Na oplátku mu věnuje děkovný úsměv, když ji Lincoln ujistí, že si je jejích dobrých intencí vědom. Přestože se v ní neprobudil žádný panický záchvat, ani se mu nezačala ihned srdceryvně omlouvat, tak si velmi cení jeho pochopení. Možná v tento moment nad svojí poznámkou tolik nepřemýšlí, ale dřív nebo později by o svých slovech začala pochybovat a hned nato by její mysl začala vymýšlet ty nejbizarnější scenérie, ve kterých by ji Lincoln za její hloupé komentáře zavrhl už úplně. Ať už si je těchto jejích tendencí nebo ne, už jenom to, že jí chce dát najevo, že jí rozumí –⁠ toho si nesmírně cení. Takové pouto člověk naváže jen s pár lidmi za život.
V očích jí nepatrně zajiskří, když zmíní kávu. Okamžitě pochopí podtext jeho příkladu, a to ji hezky zahřeje u srdce. “Tak víš, kam jít, až si budeš chtít zlepšit den kávou.” Už se nemůže dočkat, až ho znovu uvidí. Ano, trošku předbíhá, obzvlášť když tu stále stojí vedle ní, ale už jenom ta představa, že se znovu uvidí, ji naplňuje radostí. Holt, když jste dlouho odloučeni od osoby, která vám dělala život o tolik hezčím, tak jakákoliv zmínka o navrácení do starých kolejí zní jak andělská hudba.
“Sitkomy?” Krátce se zasměje nad jeho představou. “Nemyslím si, že je můj život na koleji dostatečně dramatický, aby se to dalo srovnávat s tím, co je na obrazovce,” zakroutí nad tím lehce hlavou. “Sama netuším, co to bylo za žánr, ale spát se při tom nedalo.” Shrne nakonec svoji nešťastnou noc.
Při zmínce jeho drahé sestry se musí usmát. Vždycky ji měla ráda, a i přestože si zas tak blízké jako s Lincolnem nejsou, občas jí chyběla. Protože když utnula veškerý kontakt s Lincolnem, tak se tím připravila i o ni. Teď už jen může doufat, že jí to nebude mít za zlé. “To ráda slyším, jsem ráda, že ji tam máš.” Dost mu záviděla, že má takto možnost trávit čas se svojí sestrou téměř každý den. Ona to zrovna domů daleko nemá, ale to neznamená, že tam jezdívá každý týden. Obzvlášť během zkouškového období ty návštěvy dost zanedbává a taky to na ni následně dopadá. Naštěstí teď v létě měla spoustu volného času a tyto momenty se snažila si co nejvíce vynahradit. “Vážně? Tak to si asi budu muset přestat představovat nerealistické ztvárnění z televize tentokrát já,” uchechtne se. Lhala by, kdyby jeden z faktorů, který ji přiměl zůstat na koleji místo přidání se do spolku, nebyla image a překroucené reputace, které jsou pojeny s vysokoškolskými spolky. Ale i kdyby po tom opravdu ale opravdu toužila, stejně by se mezi ně nedostala, pro začátek jen kvůli pravidelným finančním příspěvkům, bez kterých se členem nestanete. Ale hlavně na to podle mě není dostatečně “cool”. Giu to ale nijak mysl netíží, svoji maličkou hrstku blízkých přátel má a když aktuálně ještě napravuje starý zanedbaný vztah, šťastnější už být opravdu nemůže.
Její kroky se začnou postupně zpomalovat, jak se blíží k hlavnímu vchodu koleje. Tiše si povzdychne, protože moc dobře ví, že to znamená, že je jejich setkání u konce. On nezmínil nic o tom, že by si na ni vyhradil celý zbytek dne, a i kdyby moc ráda, doma ji čeká ještě spoustu nedokončených úkolů. Pohled jí zůstane chvilku upřený na dveře kolejí a bez jakékoliv poznámky se zastaví, než své oči stočí zpět na něj. Nic neříká, jen se na něj letmo usměje. Na krátkou chvilku se ztratí v jeho očích, a tak trochu čeká, jestli z něj třeba ještě něco nevypadne. Téměř okamžitě takové myšlenky ale zarazí a sklopí pohled na špičky svých bot. Na tomhle ještě bude muset pořádně zapracovat. “Děkuji za doprovod domů,” řekne tiše, ale hlasitost jejího hlasu neubírá na upřímnosti jejích slov. Nechce působit zdrženlivě, ale pro začátek taková asi bude muset být, jinak by se vše vrátilo do starých kolejí, kdy jediné, co cítila v jeho přítomnosti, byla úzkost a ikdyž si to nechtěla přiznat, žárlivost.

