. Třeba takové Las Vegas. Mohli by jsme jen hrát a vyhrávat miliony..// Ozvalo se jeho dá se říct druhé já.. Jemu osobní otázky vůbec nevadí, takže eměl problém na ně odpovídat.. ,,Je to sibiřský husky.. Někdy ti je určitě ukážu pokud chceš..” usměje se na ní mile a upije ze svého šálku. Byl rád že našel skvělou společnost na snídani.. ,,Neee.. Oni jsou andílci..” zasměje se, opravdu nemusela mít strach. On má dobře socializované pejsky..Jo věděl že se něco časem najde, ale chtěl by něco už teď hned. ,,Já mám v plánu rozhodně zatím zůstat tady, nějak nevím. Možná mě osud dovede někam úplně jinam než mám v plánu..” řekne nakonec. Tohle vážně nevěděl a trochu ho to děsilo, ten pohled do budoucnosti.. Kouknul se na hodinky a zjistil že už je docela dost hodin.. ,,Sakra budu muset jít. Mám ještě něco s klukama ze spolku..” Ne že by to byla lepší společnost než jistá dívka, ale slíbil jim to..,,Tak rád jsem tě poznal Bello a brzo se uvidíme..” Mrknul na ní popadl svou kávu a pomalu odešel, nezapomněl jí ještě zamávat.

Nerada, ale opravdu nerada mluvila o tom kde žila. Né, že by se styděla, ale její vzpomínky ji k tomu bohužel donutily. Jediné co dobré ji zůstalo byla její rodina a bývalá nejlepší kamarádka. I když, teď už se to prostě nedá říct. Což ji na jednu stranu mrzí, ale na druhou stranu se to dá pochopit. Jejich cesty se prostě rozdělily a nedá se s tím nic dělat. "Já vím, ale prostě nerada o tom místu mluvím. Kdybys byl v mojí kůži a životě asi bys to pochopil." Usměje se na něj. Přeměna téma jí vyhovovalo. Nejlepší téma pro ni byly pejsci a nebo i klidně jiná zvířata, proč taky ne? Vždyť jsou to nevinná a krásná stvoření. Ona milovala pejsky, proto má taky Wink. Vzala si ji kdysi z útulku a od té doby ji má pořád u sebe. Kdyby mohla, vzala by si ji klidně i do školy. "Určitě se ráda podívám, já miluju pejsky." Představa budoucnosti, se jí každým dnem lišila. Jednou by tu chtěla zůstat, po druhé by zase chtěla někam jinam. Ale jejím hlavním cílem pro ni teďkom je odstudovat a věnovat se dál svému oboru. Když dojí svoji koblihu všimne si, že se začne zvedat. Celkem to bylo pro ni smutné, že tu zůstane sama. Ale v rychlosti dopije svou kávu a vezme Wink do ruk. Usměje se srdečně na chlapce. "Já to chápu, slib je prostě slib. A musí se dodržet. Ráda jsem tě poznala. Snad se ještě uvidíme." Sleduje jenom odchod a pak pokračuje zpátky ve své cestě.

Patrick nezvládal veľmi dobre podobné situácie. Možno aj z toho dôvodu na miesto toho, aby ostal dlhšie na tom mieste a vychutnal si koniec filmu, rozlúčil sa normálne s dievčaťom, ktoré tam mal možnosť spoznať a tak išiel domov, tak na miesto toho odišiel z kina skôr a rozhodol sa ísť na jedno z tých obľúbených miest na ktoré sa posledné mesiace iba pozeral. Mal rád tie vymoženosti, ktoré boli spojené s týmto mestom. Bolo to, ako keby ľudia mysleli doslova na všetko. Mal rád ten pocit, že umenie nemá šancu v tomto meste vymrieť, pretože bolo niekoľko zaujímavých uličiek, dokonca veľkých ulíc na ktorých sa mohli nachádzať umelci z rôznych kultúr a s rôznymi prednosťami. On sám mal rád jedno z tých miest o ktorých možno vedelo len niekoľko turistov. Pretože trebalo ísť troma uličkami doprava, dvoma doľava a následne sa pred človekom objavilo miesto, ktoré by sa mohlo nazývať hotovým rajom na zemi. Patrick vedel, že v tejto chvíli to bude jediné miesto, kde by sa chcel nachádzať a tým pádom by mohol prestať myslieť na ten incident, ktorý sa stal pred malým okamihom.
