Ulice města

Jelikož na dnešní den neměl žádný plán a měl volno, jen tak bloudil po městě a když se zatoulal do té boční uličky, rozhodně věděl, že tady s pěknou brunetkou určitě nějaký čas bude chtít strávit. A jen doufal, že i ona ho s ním bude chtít strávit! Za pokus ale nic nedáte, proto si k ní přisedl a začal rovnou pěkně profláklou poznámkou, co se na balení holek používá už pěknou řádku let, ale on se to rozhodl okořenit narážkou na její poraněnou ručku. Rozhodně si nemyslí, že by zranění, ať už sebemenší, mělo být zdrojem humoru nebo snad dokonce posměchu, ale usoudil, že trocha nadsázky nikomu neuškodí a dokonce by ji to mohlo pobavit. A existuje snad lepší začátek konverzace, než když svou společnost pobavíte? Dle Charlieho ne, proto to risknul a naštěstí měl i úspěch, úsměv se na jejích rtech objevil. „Ne z nebe? Tomu nevěřím,“ nevěřícně pokroutil hlavou, samozřejmě se vřele usmíval, na úsměv nesmíte zapomenout. „Ale mrzí mě, že tě to bolí,“ dodal ještě starostlivě, samozřejmě to myslel upřímně, proč by ho mělo těšit, že tak hezké děvče trpí zbytečnou bolestí, že? Ještě navíc když to komplikuje její kreslení, to musí být obzvlášť utrpení, on například nesnáší, když je nějak nachlazený a nemůže pořádně zpívat, takže si dovede představit její nespokojenost. Trochu se zarazil, když se najednou sklonila, ale naštěstí se mu brzy dostalo vysvětlení, na které přikývl a hned se sklonil pro tu zatoulanou tužku. „Jasně, tady máš,“ s úsměvem ji podával tužku a rovnou nakoukl na její kresbu, od které oči zvedl na její afroamerickou múzu, aby porovnal kresbu s realitou. Moc se v malování nevyznal, ale zatím se mu líbilo, co viděl, a to nejen na papíře, děvče se mu také velice zamlouvalo, ale zatím nedokázal určit, jestli se jedná o nějakou stydlivku nebo ne. „Kdyžtak jsem Charlie,“ představil se, když už spolu tady nějaký ten čas budou trávit, a odpil ze své kávy, aby mu nevychladla.

"Budeš muset. Anděl fakt nejsem," zasměje se mile, ovšem z té lichotky ji lehce zčervenaly tváře. Kdo by to čekal, že po takové velké smůle a po zranění potká nějakého kluka. Sice nepoznala, jestli se ji snažil jen rozveselit, anebo ji balil, ale i tak ji to nesmírně potěšilo. "Ne nemusí, stejně to byla asi moje chyba," pokrčí rameny a ještě se jednou koukne na tu svoji ruku a pak zase na toho kluka. Poznala na něm že ta starostlivost je upřímná, což ji hezky zahřálo a na tváři ji pohrával malinký děkovný úsměv. Ano možná to vypadalo dost divně, že se najednou tak sklonila a snažila se dosáhnout pod toho kluka, ale jestliže ji namokne tuha, její další rýhy budou moc rozpité a tlusté. Narovnala se a prosebný pohledem na něj koukala. "Mockrát děkuji," tužku si od něj nemocnou rukou převzala, ale nemalovala, pouze si ji položila na blok a chvíli zkoumala kresbu. Ta cedule i začínající obrysy těla se ji líbily, bylo to pěkné natož že měla poraněnou ruku. Bolest se celku stupňovala, ale nevnímala to, stejně si prášky nechala doma, tak to bude muset přežít. Zkoumala okolí, dokonce zkoumala pohledem i toho kluka. Bylo by zajímavé ho namalovat. Prolétlo ji hlavou a najednou zaslechla jeho jméno. Vřele se na něj pousmála, byl hodně zajímavý a nějak se ji zamlouval. "Já Rosalie, Rosalie Colette," už se mu dokonce jako správně vychovaná dívka chystala podat pravou ruku, ovšem pak si všimla dlahy a tak ruku zase položila na své stehno. "Podala bych ti ji, ale asi by to bolelo," uchechtne se, vždycky musela svoje činnosti odůvodnit a tohle byl ten případ.

Nevěřícně zakroutil hlavou, pořád se tvářil, jakoby nedokázal uvěřit, že brunetka není anděl. Tedy, vypadala úplně andělsky, ale třeba je to uvnitř ďáblík, což by tedy Charlieho mile potěšilo a určitě by ho to velice zaujalo, protože děvčata s čertem v těle má mnohem raději než stydlivé introvertky, ty by totiž nemusely plně chápat jeho osobnost, jak se už poučil. „Zatím ale budu věřit, že máš svatozář, budeš mě muset přesvědčit o opaku,“ vyzývavě na ni mrkl, byl zvědavý, co všechno by se v této dívce mohlo skrývat, a doufal, že ho nějak mile překvapí. „Na tom nesejde, hlavně, ať je to brzo okay,“ usmál se na ni, brzké uzdravení se popřát musí, a hlavně pokud ji to drží od toho, co má ráda, protože jak to tak on vidí, v malování vás zraněná ruka značně omezuje. Přitom to vypadá, že má děvče talent, o to větší škoda to je. Vlastně ho ta její kresba vážně fascinovala, sice studoval umění, což předpokládal, že tato slečna také, ale přeci jen se obklopoval primárně hudebními umělci a třeba i s nějakými malířkami byl, ale když někde s nějakou dívkou flirtoval, většinou u sebe žádné své výkresy neměly, takže obdivovat něčí tvorbu moc často nemohl. S radostí jí pomohl a sehnul se pro nebohou tužku, kterou ji s úsměvem podal. Pomohl by jí i bez těch štěněčích očí, co se na něj snažila hodit, ale samozřejmě musel uznat, že vypadala poměrně roztomile, takovým slečnám je prostě radost pomáhat. „Těší mě, Rosie,“ sladce se na ni usmál, skoro žádné dívce neříká jejím plným jménem, vždy se snaží vymyslet nějakou pěknou přezdívku, navíc si tak to jméno značně zkrátí a čím kratší, tím lepší, lépe se to vyslovuje a snáze pamatuje, heh. Zasmál se, když se k němu chystala natáhnout ruku, a zavrtěl nad tím hlavou. „To je dobrý, neubližuj si kvůli mně,“ pořád s úsměvem na rtech ji ujistil, že se opravdu o nic nejedná a raději si s ní ruku nepodá, než aby si ublížila. „Takže, Rosie,“ značně si vychutnal její jméno, až pak pokračoval dále, „studuješ umění, nebo je to jen koníček?“ kývl k jejímu bloku s kresbou se zvědavým výrazem.