Na rty se mu vkradl úsměv a on nadšeně přikývl. Ano, rozhodně věděl, kam půjde, až si bude chtít zlepšit den. Tou kávou, samozřejmě. „Počítám s tím,“ přislíbil jí, „a doufám, že ty taky,“ dodal ještě a cítil se trochu přidrzle, že se takto vecpává do její pracovní rutiny… na druhou stranu si nějak nedokázal tuto poznámku odpustit, jelikož se na to setkání opravdu těšil. Možná to jsou mírně ironické pocity, těšit se na další setkání, zatímco stále probíhá to současné setkání, ale zkrátka mu dělalo radost, že jsou zase přátelé. Nebo alespoň na cestě k tomu, aby byli znovu přátelé, detaily toho, jak přesně to mají, jej v tuto chvíli příliš netížili, hlavně že byli na dobré cestě.
„Takže žádné dramatické zvraty, noví lidé bušící každý den na tvé dveře domáhající se tvojí pozornosti?“ navázal na její poznámku o dramatičnosti, respektive její absenci, v jejím životě, a jeho tón byl velmi hravý. Krátce mu cuklo obočí níž, když slyšel, že se kvůli jakýmsi zlým živlům špatně vyspala, ale co on by s tím udělal? „Hlavně, že se to neopakuje každou noc,“ shrnul nakonec svůj postoj, lepší slova totiž najít nedokázal.
Při povídání o Teddy se nedokázal neusmívat, jelikož spolu měli vždy velmi blízký a hezký vztah, díky kterému si pobyt ve spolku užíval tak o sto procent víc, než kdyby tam byl sám, a vlastně celkové sdílení univerzitních zážitků se sestřičkou jej těšilo. A fakt, že jsou oba stejně staří a ve stejném ročníku? Třešnička na dortu, alespoň totiž oba skončí ve stejný čas a ani jeden pak nezůstane na univerzitě sám. Nebo ve spolku sám, to by totiž Lincoln pravděpodobně nezvládl. „Je to tak, v té televizi pořád jen lžou,“ tiše se uchechtl a pokroutil nad tím hlavou, jako kdyby kompletně formát televize odsuzoval, což samozřejmě nebyla pravda – ale na druhou stranu, knihy považoval za lepší médium, o tom nemohlo být sebemenších pochyb.
Čas po boku Gii vždy utíkal jako zběsilý, a dnes tomu nebylo jinak (ačkoliv se na začátku trochu obával, že je bude provázet trapné ticho, které bude působit nekonečně). Obrysy koleje se před nimi rýsovaly už několik minut a jejich kroky se začaly nebezpečně přibližovat k hlavnímu vchodu koleje, u čehož srovnal tempo s Giou na pomalejší. Očividně se ani jednomu nechtělo odcházet, ale zároveň už společný čas vyčerpali… a minimálně na Lincolna ještě na pokoji čekala esej, se kterou chtěl dnes začít. Ale co, však jsou už domluvení na příští setkání, neměl by si tedy krást tolik času dnes, aby se jí neomrzel nebo jej nevnímala jako vtíravého, už tak na ni vybafnul vlastně odnikud, tak by neměl pokoušet své štěstí. Zastavil se uprostřed kroku, když si všiml, že se Gia zastavila, a stočil pohled na ni. Rozpačitě jí pohled do očí oplácel, ačkoliv netušil, zda by měl něco říct, a tak na ní jen s nervózním úsměvem na rtech koukal, než sklonila pohled dolů, a on jen mlčky sledoval její obličej – alespoň tu část, kterou mohl vidět. „Není zač,“ odvětil jemně, „bylo fajn tě znovu vidět,“ dodal ještě opatrně a tentokrát ucuknul pohledem do boku on, jelikož netušil, co by v jejím pohledu po této větě našel. „Měj se hezky a… budu se těšit na kafe,“ rozloučil se s ní a pohled vrátil opět k jejímu obličeji, po kterém chvíli těkal, než se zhoupl na špičkách k odchodu. Ještě jí jemně mávl na rozloučenou, než se ode dveří do koleje odebral na cestu ke dveřím do nerdského spolku. Odcházel s příjemně hřejivým pocitem, že se dnešní den vydařil, a při odchodu si dovolil ještě ohlédnout směrem za Giou, než se definitivně dal na cestu, a se spokojeným úsměvem došel až do spolku, kde usedl za svůj studijní stůl… ale příliš práce do školy vlastně neudělal.