Patrick vedel, že ak by sa prestal ovládať, tak by to malo skutočne katastrofálne následky. Možno až také, kedy by sa dostal do väzenia. Ako by niekomu vysvetlil, že pomocou svojej mechanickej ruky niekomu rozdvril kosti v ruke takým spôsobom, kedy sa to nedalo zachrániť? Mohol by sa tváriť, ako keby nad tým nemal kontrolu. Kedy by začali prešetrovať, či náhodou jeho mechanická ruka nemá nejakú vnútornú a neobjavenú vadu. No nemalo by to žiaden zmysel, pretože v takomto prípade by sa určite priznal. Patrick mal na chrbte svoj batoh v ktorom sa nachádzalo niekoľko vecí, ktoré využil pred malou chvíľkou v kine. On sám bol zvedavý na to, či tam nájde nejakých známych ľudí. Možno to bolo zvláštne, ale aj napriek tomu, že nevystupoval ani len raz, tak na tomto mieste bol skutočne často. Bolo tam mnoho vecí, ktoré mu vedeli doslova vybiť dych. V momente, kedy mal možnosť vidieť mladé dievča, ktoré poznal veľmi dobre, ktoré aj napriek tomu, že bolo hluché vedelo tvoriť naozaj veľmi krásne maľby aj ked s tým asi tak celkom ten sluch nesúvisel mal možnosť vidieť jej nové dielo. Bolo to spojenie farieb a tak isto aj sprejov, ktoré sa väčšinou používajú práve na sprejovanie aut alebo na steny. Zaujímavý nápad, to musel uznať. Bolo to niečo, čo sa podobalo oblohe a rôznym planétam, ktoré hrali skutočne príjemnými a zaujímavými farbami. Mohol vidieť aj to, ako sa pri nej zastavil jeden postarší pán no vkusne oblečený a snažil sa jej prihovoriť, no ona ho nepočúvala a na miesto toho bola doslova pohltená do svojej práce. Hoci mala na ušiach slúchadlá, ktoré len mali zabrániť v tom, aby sa necítila divne, ak by sa snažil k nej niekto prihovoriť a ona by nevedela ako sa vyjadriť, si zjavne muž myslel, že ho len ignoruje. V tom momente prišiel Patrick k mužovi a pozrel sa na maľbu. „Možno si myslíte, že vás ignoruje ale nie je to tak. Táto autorka je hluchou no ako vidíte, tak skutočne má neuveriteľný talent.“ následne sa vzdialil bez toho aby sa pozrel na to, ako by to mohlo pokračovať.

Aj napriek tomu, že Patrick sa na tomto mieste nachádzal niekoľkokrát a s niektorými sa dokonca aj mal možnosť rozprávať. Nikdy im nepovedal pravdu. Že svojim spôsobom aj on sám je umelcom a dokonca to aj študuje. Tak mnoho ľudí si myslelo, že v momente, ak niekomu zavesia na nos to, že študujú umenie, tak ich budú obdivovať a tlieskať im alebo dokonca im položia ruku na rameno a povedia, že to je dobrá práca. No skutočnosť rozhodne bola niekde inde. Napríklad tam, že v momente, ak človek vie, že študujete umenie, tak sa na vás pozerá ako na človeka, ktorý jednoducho musí mať v živote a v tom umení nejaký ten úspech. A to bolo niečo, čo Patrick nechcel. Nechcel aby sa na neho pozerali a mysleli si, že tým pádom, že to študuje sa nad niekým povyšuje. Vlastne on sám vedel, že bolo mnoho umelcov, ktorí o sebe ani len nevedeli, že majú v sebe toľko daru a v skutočnosti to robia len pre seba, majú viac talentu ako niekto, kto skončil štyri školy zamerané na umenie takmer súčasne.