Nad jeho snad nenápadnou? Výzvou pozvedla obočí a hned na to jeden koutek rtů pro křivý úsměv. "Dost možná tě přesvědčím," mrkne na něj a pak se jen uchechtne. Jen se slabě pousmála a děkovně kývla, byla ráda za takové hezké přání. Sama chtěla aby to bylo rychle v pořádku, neboť ani trochu nechtěla otálet s tím, že by neměla prsty od barvy, jako třeba teď. Byla by smutná z toho že nemůže malovat a proto si kvůli tomu byla schopná i tu ruku namáhat. Jen se podívala na tu malbu a slabě ji přejela prstem, aby se do toho více vžila, dělala to tak vždycky, ani nevěděla proč, ale byla to její součást. "Nápodobně Charlie," uculila se na něj a pak se zasmála sama sobě jak mu chtěla podat ruku. Ovšem i smích se jí zarazil, nikdy v životě nedostala žádnou tak roztomilou přezdívku, rodiče vždycky používali její plné jméno, přeci jen skoro pořád křičeli a tak neměli ani důvod ji říkat tak roztomile jak ji právě řekl on. "To by bylo stejně už jedno. Ublížila jsem sama sobě s tím že jsem udělala kousek obrázku," ujelo ji prozrazení o tom že ji tak ruka stejně strašně bolí ale nic s tím momentálně neudělá. Jen si povzdeche a pak se na něj koukne a malinkým úsměvem. Už teď moc dobře věděla, že Charlie bude pěkná společnost. Sledovala ji jak řekl její jméno a celkem se jí to líbilo. "Studuji, ale je to i můj koníček," pokrčí rameny s úsměvem a zvedla do rukou blok. Rychle ho prolistovala před ním aby pochopil že tahle malba není nějaký úkol do malování. "Co ty? Zajímalo by mě co studuješ," usměje se tentokrát ale už ukáže velký upřímný úsměv, rozhodně ji po dnešku zvedl náladu a to vedle ní seděl hodně krátkou dobu. Po té otázce zvědavě naklonila hlavu jak nějaký pes co vidí zajímavou věc a čekala jestli z něj něco vypadne.

Tohle se mu začínalo skutečně líbit. Děvče sice ze začátku vypadalo spíše jako roztomilá stydlivka, ale tahle věta ho navnadila na to, že by se v ní mohlo ukrývat něco víc. Své nadšení z této jejich malé výzvy dal najevo úsměvem, ale zdvihl jen jeden koutek, takový ten ledabylý styl, a zvědavě si ji prohlédl, jakoby mohl odhalit, jaká je a co vše umí, pouhým pohledem. Vskutku byl zvědavý, zda a jak ho přesvědčí, ale když viděl tu její kresbu, tak soudil, že kreativní určitě bude dostatečně, což ho těšilo. Kreativní dívky rovná se skvělé dívky. Při jejich představení si všiml toho, že ji ta přezdívka trochu vykolejila, tak nahodil úsměv, aby jí ukázal, že je prostě všechno v pohodě. Naštěstí se netvářila tak, že by jí to vadilo, spíš vypadala jen překvapeně, což bylo rozhodně dobře, Charlie se málokdy vzdával říkání děvčatům přezdívkami, opravdu se muselo jednat o výjimečné případy, například když z toho jména nešla udělat nějaká hezká přezdívka. Tedy, možná by šla, ale tolik snahy nebude na jeden flirt vynakládat, že. „Ale u toho to aspoň stojí za to, protože se ti to fakt daří,“ navíc věděl o lepších způsobech představení, než potřesení rukou. Třeba Francouzi se skvěle zdraví, polibky na tvář, to by si Charlie nechal líbit, „i když teda nejsem žádnej učitel umění,“ usmál se na ni, chtěl ji povzbudit, ale samozřejmě věděl, že on toho o umění, o tom malovaném umění, moc neví, což se nebál dát najevo, přece se před ní nepotřebuje tvářit jako mistr-všemu-rozumím, na to holky moc nejsou, musíte i umět uznat, že v něčem dobří nejste. Jako skvěle se na to kouká, ale to je všechno, co můžete od Charlieho očekávat. Proto se i během listování v tom bločku usmíval, hezky se na to koukalo, a nakonec uznale pokýval hlavou. „Možná tě to překvapí, ale taky umění,“ široce se na ni usmál, skvělá novinka, že sdílejí obor, ne? „Jen trochu jiný odvětví, věnuju se hudbě,“ dodal ještě, aby upřesnil jeho zaměření a aby nebyla zmatená, proč tvrdil, že se v umění moc neorientuje a teď hlásá, že ho studuje.