Má pocit, jako kdyby ten přiblblý úsměv měla permanentně vytetovaný na své tváři, protože ať dělá cokoliv, ona se ho prostě nemůže zbavit. Často se kolem kluků cítila beznadějně a nesvá, jenže v Lincolnově případě k této dvojici může ještě přidat… naději? Nechce se nechat unést svými iluzemi, jenže když ono to občas působí, jako kdyby některé věci Lincoln říkal záměrně, aby Gia nikdy nezapomněla na ty silné city, které se snaží marně dlouhé roky potlačovat. Více než jednou se nachytala s pohádkovými představami, které taky představami zůstaly. Musela si následně připomenout, jak krutá realita většinou bývá. A to poslední, co si v této situaci přeje, aby se stalo je, že by se opět nechala unést a skončila zklamaná. Nejen protože jde o jejího drahého Lincolna, ale obzvlášť když jsou v tomto případě tyto vrátka už dávno zavřená. Holt promeškala svoji šanci. Již teď jejich historie nezní nijak skvostně. Ze spolužáků přes nerozlučné kamarády k odloučené dvojici. A co jsou teď? Potencionálně znovu shledaní přátelé? A právě proto nechce uspěchat něco, co sotva stihlo znovu vzkvést. Kdo jiný než právě ona by měl vědět, jak moc škody si občas do života přinesete, když máte sebemenší očekávání.
„Prosím tě, kdo by se domáhal mé pozornosti…“ stydlivě odvrátí pohled opačným směrem, aby si nevšiml jejího letmého úsměvu. Takhle… ten způsob projevení zájmu o kterém on mluvil – nedokázala by si představit, že by kvůli její maličkosti byl někdo ochotný se takto veřejně ztrapnit. Taková představa jí přijde vskutku nerealistická. Jenže něco jako že počkáte na svoji starou kamarádku před její prací, než jí skončí směna s jediným úmyslem, a to udobření jejich vztahů? To jí už zní jako něco, co by se jí mohlo stát. Ach jako kdyby si ještě před chvilkou nepřipomínala, aby zůstala svými myšlenkami pevně na zemi… „To neříkej, jinak to zakřikneš,“ zamumlá ještě, na což jí už není opětováno nic, takže to může brát jako uzavřené téma. A stejně jak se pomalu uzavírala jejich konverzační témata, tak se blížil i konec jejich společné chvilky. Přestože spolu stihli strávit decentní chvilku, přijde jí, jako kdyby se sotva pozdravili. Každá vteřina uteče v jeho společnosti takovou rychlostí, takže když před sebou uvidí starou známou budovu univerzitních kolejí, tak jí o trochu spadnou koutky úst. Alespoň ta jiskra optimismu brzkého shledání drží atmosféru mezi nimi v pozitivním světle.
Nyní už oba stojí a na malý moment to i vypadá, jako kdyby oba na něco čekali. Nakonec to je ona, kdo prolomí to ticho mezi nimi. Poděkování za společnost jí přijde víc než adekvátní ukončení jejich shledání. Možná to působí až moc formálně, neosobně, jenže ona mu potřebovala něco říct. Cokoliv. Naštěstí to nijak negativně Lincoln neviděl, jelikož se jí dostane srdečné odpovědi, která ji příjemně zahřeje u srdce. „Nemůžu se dočkat…“ zamumlá ještě s opětovným mávnutím na rozloučenou. Stálo to trochu úsilí, ale nakonec se tohoto dne konečně dočkala. S hlubokým nádechem se otočí na patě a své kroky zamíří dovnitř. Opět ucítí cukající koutky, které si vynucují široký úsměv – tenhle pocit se už ale nesnaží potlačit. Její nadšení lze nyní vidět na metry daleko a s největší pravděpodobností jí vydrží minimálně do rána.