Patrick sa pozrel na koniec tej uličky. No možno nie úplný koniec, nikdy sa dalej nepozeral z toho dôvodu, že to piano, ktoré tam bolo vystavené pre pianistov ho k sebe lákalo už od prvého momentu. Niekoľkokrát sa musel premáhať. Hovoriť si, že to nie je dobrý nápad. Ako sa budú na neho ľudia pozerať. No v podstate si uvedomil, že dnešok je ten správny deň na to, aby sa tam posadil a predviedol svoju tvorbu. Patrick prišiel na vlastný spôsob, ako sa vysporiadať takto aspoň zo začiatku so svojim hendikepom. Určitú časť skadieb mal nahranú, pričom zároveň s tým hral aj s tou zdravou rukou. Ked bol sám, snažil sa trénovať aj s tou mechanickou no zatiaľ nebol pripravený na to, to niekomu predviesť. Nešlo o to, že by to nebolo po tej technickej stránke dobré. Nebolo ťažké si zapamätať, kde má takzvane udrieť aby to vydalo nejaký zvuk. No jemu išlo v podstate o to, aby to malo aj ten cit, ktorý mu tam chýbal. On sa nezameriaval len na technickú dokonalosť, ktorá by sa tam musela aj tak nachádzať ale aj na to, aby každý jeden ton, ktorý by vyšiel z toho magického nástroja by v sebe niesol aj tú emociu, ktorú má. Presne tú, ktorá sa nachádza aj v jeho hlave a v jeho srdci. Áno presne tak, aj človek ako Patrick dokázal niečo cítiť. V tejto chvíli pomalým krokom si to namieril priamo k piánu, pričom po ňom prišiel končekmi prstov a potom sa posadil. Nebolo to to najkrajšie piáno, ktoré by videl no bolo to aj tak pekné gesto od niekoho, že ho tam umiestnil. Naozaj si to ako umelec cenil. Pozrel sa na tie čierne a biele klávesy, usadil sa o niečo pohodlnejšie a potom si zapol svoj mobil, ktorý pustil na najvyššiu hlasitosť. Dokonca si vybral aj malý repráčik, len aby ten zvuk bol o niečo lepší a následne ho položil tak, aby to harmonicky znelo. Možno to nebolo dokonalé ale bol to predsa len ten prvý krok, ktorý musel urobiť. Ked už sedel, vybral si papier na ktorom sa nachádzali noty. Vždy ich nosil pri sebe. Uložil ich na to správne miesto a potom začal hrať. So zatvorenými očami. Nechával sa týmto pocitom dokonca aj unášať. V tejto chvíli mu bolo jedno, či ho niekto vidí alebo nie, pretože nech si človek myslel čokoľvek, ten široký úsmev na jeho perách nahováral to, že sa vracal do svojich starých koľají. Patrick sa opäť cítil ako plnohodnotný človek.