Jak ho přesvědčí? Všemožně. To že není stydlivá by poznal už jen díky tetování všude možně po těle a hlavně na nohou, ale ty měla teď schované neboť by ji byla v zimním období zima, jestliže by na sobě měla kraťasy. Ovšem Rosalie má ráda adrenalin, často je pro nějakou tu špatnost a vždycky by se nejraději někam zapojila. Na sprejování vlaků nebo takové blbůstky. Takže by mu měla jak dokázat svého ďáblíka uvnitř. Na její novou přezdívku byla rozhozená jen chvíli, ne že by ji nějak vadila, spíše naopak jen to nečekala stejně tak jako příjemné setkání po ošklivém setkání. Podívala se na obrázek a pak vděčně na něj. "I když nejsi žádný učitel umění je od tebe hezké že mě takhle podporuješ," mrkla na něj. Líbil se ji, dokonce i ten flirt co na ní zkoušel,i když mohla se přehlédnout a naivně si myslet že s ní flirtuje, ale zatím si nechávala tu její myšlenku. Ani trochu ji nevadilo že si nehrál na něco co není, spíš to obdivovala a byla za to vděčná. Jen mu rychle ukázala ty kresby, aby pochopil že to nedělá jen kvůli studiu, ale kvůli té lásce k tomu. Jen překvapeně pozvedne obočí, když řekl že studuje umění a pak jen chápavě přikývla. "I hudba je úžasná věc. Sice asi nemám dokonalý sluch, protože si poslouchám všechno co se mi líbí ale i tak je to pěkná činnost. Takže to asi na něco hraješ že?" Zeptala se takhle protože chtěla vědět na co, dost ji to zajímalo a nechtěla být jediná kdo mluví.

Upřímně se těšil, až mu dokáže, že spíše než anděl je to takový malý ďáblík a hlavně se těšil, jak mu to dokáže, na rtech mu hrál provokativní úsměv, této děvence se podařilo upoutat jeho pozornost. Tedy, ne že by to bylo tak těžké, stačí, když jste hezká holka a máte ho v kapse, ale… Jí se to dařilo ještě lépe tím příslibem provokací! „Studenti ze stejnýho oboru se musí podporovat, umělci drží spolu,“ mrkl na ni, byla to vlastně pravda, rád podporoval všechny kreativní lidi, to měl po rodičích, kteří tedy podporovali spíše penězi než dobrým slovem, například kupovali obrazy nadějných umělců, ale tam se Charlie třeba taky jednou dostane. Její překvapení ohledně jeho studia ho nepřekvapilo, proto byl rád, že rovnou upřesnil, co že to tedy studuje a na co se specializuje. „Jo, hraju,“ přikývl a v duchu se zamyslel, jestli by se jí třeba nemohl někde předvést, to on dělal rád. „Od dětství na kytaru, ale tady na univerzitě jsem k tomu ještě přidal klavír,“ víceméně se to po nich chtělo, univerzita se jim snažila rozšířit obzory a chtěla, aby byli zruční ve více oblastech, což bylo samozřejmě dobře a on si nestěžoval, byl vlastně rád, že se učí na další nástroj a zcela zdarma, jelikož je to v rámci výuky. Tedy, ne úplně zdarma, studium něco stojí, ale aspoň se nejedná o extra lekce soukromých učitelů, kteří si často účtují vysoké ceny. Ví to, protože takhle se učil hrát na kytaru, i když později přešel na samostudium, to když už uměl všechny základy. „Vlastně myslím, že někde tady v bočních ulicích je veřejný klavír, mohl bych ti třeba i zahrát,“ navrhl jí s úsměvem, už v duchu vymýšlel vhodnou píseň, ale samozřejmě by jí tam netahal, pokud by sama nechtěla. No a jak o tom místě ví? Párkrát se tam už předváděl, když měl zrovna volno. Nevadilo mu vystupovat zadarmo, těšilo ho to, navíc si i tímto získával jméno a šířilo se o něm nějaké to povědomí, což bral jako dobrou věc do budoucna.

S úsměvem ho sledovala do své hlavy si pevně zapsala, že to má rozhodně nějak dokázat, aby ho přesvědčila že anděl opravdu není. Sama do toho povídání dávala tu provokaci, rozhodně to bylo poznat a tím ho právě i zaujala. Ovšem stále někde v hloubi duše měla pořád opatrné já a tak ho sledovala s lehkou ostražitostí. Nemohla přeci jen tak hnedkon naletět no ne? Jen se zasmála a přikývla, byla to pravda a on to řekl velmi pěkně a povedeně. “To je pravda,” i kdyby nebyl umělec či student stejného oboru a stali by se přátelé rozhodně by ho podporovala. Nu dobře, uznává, že by ho podporovala, i když by znala jen jeho jméno, byla taková už odjakživa. Když jen souhlasil koukla na něj s lehkou nadějí, že by mohl pochopit, že ji toho zajímá víc, jako třeba na jaký nástroj hraje a ta odpověď, na kterou tak klidně čekala se ji dokonce dostala po chvilce, jak kdyby ji četl myšlenky, ale i tak ji docházelo že je to dost zřejmé a tak jen ukázala velký úsměv. “Kytara se mi vždycky líbila. Možná to bude znít hloupě, ale u lidí, kteří na ni hrají, nedokážu si představit že je nebolí prsty z neústálého brnkání,” zamumlala lehce tiše svoji myšlenku, neboť nechtěla znít nějak hloupě, ale i tak měla pocit, že si ji měla nechat hlavně v hlavě a jen přikyvovat. “Na klavír jsem se vždycky chtěla naučit, ale pro moje rodiče to bylo zbytečné stejně jako všechno co jsem měla kdy ráda,” uchechtne se a pak si lehce prohrábne své vlasy a jen ho sleduje. V jeho přítomnosti s cítila dobře dokonce na všechno špatné i zapomínala jen tou větou si to lehce připomněla. I když své rodiče neměla moc v oblibě nikdy se nepřestala zajímat co asi dělají a jestli si ji vůbec jakožto její dceru pamatují. Tiše si povzdechla nad tím uvažováním, vždycky ji lehce vezme ta nálada, ale pak pověděl další slova a jen se na něj podívala a její úsměv se stal znovu velkým. “To bude úžasné! Ráda si tě poslechnu a tvůj talent rovněž tak,” pousmála se a natáhla se pro batůžek, do kterého se snažila narvat rozbitou rukou blok a tužku. V rukou se ji to rozhodně tahat nechtělo. “Klidně můžeme jít hned teď,” pousmála se když už to tam konečně narvala a jen tiše uvažovala, že přeci jen si mohla vzít větší batůžek