→ kolej

Leden byl opravdu chladným měsícem, na nějž šatník Nancy nebyl ani zdaleka připravený. Nebylo divu, že pak neměla pořádně chuť vyrazit někam do společnosti, protože když se chtěl člověk nadýchat čerstvého vzduchu a na chvíli vypadnout z přeplněného podniku, musel snášet okolní zimu. A momentálně ten chlad opravdu proklínala. Byla zrovna na cestě z baru, který se nacházel jen pár krůčků od jejího bytu, a tak ji přišlo zbytečné si brát taxíka; ačkoliv v půli cesty to už jako špatný nápad nezněl. Jak totiž stačila později zjistit, nejen že byla venku vtíravá zima, ale taky byly namrznuté chodníky, což pro její vysoké podpatky nebyla zrovna procházka růžovou zahradou. Musela vypadat vážně vtipně, protože i když se pokoušela našlapovat co nejopatrněji, párkrát ji noha podjela a ona málem skončila na zemi. ,,Nesnáším zimu," vrčela si podrážděně pod nosem a zkontrolovala čas na svých hodinkách. Jedna hodina ráno a taky plno nepřečtených zpráv na Tinderu. Neměla už na nikoho náladu, ti idioti z baru ji dneska natolik podráždili, že jediné, po čem toužila, byla horká vana se spoustou pěny. Jenže byt se stále zdál být tak daleko… Neměla by si přeci jen zavolat taxíka? Než si sama stačila odpovědět, tak došlápla natolik špatně, že ji noha opět podjela a tentokrát se mohla snažit jak jen chtěla, ale udržet rovnováhu nedokázala. Padla tak docela tvrdě na zem a nejenže si narazila záda, ale taky si udělala něco s nohou, protože když se pokoušela postavit, tak to nešlo. Potřebovala pomoct, i když o ni nerada žádala, protože v hlavě se ráda pokládala za soběstačnou ženu. Vylovila z kapsy mobil a zatvářila se nanejvýš vyděšeně, když zjistila, že je rozbitý. ,,Doprdele, se na to vyseru!" zařvala podrážděně a třískla mobilem o zledovatělý chodník. Co teď budu dělat?

Schovala si obličej do dlaní a pokoušela se uklidnit; nebyla hysterický typ, věděla, že musí zachovat chladnou hlavu, aby svou situaci vyřešila, jenže úzkost si ji čapla a nehodlala pustit. Ulice San Francisca nebyla v tuhle noční hodinu bezpečná, to si uvědomovala, ale více ji teď děsil chlad, který ji prostupoval celým tělem a nutil ji, aby si se svým řešením pospíšila. Ztěžka vydechla a pokoušela se znovu postavit, ale místo toho jen spadla zpátky na zadek a sykla bolestí nad zraněným kotníkem. Možná kdyby se zula a dokulhala se do bytu? Řešení to bylo, ale její nohy by zřejmě čelily masivním omrzlinám, a to nehodlala riskovat. Mumlala si pod nosem další nadávky, když se u ní kdosi objevil s otázkou, jestli je v pořádku. ,,Vypadám na to snad?" zavrčela k onomu člověku a teprve až teď si uvědomila, jak trapně musel její pád působit pro lidi, co zrovna kráčeli okolo. Spoléhala na to, že v tuhle hodinu byla už většina doma, obzvláště v zimě, ale asi se spletla. Navíc SF nebylo malým městečkem, že ano, na to taky mohla myslet. Povzdychla si, protože teď vážně neměla na nikoho náladu a už se chystala dotyčného odehnat, jenže jak se ukázalo, ten ji přišel pomoci. Koukla na jeho nabízenou ruku a pak mu pohlédla do obličeje, který působil vlastně dost sympaticky. Potkat ho v klubu, udělala by na něj psí očka a zřejmě by zahájila své klasické sladké řečičky, ale bohužel. Chudák kluk ji vychytal snad v tu nejhorší možnou chvíli; věděla, že by na něj neměla být protivná, protože nechat si pomoct musela, ale každé slovo, které ze sebe dostal, ji vytáčelo. ,,Asi mám něco s nohou," oznámila mu s otráveným výrazem a znovu sjela pohledem k jeho ruce, která ji zřejmě k tomu, aby vstala, nepomůže. Bála se, že znovu sletí, a ještě k tomu před ním, takže to odmítala riskovat. Hlasitě si povzdychla a koukla na jeho nabízenou bundu, kterou beze slova přijala a hodila si ji kolem ramen. ,,Nejde mi vstát, ale nemyslím si, že s tou nohou něco mám, jen prostě…," pokusila se mu vysvětlit v klidu a zašklebila se při pohledu na své vysoké jehly, který byly pro dnešní večer opravdu špatnou volbou. ,,Oh, no jo, rozbil se mi," poznamenala, když ji podával její nedávno zahozený mobil a poukázala na rozbitý displej, když si jej brala zpět. Stejně si chtěla koupit nový, tenhle měla už půl roku. ,,Zavolal bys mi taxík? Klidně ti za to zaplatím," navrhla jediné řešení, které ji napadalo a sjela ho pohledem. Nerada si říkala o pomoc, ale měla v tuhle chvíli vůbec na výběr? Navíc už tak vypadala jako největší looser, když tu seděla jako hromádka neštěstí.