Ulice Kalifornie nikdy neumřou, lidé to nedovolí, alespoň v to doufala. Žily, byly plné umění a ona si ho užívala, věnovala se mu a mohla na něm svůj pohled nechat vážně dlouho. Stálo za to vytáhnout paty už do trochu vlezlého a chladného počasí. Nebylo to nic hrozného, ale chlad ji někdy dokázal potrápit a to hlavně na její dlaně. Dokázala se udržet v teple, ale nohy s rukama vždy trpí. Není divu, že jsou proto furt schované v kapse, pokud to teda jde. Kráčela ulicemi, vlasy jí šlehaly lehce do tváře a ona už se ani neobtěžovala tím je odhrnout. Byla tak neskutečně ponořena do svých myšlenek, zaposlouchána či zaujata okolím, že vlasy vůbec neřešila. Ať jí šlehají do obličeje, ať zakrývají čas od času její obličej.‌ Pozornosti se jim zatím velké nedostane. Ruce v kapsách, maličká postavička si to večer s pocitem bezpečí kráčela živými ulicemi, co snad budou hrát a tvořit i ve dvě ráno. Přizastavovala se u umělců, s nadšením jako malé dítě je pozorovala a někdy jí to do tváře vehnalo menší úsměv, který jí oplatili. Vždyť byla neskutečně sluníčko, jak by jí ho nemohli oplatit? Zavrtala se více do svého velkého svetru s džískou, která byla vycpána kožíškem, aby ani trochu neprofoukla. Je očividné, že se šla jen projít, neměla v podstatě sebou nic a vše měla poházené v kapsách džísky všude možně. Cítila se tu svá.. Ve své kůži, jako umělec mezi umělci. Věřila, že si každý najde v sobě něco uměleckého, kus umělecké duše. Cítila se tu příjemně aniž by potřebovala rozhlašovat, že je studentem. To ještě nic neznamenalo. Jsou lidé, co to o sobě říkají a pak jsou lidé, kteří umělci jsou bez toho, aniž by řekli půl slova a to jsou právě tihle. Nejsou tu kvůli obdivu. Jsou tu aby ukázali co umí, aby inspirovali ostatní se nebát to objevit. Ano, asi tu budou ti, jenž stojí hlavně o pochvaly, nebude to ale valná většina. Ona sama to dělala pro sebe. Studovala to pro sebe a dělala si radost. Hudba a zpěv jí dělal radost a přinášel klid do srdce. Někdy ne jen klid, avšak emoce. Dokázala svůj příběh říct písní, vyjádřit sebe samu mnohem lépe, než kdyby s někým měla započít konverzaci.
Ulicemi se procházela, hleděla všude kolem s jiskřičkami v očích, jako by byla malé dítě v hračkářství plné hraček a věcí. A jako klavíristka, už dosti pokročila, což by si nikdy nepřiznala, zaslechla jeden ze zvuků o něco víc intenzivněji, než jakýkoliv jiný. Ano, kytaru miluje, cello zaslechne na míle daleko ale klavír či piáno? To je ta vášeň. Vášeň, za kterou se vydala nejen jako malé dítě, ale i ulicemi teď. Následovala zvuk pomalými kroky a už se nesoustředila na lidi kolemn, ať byli talentovaní sebevíc. Její tělo a duše chtěla vidět toho klavíristu, který hrál tak krásné tóny, co jí nutí se samotnou pro sebe usmát. Prodrala se už davy, co se kolem klavíristy vytvořily a dostala se až dopředu a čím blíž byla, tím víc jí dotyčný začal něco říkat. Po chvilce, kdy si ho prohlédla jí to došlo. Ne díky jeho robotické ruce, kterou mohl rozbít cokoliv chtěl, ublížit komu chtěl, jenže neudělal to. Neublížil by jí ani v jeho amoku v hudební místnosti věděla, že by jí neublížil. I když ze začátku se v jejím srdci strach zajiskřil. Sledovala ho, pyšná jako něčí máma a ve tváři se jí začal objevovat ten sluníčkový úsměv, co dokázal skoro osvětlit tyhle barevné ulice plné neonových světel. Víte.. Cítila se možná trochu, že mu pomohla, jenže zároveň více v ní byla pyšnost, že to zvládl sám. Byla to jeho zásluha, její určitě ne, je dost možné že na ní z části zapomněl. Nebylo to tak těžké, významnou společností nebyla, největší kráskou zrovna taky ne a nebylo složité ji zapomenout v paměti. Do hudby se úplně ponořila. Cítila jak brní konečky jejích prstů, toužily hrát taktéž jako on. Hlasivky chtěly popadnout dech, nasát čistý vzduch a spustit a taky to udělaly. Její hlas a její text se rozezněl v davu a přímo ho osvětlil. Každý durhý pohled se na ní otočil, otočil se za tím magickým hlasem co se rozezněl. Rozešla se pomalu směrem k Patrickovi a cestou celou dobu zpívala svou písničku, která byla opět v podstatě o ní. Sobecké? Nikoliv. Otevřela se okolnímu světu, jen to spousta těch co tu stála nevěděla. Dokráčela až k dotyčnému, se kterým se setkala v hudebně a opatrně strčila z levé strany do jeho těla, aby se usadila na chladnou lavičku k němu a pozorovala jeho hraní. Div jí oči radostí neslzely.. Na krátký moment, se s nádherným úsměvem zahleděla do jeho očí a ručkou mu trochu zamávala na pozdrav. Ale dále zpívala.