Roztáhl úsměv, když souhlasila s jeho promluvou o vzájemné podpoře studentů umění, a to ať už studují jakýkoliv okruh, ať už malují nebo zpívají, všichni to jsou umělecké duše a ty by měly držet spolu. Alespoň to tak nebere jen on sám, to ho samozřejmě těšilo. Když měl možnost mluvit sám o sobě, byl rád. Ne že by byl nějaký narcista, co by o sobě potřeboval na potkání vyprávět, ale tak každého určitě potěší, když o sobě může mluvit a toho druhého to zajímá. Díky tomu se s radostí rozpovídal, o sobě a svém oboru, na co hraje a čemu se věnuje. Jeho odpověď Rosie očividně vyhovovala, vypadalo to, že ji to doopravdy zajímalo, což samozřejmě hladilo jeho ego, kterému asi neublíží, kdyby o kousek stouplo, ale jen o kousek. „Věř mi, chápu to, ale tohle se řeší trsátkem,“ vysvětlil a sáhl do kapsy, ze které vytáhl peněženku. Teď to možná vypadá vskutku zvláštně, ale on jí jen chce ukázat trsátko, ne na ni mávat penězi. Po rychlém hledání ono trsátko vytáhl a podal ho Rose. „Naše záchrana,“ usmál se, vždy měl nějaké trsátko takto u sebe, protože nikdy nevíte, kdy to bude potřeba, například kdyby se něco stalo s trsátkem, které si vzal na vystoupení, vždy bude mít toto náhradní. Ono se to nezdá, ale Charlie umí být čas od času dokonce i zodpovědný, neuvěřitelné, co? Ne že by vždy potřeboval drnkat trsátkem, zvládá to i prsty, ale když vás čeká delší hraní, je příjemnější hrát s trsátkem, aby vás, přesně jak si myslela Rosie, nebolely prsty. S tím útržkem, co mu prozradila o svých rodičích, moc netušil, co dělat. Z toho, co řekla, jí litoval, ale nechtěl to vytahovat nahlas, taková témata nemá rád, takže se to možná trochu necitelně rozhodl ignorovat. „Tak se někdy propliž na hodiny klavíru tady na univerzitě, kdyby se ti s ničím nekryly,“ navrhl jí a mrkl na ni, upřímně ani netušil, jestli se dají předměty tolik míchat, že si někdo, kdo primárně studuje malířství, zajde na hodiny hraní. Ale co, však mu Rosie naznačila, že je to rebelka, neměla by mít problém jít proti systému, že. Její nadšení mu vehnalo do tváře široký úsměv, rád se předváděl, co na to říct. „Tak pojďme,“ přikývl na souhlas a vyčkával, až si sbalí věci, on si uklidil tu vyndanou peněženku a jakmile byli oba připraveni jít, ručku jí položil na záda, rozhodně ne do oblasti ramen, ale netroufal si jít nijak nízko, zvolil zlatý střed. Udělal to primárně kvůli tomu, aby mohl navigovat jejich cestu, ale také ho zajímala její reakce.
Dovedl je až ke klavíru, naštěstí to bylo skutečně blízko a dalším štěstím bylo, že u klavíru nikdo neseděl. Ruku z jejích zad stáhl zpět k sobě a zamířil k židličce, na kterou se usadil. Prsty položil na klávesy, ale ještě je nemačkal, protože nebyl úplně rozhodnutý, co bude hrát. „Doufám, že máš ráda Eda Sheerana,“ mrkl na ni a pomalu začal hrát úvodní tóny písně Perfect. V refrénu k tomu i připojil zpěv a nezapomněl u toho pomrkávat po Rosie, no a jakmile skončil refrén, rovnou navázal na refrén Shape of You, ale z té písničky zahrál jen refrén, víc toho neuměl. Tedy, uměl toho víc zazpívat, ale ne zahrát.