Čas od času nebylo vůbec špatné hrát si na dívku v nesnázích a nechat tak opačné pohlaví, aby si nakrmilo své ego tím, že vás zachrání. Nepraktikovala to tedy často, ale když už ano, mělo to stoprocentní úspěch, protože muži prostě a jednoduše milovali, když nad vámi měli navrch; nebo když jste jim byli dlužni. Nyní si však na chudinku hrát nechtěla, byla naopak přesvědčená, že vše zvládne sama a vážně nepotřebuje někoho k tomu, aby ji doprovodil domů. A taky neměla na nějaké flirtování náladu, takže nebylo divu, že byla na kluka, který ji přišel na pomoc, nepříjemná. Za jiných okolností by si s ním totiž rozhodně dala říct. Tak trochu doufala, že klučina na základě její nevrlosti pochopí, že má odejít, jenže on se o ni kupodivu začal zajímat ještě víc a ona se tak smířila s tím, že jeho pomoc bude muset přijmout. Rovnou ho tak požádala, aby ji zavolal taxíka, když už tedy chtěl být užitečný a trpělivě vyčkávala, až najde v jedné ze svých kapes mobil. Pokoušela se ignorovat mráz, který ji nepříjemně prostupoval celým tělem, a naopak se kochala představou, jak leží v horké vaně s dobrou láhví vína. Ta se jí však v dalším momentě úplně vzdálila, protože jí její zachránce oznámil, že má vybitý mobil. Skvělý, prostě skvělý. Uchechtla se nad tím, jak se dnešní noc všechno sralo a schovala si tvář do dlaní. Z tohoto bude mít ultimátní trauma. Věděla, že musí zachovat chladnou hlavu a rychle jednat, pokud nechce následujících několik dní strávit nastydlá v posteli; to by nevydržela. Navíc pokaždé, když byla nemocná, vypadala vážně děsně, to zkrátka nemohla dopustit. Jenže co měla dělat? Naštěstí přišel s plánem ten kluk. Zvedla k němu pohled a kmitala mu očkama po jeho hezounké tváři, přičemž vnímala vše, co říkal. Mohlo by to vyjít, přeci jen, její byt už odtud nebyl daleko, jen se před ním s největší pravděpodobností ztrapní, pokud znovu spadne. Nedokázala si totiž představit, že na svých vysokých jehlách zvládne udělat víc jak dva kroky. ,,Tak jo," zamumlala skoro neslyšně a polkla veškerou svou hrdost. ,,Potom ale zapomeneš na vše, co se tu stalo, rozumíš?" mírně se na něj zamračila, aby svým slovům dodala vážnost. ,,Pokud o tomhle někdo uslyší, jsi mrtvej," zavrčela výhrůžně, protože by její ego neuneslo, kdyby se jí pak za její incident někdo vysmíval. Takovej trapas… ,,Byt mám támhle, je to asi pět minut chůze," ukázala před sebe a zoufale si povzdychla nad představou, kolik úmorných kroků jí v následujících několika minutách čeká; pokud tedy zvládne vůbec vstát. S jeho pomocí to však bylo snazší, než čekala, musela jen váhu přenášet především na svou zdravou nohu a tu poraněnou téměř vůbec nenamáhat. V jehlách uměla chodit lépe než jakákoliv modelka, takže o sobě v první řadě neměla vůbec pochybovat, ale jelikož už byla na pokraji svých sil, nemohl se jí nikdo divit. ,,Au au au," sykla bolestí, když trochu došlápla na zraněnou nohu a více se o Eliotta opřela, aby nespadla. Pomalými krůčky se s ním vydala vpřed a občas zakňourala nad tím, jak jí je celá situace nepříjemná. Bála se, že to nezvládne, bála se, že jí tu ten neznámý kluk nakonec nechá, poprvé v životě se o sebe vážně neskutečně bála. Byla až moc hezká na to, aby dneska zemřela.