Hudba mohla byť spôsobom, ako človek vyjadrí svoje emócie. Či sa jednalo o bolesť, o lásku alebo nenávisť. Dalo sa tak mnoho vecí vyjadriť práve hudbou. A práve takto to robil aj Patrick. Nepotreboval mať k tomu dar reči, nemusel vedieť spievať lebo vedel, že jeho hudba v tejto chvíli hovorí za všetko. Oči mal zatvorené takže tým pádom nemal ani len tú najmenšiu šancu vedieť, či sa na neho niekto pozerá, počúva to, čo hrá alebo si ho dokonca fotí alebo nahráva. On sa sústredil len na tony, ktoré vychádzali z piána a dokonca v niektorých momentoch mal na tvári taký úsmev, ktorý svetlo sveta nezažil takmer nikto. Tak čistý a úprimný úsmev, ktorý bol v niektorých momentoch hrejivejším ako samotné slnko. Bol to jeden z tých okamihov, pre ktorých opäť mohol začať žiť. Tak dlhý moment sa odhodlával od toho, aby sa pustil do hudby s rovnakou verbou ako to bolo v ten daný moment, kedy bol ešte normálnym človekom. Kedy bol usmievavým, mladým mužom. Ale to už dlho nebol. Pretože tá autonehoda v ňom prebudila niečo, čo sa tam nenachádzalo alebo možno aj áno no on sám si to nevedel predstaviť.
Ked mal možnosť Patrick započuť niekoho hlas, nevedel spočiatku či sa to nachádza len v jeho hlave alebo to bola skutočnosť. Nemusel otvárať oči, pretože veľmi dobre vedel, komu ten hlas patrí. Nemusel otvárať oči, pretože vedel, že ak by ich otvoril mohol by zistiť, že sa v skutočnosti nachádza niekde vo svojej izbe a len myslí na niečo, čo by sa nikdy nestalo skutočnosťou. No hlas, ktorý k nemu prichádzal, hlas dievčaťa, ktoré takmer okamžite zareagovalo na jeho hudbu a dodalo tam slová, ktoré nikto nepoznal no bola to dokonalá spolupráca ho donútili k tomu, aby tie oči otvoril. Následne Patrick mohol vidieť, ako sa k nemu posadila. Pričom on sám jej tam urobil miesto, aby sa cítila pohodlnejšie a potom povedal pokojným hlasom. „Pokračuj, prosím. Spievaj. Ukáž svetu okolo seba, čo je v tebe.“ bol jej doprovodom. V tom momente, kedy si uvedomil, koľko mnoho ľudí sa na nich pozerá, ako mnoho ľudí ich počúva a snaží sa prísť na to, kto to je. Aký je ich takzvaný životný príbeh, tak mal pocit, ako keby mu srdce na malý moment vyskočilo z hrude a niekde odskákalo. Pretože ten pocit, že sa na neho tak mnoho ľudí pozerá bol na jednej strane odstrašujúci, pretože si určite mali možnosť všimnúť jeho hendicap ale na druhej strane aj tak krásny, pretože mal možnosť Patrick vidieť v ich pohľadoch to, že sa im to páči. Skutočne páči. Pretože počas toho, ako on hral a ona do toho spievala tak oni sa usmievali, objímali sa a vychutnávali si tento moment. Patrick venoval pohľad Viv. Nečakal, že by mal možnosť ju vidieť tak skoro no možno osud chcel, aby tento okamih, ktorý má zmeniť jeho život takmer od základov mala možnosť vidieť aj ona a byť celého tohto vlastne tak povediac súčasťou. Patrick sa naozaj usmieval, skutočne. Tak, ako ho nemala možnosť vidieť. Tak, že sa mu dokonca aj v líciach objavovali jamky. Bolo to niečo, čo už dlhú dobu nikto nevidel. Dokonca jeho oči sa v ten moment mierne privreli a biele zuby sa ukázali. Patrick dokončil svoju pieseň no nemal v pláne ešte odchádzať. Pretože vedel, že toto ešte nie je koniec. Ba naopak, určite si chce tento okamih ešte viac užiť. „Bud mojim doprovodom. Pozri sa na všetkých tých ľudí okolo seba. Ako sa na nás pozerajú..“ hovoril pri tom, ako sa k nej naklonil a jeho pery sa takmer dotýkali jej ušného lalôčika. Patrick si zahryzol do vnútorného líca a následne položil opäť ruku na klávesy. „Nechaj nech tvoja duša rozpráva. Ako keby to malo byť poslednýkrát. Chcem si zapamätať tvoj hlas, ktorý sa mi vrýva do pamäte.“ povedal Patrick a následne mal možnosť počuť, ako ľudia tlieskali a kričali, aby pokračovali. Záležalo v tejto chvíli iba na nej, ako sa ona rozhodne. Musela aj ona sama cítiť a vidieť a hlavne počuť to, že ich spoločná spolupráca bola naozaj na vysokej úrovni. A spoločne tvorili naozaj dobrý tým.