Ráda poslouchala lidi okolo sebe, zvlášť když byli příjemní jako právě Charlie. Dokázala naslouchat, to měla naučené z dětství, kde musela pouze poslouchat a nedovolit si říct ani svůj názor, což ji dost mrzelo. Bylo hodně věcí, co se ji kdysi nelíbily a nemohla nic říct, musela to všechno přežít a chovat se jako loutka i když měla vlastní mysl a vlastní tělo. Rychle zahnala ty myšlenky na minulost a zase na něj koukala a jen ho poslouchala. Ze všeho nejvíce se ráda bavila o umění, byla to její vášeň, ať už se umění týkalo malování, hraní nebo i zpěvu. Všechno to bylo pro ni zajímavé a vždycky ráda zjistí něco nového. Když promluvil o trsátku, málem se před ním plácla do čela, ale stihla se včas zastavit, neboť by to bylo asi komické a trapné, a to bylo, co nechtěla. Ztrapnit se. „Trsátko mi vypadlo úplně z hlavy,“ zasměje se lehce a pak se trochu podiví, když začal vytahovat peněženku, ano opravdu si myslela, jak kdyby chtěl machrovat s penězi, ale pak jen vytáhl to trsátko a ona si ho nechala dát do ruky a jen si ho prohlédla. „O něm jsem už slyšela, jen jsem nějak moc neuvažovala a vypadlo mi,“ trsátko byla zřejmě moc dobrá věc něco jako pro ni dobrá paleta, aby měla správné barvy a ne taková hnusná, která barvy kazí. Chvíli si jen tak trsátko prohlížela, pak samozřejmě vytáhla něco z minulosti, což neměla ani pořádně v plánu. „Myslíš, že bych mohla?“ zatvářila se celku šťastně, ráda by to zkusila, neboť ji to vždycky zajímalo a líbil se jí ten zvuk, který klavír vydával. Dokonce by ji bylo jedno, kdyby se do toho míchaly nějaké hodiny, jednou za čas by ji nezabilo, kdyby se vypařila a šla na hodiny klavíru. Spíš by ji to udělala velkou radost a ona jakožto divoká dívka milující zábavu by byla schopná z té hodiny klidně i zmizet. Jeho úsměv se jí líbil, to nepopírala, byl hezký a on pak vypadal… rozkošně? Ano to je to slovo, vypadal hodně roztomile, ale nahlas to rozhodně neřekne, pravděpodobně by jeho ego stouplo dost vysoko a to nechtěla, ne že by ji to nějak vadilo, ale takhle se jí líbil už tak hodně. Uklidila si věci, samozřejmě mu vrátila trsátko, aby ji neměl za nějakou zlodějku, ovšem byla lehce zapomětlivá hlavně, když se měnil plán a ona trochu zmatkovala, byla by schopná mu ho nevrátit, ale uvědomila si, že ho má u sebe a tak na nic nečekala a vrátila mu ho. Pak se teda snažila narvat blok do malého batůžku pod pár nadávkách, které mumlala tak, aby je sotva slyšel, se konečně povedlo a tak se zvedla a už chtěla udělat první krok, když najednou ucítila jeho ruku na zádech. Celá ztuhla, nikdy nikdo na ni takhle nesáhl, bylo to pro ni něco nového. Rychle si urovnala najednou tak splašené myšlenky, že je jeho ruka na jejích zádech, jen se na něj letmo podívala a pousmála se, lehce nervózně a lehce s červenými tvářemi. Samozřejmě ji po chvilce došlo, že to určitě udělal, aby se nikde neztratila, čehož by byla schopná a tak se ji červeň ve tvářích uklidnila a nechala se vést.
Po chvilce opravdu došli ke klavíru, který si prohlédla a jen ucítila chlad, jak jeho ruka zmizela z jejích zad a tak se trochu a hlavně nenápadně ošila. Přešla trochu blíž ke klavíru, založila si ruce na hrudi a pousmála se. „Není špatný,“ usměje se a jen pak byla ticho a zaposlouchala se do hudby, kterou začal hrát. Samozřejmě hned poznala, že hraje perfect, byla její oblíbená od Eda a tak si trošku pobrukovala, ale tak aby ho nerušila. Trochu se culila, šlo mu to opravdu dobře. Asi má rád pozornost. Pomyslela si a pak se zasmála nad Shape of you, byla to pěkná písnička, líbila se ji a tak na něj s úsměvem koukala a užívala si tu hudbu. „Hraješ úžasně,“ pochválila ho se sladkým úsměvem na tváři.