Cítila se nanejvýš trapně, že si tu nechává pomoct od náhodného kolejmdoucího, ale na druhou stranu ji opravdu nic jiného nezbývalo. Pokud tu nechtěla umrznout nebo čekat, až ji najdou nějací psycho týpci, kterými se to tu v tuhle pozdní hodinu hemžilo, musela se kousnout a přetrpět své ponížení. Navíc ji ten kluk slíbil, že až se rozloučí, na všechno zapomene; to jí vloudilo nepatrný úsměv na tvář. ,,San Francisco je malé, i když se to tak nezdá, takže," zareagovala zamumláním na jeho námitku a nechala svá slova viset ve vzduchu. Mohla to brát jako lichotku, zřejmě to tak bylo i myšleno, ale ona teď na nějaké flirtování neměla vůbec náladu - a to si myslela, že to není možné. Takový příběh by se mohl dostat do Věřte, nevěřte a tvůrci by si mohli spokojeně třít dlaně nad tím, že jim diváci naletěli. Protože to vážně bylo k neuvěření.
Za jeho pomoci se konečně odlepila od země a v rámci možností se postavila. Podpatky ji budou chůzi domů značně ztěžovat, ale odmítala si je sundat; přeci jen v nich jednak vypadala naprosto božsky a taky by se opět přiblížila o něco blíže k nastydnutí. Víte jak hrozně vypadala se zarudlým nosem? Ew. Zřejmě právě ona nechutná představa, jak leží nemocná v posteli, ji hnala kupředu, a to i když ji po každém našlápnutí vjížděla do poraněné nohy neskutečná bolest. Byla v tomhle hrozná, musela světu dávat najevo, že je zraněná, a tak ji občas z pusy vylétl bolestný povzdych, anebo taky nadávka. Stát na nohou se zdálo být každým krokem čím dál tím více náročné, proto uvítala pauzu, kterou Eliott navrhl. Se zatnutými zuby, za kterými držela milión nepěkných nadávek, se posadila na lavičku a úlevně vydechla. ,,To byl dobrý nápad," zamumlala směrem k němu a v duchu si opět připomněla, jak tragicky teď musela vypadat, když se radovala z obyčejného usednutí na lavičku. Jestli se o tomhle někdo dozví... Naštěstí neměla příležitost se do myšlenek podobného rázu více ponořit a opět se tak utápět v sebelítosti, protože klučina se vytasil s něčím, co zaujalo její plnou pozornost. Tráva. Tu už neměla pěkně dlouho, vyhýbala se jí, protože jí smrděla, zato její účinky milovala. A teď rozhodně přišla vhod. Bez váhání si od něj převzala již zapálený joint a popotáhla si, načež spokojeně vydechla. ,,Myslím, že jsem přeslechla tvé jméno," pronesla, když mu podávala zpátky joint a lehce nakrčila nos nad smradem, který se kolem nich začal postupně linout. S umučeným povzdechem si natáhla nohy před sebe a zahleděla se na tu poraněnou. Je zlomená? Bude ji muset Chloe volat záchranku? Cítila, jak ji postupně pohlcuje úzkost, ale ze všech sil se snažila nepanikařit. ,,Povídej mi o něčem, třeba o sobě," koukla na svou společnost a Eliott mohl poprvé v jejím výrazu zahlédnout ustaranost. Potřebovala nějak odreagovat a ačkoliv věděla, že tráva ji pomůže, nestačilo jí to. Chtěla myšlenky vyslat jiným proudem a Eliott zatím působil, že je docela ukecaný.