Cítila to z něj, jakmile ho viděla, cítila z něj emoce a co vše se svojí hudbou snažil říct. Ani hlásku nemusel vydat, aby z toho cítila celý jeho příběh a cestu kterou urazil. Zároveň však cesty, které zdaleka prozkoumány ještě nebyly a tak byla řada na ní. Něco v ní jí řeklo, že i ona by měla vyprávět. Nenechat ho v tom, otevřít jeho oči, které musí vědět jak úžasný hudebník je, kolik očí si ho přišlo prohlédnout, kolik uší poslechnout a jak šťastní za něj lidé byli. Byli jím fascinovaní, telefony natáčely krásu všech krás a on si to chtěl nechat vše ujít? Nikoliv. Proto otevřela ústa a rozezněl se její hlas v okolí. Nebyla to iluze, myšlenka, avšak pravda. Oči se na ní upírají a ona dokráčela až směrem k němu a nenásilným způsobem ho donutila otevřít oči, jenž jsou ponořeny s jeho myslí do hudby. Posadila se k němu a ty své oči, zářivé oči upřela do těch jeho. Vyslechla jeho slova a její srdce skoro povyskočilo radostí. Zpívala dál, dala do toho úplně všechno, ale netlačila na pilu, nemusela dávat zbytečné výšky, co v písni nejsou, jela si to své, hezky od srdce. I když dokázala být nervózní před spoustou lidí, dnes nebyla a možná za to mohl právě on. Už protože se on odvážil, chtěla tomu napomoci, poddala se tomu a užívala si ten pocit, který v ní panoval. Váží si podpory těch lidí, ne jedno vystoupení měla, ale teď je to jen hudba a oni jsou pro ní skoro jako duchové. Jen ona a on, hudba. Nemá to být nic romantického, no pro okolí asi ano. Pro něj je to však cosi významné. Pohlédne na něj v absolutně stejnou chvíli a dojde na pohlazení. Pohlazení?‌Jeho úsměv byl jako pohlazení. Byl to krásný úsměv který se jí zaryje do paměti vážně na dlouho, jelikož zrovna jeho viděl v největších emocí a to byl jeho vztek, který těžko ovládal a teď radost. Srdíčko jí radostně povyskočí z jeho úsměvu. A po chvíli, co se na něj tak dívala, píseň skončila. Všude zněl potlesk, pískot a radostný smích a ona na to hleděla, sama potěšená, jenže teď patřil pohled opět jemu. Ucítila jeho rty tak blízko svého ucha, až jí z toho naskočila husí kůže. Ano, Patrik je pohledný kluk a to co dělal, ji lehce vyvedlo z určité zóny. Skousne si spodní ret, zahledí se do kláves a v tu chvíli po nich sama prsty přejede a zahraje kousek melodie. Svýma drobnýma a studenýma rukama své ruce položí na ty jeho a začne ho vést. Vést jeho ruce, včetně jeho ruky robota, který by mohl rozdrtit kameny. Jemně je přemisťovala po piánu, aby ho naučila melodie.. Stále ho vedla, pomáhala mu a poté se rozezněl její hlas. Vžila se, prožívala každé slovo a její energie proudila i do něj. Při menší pauze, se k němu naklonila a zašeptala. "Uslyšíš ho.." Uculila se a pokračovala dál.  (song)