Líbila se mu její zvídavost, byl to takový skutečný zájem, neptala se ho na všechny ty věci, protože by to byl chlapec k pohledání, ale i protože samotná Rosie má umělecký základ a celkově cit pro umění, a to i ačkoliv se tomuhle konkrétně nevěnuje, pořád se o to zajímá. A to on uměl ocenit. I jeho bavilo poslouchat o jiných oborech umění, hlavně malování, v příjemné společnosti i rád zašel do galerie, protože se mohl dozvědět něco nového a navíc ta spousta umění vám i nahrává ke spoustě frází a hlášek, na které se dobře balí holky, takže je to pro něj vždy dvě v jednom. Každopádně se jí rozhodl poskytnout odpovědi na ty palčivé otázky, co jí trápily, samozřejmě s úsměvem. „To se stává,“ koukl na ni konejšivě, o nic se nejednalo, spousta lidí ho často i přehlídne, a to i přestože ten umělec přímo před ním hraje právě s tím trsátkem. Ono je ale tak malinké a hezky padne do ruky, že je skutečně snadné ho přehlédnout. Právě proto ho i vyndal z peněženky, aby vždycky věděla, co hledat u kytaristů. „Ona ho i spousta lidí přehlíží,“ uchechtl se, vlastně je pozitivní, že o něm slyšela, už tak je na tom lépe než někteří lidé, jen jí ten pojem zkrátka vypadl, stane se i nejlepším.
Když viděl to nadšení, jaké pro klavír projevila, trochu se mu zželelo toho smutného příběhu, co naznačila, ale nijak se k tomu nevyjadřoval, doopravdy nerad řešil vážné věci, dokud se nejedná o jeho nejlepší přátele nebo by se nedostal do vážného vztahu, ale v této situaci neplatí ani jedna věc, tudíž to jen přešel a raději jí dal snad dobrou radu. „No, myslím, že jedna studentka navíc se ztratí a kdyby se ti to nekrylo s žádnými hodinami, určitě by nebyl problém,“ vřele se na ni usmál, vypadala skutečně šťastně, což ho těšilo, rád těšil sympatické slečny, které se pěkně smějí. „No a kdyby se ti to krylo, to už záleží na tom, jak moc odvážná jsi,“ mrkl na ni vyzývavě, pořád byl zvědavý, jestli ho tedy překvapí a prokáže mu, že umí být i ďáblík, nejenom andílek, na kterého ji na začátku odhadoval. Byl by skutečně rád, kdyby trochu ukázala růžky, hned by ji začal brát jinak, ale na to asi nebyla ještě vhodná chvíle. Pak dostal možnost se předvést, což udělá vždy rád, proto si uklidil trsátko, které mu vrátila, počkal, než si ona uklidí všechny věci, a pak už se společně vydali k onomu pianu. Jemně si ji chytl a pomocí toho ji vedl, ale samozřejmě cítil, jak na začátku ztuhla, očividně byla jeho dotykem hodně překvapená a asi úplně taková divoška nebyla, když ji tohle dokázalo tak překvapit, ale i tak pevně věřil, že trochu divokosti a čertovství v ní přeci jen je.
Společně dorazili ke klavíru, u kterého musel už svou ruku stáhnout, aby se mohl věnovat klavíru. Usadil se na židličku, podíval se na ni s úsměvem a pak už přesunul pohled na klávesy, na které pomalu položil prsty, a jakmile mu schválila výběr hudby, pustil se do toho. Chvíli sledoval, jak jeho prsty běhají po klávesách, občas mrkl na ni, ovšem jakmile se dostal k refrénu, koukal jen na ni, on je ten refrén celkem repetitivní, takže se nebál, že by to pokazil. Při navázání na další písničku raději pohled sklopil zase ke klávesám, tohle by nerad pokazil, ale těšilo ho, že si hezky pobrukuje k jeho hraní, ani by mu nevadilo, kdyby zpívala, protože minimálně to broukání znělo příjemně. „Děkuju,“ poděkoval, jakmile skončil, a samozřejmě ji úsměv oplatil. „Nějaké přání nebo si chceš něco zkusit sama?“ nabídl jí velice štědře.

Byla hodně zvědavá, sama to sem tam přiznávala, ale když se jednalo o jakýkoliv druh umění a nové zjištění pro ni samotnou nedokázal její zvědavost nikdo zastavit. Někdy to bývala špatná vlastnost, ale u ní to bylo takové půl napůl. Věčinou věděla, kdy přestat a opravdu málo kdy to přehnala až za okraj. Sledovala ho, možná trošku poznala, že by i on byl zvídavý, ale hned nedělala ukvapené závěry. Třeba to dělá jen proto, aby získal její pozornost, a jestli tomu tak bylo, musela si přiznat, že mu to šlo dobře. Jen trochu pokývala hlavou, přeci jen to bylo lehounce trapné, že na trsátko úplně zapomene. „Ani se nedivím, když je takové malé,“ uchechtne se trochu a koukala na to trsátko, když ho vytáhl z peněženky, byla si jistá, že si to pro příště bude pamatovat dost dobře.
Pak už přišel na řeč klavír, který se ji vždycky líbil. Líbily se jí ty tóny, které z něj zněly, ale nikdy se ho ani nedotkla i když chtěla. To že prozradila o sobě něco, nějak přehlédla, sama se tím nezabývala, protože to byla dávná minulost a on se nějak nezajímal, za což byla vděčná, pak na něj koukla a přikývla. „Zjistím si to,“ přikývla po jeho radě nakonec a jen se šťastně usmívala, byla hodně ráda, že našla někoho, s kým si může tak pěkně povídat, byl ji sympatický, dokonce zapomínala i na tu zlou, růžovou čarodějnici. Jen se trochu hravě ušklíbla a pohodila krapet vlasy, protože ji lezly do obličeje. „Myslím si, že nějaká hodina mě nezabije. Maluji dobře a historii umění zvládám taky dobře. A když by mě někdo chytil, budu si moc vytetovat: ‚Rebelka! Utekla z jiné hodiny na druhou.‘“ Ano, právě se pokusila o vtip, ale chtěla, aby věděl, že není tak svatá jak se zdá, přeci jen mu to nějak má dokázat a tohle byl celku dobrý důvod jak to dokázat. Pak už nabídl názornou ukázku, toho co ho baví, proto mu vrátila to trsátko, uklidila si své věci, vstala. To, že ji chytil za ruku, jí překvapilo z jediného důvodu. Nemyslela si, že by si nějaký kluk o ni opřel kolo, jistě to chycení za ruku nic nebylo, jen popohnání, aby tam byli co nejdříve, ale ji muselo napadnout zrovna tohle. Dorazili ke klavíru, který tam opravdu byl, když ruku stáhl k sobě, sama si ji stáhla k sobě a jen se na něj dívala a nakonec jen schválila výběr písničky. Po chvilce se do toho pustil, a ona jen začala sledovat jeho prsty, jak běhaly po klávesách. Když najednou navázal na další písničku, neodolala a začala si broukat text. Měla ji ráda, ale na zpěv se rozhodně neodhodlá, by chudák ještě ohluchl. Jen se na něj usmívala, musela ho pochválit, neboť mu to šlo fakt dobře a pak párkrát zamrkala a koukla na klavír. „Mohla bych si to zkusit?“ otázala se pro jistotu ještě jednou a nakonec se pousmála. „Ráda bych, jen aby si neohluchl po tom, co bych se dotkla kláves,“ ušklíbla se, protože ona a její šikovnost na něco jiného než na malování bylo fakt mimo. Často něco pokazila a před ním se jen tak ztrapnit nechtěla.

S úsměvem sledoval, jak se zajímala o trsátko, na které během uvažování o hraní na kytaru, úplně nezapomněla. Ale nijak se jí nevysmál, protože takový není a navíc, vysmívat se pěkným holkám? Je to snad hlupák, aby tohle dělal? Dobrá, není to úplně Einstein, ale vymleté poleno taky ne, takže ví, že holkám by se vysmívat nemělo. „Ale co je malé, to je roztomilé,“ tohle samo o sobě znělo asi vskutku zvláštně, ale jeho kulišácký úsměv naznačoval, že se svými slovy ještě neskončil. „Přesně jako ty,“ dodal s mrknutím, připravil si na ni skutečně milou lichotku, i přestože nebyla nijak zvlášť malinká, ale nepatřila ani k nejvyšším dívkám, co poznal, tak se odvážil tohle prohodit. Většinou to úspěch mělo a byl si poměrně jistý, že ani teď se netrefí vedle.
Když dořešili jeho milovanou kytaru, došli k dalšímu nástroji, na který hrál - ke klavíru, který minimálně tady Rosie oslovil více, nebo mu to tak aspoň přišlo. Asi to chápal, ten klavír má něco do sebe, je takový elegantnější a asi i působí romantičtěji než kytara, ale u něj bezkonkurenčně prostě vede kytara, i když klavír je taky fajn. Každopádně Rosie projevila zájem o klavír natolik velký, že jí navrhl, že by se mohla přidat na hodiny klavíru, hodná to duše. A navíc díky tomu narazil i na její drzou stránku, to se mi líbí. „Vidím, že sebevědomí máš zdravé,“ ušklíbl se, když hodnotila své schopnosti ve škole, ale nemyslel to zle, vážně se mu to líbilo a podle něj je zdravé sebevědomí potřeba! A u holek to je navíc sexy. „Tak tetování jo? Ale takové tetování musí být někde, kde bude vidět, ať každý ví, jaká rebelka jsi,“ mrkl na ni a rty u toho roztáhl v úsměv, pobavila ho s tou představou o tetování, tedy, vtipné je to konkrétní tetování, ne obecná představa tetování na ní, na tom nic vtipného neviděl, vlastně to by mohlo být i celkem přitažlivé.
Možnost předvést se před holkou se svým talentem? Tomu se nikdy nebrání, proto se s ní s radostí vydal do uličky, kde se nacházel klavír, aby mohl ukázat, co umí. Výběr písní mu byl schválen a on se do toho pustil, dokonce se k němu v jednu chvíli jemným pobrukováním. Za to jí věnoval široký úsměv a rozhodně by se nebránil, kdyby se přidala i zpěvem. S úsměvem přijal poklonu, když skončil, a dokonce jí štědře nabídl, že by si to mohla zkusit. „Samozřejmě, refrén Perfect je celkem jednoduchý, tak to můžeme zkusit,“ navrhl a rovnou jí předvedl prvních pár tónů, samozřejmě pomalu, a pak těch několik tónů zahrál znovu, ale v rytmu, aby jí dokázal, že to skutečně vytvoří onen refrén. „Já ti věřím,“ mrkl na ni a znovu zpomaleně zahrál těch několik tónů, snažil se dobře dávat najevo, kam jaký prst pokládá. „Tak co ty na to?“ optal se, naposledy, chtěl vědět, jestli mu na to kývne nebo ne. Nutit by ji rozhodně nechtěl, ale kdyby jí to udělalo radost, proč ne. Navíc by měl výmluvu, proč se jí dotýkat, co víc si přát.

Ohledně umění byla nadšená celá, proto si zkoumavě prohlížela to malé trsátko. Byla ráda, že se ji jen tak nevysmál. Jistě sama si občas ze sebe udělala legraci, ale když se ji někdo vysmíval zlým způsobem jen tak by se to nenechala líbit, taková rozhodně není. Už otevírala pusu, že potvrdí jeho slova, ale on pak ještě dodal tu lichotku na její účet. Dobře znělo to roztomile a sebral ji tím slova, které chtěla říct. "Děkuji," nakonec se na něj jen pousmála s červenými tvářemi, ta lichotka se jí líbila. Byla tak akorát vysoká, proto ji to nevadilo a proto to zřejmě bylo tak...no roztomilé.
Pak přišlo nové téma a to klavír, ze kterého byla nadšená více než z kytary. Když ji nabídl hodiny klavíru, hned ukázala svoje sebevědomí tím, že ji nějaká ta hodina neuteče. Zvedla trošku bradu s hranou hrdostí. "Jistěže, moje kresby si viděl tak nějak," zasmála se trochu, inu ano věřila si, proč by ne, že? Pak pokývala hlavou až ji vlasy padly trochu do tváře. "Další do mého alba na kůži. To ano pořádně viditelné místečko," zasmála se. Měla na sobě kalhoty a kabát, proto neviděl tetování, které již měla.
Následně se už dostali ke klavíru na ulici, schválila mu výběr a pak už ho jen poslouchala a broukala si do rytmu té písničky. Na zpěv si nikdy netroufne, ani sama netušila, že by to bylo vůbec slyšitelné, proto si sebevědomě broukala, aniž by tušila, že to Charlie slyší. Pak dohrál a ona mu hned složila poklonu, zasloužil si to a to celkem dost. Koukala na klavír a pak pohledem sjela zase na něj, když ji nabídl aby si to zkusila. Trošku si nejistě přešlápla, ale nakonec se zářivým úsměvem přikývla. Pozorně sledovala jeho prsty, kam je pokládá, byla schopna si zapamatovat věci, co se má naučit a tohle momentálně patřilo mezi ne. "Dobře, ráda to zkusím," usmála se na něj a pak si jen poupravila batůžek očekavajíc, že ji poví co má udělat kam dát ruce a takové věci. Hodně ráda si to zkusí, byla z toho nadšená.