Patrick bol možno zvláštnym typom človeka. Pretože nebol tým typickým, ktorý by prejavoval svoje emócie. Nie tie dobré. Na rozdiel od tých zlých, ktoré ho vedeli dokonalo ovládnuť a všetko okolo sa pomaly ale s istotou začalo rúcať. Ale v tejto chvíli to takto rozhodne nebolo. Patrick si dokonca užíval každý jeden moment. Zvláštne to pomenovanie v jeho prípade no aj napriek tomu to tak bolo. No v jednom momente si nevšímal ľudí okolo seba. On nehral pre to, aby si ho natáčali alebo kvôli tomu, že by si to žiadali. On hral kvôli tomu, že mohol. On hral kvôli tomu, že mu to po takej dlhej dobe opätovne jeho srdce dovoľovalo. Patrick sa zadíval do jej očí. Mohol tam vidieť to, čo ľudia okolo nevideli. Možno si ľudia mysleli, že sa jedná o nejaké romantické gesto medzi dvoma ľudmi, ktorí sa poznajú nejakú dobu no v skutočnosti to bolo niečo iné. Nachádzalo sa tam tak mnoho emócií ale to bolo kvôli tomu, že ona bola človekom, kto mu ukázal nový smer. Bolo to po prvýkrát, kedy videla jeho úsmev. Tak úprimný, kedy sa na jeho tvári nenachádzal často. A on si to možno ani neuvedomoval. Započúval sa do jeho hlasu. Možno spoločne netvorili dokonalú melódiu, možno sa tam nachádzalo niekoľko chýb no čo znamená dokonalosť? Patrick následne cítil, ako sa dotkla jeho rúk, to ako sa dotkla ruky, ktorej sa len málo ľudí mohlo dotknúť, pretože to bolo niečo osobné. Možno sa v jeho hlave nachádzal aj okamih, kedy premýšľal nad tým, kedy by tú ruku stiahol. Necítil ten dotyk, nikdy v nej nebude cítiť cit no aj tak to pre neho veľa znamenalo. „Dala si mi nádej k tomu, že by som mohol byť normálnym človekom.“ hovoril počas toho, ako hrali. Ako keby všetci tí ľudia okolo nich pre neho takmer nič neznamenali. Ako keby nezáležalo na tom, či sa tam nachádzajú alebo nie. Patrick nestál o to, aby sa z neho stal nejaký človek, ktorý by bol pre niekoho známym. On len chcel v sebe opäť rozdúchať ten plameň, ktorý by ho hnal vpred v hudbe ako to bolo predtým. A možno to tak postupne aj prichádzalo. Patrick sa nechal viesť jej rukami. Chcel, aby to bola ona, kto by udával tempo. Bol trpezlivým človekom. No aspoň v tejto chvíli, pretože v skutočnosti Patrick rozhodne nebol príliš trpezlivým človekom. Dokonca mal pocit, že dnešný večer, terajší okamih bude môcť urobiť lepší dojem ako v ten prvý deň, kedy mala možnosť ho vidieť v tom najhoršom svetle. Kedy sa nevedel ovládnuť. Patrick sa pozrel na Viv a potom na klávesy. „ľudia ťa milujú. Tvoj spev. Môže byť toto všetko tvoj nový začiatok alebo skôr prvý krok k tomu plniť si svoje sny, nemám pravdu?“ v tejto chvíli sa opäť pozrel na ľudí. Na tie nadšené tváre, ktoré ich premeriavali od hlavy a od päty a určite sa pýtali, kto sú. No možno bolo v tejto chvíli o niečo lepšie, keď nevedeli ich mená. Keď ich vnímali ako obyčajných ľudí, pretože oni takými rozhodne boli.