Té lichotce se zkrátka ubránit nemohl, rád lichotil krásným ženám a lísal se k jejich egu, ani ne tak pro osobní prospěch, i když někdy mu ty lichotky samozřejmě dopomohly k líbání nebo i k sexu. Většinou to ale dělá spíše pro tu radost, co viděl v očích těch žen, protože nic je nepotěší víc než pochvala. Samozřejmě existují výjimky, které se tváří, že tohle na ně nefunguje, ale každá žena, někde hluboko uvnitř, tu lichotku ocení, jen to nedá nahlas najevo, asi protože často kluci používají lichotky na to, aby je dostali do postele, ale měly by vědět, že ty lichotky nikdy nejsou plané. Tedy, to si on myslí, protože sice lichotí každé dívce, na které najde něco krásného, ale kdyby nic nenašel, lichotit prostě nebude, a věří, že to tak mají ostatní stejně. Navíc, pokud chcete někoho dostat do postele, ten někdo prostě musí být hot, že? No prostě by si slečny měly lichotek vážit a brát je vážně, tak. Když mu poděkovala, tak na ní jen laškovně mrkl, a v duchu uznal, že s těmi červenými tvářičkami je vážně roztomilá, i když padá ten její drsný vzhled, který se tak poctivě snažila vybudovat. Každopádně pak se zase ukázala její sebevědomější část, kterou ocenil stejně tak jako předtím její roztomilost. „To máš pravdu a vypadalo to, že máš talent, ale nejsem žádnej Da Vinci, abych tě moh soudit, ale tak snad ti moje pochvala stačí,“ zazubil se na ni a pokoušel se o vtip, ale byl omezen svými znalostmi o umění, takže mu nezbývalo nic jiného než doufat, že se toho chytne a on nebude vypadat jako blb. „Další?“ optal se zvědavě a s náhlým zájmem, tetování on sám sice neměl, ale zdálo se mu to fascinující a přemýšlel, že by si jednou nějaké pořídil, takže ho samozřejmě její tetování nadchlo. Navíc tetování nemá úplně každý, i když v dnešní době se to skutečně stává trendem, ale i tak nepotkal mnoho lidí s tetováními, nebo ta tetování neviděl. Ale byl si jistý, že si tohle děvče zapamatuje, minimálně už jen protože je to asi trošku odborník, nebo alespoň nějaké info o tom má, na tetování, kterého má mezi svými známými.
Když skončil se svou hrou a viděl to její nadšení, nemohl jí upírat možnost si to zkusit, protože její očka úplně jiskřila zvědavostí. Když jeho nabídku přijala, zvedl se od klavíru a pokynul jí, ať si tam sedne. Hned co byla Rosie usazená na stoličce, naklonil se přes její rameno a jednou svou rukou znovu zahrál prvních pár not refrénu. „Půjč mi ruku,“ pronesl jemně a tiše, neměl důvod mluvit hlasitě, jelikož byl u ní skutečně blízko. Pokud mu důvěřovala a půjčila mu svou ruku, položil ji na správné klávesy a vedl její ruku a prsty po správných klávesách, aby jí ukázal, co má kdy stisknout a aby získala nějakou jistotu. Po několikátém zopakování pustil její ruku s jemnými slovy, ať si to vyzkouší sama, ale on sám se od ní nikterak neodtahoval, užíval si její přítomnost a možná si užíval i ten fakt, že ji trošičku znervózňoval, měl takový vliv rád. „No vidíš, jsi talent,“ broukl jí k uchu a ukázal dalších pár tónů, aby pokročili ve výuce. Dostali se už za polovinu refrénu, když mu začal hrát telefon a on to s tichým zamručením, které Rosie musela slyšet kvůli jejich blízkosti, zvedl. Trochu poodešel, přeci jen nepotřebuje, aby Rosie slyšela všechno, co se mu bude říkat, že. „Ano?“ odpověděl do telefonu, ze kterého se ozval hlas trenéra. „Zrovna něco- no dobře,“ chtěl bojovat, ale bylo to bez naděje, když něco potřebuje trenér, všechno jde stranou. S povzdechem ukončil hovor a přešel k Rosie, s takovým útrpným úsměvem. Mrzelo ho odcházet teď, když byli u sebe tak blízko, ale co. „Myslím, že něco v tobě je,“ mrkl na ni, už byl zpět ve své rozverné náladě a podával jí svůj mobil. „Co kdybys mi dala svoje číslo a já ti třeba někdy brnku, abychom… pokračovali?“ kývl hlavou ke klavíru, nelhal v tom, klidně by s ní pokračoval v klavíru, klidně i v jiných věcech, byla dost drzá na to, aby se mu na ní něco zalíbilo, ale ta roztomilá stydlivost ho na druhou stranu trochu odrazovala, takže by asi neplakal, kdyby mu to číslo nedala. Každopádně ať už mu to číslo dala nebo ne, uklidil si mobil do kapsy a naposledy mrknul na ni. „Měj se, Rosie,“ dal důraz na její jméno, moc dobře si uvědomoval tu reakci, když jí tak řekl poprvé, takže předpokládal, že tohle by bylo ideální rozloučení. Pak už se jen otočil na patě a klusal na basketový trénink, prý někdo odpadl na zítřejší zápas a on musí nastoupit… A to chtěl mít zítra klid.

-> tělocvična